The sinner in me | 09.

10. září 2014 v 11:35 | Báři ツ |  The sinner in me

09. Pravidlo č. 1



S
EDĚLA jsem v jídelně u našeho stolu a čekala spolu s ostatními táborníky, až začne schůze ohledně našich kroužků. Předpokládala jsem, že nastane nehorázný chaos ohledně toho, kdo kdy bude co mít. A moc jsem se nemýlila. Kroužky, které měly být skupinové, nebyly tak těžké na domluvu, prostě se řeklo, kdy to je a hotovo. Jenže třeba základy hraní na kytaru mělo být úplně individuální. A jak jsem se dozvěděla, tenhle kroužek měl napsaný Tom. A jelikož se k němu napsalo hodně lidí, znamenalo to, že celé dny nebude mít čas a já budu mít ještě více povinností, když jsem jeho zástupce. Moc nadšená jsem z toho nebyla, abych řekla pravdu.

Vedoucí to vyřešili tak, že ti, co měli skupinové aktivity, se dozvěděli, kdy jsou. Taky se to vyvěsilo na nástěnku, kdyby to náhodou někdo zapomněl. Kdo už věděl, kdy má všechny svoje kroužky, mohl odejít si ještě ven zahrát fotbal, nebo se jen tak chvíli poflakovat, než bude večeře. A my ostatní jsme tady ještě strávili pár dlouhých chvil. Než přišlo na řadu Billovo vyučování zpěvu, myslela jsem, že se ukoušu nudou. A i když se už dostal ke slovu Bill, pořád ještě nemělo dojít k tomu, abych se dozvěděla, kdy se s ním budu vídat.

"Takže, abychom toho neměli moc a měli více volného času, rozhodl jsem se, že si vás rozdělím. Někteří budete chodit do sboru, a těm, kterým to půjde o něco lépe, bych se mohl věnovat více na individuálních hodinách," řekl pro začátek. "Takže to asi uděláme tak, že mi tady každý něco zanotujete, jenom pár tónů, abych zjistil, na jaké jste pěvecké úrovni," naklonil hlavu na stranu. A je to tady. Zpívání před ostatními, a ještě z donucení. Pokud bych mohla umřít hned teď, vůbec bych se nezlobila. Bylo vidět, že všichni tak trochu znejistěli kvůli tomu, co po nás Bill chce.
"Nemohli bychom se prostě přihlásit, kdo chce chodit do sboru, a kdo by radši volil individuální skupiny, ať se tady neztrapňujeme přede všema?" zeptala jsem se. Sotva jsem to řekla, všichni hned začali pokyvovat hlavou.
"Jo, přidávám se k názoru," ozvala se vedle mě jedna holka, která sice do naší skupiny nepatřila, ale vypadala stejně vyděšeně jako zbytek. Představa sólového zpěvu se asi líbila jenom Billovi.
"No fajn, pokud je vám to nepříjemné, můžete se hned přihlásit do sboru. Ale přece se najde pár odvážlivců, kterým půjde zpívat i samostatně, ne?" povzbudivě se na nás všechny usmál. "Třeba ty, Sam?" pokračoval po chvíli ticha, co se všichni trapně dívali jeden na druhého. Nikdo neměl odvahu. Proč bych ji měla mít já?
"Bille, já nevím, nejsem moc na takové vystupování," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Když jsem se podívala po ostatních, viděla jsem na nic, jak moc chtějí, abych to začala, zkusila to, abych neriskovala to, že Bill vytáhne někoho jiného.
"Jenom pojď, my se ti smát nebudeme," popíchl mě Tom a líně si olízl rty. Celou dobu seděl vedle Billa a sledoval naše počínání. Kdybych mohla, právě bych ho zabila pohledem. Blbeček. Jako by mi nemohl dát pokoj.

Ještě chvíli jsem přemýšlela, přešlapovala z místa na místo, než jsem se rozhodla, že se nenechám dál trapně přemlouvat, abych pak litovala toho, že jsem to nezkusila.
"Fajn, ale nemám to ráda," řekla jsem hned na úvod, aby všem bylo jasné, že mi budou moc dlužit. Cítila jsem, jak se mi klepou kolena a potí dlaně. Žaludek se mi svíral, jako by mi snad šlo o život, ne jen o pár tónů před desítkou lidí.
"Bude to v pohodě, jenom zopakuj pár tónů, které ti zazpívám," řekl Bill. Když všichni viděli, že po mě nechce nic těžkého, už se chtěli hlásit, že to zkusí taky.
"To by snad nemělo bolet," pokrčila jsem rameny a poslouchala ho. Sotva vyloudil pár tónů, hned jsem je zopakovala. I když ne tak procítěně a kvalitně, jako on. Musí být opravdu dobrý zpěvák, jinak by nezvládl takové kousky. Jeho tóny měly určitou barvu, měly šmrnc, jako by snad zpěv studoval.
"Nejsi tak špatná, jak sis myslela," usmál se na mě a hned se podíval do svých papírů, aby mi přiřadil nějakou svou hodinu. Zhluboka jsem vydechla. No taková chvála a od Billa, to není jenom tak. Snad si to nevymyslel, aby dodržel svůj slib, který mi předtím dal - že budu mít hodinu tak jako tak.

Když jsem odcházela z jídelny, všimla jsem si Tomova zkoumavého pohledu. Jak se zdálo, jeho divné chování neustupovalo, a to mě jedině znervózňovalo. Zamračila jsem se na něj, aby si nemyslel, že i já hodlám něco měnit, a vyšla jsem ven před budovu. Až do chatky se mi nechtělo, přece jenom za chvíli začne večeře. Nakonec jsem se jenom posadila na lavičku, která byla hned pod hlavní budovou. Tak jsem aspoň měla výhled na fotbalové hřiště, kde si kluci čutali s míčem. Mohla jsem je sledovat, zatímco slunce pomalu ale jistě zapadalo za obzor. Ani jsem se s žádným ještě pořádně neseznámila. Měla bych na tom zapracovat. Přece neodjedu z tábora, kde jsem snad nejstarší, aniž bych měla aspoň nějaký malý flirt. Roky už na to mám, tak co. Budu nastupovat na střední školu, nemůžu přece přijít a nemít žádné pořádné historky z tábora.

"Jsi lepší, než jsem si myslel," ozvalo se vedle mě. Zvedla jsem pohled od hřiště, kde jsem poslední chvíle věnovala svou pozornost, a pousmála se na Billa, který si už sedal vedle mě.
"Ale nemusel jsi vytahovat zrovna mě, ani nevíš, jak se mi klepala kolena," přivřela jsem oči do tenkých škvírek, ale jenom na chvíli, protože na něj se nešlo zlobit déle.
"Vždyť jsi byla výborná. Kdybys slyšela ostatní, bylo by ti jasné, že máš hodinu zaslouženou. Na rozdíl od některých dalších…" olízl si rty. Zasmála jsem se.
"Jsem ráda, že jsem si ji tak těžce zasloužila," zhodnotila jsem svůj výsledek a krátce koukla do jeho papírů. "Takže, kdy se vlastně budeme vídat?" zeptala jsem se na jeho výsledný rozvrh.
"No, jelikož jsem skoro všechny musel dát do sboru, budu na tebe mít více času. Pokud ovšem budeš mít zájem," usmál se. "S těmi nejlepšími z nejlepších máme připravit pár kousků na poslední večer, takže můžeš si vybrat písničku, kterou budeme trénovat. V divadelním kroužku už mají nějaký krátký skeč, který budou nacvičovat, tak bychom mohli i my něco spáchat," navrhl.
"Hele, pr, pr," zavrtěla jsem rychle hlavou. "O tomhle nebyla řeč, když jsi mě přemlouval, abych si zapsala zpěv," podívala jsem se na něj.
"To jsem netušil, že umíš opravdu dobře zpívat," obdaroval mě tím svým přesvědčivým pohledem, který mě měl utvrdit v tom, že má právě on pravdu. Pořád to tak opakoval, až se mi zdálo, že mi to snad do té hlavy chtěl vtlouct.
"No fakt díky," protočila jsem oči. "Ale to se ti asi jenom něco zdá," zavrtěla jsem hlavou. "A zpívat přede všemi opravdu nechci," rozhodla jsem.
"Hele, dělal jsem porotce v Superstar, takže poznám podle prvních pár tónů, jestli někdo umí nebo neumí zpívat. A moc dobře víš, že se přemluvit necháš a zpívat nakonec budeš, tak proč si neušetříme to přemlouvání? Rovnou mi kývni, že ano, a zapracujeme na tom, jak lépe používat hlasivky, dech do plic a do břicha a jiné vymoženosti, které tě udělají ještě lepším," šťouchl do mě ramenem.
"Že ty jsi rád, že jsi našel vůbec někoho?" zeptala jsem se s drobným podezřením v hlase. Bill se jenom zasmál, ale neodpověděl mi. Takže je to jasné. "Ach jo," povzdychla jsem si, ale zasmála jsem se spolu s ním.
"Budeš zpěvačka číslo jedna," objal mě kolem ramen. "Že jsem tě moc potěšil?"
"Neskutečně moc," opravila jsem ho ještě. A pak jsme se společně zasmáli.

"Ehm," ozvalo se za námi odkašlání. Člověk by si myslel, že je to snad Tom, protože ten umí vždycky tak přijít, ale tohle odkašlání bylo dívčí. Bill rychle spustil paži z mých ramen a otočil se zároveň se mnou.
"Amando," usmál se a vstal ode mě, jako by to snad měl zakázané. "Děje se něco?" zeptal se, když Amanda dál stála u naší lavičky.
"Potřebuju seznam tvých hodin, abychom pak mohli vybírat vedoucí, kteří budou mít čas na jiné aktivity," řekla a podívala se na mě takovým káravým pohledem, jako bych snad něco zavinila.
"Jasně. Chtěl jsem si to zajít do chatky opsat, takže ti to můžu dát po večeři," řekl a složil si svůj papír na půlky. "Bude to stačit, nebo to snad chceš hned?" zeptal se trochu útočivým tónem.
"Ne, to bude stačit," usmála se. Vypadalo to neskutečně křečovitě a nuceně. Přesně takovou přetvářku jsem neměla ráda. Otočila se na patě a chtěla zase zajít do hlavní budovy, ale ještě na chvíli se zastavila. "Jo, a Bille, nezapomeň na pravidlo číslo jedna," řekla a podívala se na mě, než konečně zmizela.
"Pravidlo číslo jedna?" zopakovala jsem po ní. Bill se na mě podíval a protočil oči.

"Asi si myslí, že spolu něco máme. Pravidlo číslo jedna zní - nic si nezačínej s táborníkem," naklonil hlavu na stranu. Rozesmála jsem se. Tak tohle je pěkně trapné.

B.
 


Anketa

Povídka "The sinner in me" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Crazy.DE.Bill Crazy.DE.Bill | Web | 15. září 2014 v 23:08 | Reagovat

No jasně, nic si nezačínej s táborníkem, ha ha :D Sice to nebude Bill, ale.. né že bych pořád čekala, kdy za ní třeba Tom přijde na noční návštěvu taky koukat, jak krásně spí :D a nejen koukat, že.. :D
Takže ona bude zpívat, to se teda má.. Bill je hajzůík přesvědčivej :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama