Sparks #10

21. září 2015 v 13:00 | Báři ツ |  Sparks
Opět vám chci neskutečně poděkovat za vaše milé a úžasné komentáře! :)Musím se přiznat, to Adamovo obydlí jsem opravdu okopírovala z Doktorky, Lavonova plantáž byla pro povídku jako dělaná. :) Taky mi přijde, že se teď všichni na psaní povídek vykašlali, což mě docela mrzí, protože i já bych si ráda něco početla. A teď chodím na zahraniční stránky a tam ne vždy najdu kvalitní materiál... :D No co. Já budu psát, co mi budou prsty a notebook sloužit. :D Pravda, už několikrát jsem měla na mále, blog taky, chtěla jsem skončit, ale psaní mi chybělo neskutečným způsobem. Je to moje forma relaxu, za což jsem nesmírně vděčná... :)
Přeji vám pěkné počtení, doufám, že se vám bude kapitola s trochou napětí líbit. Těším se na vaše ohlasy. Když už tu máme desátý díl - jak se vám zatím povídka líbí? :) B.



Bylo tu další pondělí, ale už ne tak slunečné. Toto pondělí lilo jako z konve. Když jsem vstávala na svou odpolední směnu, venku už bylo bláta po kotníky. Vytáhla jsem svoje černé holínky, které jsem každoročně využívala při těchto dnech, a přes hlavu si přetáhla barevnou pláštěnku. Deštník byl v tomhle případě zbytečný, nohy bych měla mokré až na kůži, jako bych žádný deštník neměla. I přes takové počasí bylo tepleji, takže jsem si klidně mohla vzít kraťasy, jenom triko jsem vyměnila za kostkovanou košili s dlouhým rukávem. Kdyby tady byla módní policie, asi bych měla kvůli mému ošacení zákaz vycházení z domu, ale mě to nevadilo. Já se teď hlavně potřebovala dostat do práce. Jelikož jsem si ještě nezavezla auto do servisu, moje nohy byl jediný prostředek, jaký jsem momentálně měla.

Sotva jsem prošla dveřmi do našeho baru, bylo poznat, že počasí ovlivnilo počet strávníků. Nikomu se nechtělo do deště a radši překonali lenost a navařili si doma, než aby sem přišli celí promáčení.
"Čau Jamesi," pozdravila jsem kolegu, který měl tento týden ranní směny. "Byl tady vůbec někdo na snídani?" zeptala jsem se a odložila pláštěnku na věšák.
"Kromě našeho pana doktora, který si stýskal po svém sluníčku?" zvedl jedno obočí a lehce do mě šťouchl. "Skoro nikdo. Jestli máš hlad, můžete s Val sníst vajíček, kolik je libo. Já už jsem plný," pousmál se.
"Ahoj Irmo," mávla jsem na pozdrav, když jsem nahlédla do kuchyně. Usmála jsem se i na Valerii, která už seděla u Irmy, a o něčem se bavily. Ty dvě taky proberou všechno.
"Jinak bylo všechno v pohodě, žádné problémy," podíval se na mě James. "Stavoval se tady Dan, prý by už koncem týdne mohl do práce, pokud nebude zápěstí moc namáhat, což nevím, jak by tady chtěl udělat."
"Kdyby ho měl zlomené, bylo by to horší. Ale naražené zase více bolí. Radši by měl počkat, až se mu to zahojí úplně," zavrtěla jsem krátce hlavou a posadila se k baru. "Natoč mi jedno pivo, než mi začne směna," požádala jsem Jamese a vytáhla si z kapsy kraťasů mobil. Hned jsem ho odložila bokem a loktem se opřela o desku baru. Povzdychla jsem si. Snad ten deštivý týden uteče rychle.

Upila jsem první doušky z piva, které mi James natočil, a spokojeně je polkla. Sice by se v pracovní době nemělo pít, ale když děláte za barem, většinou se nad tím přivírá oko. Poposedla jsem si a natáhla se po misce se solenými arašídy, které James nasypal pro zákazníky. U baru nikdo neseděl, tak jsem si je na chvíli přivlastnila.
"Ahoj všem," uslyšela jsem za sebou. Překvapeně jsem zamrkala a s plnou pusou arašídů se otočila na Vivien. Nemyslela jsem si, že přijde hned první den. Čekala jsem, že na moje pozvání do našeho podniku zapomene, nebo se bude vymlouvat, že nemá čas. Něco jí musí hloubat v hlavě, jinak si nedovedu její návštěvu vysvětlit. A ještě v takovém nečase. Na to by se každý jiný vykašlal.
"Viv, nazdar," usmála jsem se na ni. Odložila složený deštník do kouta a přešla ke mně, aby se posadila na stoličku vedle. "Co si dáš?" zeptala jsem se. "Za pár vteřin mi začíná služba, tak tě rovnou můžu obsloužit."
"Dala bych si pořádnou porci oběda a k tomu teplý čaj, prosím," oplatila mi úsměv. Jen jsem přikývla a už si stoupala, abych přešla zpátky na bar, zatímco James objednával její oběd v kuchyni.
"Nečekala jsem, že přijdeš hned dnes," řekla jsem popravdě, když jsem před ni postavila ovocný čaj.
"Taky se mi moc nechtělo, ale neviděly jsme se takovou dobu," pokrčila rameny. "Musíme dohnat spoustu let. A taky jsem se tě chtěla na něco zeptat. Nechci, aby sis myslela, že sotva přijedu, už tady musím dělat rozruch, ale…" odmlčela se. Opřela jsem si sklenici se svým pivem o spodní ret a pomalu upíjela. Tohle se určitě bude týkat Toma. Na to vsadím boty.
"Ale?" zeptala jsem se, když Vivien sklopila pohled. Sice jsme se pár let neviděly, ale znala jsem ji moc dobře. Však jsme taky byly kamarádky dlouhých devět let, než nás střední škola rozdělila. V něčem se člověk nezmění. "Budu hádat. Chceš znát nějaké pikantnosti na Toma," naklonila jsem hlavu na stranu. Viv se zasmála.
"Předpokládám, že se znáte, podle toho, jak jste se bavili," pokrčila rameny. Krátce jsem si odkašlala, zatímco jsem pokyvovala hlavou. "A radši se ani nebudu ptát, kolik holek by ho tady chtělo dostat," pokračovala a dlaní si podepřela bradu. "Ale vidělas ty jeho paže? Och, bože!" olízla si rty. Jen jsem zvedla obočí. Mlčet, to bude to nejlepší.

Lokty jsem se opírala o stůl a poslouchala vyprávění Vivien, jak se měla posledních pár let. Moc lidí tu nebylo, takže jsem se jí mohla věnovat naplno. Nezapomněla zmínit, s kolika lidmi se potkala, kolik vztahů stihla ukončit a kolik peněz si vydělat.
"Vrátit se sem do Lovell je jako krok zpátky," pousmála se.
"Jo, tady se věci moc nemění, však to znáš sama," pokrčila jsem rameny. "Pokud tu má nastat veliká změna, lidi jsou neklidní. Všechno chtějí nechat při starém, jak to znají a jak se jim to líbí."
"A co tvoje zážitky?" zeptala se na jednou. "Mluvila jsem jenom o sobě, tak povídej," řekla a odsunula talíř stranou, který byl prázdný už nějakou dobu. Jen jsem se uculila a vzala talíř, abych ho odnesla do kuchyně.
"Co bych ti měla říct…" pousmála jsem se, když jsem se vrátila. "Nic nového. Od střední školy jsem za barem, dělám tady každý týden, žádné dovolené, žádné velké vzrušení," zhodnotila jsem poslední roky, co jsme se neviděly, a dlaněmi se opřela o kraj baru. Byly jsme kamarádky, ale nechtěla jsem jí vykládat o Brunovi, o Tomovi a o všem, co se událo od doby, co se tady Tom objevil. Říkat jí, že mi obrátil celý můj dosavadní život naruby, by asi nebylo to, co by chtěla slyšet. Nebyla by to ta pikantnost, kterou po mně chce.
"A tobě nevadí, že pořád přešlapuješ na místě? Vždyť se nehýbeš kupředu," nechápavě zavrtěla hlavou.
"Mám ráda svůj klid," odpověděla jsem jí. "Lovell je přesně to, co mi v životě stačí," usmála jsem se. "Nemusím se za ničím honit, mám jistotu v práci, v rodině, žádný velký stres. Tebe by to unavovalo, ale já jsem spokojená."
"No jo, ty ses vždycky podceňovala," mávla rukou. "Kdybys chtěla, dostala by ses pryč lusknutím prstů. Šikovné a pohledné barmanky jsou ve velkých městech na roztrhání. Ale když se chceš utápět tady," lehce trhla rameny. Jenom jsem se pousmála. Nejsem kariérou posedlý člověk. To je špatně?

Uvařila jsem Vivien další čaj a postavila ho před ni. Vzala jsem si utěrku, kterou jsem měla doposud přehozenou přes rameno, a začala utírat právě umyté sklenice, když se ve dveřích objevila manželka našeho pana doktora Edwardse.
"Dobrý den," usmála jsem se na ni. Dlouho jsem ji tady neviděla, většinou sem chodil jenom její manžel. "Copak vám můžu nabídnout?" zeptala jsem se, ale když jsem se na ni podívala pořádně, znejistěla jsem. Ve tváři byla bílá jako stěna, promáčené vlasy jí visely kolem obličeje.
"Kate, prosím tě," povzdychla si a rychle přešla k baru. "Neviděla jsi tu pobíhat naši malou Elizabeth? Nepřišla za tebou? Dcera mi ji přivezla na hlídání a přísahám Bohu, že jsem z ní nespustila oči, ale…" zavrtěla hlavou. Hned jsem odložila sklenici a utěrku vedle dřezu. Malou Elizabeth jsem znala. Když byla ještě dítě a já neměla tuhle práci, chodila jsem ji hlídat. Byla to moje prázdninová brigáda před tím, než jsem na plný úvazek nastoupila za bar. Ještě minulé prázdniny jsem ji pár dní hlídala, když byla paní Edwardsová na vyšetřeních v nemocnici. Kdyby tady byla, určitě bych o ní věděla.
"Ztratila se?" zeptala se Vivien. Paní Edwardsová zoufale pokrčila rameny.
"Už jsem hledala všude, kde jsem s ní kdy byla. Byla jsem v parku, na pískovišti, u školky, v kostele, prostě všude. Nenapadá mě… nevím, kam se mohla zatoulat. Kdybys mi pomohla s hledáním… Už jsem řekla pár známým, hledají po celém městě," polkla.
"U mě doma asi ještě nikdo nehledal, co?" napadlo mě po chvíli přemýšlení. "Párkrát jsem tam Elizabeth vzala, je možné, že by si to pamatovala?" zvedla jsem jedno obočí a už se začala chystat na odchod. Paní Edwardsová se jen zhrouceně posadila na stoličku.
"Že by přišla každoroční deštivá pohroma?" ozvala se za mnou Val. Otočila jsem se na ni.
"Val, pohlídáš bar? Jdu pomoct s hledáním. Uvař paní Edwarsové čaj, ať se zahřeje," pobídla jsem ji. "Mám tady pláštěnku, bude to jistější, než s tvým deštníkem," řekla jsem. Valerie jen přikývla. Vzala jsem si pláštěnku z věšáku a přetáhla si ji přes hlavu, mobil si strčila do kapsy svých kraťasů. "Kdyby něco, jsem na mobilu," řekla jsem, než jsem si nasadila kapuci a vyšla do deště. Všichni hledali ve městě, ale určitě nikoho nenapadlo zajít do lesů, které patřily k Adamovu pozemku. Ukazovala jsem jí jezero a domek, ve kterém bydlím. Jestli ji nenajdu tam, určitě ji najdu v přilehlém okolí. Pokud nebyla nikde ve městě, zbývalo už jenom tohle místo.

Doběhla jsem ke svému domku a rychle trhla dveřmi, aby se otevřely. Pohledem jsem přejela místnost a zabloudila na pohovku, na které by se třeba mohla choulit. Bohužel tu bylo pusto a prázdno.
"Liz, Lizzie!" zavolala jsem z terasy a rozhlédla se všude kolem, zatímco mi z kapuce pláštěnky odkapávala voda ve velkých kapkách. V holínkách mi už čvachtalo, ale to jsem teď ignorovala. Jestli se ztratila v tomhle dešti, nechci ani pomyslet na to, že bychom ji nenašli. Znovu jsem zavolala její jméno. Seběhla jsem z terasy a zamířila k aleji, abych se vydala běžeckou stezkou do hlubokého lesa. Když jsem procházela kolem Tomova domku, napadlo mě, jestli ji třeba nezahlédl on. Vyšla jsem na jeho terasu, na podrážkách plno bláta, ale to mi bylo úplně fuk. Zabouchala jsem na dveře a počkala, jestli mi otevře. Po několika dlouhých vteřinách jsem uviděla jeho ospalý obličej. Nevrle se na mě podíval a zvedl jedno obočí.
"Proč mě budíš?" sykl a klouby prstů si promnul jedno oko. "Ať je to sakra důležité, jinak si mě nepřej," zamumlal.
"Neviděl jsi tady asi takhle vysokou blonďatou holčičku?" zeptala jsem se ho a rukou si ukázala k boku. Prvně se na mě díval zmateně, jako by mi nevěřil, že se ptám vážně. Potom zavrtěl hlavou. "Jmenuje se Elizabeth, je vnučka pana doktora Edwardse-" začala jsem, ale Tom mě hned přerušil.
"Pomůžu," nabídl se a sotva se natáhl pro černou mikinu, už mě pobízel, abych se nezdržovala. Rychlou chůzí jsme přešli alej, kde nebylo ani nohy. Dostali jsme se do Adamovy zahrady, kde se před dvěma dny konala oslava.
"Lizzie!" zavolala jsem z plných plic. Žádná odpověď, jen bubnování dešťových kapek o listy stromů. "Liz, holčičko, ozvi se!" zakřičela jsem. Zoufale jsem si povzdychla a vydala se ke stezce, která vedla mezi stromy.
"Kam jdeš?" zeptal se mě Tom, ale poslušně mě následoval.
"Musíme prohledat všechno," odpověděla jsem mu nervózně. "Je to malá holka. Lehce chytne zápal plic a potom jí nepomůžou ani všichni svatí," podívala jsem se na něj. "Musíme ji najít," ukázala jsem na něj prstem, jako by za to mohl on. Zhluboka se nadechl, mokré vlasy se mu lepily k čelu.
"Tímhle přístupem tomu nepomůžeš," odpověděl mi stejně naštvaně. Pohledem jsem sjela jeho zmoklý obličej. To se mu to mluví, do teď si vyspával.

Bez dalších slov jsem se otočila a pokračovala hlouběji do lesa, zatímco jsem každou chvíli volala její jméno. Už jsem začínala propadat panice, protože takhle daleko jsem ji nikdy nevedla. Pokud sem šla sama, nenapadal mě důvod. Vyšla jsem mírný kopeček a zastavila se nahoře, abych se rozhlédla kolem. Prsty jsem si setřela mokré tváře, které mi už pláštěnka nedokázala ochránit, a podívala se na Toma.
"Já prostě nevím," vzdychla jsem, ale jak se zdálo, Tom mi nevěnoval pozornost. Hleděl kousek ode mě.
"Něco vidím," hlesl. Podívala jsem se do míst, kam se vydal, ale ve výhledu mi clonilo několik stromů rostoucích nahusto u sebe. Seběhla jsem kopeček a vydala se za ním.
"Elizabeth?" zavolala jsem. Tom přešel ke keřovému porostu a koleny padl do bláta, rychle si sundávajíc mikinu. Když jsem ji uviděla, zděsila jsem se. Přeběhla jsem k ní a klekla si vedle Toma. Prsty jsem hned zkoušela tep na jejím krku. Byla bledá a celá promočená.
"Kate?" zamumlala moje jméno, zatímco ji Tom zamotával do své mikiny. Když promluvila, cítila jsem, jak se mi oči začaly plnit slzami.
"Celá se třese," pošeptal mi Tom a pomalu ji zvedl do svého náručí. Nevěnovala jsem mu pozornost, už jsem vytahovala svůj mobil a vytáčela číslo rychlé záchranné služby. Sotva jsem s nimi domluvila, hned jsem volala Valerii, aby vyřídila paní Edwardsové, že jsme Elizabeth našli. Když jsem uslyšela její veselou odpověď, povzdychla jsem si.
"Je podchlazená, promáčená na kost, Val," řekla jsem jí. "K Adamovi přijede sanitka, řekni paní Edwardsové, ať přijde sem," dodala jsem.
"Jasně, vyřídím," odpověděla mi a hned hovor ukončila. Zatímco jsem si strkala mobil zpátky do kapsy, zvedla jsem pohled k Tomovi. Sledoval Lizin obličej, z vlasů a vousů mu zkapávala voda na její tváře.
"Tome, uneseš ji?" zeptala jsem se ho. Podíval se na mě a krátce přikývl, zatímco se zvedal na své nohy s malou Elizabeth na rukách. "Zahřívej ji, co to jde," nařídila jsem mu. "A musíme si pohnout, ať je co nejdřív v teple," rozkázala jsem a sama se napřímila. Byla jsem umazaná od bláta, ale vůbec jsem to nevnímala. Teď bylo mojí prioritou její zdraví.

Zůstala jsem stát jako zkoprnělá na Adamově parkovišti a sledovala jsem, jak Tom pokládá Elizabeth na nosítka. Záchranáři se jí hned ujali a přikryli ji dekami. Sotva zaklapli dveře, už ujížděli pryč se zapnutými houkačkami. Tom se ke mně pomalu otočil, mokrý od hlavy až k patám, kalhoty umazané od bláta. V rukou držel mikinu a kapky dopadaly na jeho světlé triko.
"Kate, jsi v pořádku?" zeptal se nejistě a přešel ke mně. Byla mi neskutečná zima. Pláštěnka mě sice udržela v suchu, ale v botách jsem měla mokro, což k mému pohodlí moc nepřispělo.
"Nic mi není," krátce jsem zavrtěla hlavou a pořád se dívala do míst, kudy odjeli. "Jen… Nevím, jestli to není i moje vina. Já ji sem loni zavedla, kdyby to tady neznala, nešla by sem," řekla jsem a očima vyhledala ty jeho.
"Prosím tě, to je hloupost," protočil oči. "I kdyby tady nikdy v životě nebyla, jak víš, že by sem nešla?" naklonil hlavu na stranu. Mlčela jsem a nejistě si kousala ret. Tom mi položil dlaň na rameno. "Našla jsi ji," pousmál se. Řasy měl deštěm slepené, vlasy a vousy smáčené, jako by právě vyšel ze sprchy.
"Musím se vrátit do práce," hlesla jsem. Tom jen přikývl. "Díky, Tome," řekla jsem ve vší vážnosti. "Pomohl jsi mi."
"Zavezu tě, jestli chceš," nabídl se mi. "Prvně by sis měla dát horkou sprchu, máš úplně promodralé rty," podíval se na mě jako nějaký rodič. Přikývla jsem.
"Stejně jsem celá od bláta. Dám si sprchu a pak se vrátím za bar," přikývla jsem. Pažemi jsem si objala hrudník, abych se aspoň trochu zahřála. "Nemusíš mě vozit," dodala jsem.
"Mám hlad a Irma určitě dneska dělá nějakou dobrotu," pousmál se. "Pojedu se pořádně nadlábnout," trhl rameny. "Tak pojď," řekl rozhodně a objal mě kolem ramen. Nevadilo mu, že jsem v pláštěnce, stejně byl už sám celý mokrý. I tak jeho tělo hřálo a to bylo přesně to, co jsem teď potřebovala. Teplo a klid, vědomí, že je Lizzie v dobrých rukou.

Jako by mě horká sprcha probrala. Zase jsem se cítila dobře, připravená na směnu, která mi dneska ještě zbývala. Převlékla jsem se do teplejšího oblečení, tentokrát jsem si dala džíny, které jsem vytahovala jen málokdy. I když jsem se koupelí zahřála, pořád mi bylo chladněji. Nechtěla jsem podcenit situaci a radši snesu horko, než kdybych klepala zuby. Přes hlavu jsem si přetáhla triko a pláštěnku si jen přehodila přes ramena, abych si ji mohla sundat, až si budu sedat do Tomova auta. Už čekal, měl nastartováno. Nasedla jsem a hned jsem ucítila vůni pánského sprchového gelu, příjemnou a svěží. Zhluboka jsem se nadechla a připoutala se.
"Ani bych nevěřil, že máš ve svém šatníku dlouhé kalhoty," zavtipkoval Tom.
"To víš, někdy i sem přijde sníh. To pak není taková sranda," pokrčila jsem rameny. Tom se pousmál, ale už na to nic neodpověděl. Vyjel z Adamových pozemků a zamířil nejkratší cestou k našemu podniku.
"Mluvil jsem s Coral," začal. Zvědavě jsem k němu přetočila pohled. "Nebo bych spíš měl říct, že si mě odchytla u snídaně a mluvila ona," poopravil se. Na chvíli se odmlčel, když zapnul blinkr a začal odbočovat na parkoviště U Kocourka. Už jsem se bála, co mu mohla Coral nakecat. "Říkala, že si s Adamem plánují na tento víkend menší výlet, věděla jsi o tom?" podíval se na mě.
"Dneska jsem ji vůbec neviděla," zavrtěla jsem hlavou.
"Prý pojedou za jejími rodiči, oznámit tu novinu osobně," sdělil mi. Otočil klíčem v zapalování a vypnul motor. "Chtěla, abychom se mezitím postarali o dům, tak jsem jí rovnou řekl, že si to všechno nezapamatuju," podíval se na mě se šibalským výrazem ve tváři.
"Super," protočila jsem oči. Tom se zasmál hrdelním smíchem.
"To zvládneme," mrkl na mě. Otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. To se zase mám na co těšit.

Vešla jsem do baru a chtěla si hned pověsit pláštěnku na věšák za dveřmi, ale sotva jsem se na prahu objevila, překvapením jsem strnula. Najednou tady bylo plno, jako by se celé městečko domluvilo na tom, že přijdou v jeden čas. Když mě uviděli, spustil se potlesk. Cítila jsem, jak mi začínají rudnout tváře. Nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu. Val vyšla zpoza baru a s úsměvem přišla až ke mně.
"Když se roznesla zpráva, že jste Elizabeth našli, přišli snad všichni," usmála se na mě Val. Sotva jsem jí přes ten potlesk rozuměla. Připadala jsem si jako blázen. Vždyť to nebyla zase taková veliká věc, ne? Ucítila jsem na rameni Tomovu dlaň. Hned jsem se k němu pootočila. S úsměvem ke mně sklopil pohled a laškovně zamrkal.
"Jsi hvězda," hlesl a jemně mi stiskl rameno. Rozhlédla jsem se po podniku. Všichni se na mě usmívali. Na nás. Až na jednu osobu. Vivien se mračila, jako by snědla kyselý citron. Žárlila?

B.
 


Anketa

Povídka "Sparks" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Andy Andy | 21. září 2015 v 14:48 | Reagovat

Tak na Vivien som este zvedava :D to bude riadne ziarliva potvora :D diel je ako vzdy bezkonkurencny :D

2 Ká. Ká. | 21. září 2015 v 18:47 | Reagovat

Uz ted Vivien nemam rada! Ikdyz by mohla donutit Kate zarlit a mohlo by ji dojit co chce.. :-)

3 Rainy Rainy | 21. září 2015 v 21:12 | Reagovat

ďalšia slečna na scéne. :D no pekne. :D :D tak nemôže mať všetko hladký priebeh..

A ako sa mi páči? myslím, že je to jasné !! rýchlo ďalšiu sem.
Je úžasné, že písanie je tvojím relaxom. veľa blogerov (ako-tak aktívnych) to berie ako odtiaž... niečo zo seba dostať, čerpať inšpiráciu...
nepremýšľala si nad nejakou.. knihou, zbierkou poviedok?

4 báři báři | Web | 21. září 2015 v 22:20 | Reagovat

[3]: Moc děkuji za komentář. :) Je pravda, že ten relax nepřichází s každou povídkou, ale tahle mě baví. :) Navíc mě i popohání vaše komentáře, takže o to víc mi to jde. :)

Nad knihou jsem přemýšlela hned několikrát, ale můžu říct, že se v blízké budoucnosti něčeho takového (bohužel či bohudík :D) nedočkáme. :)

B.

5 Simča Simča | 21. září 2015 v 22:21 | Reagovat

Hlavně, že hledání dobře dopadlo. Kate a Toma to taky zase víc sblížilo :-)....
A jak se mi líbí povídka? Jsem z ní nadšená. Sice není ještě u konce (doufám,že konec je ještě v nedohlednu ;-) ), ale myslím, že bude patřit k mým nejoblíbenějším ;-). To škádlení mezi nima se mi moc líbí - z tohodle mi trochu připomíná Bitch, což je zatím pro mě the best povídka včetně druhé řady...

6 W. W. | 22. září 2015 v 17:45 | Reagovat

Zachranaři jak se patří :D aspoň je to sbližilo :) Coral je střašně nenapadná v jejím plánu dat Tomca s Kate dohromady :D Aby trubka Vivien pukla zavistí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama