Léčba čokoládou #30

30. července 2011 v 1:35 | Báři ツ |  Léčba čokoládou
Tak, trochu zvrat. Je tu něco pozitivního i něco negativního. Ale nemusíte se bát.. Těším se na vaše komentáře :) A předem děkuji :)) B.
  • "Rozhovor?"
  • "A co tvoje bolístka?"
  • "Když si chce někdo promluvit, tak většinou mluví."
Warning: hetero, komedie, sex


Zůstala jsem zavřená v pokoji celý den. Jídlo jsem si objednala přes telefon a nikam jinam jsem chodit nepotřebovala. David, Gustav i Georg sice klepali na mé dveře, řekla jsem ale, že nikam nejdu. Rezignovala jsem na všechno. Prostě jsem byla v pokoji, dívala se na filmy, četla knížku, poslouchala písničky, sledovala televizi.. taky jsem telefonovala se Sam. Hlavně jsem dělala všechno možné, abych nemusela myslet na Toma. Ah, už ani to jméno nemůžu slyšet.

Záda jsem měla podložené polštářem a seděla jsem na posteli. Četla jsem si knížku, když někdo zaklepal.
"Je odemčeno." Zavolala jsem. Čekala jsem, že to zase bude Tom a bude se dožadovat mojí společnosti, ale přišel David.
"Ahoj. Abby, nechceš jít dnes na koncert?"
"Davide, opravdu ne, díky. Zůstanu tady."
"A co budeš dělat, můžu to vědět?"
"Nudit se." Pokrčila jsem rameny.
"Tak pojď. Napadlo nás, že bys mohla udělat rozhovor s kluky před koncertem." Pokrčil rameny. "To ještě nikdo nezkoušel." Usmál se.
"Nevím. Nestačí tam jenom kamera?" Zvedla jsem obočí.
"Rozhovor? To musíš pokládat nějaké otázky, ne?" Přešlápl z nohy na nohu.
"Tak jo, přemluvil jsi mě. Kdy se jede?"
"Super. Za půl hodiny buď dole připravená."

David odešel a tak jsem se začala chystat. Nehledala jsem za tím něco víc. Oblékla jsem si normální šedé džíny, světle zelené tričko a kašlala na to, že mám rozcuchané a neupravené vlasy. Jenom jsem si je stáhla gumičkou a stříkla na sebe vůni. Vyšla jsem z pokoje, zamkla si ho a málem narazila do toho kreténa.
"Dej si pozor, laskavě." Ohradil se.
"Polib mi prdel."
"Tak ji nastav, klidně." Přivřel oči a zachechtal se. "Ty jedeš na koncert?"
"Ne, jdu ti kopat hrob." Procedila jsem mezi zuby. Přešla jsem výtah a otevřela dveře na schodiště. Nebudu s ním v tak stísněné místnosti sama. Jenom doufám, že se nerozhodne jít za mnou po schodech. Rychle jsem sbíhala schody, abych byla dole včas. Když nejedu výtahem, musím trochu hejbnout kostrou. Nečekala jsem, že mi ten imbecil vleze do kabiny výtahu.

Nasedla jsem do auta jako poslední, ale co se dalo dělat. Posadila jsem se vedle Davida a hned otočila hlavu k okýnku. Neměla jsem náladu s někým se bavit. Dívala jsem se na budovy, kolem kterých jsme projížděli, sledovala lidi na ulici, kteří jdou domů, ke svým rodinám a teplé večeři. Tohle asi nikdy nezažiju. Povzdechla jsem. Najednou mi bylo tak úzko, potřebovala jsem objetí. Jenomže teď jsem neměla nikoho, kdo by mi ho mohl poskytnout. Ani nevím, jestli bych si ho zasloužila od lidí, na které jsem byla tak hnusná. Ale co se dá dělat. Někteří, hlavně Tom, si to zasloužili.

Mlčky jsme přijeli před zadní vchod haly a vystoupili. Ale i tady stály fanynky, tak jsem hned byla stržena proudem dívek, které se hrnuly ke klukům, kteří vystupovali za mnou. Cítila jsem, jak mě někdo loktem píchl do žeber a taky jsem dostala pěstí do oka. A potom mě někdo vzal za zápěstí a vytáhl ven z té divočiny. Ani jsem se nestihla nadechnout, abych poděkovala a už se po mě sápaly jejich ruce. Pištěly, uslyšela jsem i pár nadávek. Všechno se dělo tak rychle - před sebou jsem viděla utíkat Billa, Georga a Gustava. Když jsem se podívala na osobu, která mě stále svírala zápěstí, poznala jsem posledního člena kapely. Nebýt Toma, ušlapaly by mě.

Vběhli jsme dovnitř a hned zavřeli dveře. Prošli jsme chodbou do jejich místnosti a sotva se zavřely dveře, Bill hned začal nadávat.
"Co tady, sakra, dělají? Nemají to tady hlídat? Kde je ta debilní ochranka?" Přecházel po místnosti. Já jsem byla pořád jako v tranzu. Někdo na mě mluvil, ale nevnímala jsem. Už jsem se viděla někde na nemocničním lůžku.
"Abby, slyšíš mě?" Zeptal se Tom znovu. Zaostřila jsem na jeho obličej, který byl takový kousíček od mého.
"Jo." Přikývla jsem. "Jo, slyším."
"Bolí to?" Zeptal se. Nechápavě jsem zvedla obočí a pak ucítila palčivou bolest. Ruka mi hned vystřelila k obočí. Cítila jsem něco lepkavého na prstech.
"Au, sakra." Pošeptala jsem.
"David za chvíli přinese led." Řekl, jakoby nic a poodstoupil. Posadil se na pohovku a schoval obličej do dlaní. A já jsem pořád stála jako prkno u dveří.
"Děkuju." Řekla jsem a Tom místo odpovědi jenom trhnul rameny. Zavřel oči a zaklonil hlavu. Protáhl se a vzdychl. Mezitím přišel David a do ruky mi strčil hadru, v níž byly kostky ledu. Hned jsem si to přiložila na obočí a oko. Tak krásně to chladilo.

Ani nevím, kolik času uplynulo, ale kluci se už začali chystat a všichni nervózně přecházeli po místnosti. David se ke mně naklonil.
"Tak co, jdeš se mnou?" Usmál se na mě.
"Jo, přidám se." Přikývla jsem.
"A co tvoje bolístka?" Zeptal se a prstem ukázal na místo, které jsem si stále ledovala.
"Už ji skoro necítím." Pokrčila jsem rameny. Všimla jsem si Tomova pohledu, když jsem odcházela za Davidem. Jakmile jsem se ale na něj podívala, otočil se na druhou stranu, jakoby se za to snad styděl. Nechápala jsem ho. Jednou je na mě protivný, potom mi pomůže a teď si zase hraje na někoho. I když, to by byl opravdový hajzl, kdyby mě tam mezi těma fanynkama nechal. Mlčky jsem šla za Davidem, po chvíli se k nám připojila i Natalie a ještě někteří pánové, které vidím poprvní v životě, ale David se s nimi pustil do řeči, jako se starými známými. Nakonec jsme přišli do podobné místnosti jako posledně a usadili se do pohodlných židlí. Celou dobu jsem si držela led na oku. Ani nechci vidět, jak bude vypadat moje řasenka. Bohudíky jsem se dnes moc nelíčila, ale i tak.. Kdybych měla ještě stíny, to bych vypadala.

Když už bylo po koncertě, kluci se podepsali komu mohli a seděli jsme v autě, byla skoro půlnoc. Sice jsem si na oku nedržela led, ale cítila jsem, jak mi to místo tepe. Nechtěla jsem se toho dotýkat, ani si to nějak promačkávat, akorát se bojím, jak to bude vypadat, až se podívám do zrcadla. To budu muset použít hodně make-upu, než začnu natáčet další díl. Doufám, že nebudu muset dělat další rozhovor, třeba až tak za měsíc. Jinak mě klepne pepka. Ani jsem nevnímala okolí a tak cesta zpátky na hotel uběhla rychle. Nechala jsem vystoupit kluky, seděla jsem uprostřed, tak jsem musela počkat. Vylezla jsem z auta a zavřela za sebou dveře. Strčila jsem si ruce do kapes a stáhla ramena, protože foukal docela studený vítr. Se sklopeným pohledem jsem se courala do hotelu. Ucítila jsem kolem ramen něčí teplou paži. Když jsem vzhlédla, usmála jsem se.

"Co to oko?" Zeptal se Gustav.
"Bojím se podívat do zrcadla." Řekla jsem popravdě. "Jak to vypadá?"
"Viděl jsem horší, ale taky lepší." Pokrčil rameny. Společně jsme vešli do haly a zamířili k výtahu. Viděla jsem Toma, jak se opíral o zeď vedle tlačítek na přivolání výtahu. Jakmile uviděl, že jdu s Gustavem, šel nám naproti.
"Nechal bys nás osamotě, prosím?" Zeptal se Gustava. Ten jenom pokrčil rameny a s úsměvem nastoupil do výtahu sám. Počkala jsem, až se zavřou dveře a se založenýma rukama na hrudi se podívala na Toma.
"Co chceš?"
"Promluvit si."
"A to nepočká, dokud nebudeme u pokojů?" Zvedla jsem jedno obočí, protože to druhé pořád bolelo a štípalo.
"Půjdeš se mnou po schodech? Jsou to jenom dvě patra." Zeptal se a ukázal na schodiště. Pokrčila jsem rameny a následovala ho.

Celou cestu mlčel, což mě docela deptalo. Až na posledních pár schodech se zastavil a posadil se na ten nejhornější. Zůstala jsem stát kousek pod ním, takže jsme si viděli zpříma do očí, jenom jsme od sebe byli asi půl druhého metru daleko. Podívala jsem se na něj, na schodech bylo šero, takže jsem moc dobře neviděla, kam se dívá.
"Když si chce někdo promluvit, tak většinou mluví." Pokrčila jsem rameny a bokem se opřela o zábradlí schodiště.
"Abigail." Pošeptal. V jeho hlase se zračila bolest a utrpení.
"Stalo se něco?" Lekla jsem se.
"Já.. Asi tě miluju." Zvedl ke mně pohled, jeho krásné čokoládové oči, které teď měly ještě sytější odstín, se na mě podívaly takovou silou, až jsem zavrávorala. Musela jsem se pořádně přichytit zábradlí. Zhluboka jsem se nadechla.
"Asi mě miluješ?"

B.
 


Anketa

Povídka "Léčba čokoládou" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Bea Bea | Web | 30. července 2011 v 1:49 | Reagovat

Tak jak začít... Doprčíc, to je úžasnej díl, v životě bych netipovala, že si chce promluvit o tomhle. Spíš jsem čekala, že jí zase bude říkat o tom, že nemůže být jeho jediná :-D

2 Suzzy Suzzy | Web | 30. července 2011 v 10:32 | Reagovat

Páni! Popravdě, tímhle zaskočil i mě! :D sakra, na tohle nemám víc co říct :)

3 Dee Dee | Web | 30. července 2011 v 11:27 | Reagovat

Jůůůůů konečně mu to došlo mooc krásnej díl :DDD

4 WiKi WiKi | Web | 30. července 2011 v 14:25 | Reagovat

ahoj u mě na blogu je fanclub tokio hotel tak se kdyžtak zapiš tu : http://th-mc.blog.cz/1107/fanclub-tokio-hotel

5 Trista Trista | 31. července 2011 v 23:58 | Reagovat

No páni! O.O ...jeeeeej...idem na ďalšiu :P

6 Christine Christine | E-mail | Web | 14. května 2012 v 0:32 | Reagovat

OH!!!! Asi jí miluje???? To je skvělé!!!!!!!!!! :) teď jenom jak na to bude Abby reagovat..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama