Sparks #27

30. října 2015 v 13:00 | Báři ツ |  Sparks


S Tomem jsme na sebe civěli několik vteřin, když se otevřely dveře vedoucí do kuchyně. Překvapeně jsem zvedla obočí a zahleděla se do Georgovy veselé tváře.
"Uhm, mysleli jsme, že jste se vypařili," přiznal a mezi prsty zažmoulal filtr cigarety. "Můžu si jít zapálit i před dům."
"V pohodě," zavrtěla jsem hlavou a prsty si urovnala pramen vlasů za ucho. "Nic se neděje," pousmála jsem se. "Myslím, že jsme si už vyříkali, co jsme potřebovali," dodala jsem a krátce se podívala na Toma. Pořád jen mlčel a hleděl na mě, jako bych mu provedla kdovíco. Otočila jsem se na patě a do domu už jsme se nevracela. Zamířila jsem do svého příbytku a doufala, že se na mě Coral s Adamem nebudou zlobit, když už nebudu sedět v jejich společnosti. Prošla jsem stromovou alejí a bez povšimnutí prošla kolem Tomova domku. Vyšla jsem dva schodky na svou terasu a hned vešla do svých dveří. Nevím, jestli měl Tomův polibek zrovna takový účinek, ale najednou jsem si připadala nejstřízlivější za celý den. Prsty jsem si prohrábla vlasy a zmateně se podívala po svém pokoji. Sakra, co se to se mnou dělo?

Přešla jsem do koupelny a zahleděla se na odraz v mém zrcadle. S překvapením jsem si prohlížela své tváře, které měly narůžovělý nádech. Srdce mi bušilo a já si uvědomila, že jsem doteď dýchala mělce. Zhluboka jsem vydechla a sklonila pohled k umyvadlu, jehož okraje jsem křečovitě svírala. Připadala jsem si jako blázen. Otočila jsem kohoutkem a chvíli sledovala tekoucí vodu, než jsem si namočila prsty. Přejela jsem si jimi přes čelo ve snaze uklidnit se. S vydechnutím jsem se otočila, abych za sebou zavřela dveře do koupelny. Zády jsem se o ně opřela a začala si rozepínat knoflíčky u košile, když se ozvalo tiché zaklepání.
"Kate? Jsi tam?" uslyšela jsem hlas Coral. Hned jsem zase dveře otevřela a s úsměvem zvedla obočí.
"Copak?" zeptala jsem se.
"Víš, myslela jsem, že se vrátíš zpátky za námi, ale Georg říkal, že jsi odešla. Chtěla jsem se s tebou domluvit na zítřek. Mohly bychom zajet pro ty šaty? A k tomu ještě projít nějaké ty kadeřnictví, abych získala představu o tom, jak chci být učesaná," pousmála se.
"Jasně," přikývla jsem. "Mám zítra volno celý den, takže můžeme vyrazit hned po snídani," navrhla jsem. Když přešlápla z nohy na nohu, s pousmáním jsem ji pobídla, aby mi řekla, co má na srdci.
"Víš, kluci si tam hrají ty svoje videohry, myslela jsem, že bychom si taky mohly něco zahrát. Třeba karty, nebo něco… u čeho bychom se zabavily obě dvě. Ale jestli se jdeš už koupat…" odmlčela se.
"No, já právě myslela, že už tam moje společnost nebude potřeba," přiznala jsem. "Ale jestli mě tam chceš, nemám s tím nejmenší problém," zavrtěla jsem hlavou. Začala jsem si zapínat knoflíky košile, kterou jsem celý večer měla zapnutou skoro až ke krku.
"Byla bych ti vděčná. V jejich přítomnosti se pořád cítím nesvá, jsem pořád nervózní," povzdychla si. Objala jsem ji kolem ramen a přitiskla ji ke svému boku.
"Prosím tě, máš zbytečné starosti," snažila jsem se vyvrátit její pocity. Pokud jí to ale pomůže, samozřejmě tam s ní zůstanu. Co bych pak byla za kamarádku?

Posadila jsem se s Coral ke stolu v jejich jídelně. Do rukou jsem vzala balíček karet, abych ho zamíchala předtím, než se pustíme do naší první hry. Z obývacího pokoje, kde seděli kluci, se ozýval smích, nadávky a klení, když se někomu nepodařilo to, co chtěl.
"Omlouvám se, že jsem se vypařila a nechala tě tohle poslouchat samotnou," zasmála jsem se, když jsem uslyšela Adamovo zanaříkání, že je život nespravedlivý.
"Chovají se jako malí kluci, ale ať si užijí, dokud můžou," pokrčila Coral rameny a vzala si do ruky karty, které jsem jí rozdala. "Jestli chceš, klidně si otevři další víno. Tomovi může být jedno, jestli piješ, nebo ne, není to jeho svatba," zavrtěla hlavou a prsty si prohrábla vlasy, které jí spadly do čela. Jen jsem se na ni usmála. Už jsem na víno ani moc chuť neměla, teď bych si spíš dala pivo. Na chvíli jsem vstala od stolu a zamířila k lednici, abych zjistila, jestli se vevnitř vůbec nějaké chladí.
"Hele, Coral, bude nějaká dámská jízda před tím velkým dnem?" zeptala jsem se jí, když jsem otevřela láhev jednoho z Adamových piv.
"Sama jsem nad tím přemýšlela," přitakala. "Jenže koho bych pozvala? Val a tebe," odpověděla si hned. "Sestřenice nepřijede a máma tady bude až na obřad, přijedou ten den ráno," sdělila mi. "Já jako rozlučku se svobodou beru tenhle večer s tebou," usmála se na mě.
"Ah, Coral, to je milé," oplatila jsem jí hned úsměv. "Kdybych to věděla, tak bych se nevypařila. Promiň," omluvila jsem se jí.
"Nic si z toho nedělej. Přitáhla jsem si tě zpátky, takže žádné černé svědomí," ukázala na mě prstem. "A teď pojď hrát, protože mám opravdu dobré karty," zasmála se. Přidala jsem se k ní. Měla pravdu. Na co pořádat nějakou rozlučku se svobodou? Vždyť sama pít alkohol nemůže a o tom přece rozlučky bývají. Ne?

Dlaní jsem si podepřela bradu a zadívala se do jejího obličeje. Už nějakou dobu hleděla do svých karet a propočítávala všechny možnosti, zkoušela, v jakém případě by se jí podařilo vyložit co nejvíce karet na stůl.
"Prostě se smiř s tím, že to už nevyhraješ," řekla jsem pobaveně a s poslední kartou, kterou jsem v ruce držela, jsem poklepala po stole. "Tohle je moje kolo," dodala jsem ještě. Moc dobře jsem věděla, jak je Coral soutěživá a že nerada prohrává. Kdo taky. Jenže ona to všechno někdy brala až moc vážně. "Aspoň se můžeš konejšit tím, že sice nemáš štěstí ve hře, ale máš ho v lásce," usmála jsem se na ni. V ten moment se z vedlejší místnosti ozval náhlý křik a povzbuzování.
"No tak, pojď! Pojď!" vztekal se jeden z kluků. "Já na vás kašlu, tohle mi za ty nervy nestojí," následovalo a ostatní se rozesmáli. Když se ve dveřích od obývacího pokoje objevil Georg, jen jsem na něj pokývla hlavou a pozdravení. "Ah, holky tady hrají karty. To mi půjde určitě líp," promnul si dlaně. "Můžu se k vám přidat?"
"Když mi zajistíš, že řada jejích výher bude konečně přerušena, tak tě vítám," zamračila se na mě Coral a pak se podívala na Adamova kamaráda. "Jestli jsi ale přišel, abych i kvůli tobě prohrávala, tak si ani nesedej," zavrtěla hlavou. Zasmála jsem se.
"Jen se k nám přidej, taky někdo jednou Coral musí shodit hřebínek," pobídla jsem ho. Vytáhl židli vedle Coral a posadil se k ní. Krátce jí nahlédl do karet, než se pobaveně uchechtl.
"Tak ta tě má v hrsti, rovnou to vzdej," poradil jí. Když na něj Coral vrhla naštvaný pohled, znovu jsem se rozesmála. Nakonec tenhle večer ještě bude stát za to.

Se smíchem jsem sledovala, jak se Coral snaží nahlédat do Georgových karet. Dokonce se náš smích začal ozývat častěji, než smích kluků z obývacího pokoje. Když se ve dveřích objevil i Bill a posadil se vedle mě, zdálo se, že je videohry už omrzely.
"Příští kolo hraju taky," pokývl hlavou a postavil skleničku s vínem před sebe na stůl.
"S takovou už nebudeš mít šanci vyhrát," podívala jsem se na Coral. Jenom se ušklíbla a vyhodila kartu, která se jí nehodila.
"Máš štěstí v lásce?" ozval se hned Bill. Zasmála jsem se.
"Přesně to jsem jí říkala, ale jí se to ani trochu nelíbilo. Teď je jí Adam na obtíž, když nemůže vyhrát v pitomých kartách," popíchla jsem ji.
"Ha!" ukázala na mě vítězoslavně prstem, když položila poslední kartu na hromádku vyhozených karet. "Mám tě! Konečně jsem vyhrála! Bože, že to ale trvalo," povzdychla si. Spokojeně si křupla s klouby prstů a olízla si rty.
"Gratulace, Coral," usmála jsem se na ni. "Teď můžeš jít spát s pocitem zadostiučinění."
"Taky bylo na čase," zasmála se a pak shrábla karty ze stolu na jednu hromádku, aby je mohla zamíchat před další hrou. "Takže, kdo všechno chce hrát?" zeptala se a podívala se po nás všech. Zatímco jsem přikládala hrdlo láhve s pivem ke rtům, souhlasně jsem přikývla, aby na mě nezapomněla.
"Já se přidám taky. Ti dva to už moc hrotí," ozval se Gustav a přitáhl si další židli k naší partě, která se tu postupně začala vytvářet.
"No jo, když se Tom pustí do soutěží, neví, kdy s tím skončit," trhl Bill rameny a shrábl první kartu, která přistála jeho směrem. Při zmínce Tomova jména se mi sevřel žaludek. Polkla jsem a několikrát zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi najednou draly do očí. Nechtěla jsem se s ním loučit. Bože, tak moc jsem nechtěla, aby odjel.

"Kate, myslím, že tvoje série slavných vítězství končí," pronesl najednou Georg. Popravdě jsem hru skoro nevnímala, jen jsem hleděla na své karty a karty na stole, brala ze stohu balíčku, když jsem byla na řadě, a vyhodila tu, která se mi v ten moment nehodila. Už jsem ale neskládala žádné postupky, nesnažila jsem se o získání těch nejlepších čísel.
"Jsem totiž velkorysá, nechávám něco i vám ostatním," usmála jsem se na něj. Když jsem k němu zvedla pohled, všimla jsem si, že za ním stojí Tom a hledí mu do karet. Celou dobu jsem se zamýšlela nad tím, kolik jsme toho za tu dobu prožili, že jsem ve své nepozornosti nepostřehla, že už i on s Adamem se připojil k našemu stolu. Střetla jsem se s jeho pohledem, ale hned jsem oči sklopila zpátky ke hře. Jeho pronikavé duhovky jako by mě i v té vteřině propálily skrz. Zhluboka jsem se nadechla a obrátila do sebe zbytek piva z láhve.
"Co kdybychom si potom zahráli poker?" navrhl Adam.
"Zapomeň," zavrtěla hned Coral hlavou. "Vy máte videohry, my s Kate zase karty. Že jsou pro vás teď lákavější, neznamená, že nám je zkazíte."
"No promiň, jen jsem se zeptal," ušklíbl se hned a založil si ruce na prsou. Krátce jsem se zasmála. Coral poker nesnášela. Hrály jsme ho spolu možná jenom dvakrát, ale protože to nedokázala pochopit, vždycky prohrála na celé čáře. Od té doby je tabu před ní to slovo zmínit.
"Kate, jsi na řadě," pobídl mě Bill.
"Už, už," pokývla jsem hlavou a vzala si horní kartu z balíčku. Když jsem zvedla oči k ostatním, setkala jsem se s upřenými pohledy.
"Neříkej, že ti zase padly karty," pronesla Coral podrážděně. Vypadalo to, že už chce hodit kartami na stůl, ale já zavrtěla hlavou. Nebudu ji přece trápit, když má být tohle její rozlučka se svobodou. Vyhodila jsem kartu, která se mi hodila a se kterou bych klidně vyhrála, a pobídla Coral, aby teď hrála ona. Když jsem ucítila lehké šťouchnutí z Billovy strany, jen jsem k němu pootočila obličej.
"Já to viděl," zamumlal. Jen jsem se uculila. Co bych taky měla říkat.

Nakonec tohle kolo vyhrál Gustav. Odložila jsem karty do středu stolu na hromádku a dlouze zívla.
"Myslím, že už to balím," řekla jsem a prsty si prohrábla vlasy. "Zítra bude velký den," dodala jsem a vstala ze židle.
"Však nepojedeme hned ráno," pokrčila Coral rameny. "V klidu se vyspi," pokývla hlavou.
"Jasná věc," přikývla jsem a pak se rozhlédla po ostatních. "Dobrou noc všem," popřála jsem jim a protáhla se kolem židle, na které seděl Bill.
"Dobrou," odpověděli mi sborově, přičemž už někteří vypadali stejně unaveně jako já. Otevřela jsem dveře od kuchyně a prošla jimi. Až když jsem se otočila, abych je za sebou zavřela, všimla jsem si Toma na zápraží. Stál kousek od dveří a ve tmě ho prozradil jen svítící konec jeho cigarety.
"Už odcházíš?" zeptal se tiše, zatímco pomalu vydechl cigaretový kouř.
"Už jsem na ty karty samou únavou neviděla," pousmála jsem se a nejistě přešlápla z nohy na nohu. Vidět Toma s cigaretou bylo zvláštní. Za celou dobu, co tu byl, jsem ho neviděla zakouřit si. Pokud mu ovšem nikotin chyběl, nebylo divu, že byl v jednom kuse podrážděný, urýpaný a jízlivý.
"Kate," oslovil mě, když už jsem se otáčela k odchodu. Znovu jsem k němu vzhlédla, a tentokrát jsem musela pohledem mířit výš, protože už jsem sešla ze zápraží dolů. "Vadilo by, kdybych se stavil, až odsud půjdu?" zeptal se mě.
"Ty… ty se chceš stavit?" zopakovala jsem po něm překvapeně. "Mhm, jak chceš," pousmála jsem se. "Klidně se stav. Ale pokud nepřijdeš do deseti vteřin po tom, co si lehnu do postele, už mě nevzbudíš," ukázala jsem na něj prstem. Zasmál se a krátce pokývl hlavou.
"Beru v potaz. Budu se snažit."
"Fajn," zamumlala jsem. "Dobrou, Tome."
"Dobrou i tobě, Kate," popřál mi, pořád stojící bokem se svou cigaretou mezi prsty.

Jestli Tom přišel, neměla jsem o tom tušení. Usnula jsem během zlomku vteřiny, kdy se moje hlava dotknula polštáře. Ani chvíli jsem nedokázala se svou únavou bojovat, prostě jsem zavřela oči a vydala se na krátký výlet do říše snů. Spala jsem jako špalek až do samého rána, kdy mě probudila žízeň a pichlavá bolest hlavy. Olízla jsem si suché rty a zamžourala do ranního světla. Otočila jsem se na matraci na záda a krátce se protáhla, hledíc na strop mého domku. Tom říkal, že se staví. Byl tady? V posteli jsem ležela sama, takže bylo jasné, že tu noc nestrávil. Na mobilu jsem neměla žádnou textovku, na stolku žádný vzkaz, že by se aspoň snažil. Prsty jsem si prohrábla vlasy a rozhlédla se po svém pokoji. Zapomněl nebo mi jen věšel bulíky na nos?

Při představě, že celý den strávím s Coral, se mi z postele chtělo víc, než kdybych se musela chystat do práce. Vybírání toho správného účesu k šatům, které jsme měly vyzvednout, nebyla běžná činnost, kterou bychom spolu dělaly každý druhý den. Těšila jsem se z toho, kolik času spolu strávíme, dokud je to ještě možné. Při pomyšlení, že už zbývá jen pár dní, které strávíme přípravami, a po svatbě mi hned odjedou i s Adamem na svatební cestu, jsem byla ráda, že dnes budeme mít celý den jen pro sebe. Holky sobě, jako tomu bývalo dřív! A jak tomu bude asi naposledy, když si počínaje sobotou bude zakládat vlastní rodinu. Snad mi dívčí den pomůže vyrovnat se s Tomovým odjezdem, ke kterému jsem pořád nevěděla, jak se postavit. Mohla bych využít šance a naposledy si s ním pořádně užít, abych měla opravdu na co pamatovat. Ale představa toho, že bych s ním byla naposledy, ve mně vzbouzela smutek a žal. Bože, jak by to vypadalo, kdybych se mu v náručí rozbrečela? To by bylo hned po romantice. Bylo by tedy lepším řešením do ničeho se nevrhat a nechat jen na vzpomínkách, jak si Toma uchovám v paměti?

Asi jsem byla bláhová, když jsem myslela, že Toma potkám v kuchyni. Nechtěla jsem ho rušit v jeho domku, když jsem teď věděla, že tam s ním spí i Bill. Nechtěla jsem s ním mluvit o ničem závažném, jen jsem ho prostě chtěla vidět. Celý den mi to nemělo být dopřáno, a když jsem se večer vrátila do svého domku, v jeho oknech bylo zhasnuto. S vědomím, že mám šanci další den, jsem vstávala podstatně dřív, než bylo třeba, abych ho třeba zastihla ještě před obědem. Kluci mi ale sdělili, že odjel s Adamem pryč. Najednou jsem pocítila neskutečné zoufalství. Poslední dny, kdy tu je, a osud nám nedopřeje ani chvilku času, který bychom mohli strávit společně? Jednou nemůžu já, potom zase on. Povinnosti družičky a svědka nám házely klacky pod nohy. Stokrát jsem v ruce držela mobil, abych mu zavolala nebo aspoň napsala textovku, ale vždycky jsem ten nápad zavrhla. Co bych mu asi řekla, napsala? Že se mi stýská? Nechtěla jsem si připadat tak zoufale a psát mu, aby se večer stavil. Jenže pokud nebude možné žádné jiné řešení?

Dávala jsem tomu šanci ještě ve pátek, den před svatbou. Když jsme s ostatními družičkami zdobily místní obecní halu, kde se měla konat svatební hostina, každou chvíli jsem otáčela pohled ke dveřím, kudy věčně někdo chodil. Stokrát dveřmi prošel Gustav, tisíckrát Georg a Bill snad i milionkrát. Nosili židle, stoly, vázy a stojany na kytky, sněhobílé ubrusy a saténové stuhy, které jsme s holkami vázaly do velikých mašlí. Nikdy se ale ve dveřích neobjevil Tom, aby přiložil ruku k dílu. Dokonce ani Adam se tu neukázal, což mi dávalo odpověď na to, kde je Tom, aniž bych se zase musela ptát Billa. Už jsem si opravdu připadala jako blázen. Tolik jsem s ním chtěla mluvit, ale ani jednou se nenaskytla šance. Už jsem měla pocit, že jsem si celého Toma vysnila. Ovšem mít takového imaginárního milence, to bych nevylézala z postele.

"Kate?" zavolala na mě Valerie. "Kam tyhle kytky?" zeptala se mě. Otočila jsem se k ní a tím pádem zády ke dveřím, které jsem hypnotizovala celý den, abych jí odpověděla.
"Tyhle chce Coral na každém stole," pokynula jsem jí. "Vzadu by měly být kulaté skleněné vázy, tak do těch do středů stolů," řekla jsem. Val přikývla a já se se stuhou v ruce zase otočila ke dveřím. Na chvíli se mi zarazil dech, když jsem v nich uviděla Toma stát. Několikrát jsem zamrkala, jestli to není náhodou můj sen. Něco se bavil s Billem a pokyvoval přitom hlavou. Když už to vypadalo, že bude odcházet, rychle jsem vstala. I s nedovázanou mašlí jsem si nakračovala ke dveřím. Než jsem ale stihla přejít sál, Tom už zamířil z budovy ven.
"Kate, můžeš sem na chvilku?" zavolal na mě Georg. Zkontrolovala jsem, co chce. Stál u hromady krabic a vypadal bezradně.
"Moment," ukázala jsem na něj prstem a pak proběhla chodbou, která vedla na ulici. Zatlačila jsem do skleněných dveří a rychle se rozhlédla kolem sebe. "Tome?" zavolala jsem jeho jméno. "Tome!" zkusila jsem to ještě jednou. Když kolem projelo jeho auto, zoufale jsem si prohrábla vlasy. Hned jsem z kapsy džínů vytáhla mobil. Teď už kašlu na všechno.
"Večer se stav," napsala jsem.
"Zpráva doručena," přečetla jsem si oznámení. Zvedla jsem pohled na silnici, kde jezdila další auta. Jestli ani tohle nevyjde, ať se propadnu.

B.
 


Anketa

Povídka "Sparks" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Simča Simča | 31. října 2015 v 8:34 | Reagovat

Tak to asi nebude mít šťastný konec :-(. Ta svatba se hrozně blíží... Snad na  sebe ještě budou mít čas, než Tom odjede....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama