Back to black - 22.

26. října 2011 v 15:24 | Báři ツ |  Back to black
Táák, zase píšu z brněnského KFC. Doufám, že se Vám bude kapitola líbit, zřejmě se blížíme k finiši... :))


S Tomem jsem strávila tolik času a přitom jsem teď byla neskutečně nervózní. Nechápala jsem se, ale co jsem mohla udělat - v podstatě nic. Jen jsem vedle něj mlčky šla a sledovala chodník pod svýma nohama. Ani jsem netušila, do které pizzerie chce jít. A bylo mi to celkem jedno, hlavně, že budu mít jídlo. Byla jsem opravdu vyhladovělá.
"Půjdeme támhle." Ukázal Tom. Jenom jsem přitakala a dál mlčky kráčela vedle něj. Přišli jsme tam a posadili se k volnému stolu, bylo tady poměrně prázdno na to, že byl večer o prázdninách. S Andym jsme sem chodili docela často, měli tu opravdu dobré speciály. Hned přišel číšník s dvěma jídelními lístky, kde byly napasné všechny druhy, co tu dělali. Objednala jsem si colu a pak se zadívala do lístku.


"Můžu mít otázku?" Zeptal se Tom. Zvedla jsem k němu pohled a přikývla. "Možná ti to bude připadat hloupé, ale.. docela by mě zajímalo, proč jsi byla tak ochotná se se mnou vyspat ten den, kdy jsme byli na pláži.. Pamatuješ?" Zvedl obočí. Kdo by se nepamatoval, chtěla jsem říct, ale místo toho jsem sklopila pohled. Cítila jsem, jak rudnu.
"Už jsem ti to jednou říkala, ne? Nejsi jediný na světě, kdo je jednou naddržený." Pokrčila jsem rameny.
"Není v tom něco jiného?"
"Řekla bych, že ne."
"A proč jsi teda dneska se mnou šla na pizzu?" Pošeptal. Podívala jsem se na něj. Usmíval se. Myslí si snad, že mě tou otázkou dostal do úzkých?
"Protože jsem ti chtěla osobně poděkovat za záchranu."
"Tos mi mohla říct mezi dveřmi."
"Tos byl neskutečně unavený, nepamatuješ?" Ušklíbla jsem se na něj.
"Hele, opravdu jsem byl." Zasmál se. Jenom jsem pokývala hlavou.
"No jasně."

Už jsme měli pizzu před sebou, měla jsem takový hlad, že jsem se hned zakousla do prvního kousku. Byl samozřejmě horký a popálila jsem si jazyk, ale rychle jsem převalovala sousto v puse a pak jsem ho hned spolkla. Napila jsem se coly a koukla na Toma. Musela jsem se začít smát.
"Vždyť máš ten kečup všude kolem pusy."
"Tak mi ho utři." Pokrčil rameny a naklonil se nad stůl. Vzala jsem ubrousek a setřela mu ho. Nechápala jsem, jak může něco tak dobrého, jako pizza, kazit něčím tak nechutným, jako je kečup. Cítila jsem jeho pohled, ale nepodívala jsem se mu do očí ze zásady. Určitě by totiž následovala nějaká hrozně chytrá otázka, která by jenom způsobila mé další červenání. Položil jsem ubrousek na stůl a znovu se napila. Tomovi začal zvonit mobil.

"Budu muset jít. Pizza je na mě." Zvedl se.
"To musíš jít hned?" Zeptala jsem se. Tom se dlaněmi opřel o stůl a podíval se na mě zblízka. Jeho čokoládové oči doslova probodávaly moje, cítila jsem se jako pod drobnohledem. Pohledem těkal z mých očí na rty a zpět.
"Takže jsi nešla jenom tak, žes mi chtěla poděkovat, když se teď dožaduješ mojí společnosti." Usmál se. "Je za tím něco víc.." Přivřel oči.
"Hele, co si pořád namlouváš?" Ušklíbla jsem se. Tom zamrkal. Sklonil se a jemně mě políbil na rty.
"Měj se, Nadine. Snad někdy příště." Řekl a odešel ke kase. Dívala jsem se za ním, jak odcházel a pak snědla ještě jeden kousek. Nakonec jsem si zbytek pizzy nechala zabalit a odnesla ho domů, kde jsem ho snědla společně s mámou.

Myslela jsem, že se mi třeba Tom ještě ozve, že se třeba omluví za ten odchod, ale neozval se mi. Doufala jsem, že se ukáže v hospodě, kde předtím sedával během mé brigády v podstatě pořád, ale ani jednou se neukázal. Nehodlala jsem být ta, která bude psát první. Jak kdy ubíhaly, tak jsem se s každým cítila více a více pod psa. Vstávala jsem se špatnou náladou, že se mi ani Bill ani Tom neozývají a já nevím, co se s nimi děje. Věděla jsem, že tuhle dobu měli odjíždět pryč, ale že by se ani nerozloučili? Tomu se mi nechtělo věřit. Přece jenom, za těch pár dní, co jsme spolu strávili, jsme si vytvořili takový přátelský vztah, že by teď byl hřích nerozloučit se. Když se prázdniny pomalu blížily ke konci, začala jsem být nervózní. Brigáda mi brzy skončí a já budu muset nastoupit do nové školy, do univerzity, kde neznám ani jednoho človíčka. A seznamování není moje dvakrát silná stránka. A to, že jsem se rozhodla dojíždět, mi určitě ani trochu nepomůže seznámit se se spolužáky, než kdybych byla na koleji. Nemohla jsem prostě nechat mámu doma. Byly jsme na sobě závislé, a to doslova. Jak bych ji mohla opustit? Sice tvrdila, že by to zvládla i tak, ale tomu se říká milosrdná lež. Z lásky, abych nebyla zklamaná.

Skoro jsem zapomněla na to, jaké to je bavit se. Cítila jsem se stejně, jako pár dní po pohřbu - prázdná a zbytečná. Nebyl tu nikdo, s kým bych se smála. Máma chodila domů unavená, v práci dostávala zabrat a já ji nechtěla ještě zatěžovat. Jenom jsem jí uvařila, potěšila ji úsměvem, který tolik potřebovala a vyslechla si její problémy z práce. Tak jsem aspoň na chvíli zapomínala na ty svoje trable. Chyběla mi osoba, které bych se mohla vybrečet na rameni, tak jsem to provozovala sama večer v posteli, kdy už máma spala a já ji tak nerušila. Bylo mi hrozně. Znovu jsem spadla do toho všeho, z čeho jsem se díky Kaulitzům dostala. A když zmizeli bez rozloučení či pouhého slova, jako by slunce zapadlo za obzor a už nehodlalo znovu

Cesta do školy mi trvala docela chvilku, bylo by i zbytečností tu zůstávat na koleji, i když mi byla nabídnuta. První den, kdy jsem si v každé hodině musela vyslechnout organizační pokyny a co za literaturu bychom měli číst, jsem se docela nudila. Hned jsem si zašla do místní knihovny, abych aspoň něčím zabila čas. Nahlásila jsem své jméno a nechala si zřídit kartu, na kterou si budu půjčovat knihy a hned se pustila do hledání oblíbených autorů. Zapadla jsem mezi regály a tolik se ponořila do prohlížení knih, až jsem málem zapomněla na poslední přednášku, po které jsem mohla konečně vypadnout domů.

Když jsem seděla v autobuse, vůbec jsem netušila, jaké překvapní mě doma čeká. Nemohla jsem uvěřit tomu, že máma sedí nad kávou s Tomem a Billem, baví se a smějí. Když jsem se ocitla ve dveřích, všichni tři ke mně vzhédli.
"Ahoj, Nadine." Usmál se Bill a vstal. Třemi dlouhými kroky ke mně přešel a objal mě svými úzkými pažemi. Jenom jsem mu opětovala objetí a koukala na Toma. Za tu dobu, co jsem ho neviděla, jsem skoro zapomněla, jak je pohledný, jak má pronikavý pohled, jak má smyslné rty.
"Jak ses měla, zlatíčko?" Zeptala se máma. "Chceš taky kávu?"
"Ne, díky. Docela dobře." Pokrčila jsem rameny. "Jdu se najíst." Řekla jsem a odešla do kuchyně. Celkem mě zamrzelo, že mě Tom neuvítal, neřekl mi ani půl slova a jenom na mě hleděl.

Ohřívala jsem si jídlo v mikrovlnce, když se otevřely dveře kuchyně. Otočila jsem se. Tom se opíral o stěnu vedle dveří a s rukama v kapsách na mě koukal.
"Takže.. Jak ses měla?" Začal. Mám snad vidiny, nebo je Tom nervózní?
"Docela na nic." Přiznala jsem.
"Vypadáš pohuble." Pošeptal. Jenom jsem pokrčila rameny. "Co jsi dělala celou dobu?" Vyzvídal.
"Pracovala, byla doma, brečela a brečela. Potom jsem šla znovu do práce a pak znovu brečela.. V podstatě jsem se nenudila." Řekla jsem.
"Není té skepse až moc?" Popošel blíž ke mně.
"Co mám dělat.. Jsem pořád sama a už sama sobě lezu na mozek. Ty máš aspoň Billa, ale já nemám ani toho blbého sourozence, kterému bych se mohla svěřit."
"Mít sourozence není zas taková nádhera."
"Nejde o to, jestli je to nádhera. Jde o to, že někoho máš." Pošeptala jsem. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Zase se mi chtělo brečet, nečekaně. "Ale já bych vlastně měla být naštvaná a ne se tady s tebou bavit. Ani jeden z vás nenapsal, neozval se, doslova jste se propadli do země. A odjeli jste, aniž by se jeden z vás rozloučil." Vytkla jsem mu. Pořád jsem stála zády k němu, tak jsem netušila, že se přiblížil ještě blíž. Teď mi stál za zády. Objal mě kolem pasu a dlaní mi přejel po břiše, přitiskl se a dlouze mě políbil do vlasů.
"Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo. Jak jsem si vyčítal ten úprk, ale nešlo to jinak. Museli jsme se s Billem na chvíli ztratit."
"Proč?" Nechápala jsem. Otočila jsem se v jeho obětí a podívala se mu do očí. Opírala jsem se o kuchyňskou linku, Tom se tlačil na mě, drtil mi tělo, ale mně to nevadilo. Byla jsem tak ráda, že ho mám u sebe. Srdce mi skotačilo a krev tančila v žilách - po dlouhé době jsem byla zase šťastná.
"Fanynky." Řekl jenom. "Nějak se tady o tom dozvěděly a začaly slídit kolem. Bylo v našem nejlepším zájmu, že jsme odešli. A ve tvém taky. Museli jsme tě ochránit."
"A nenapsat mi o tom?"
"Měnili jsme si čísla." Pokrčil rameny.

Mikrovlnka cinkla. Tom odstoupil a nechal mě, abych si vytáhla jídlo.
"Kde jste byli?"
"V Americe. Dělali jsme nějaké rozhovory a tak.."
"Kapela nade vše, co?" Ušklíbla jsem se. Jenom se usmál.
"Je to můj život."
"Aspoň víš, pro co žiješ." Pošeptala jsem. Posadila jsem se s jídlem ke stolu a nehleděla na to, že se Tom pořád opíral o kuchyňskou linku. Teď přišla ta fáze, kdy jsem byla naštvaná. Ne na kluky, chápala jsem, co udělali, když mi to teď Tom vysvětlil. Byla jsem naštvaná na fanynky, na tenhle nespravedlivý svět.

B.

V PŘÍŠTÍM DÍLE:
  • "Hrozně se mi stýskalo."
  • "Jenom dva týdny?"
  • "Nemůžu."
 


Anketa

Povídka "Back to black"?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Suzzy Suzzy | Web | 26. října 2011 v 18:45 | Reagovat

Achjo... ty její špatný nálady nějak přecházej na mě :D tak šup něco veselého :D :)

2 Trista Trista | 26. října 2011 v 19:58 | Reagovat

Sa cítim vytočená z celej situácie :D ale som zvedavá na pokračovanie...a ešte nechceme konieeeec :D

3 Fífa Fífa | Web | 27. října 2011 v 10:37 | Reagovat

Museli nám kluci utéct od svých fanynek?? :-D  :-D Nekecej fakt?? :D  :D

4 Dee Dee | Web | 28. října 2011 v 15:52 | Reagovat

Achjoo já myslela že na tý pizze se to nějak pošoupne a on si odejde...tss a pak se ani jedne neozve hajzlíci..a te´d se najednou objeví..doufám, že si to Tom vyžehlí :D:DD:

5 Christine Christine | E-mail | Web | 13. června 2012 v 23:04 | Reagovat

no jakože se mi líbí, jak se vyvíjí vztah mezi Nadine a Tomem...:);) opravdu..:) konečně se ten chlapec zklidnil a chová se relativně normálně...:):)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama