The sinner in me | 01.

1. července 2014 v 11:35 | Báři ツ |  The sinner in me
První kapitola týkající se ubytování. Nebojte se, už v druhé se to rozjede. Proto jsem tuhle napsala i trochu kratší, než plánuju celé kapitoly, abych vás na takových věcech netrápila. :) Těším se na vaše komentáře, brzo se shledáme u druhého dílu. :) B.


01. Letní tábor Smradlavá žumpa



SEDĚLA jsem se založenýma rukama na hrudi a sledovala okolní panoráma, které se z městského prostředí postupně měnilo na krajinu plnou stromů, keříků a šveholivého ptactva. Byla jsem ráda, že nějaký čas strávím v přírodě, jenom jsem nevěděla, jestli to bude stát za to. Jednou mě naši vyvezou na dvoutýdenní tábor místo pár dní u babičky a myslí si, že to přijmu s chutí. Jestli se tam budu muset přemáhat, tak jim to potom pěkně vyčtu, tomu neuniknou. Máma moc dobře ví, že když se mi něco nelíbí, hned to dám znát a pořádně vyžrat celému svému okolí, takže doufám, že vybírala opravdu dobře. Jen proto, aby tomuhle předešla.

"No tak, Sam, nemrač se tak," řekl táta a podíval se na mě skrz odraz ve zpětném zrcátku. "Uvidíš, že se ti tam bude líbit," povzbuzoval mě. Vždycky se snažil být optimistický, až mě to někdy opravdu štvalo. V tenhle moment přece nemohl říkat, že se mi tam bude líbit. Vždyť on tam nebude muset zůstat celé dva dlouhé týdny sám, s cizími lidmi, kteří se budou trapně snažit stát se jeho přáteli. To já budu muset vytrpět přetvářky a touhy ostatních zalíbit se. On bude s mámou, kterou zná skoro celý život. Bude si užívat. Hned jsem si odfrkla.
"Jak to můžeš vědět? Třeba to bude největší děs, který ve svém životě zažiju," zamračila jsem se. "A to, že se mě sprostě zbavujete, od vás taky není hezké."
"Ty abys pořád neměla nějaké připomínky," otočila se na mě máma, která seděla na místě spolujezdce. "Co by za to jiné děti daly, že si odpočinou od svých rodičů?" zvedla obočí. Jak typické. Zase všechno obrací na ostatní a generalizuje, jak se jí to hodí. Ale když jsem jednou přinesla domů poznámku za nevhodné chování, výmluva, že ji dostali všichni, mi byla vyčtena. Tady se generalizovat nemohlo.
"Jo, to je jediné veliké plus," procedila jsem mezi zuby. Máma se zasmála. Ale mně do smíchu nebylo. Bála jsem se, co z toho tábora vyplyne. Nesnášela jsem, když jsem musela jet do prostředí, kde nikoho a nic neznám. U babičky by to bylo stokrát lepší, protože tam je aspoň prostředí známé. Takhle tam není vůbec nic. Ani známé prostředí, ani známé tváře, prostě zhola nic.

Když táta zaparkoval, zvedla jsem pohled od mobilu, na kterém jsem hrála nějakou pitomou skládačku, jen abych se zabavila, a rozhlédla se po okolí. Vypadalo to tady dobře. Moderně, za což jsem byla nesmírně ráda. Stáli jsme na parkovišti, vedle kterého byla asi nějaká hlavní budova. Vypadalo to tak, protože skupinky lidí se tvořily právě před dveřmi téhle budovy. Jestli je to jedna veliká ubytovna, tak asi budu protestovat. Nechci být se všemi pod jednou střechou. To zavání moc velkým množstvím lidí. Na to já nejsem. Od té veliké budovy se táhl kratší chodník k první chatce, která vypadala tak maximálně pro čtyři lidi. A kousek za ní stála další. A další a další. A takhle to pokračovalo až někam k lesu, který ohraničoval skoro celé okolní prostředí. Vystoupila jsem z auta a strčila si mobil do kapsy. Nasadila jsem si sluneční brýle a v gestu protestu jsem si založila ruce na prsou.

"Vypadá to jako dvoreček pro slepice obehnaný plotem ze stromů. A jeden kurník, a druhý kurník…" začala jsem s pohledem namířeným k chatkám.
"Samuelo Hoffmanová," oslovila mě máti celým mým jménem, což nesvědčilo nic dobrého a zřejmě mě mělo rovnou i pokárat. "Pojď si vzít svoje věci a neremcej, nebo tě tady necháme do druhého turnusu," pohrozila mi. Jenom jsem protočila oči. Díky slunečním brýlím to máma neviděla, nebo to možná nechtěla vidět, ale určitě si všimla mého nadšeného přiskočení ke kufru našeho auta. Sebrala jsem si tašku, kterou tady táta jako jedinou nechal, a následovala jsem ho do hlavní budovy. Zřejmě se jako první budu muset dozvědět, kde jsem vůbec ubytovaná. Jestli budu s nějakými slečinkami na odstřel, tak to asi zabalím a vydám se na cestu zpátky domů pěšky. Ani jsem se moc nerozhlížela kolem, jen jsem prostě hleděla na tátova záda, abych ho neztratila z dohledu. Nesledovala jsem okolní obličeje nadšených harantů, kteří se na tábor opravdu těšili. Sakra, já jsem tady z donucení. A to zabírám místo někomu takovému, kdo by tady mohl být opravdu rád. Jenom doufám, že si to máti uvědomuje.

"Sam," oslovil mě táta a tak upoutal mou pozornost. Zvedla jsem k němu pohled od země a zvedla si sluneční brýle do vlasů, abych viděla na vedoucí, která měla trapně zelené triko s obřím žlutým sluníčkem na levém prsu.
"Sam," oslovila mě i ona, jako bych jí to dovolila, a ani se nenamáhala zvednout ze židle, na které se rozvalovala. "Jelikož si tady skoro jediná takhle stará dívka a jinak jsou tady akorát kluci ve tvém věku," začala. Už jsem se začínala těšit, že snad budu ubytovaná s kluky, ale její další slova mě vyvedla z omylu. "Budeš ubytovaná sama na konci chatek s dívkami. Doufám, že ti to nebude vadit. Kdyby s tím byl problém, dali bychom tě do hlavní budovy nebo bys měla přistýlku v některé z jiných chatek. Ale myslím, že-"
"Problém s tím nebude," utnula jsem ji možná až trochu agresivně a neslušně. "Která je to chatka?" zeptala jsem se hned a podívala se do papírů, které měla před sebou na stole. "Už bych se totiž chtěla ubytovat," pokrčila jsem rameny. Dodala jsem to mírnějším tónem, aby si snad nemyslela, že jsem nějaká fúrie. Ale klidně ať, ona taky není žádná hvězda. Mlčky mi posunula klíče od dveří a prsty pokynula, že se máme vydat napravo. Jestli jsou chatky kluků nalevo od hlavní budovy, ve které budou spávat vedoucí, tak tady asi nebude taková sranda, jak jsem plánovala.

Otočila jsem se na patě a vyšla ven z budovy. Máma pořád postávala u auta a čekala, co jí s tátou sdělíme. Beze slova jsem zamířila k chatce, která mi byla přidělena, a nechala tátu s mámou, ať se za mnou courají. Přešla jsem krátký chodník a procházela kolem prvních několika chatek, kde byly ubytované samé holky. Ani jeden kluk. Slyšela jsem jejich veselé hlasy, jejich seznamování a předvádění se. S protočením očí jsem se podívala na klíče, které jsem držela v ruce. Na přívěšku bylo číslo 10. Odemkla jsem dveře mojí chatky a vstoupila dovnitř. Minipředsíňka obsahovala věšáky na bundy a rohožku. Pak už byla jen místnost s postelemi. Typicky - dvě dvoupatrové. Jestli je před mou chatkou devět chatek plně obsazených, znamená to, že je tady kolem skoro 40 dívek. Jestli je tady i tolik kluků, to jsem zvědavá, jak nás všechny uhlídají.

"Vypadá to tady hezky," zkonstatovala máma. Hned jsem přešla k jedinému okýnku, které bylo mezi postelemi, a otevřela ho.
"Smrdí to tady zatuchlinou," odpověděla jsem jí a sklonila se k posteli, abych zkusila, jak měkká je matrace. Super. Tvrdá jako kámen. Jestli odsud neodjedu se skoliózou, tak to bude zázrak.
"Máš to celé pro sebe, to je super, ne?" řekl táta a otevřel dveře skříně, která stála hned za dveřmi do pokoje. Kdyby z ní vyletěl netopýr, vůbec bych se nedivila. Položil tašky vedle ní, což mělo být zřejmě kvůli tomu, že bych se měla hned vybalit. Opřela jsem se o stůl ve tvaru čtverce, který byl hned pod oknem, a strčila si ruce do kapes.
"Jestli to tady přežiju, tak to bude zázrak. V noci tady bude určitě strašit, takže kdybych vám volala, neděste se. Ale když to tady mám sama pro sebe," zopakovala jsem tátova předchozí slova," aspoň mě nikdo neuvidí posranou strachy," pokrčila jsem rameny. Máma se na mě káravě podívala, ale na tátovi jsem viděla, že by se nejradši zasmál. Kdyby se sám nemusel obávat mámina výchovného pohledu.
"Tak," vzdychla máti a podívala se na mě.
"Prosím tě, žádné slzavé loučení," zavrtěla jsem hned hlavou. I tak se ale neovládla a líbla mě na tvář, až jsem cítila, jak mi na ní zůstala vrstva lesku z máminých rtů. Táta ke mně jen natáhl ruku a potřásl si s tou mou, kterou jsem do jeho veliké dlaně vložila, jako pravý chlapák se svou pravou chlapáckou dcerou.
"Užij si to tady. Podle svých měřítek," popřál mi.

"Díky, tati," pousmála jsem se na něj. Byla jsem jedině ráda, že chtějí vypadnout hned. Kdyby mě máma kontrolovala, jak vybaluju, jestli mám všechny komínky triček poctivě srovnané, a jestli jsem si povlékla peřinu a přikrývku, asi by mě kleplo hned v den příjezdu.

Sledovala jsem jejich mizející záda ze dveří své chatky a jednou jim zamávala, aby se neřeklo. Sotva nasedli do auta, zašla jsem zpátky dovnitř a nechala dveře otevřené, aby se to tady trochu provětralo. Nesnášela jsem ten puch. Jako by tady snad někde byla mrtvola. Rozhlédla jsem se po pokoji. Kdyby tady byly další tři holky, asi bych umřela na stísněný prostor. Takhle je to docela ideální, i když je to ještě menší, než pokoj, který mám pro sebe doma. Jeden stůl, dvě židle, čtyři postele. Jedna skříň, jedno okno, jedny dveře. Skoro jako vězení. To je mi ale povedený letní tábor. Smradlavá žumpa, napadlo mě hned. Zasmála jsem se. Vlastnímu vtipu.

B.
 


Anketa

Povídka "The sinner in me" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Prostě.já Prostě.já | 2. července 2014 v 7:45 | Reagovat

Smradlavá žumpa :D Tak tam bych hned jela :D Na 100% :D
Jsem natěšená na část, kdy se to rozjede :D Nebude pořád taková fúrie, ne? :D

2 Crazy.DE.Bill Crazy.DE.Bill | Web | 3. července 2014 v 0:35 | Reagovat

Já už myslela, že se ten tábor fakt tak bude jmenovat, to by byl gól! :D
Jaká škoda, že nebydlí s klukama, třeba by rovnou mohla spát mezi dvojčatama, vid? :D:D
No to jsem zvědavá, co na nás chystáš!! :D Koukej sem dát co nejdřív další díl, má drahá milenko!! :D

3 agressivepopcorn agressivepopcorn | Web | 26. března 2015 v 12:43 | Reagovat

dobre si si to vymyslela. bude byvat sama cize ma viac moznosti na tajne navstevy a nema konkurenciu v babach kedze su len mladise a len chalani su v jej veku :D premysleny napad! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama