Sparks #29

2. listopadu 2015 v 13:00 | Báři ツ |  Sparks
Moc děkuji za předchozí komentáře. Doufám, že si dnešní kapitolu užijete, nezapomeňte okomentovat, moc ráda si přečtu vaše ohlasy, drahouškové. :) Pěkný zbytek dne přeji! :) B.



Postavila jsem se za všechny ostatní družičky, které přijely na svatbu, a provlekla ruku nabízenou Tomovou paží. Od našeho posledního setkání v Adamově pracovně jsem ho neviděla, s Coral a ostatními svatebčany jsem měla tolik práce, že jsem na chvíli na problém s prstýnky zapomněla. Když jsem teď zvedla pohled do Tomova obličeje, jen jsem tázavě zvedla obočí.
"Všechno je v pořádku," pošeptal mi. "Bill je takový aktivní blb, že je vzal a neřekl mi o tom. Myslel jsem, že ho na místě zadupu do země," pousmál se.
"Och, božínku," vydechla jsem a přechytla si kytku do druhé ruky. "Tohle mi za ty nervy nestojí," zamumlala jsem a podívala se před sebe. Všichni jsme byli nachystaní, jen jsme čekali na to, až spustí hudba a my budeme moct vyjít.

Když jsem procházela uličkou vedle Toma, měla jsem pocit, jako by se ke mně upínaly zraky všech. Ano, sice jsem byla hlavní družička, ale možná to taky všechno bylo kvůli tomu, za čí rámě jsem se to vedla. Pohledem jsem přejela po těch všech obličejích a vrátila se zpátky k Tomovu, do kterého jsem hleděla i prvně.
"Taky máš takový podivný pocit?" zeptal se a zlehka položil dlaň na tu mou, kterou jsem se ho držela za předloktí. "Nebo si to jenom namlouvám?" zvedl jeden koutek úst a věnoval mi letmé pousmání. Zhluboka jsem se nadechla a hned na to vydechla, abych se aspoň trochu uklidnila. Neodpověděla jsem mu, uhnula jsem pohledem a své oči fixovala k místu, kam jsem se měla postavit. Tom pustil mou ruku, ale předtím mi ji ještě jemně stiskl, než poodešel a stoupnul si naproti mně. Zvedla jsem k němu pohled a sledovala jeho dnešní dokonalou vizáž. Olízl si rty a znovu mě obdaroval drobným pousmáním. V dlaní jsem pevně sevřela kytku, kterou jsem držela před svým břichem. Božínku, oni to opravdu udělají. Musela jsem se usmát. Oni se opravdu berou.

Na nějakou chvíli jsem se fixovala na Tomův obličej, takže jsem si ani nevšimla, že u nás všech stojících objevil i Adam. Když se hudba změnila, pootočila jsem hlavu, abych si mohla prohlédnout Coral. Jako všichni svatebčani, i já jsem zůstala zírat, jak neskutečně jí to sluší. V šatech jsem ji viděla hned několikrát, ale teď se vší tou parádou, hudbou a květinami vypadala opravdu dokonale. Kdo nevěděl, že je už několikátý měsíc těhotná, ani by to netipl. Vždycky bývala štíhlá a asi se to podepíše na jejím těhotenství, které dlouho nebude vidět.
"Bože, je krásná," uslyšela jsem za sebou Valerii. Jen jsem se usmála. Val měla sakra pravdu. Sledovala jsem její obličej, ale jak se zdálo, ona měla oči jen pro Adama. Stejně tak on se nedíval na nikoho jiného a nikam jinam. A nebylo ani divu - tohle byl jejich den. A jejich den měl být dokonalý.

Když se ke mně Coral otočila, hned jsem vzala její kytici do své volné dlaně. Hned na to se s Adamem postavili čelem k sobě a já cítila, jaké srdce začíná bušit jako splašené. Na tváři jsem měla křečovitý úsměv, kterého jsem se prostě nedokázala zbavit. Hleděla jsem do jejich šťastných tváří a sama cítila štěstí. I když jsem do dnešního rána litovala, že tenhle den nastal, protože jsem se nechtěla loučit s Tomem, teď jsem na takové myšlenky ani nepomyslela. Právě teď jsem byla nejšťastnější, dobře, možná až druhá či třetí nejšťastnější na světě. Teď to nemohlo nic pokazit.
"A teď prosím mladý pár o jejich první novomanželský polibek," pronesl oddávající přes celý sál. Adam se naklonil ke Coral a přitiskl se k jejím rtům, zatímco ona položila dlaň na jeho paži. Viděla jsem je líbat se už mnohokrát, ale nikdy ne s takovou vervou, radostí a nepopsatelným štěstím. Když se kolem nás ozval potlesk, zhluboka jsem se nadechla. Měla jsem slzy na krajíčku. Několikrát jsem musela zamrkat, abych je zahnala. Kdybych mohla, připojila bych se k potlesku, ale teď jsem držela dvě kytice. Jen jsem čekala na to, až se ke mně Coral znovu otočí, abych jí mohla kytku vrátit.

Chytili se za ruce a společně se vydali uličkou pryč. S potutelným úsměvem na tváři jsem sledovala jejich odcházející postavy. Až když se přede mnou objevil Tomův obličej, uvědomila jsem si, že je teď řada na nás, abychom se vytratili taky.
"No tak pojď už," pobídl mě a nabídl mi svou dlaň. Chytila jsem se ho a vydala se uličkou hned za Coral a Adamem. Po Tomově boku jsem si znovu uvědomila, že tohle je možná jedna z posledních chvílí, kdy jsme u sebe tak blízko. Na svatbě už jen budu sedět u stolu, sledovat jeho hru na kytaru, kterou chtěl věnovat novomanželům, a zoufat si, že ho nemám jen pro sebe.
Když se ke mně Tom lehce naklonil, zvědavě jsem k němu zvedla pohled. "Nad čím pořád přemýšlíš?" zeptal se. "Jindy bys už breptala o tom, jak to bylo celé dokonalé," pousmál se a vedl naše kroky k tanečnímu parketu, na kterém se už Adam s Coral chystali na svůj první tanec v roli manželů. Bylo chytré to všechno uspořádat v jedné místnosti. Žádné přebíhání mezi kostelem a obecní halou. Takhle to byla dokonalá pohodlnost.
"Přemýšlím nad blížícím se koncem," odpověděla jsem mu. Stoupli jsme si mezi ostatní lidi, kteří už kolem Adama a Coral stihli vytvořit kruh.
"Ale Kate, no tak," naklonil hlavu na stranu a prsty zlehka přejel přes hranu mé čelisti. Kdyby nás někdo sledoval, možná by mu došlo, že je mezi námi dvěma něco víc. Teď ale měli všichni oči jen pro ty dva, za což jsem jim teď byla dokonce vděčná. "Zahrajeme jim pár písniček, potom tam pustíme DJ a zbytek večera bude jenom náš," mrkl na mě.
"Kdy jedete?" zeptala jsem se a tím se zase vrátila k tomu depresivnímu na celém dni. Tom uhnul pohledem a nejistě přešlápl z nohy na nohu.
"Ještě před půlnocí," zněla jeho odpověď. Začala hrát jejich píseň, sálem se rozléhaly tóny skladby What a wonderful world. Měla jsem se hnout z místa a zapojil se do kruhu svatebčanů, kteří se začali pomalu hýbat do rytmu hudby. Jenže teď jsem měla nohy jako z rosolu. A měla jsem pocit, že mi srdcem projelo ostří nože.

Se sklenicí vína jsem se posadila na volnou židli u krajního stolu a sledovala okolní veselí. Ačkoliv jsem měla radost, a to přímo neskutečnou, taky jsem pociťovala smutek a bolest. Právě se ve mně míchaly takové protichůdné pocity, že jsem nevěděla, co první udělat. Smát se nebo brečet? Co jsem věděla určitě, bylo, že dneska nebudu ani trochu střízlivá. A ať si přitom budu připíjet na novomanžele nebo budu zapíjet žal, to už tak moc veliký rozdíl neudělá. Když se vedle mě pohnula židle, líně jsem zvedla pohled k osobě, která si vedle mě sedala.
"Kate, snad tě nepřepadla depka," usmála se na mě Alice. Obrátila jsem do sebe zbytek vína a nechala si od ní nalít dalšího, které stálo přede mnou na stole.
"Ne, jenom mám chuť se dneska pořádně opít. Když už jsme na svatbě, tak ať tak vypadáme, ne?" pousmála jsem se na ni.
"A proč mám pocit, že je za tím něco víc?" zvedla jedno obočí a lokty se opřela o okraj stolu. Povzdychla jsem si a prsty si prohrábla vlasy, aby mi nepadaly do obličeje. Uhnula jsem pohledem a zahleděla se směrem k pódiu, kde seděl Tom s kytarou a čekal na ostatní z kapely. Už zahráli několik málo písniček, které jsem sice neznala, ale zněly moc hezky. S hlubokými texty k zamyšlení.
"Možná v tom něco víc je," odpověděla jsem jí a znovu se podívala do jejího obličeje.
"Máš ráda jejich hudbu?" zeptala se mě. "Jednou jsem byla na jejich koncertě, ještě před tím, než si dali tu tvůrčí pauzu. Abych řekla pravdu, byla jsem docela v šoku, že je s nimi Adam tak dobrý kamarád. Co já bych dala za to, aby někdo z Tokio Hotel byl mým hlavním svědkem. Nebo aby mi hrál na svatbě!" zasmála se.
"Popravdě, jejich hudbu jsem ještě neslyšela," usmála jsem se na Alici a znovu mezi prsty uchopila skleničku s vínem.
"Fakt? Tak co ty odevzdané pohledy směrem ke kytaristovi?" zeptala se mě. "Nebo to není platonická, ale opravdová láska?"
"Nevím, o čem to mluvíš," zavrtěla jsem hlavou a vstala. "Omluvíš mě?" krátce jsem se na ni podívala, než jsem se otočila na patě a zamířila ze sálu ven. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch. Hned teď.

Zamířila jsem do postranní uličky, kam většina svatebčanů chodila kouřit, a zády se opřela o chladnou stěnu budovy, ve které se konala ta veliká sláva. Zarazila mě jedna věc - kluci měli pauzu, viděla jsem Billa chodit mezi svatebčany a bavit se se známými. Tak proč Tom pořád seděl na pódiu s kytarou na klíně a něco si brnkal? Neříkal, že se bude snažit, abychom spolu byli co nejvíc? To by potom měl sejít taky a posadit se vedle mě, abychom si mohli aspoň trochu popovídat. Když o tom přemýšlím, možná je dobře, že zůstal tam nahoře. Aspoň se tím neprohlubovala ta rána, kterou mi zasadila jeho slova, že odjíždí ještě před půlnocí. Myslela jsem, že ho budu mít nablízku aspoň do bílého rána. Když prvně řekl, že odjíždí hned po svatbě, kdo mohl tušit, že to myslí opravdu hned?

Když se na konci uličky, kde jsem stála, objevil Dan, přešlápla jsem z nohy na nohu, abych na sebe upozornila. Doposud jsem stála ve stínu, takže jsem mu nechtěla způsobit infarkt, že bych na něj jen tak promluvila.
"Ka - Kate?" zeptal se, když několikrát zamžoural do stínu před sebou. "Bože, ty jsi tady?" pousmál se.
"Jsem. Proč?" nechápavě jsem zvedla obočí. Paže jsem si překřížila přes hrudník ve snaze vypadat aspoň trochu při smyslech. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. To jsem toho vypila tolik?
"Vevnitř tě skoro všichni hledali," pokrčil rameny a pak si připálil cigaretu, kterou držel mezi svými rty. "Coral se po tobě ptala, možná něco potřebovala," dodal.
"Tak to abych za ní hned šla," pronesla jsem.
"Určitě běž," řekl mi a poodstoupil stranou, abych kolem něj mohla projít. Hlesla jsem poděkování za vyřízení vzkazu, i když mi vlstně nic nevyřídil. Vešla jsem zpátky do budovy. Když jsem prošla dveřmi sálu, měla jsem neblahý pocit, že je tady něco jinak. Byla tu rozsvícena barevná světla, jako bychom byli na nějaké diskotéce, a hrála tu moderní hudba. Lidi tancovali na parketu a bavili se. A můj pohled spočinul na pódium. Tom byl pryč.

"Kate?" oslovil mě Adam. Otočila jsem hlavu na jeho hlasem. Musela jsem vypadat hodně podivně, překvapeně a opile zároveň, protože se Adam pousmál, sotva pohlédl do mého obličeje.
"Prý se po mě sháněla Coral. Kde ji najdu, nevíš?" zeptala jsem se ho.
"No," olízl si rty. "Coral se kvůli tobě sháněla, protože se po tobě sháněl Tom," odpověděl mi a nejistě zvedl jedno obočí. "Vlastně nejenom Tom. Všichni kluci se s tebou chtěli rozloučit, ale myslím, že hlavně Tom."
"Rozloučit?" zopakovala jsem po něm. Když přitakal, myslela jsem, že mi pukne hlava. "Oni už… Nejsou tady?"
"Jeli se sbalit. Všichni musí co nejdříve vyrazit, aby se stihli vrátit v přesný čas domů," odpověděl mi. "Možná je ještě zastihneš u mě doma, když šlápneš na plyn," pokrčil rameny.
"To si piš, že je stihnu," podívala jsem se do jeho očí. "Musím je stihnout," zamumlala jsem si pak spíš pro sebe a otočila se na patě. Vyběhla jsem ven. "Musím, prostě musím," opakovala jsem si pro sebe. Podle posledních zkušeností s osudem jsem ale měla pocit, že se to moje 'musím' změní na 'bohužel, ale zkusila jsem to'.

U obecní haly nestálo snad jediné auto, které bych si mohla půjčit. Snad všichni svatebčané přišli pěšky ze svých domovů a dočasných ubytování, aby mohli slavit a popíjet co hrdlo ráčí. I když jsem ji já sama měla už nějakou tu hladinku v krvi, teď jsem opravdu spěchala. Dokázala bych se přinutit k tak ukázkové jízdě, že by i můj bývalý instruktor v autoškole koukal, jak jsem se polepšila. Už by si nemusel trhat vlasy, protože jsem tak děsná studentka. Teď bych za volantem vynikala!
Přidala jsem do kroku a chvílemi zrychlila do pomalejšího klusu, abych byla u Adama co nejdřív. Píchání v boku jsem ignorovala, prostě jsem tam musela být teď hned. Pořád jsem měla neblahé tušení, že už je na všechno pozdě, že už jsou dávno sbalení a na cestě a já dojdu do vyklizeného domku, ve kterém nebude ani známky po tom, že by ho někdo kdy obýval. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. Když jsem probíhala Adamovou kuchyní do zahrady, už mi slzy telky po tvářích a smáčely mou kůži. Vyrazila jsem zahradou, stromovou alej jsem proběhla nevídanou rychlostí. Když jsem udýchaně vystoupala na jeho terasu, tmavá okna a dveře navždy uhasila ten malinký plamínek naděje, který ve mně ještě hořel. Otevřela jsem je. Když jsem pohlédla do prázdné místnosti a mé představy a obavy se naplnily, z hrdla mi unikl bolestný sten. Zády jsem se opřela o rám dveří a zoufale hleděla zamlženým pohledem na opuštěnou pohovku, konferenční stolík, křeslo… Jak jsem si teď přála, abych tam viděla tu horu poházeného oblečení! Aby on vyšel z koupelny s osuškou kolem pasu, s mokrými rameny a něco pichlavého řekl mým směrem! Tolik jsem si přála, aby se mé vzlyky neodrážely od stěn a nevracely se jako připomínka toho, že je tu pusto a prázdno! Bože, chtěla jsem toho moc?

Prsty jsem si zoufale prohrábla vlasy a klouby prstů si otřela stékající slzy. Hledět do jeho vystěhovaného pokoje mi ho nevrátí. Pomalu jsem vyšla ven a s posledním pohledem směřovaným vzpomínkám jsem dveře jeho domku zavřela. S pár kroky jsem ucouvla před tmavým sklem, které bylo znamením toho, že už tady nikdo není, než jsem se otočila na patě a sešla schodky z jeho terasy. Automaticky jsem zamířila do svého příbytku, ani mě nenapadlo, že bych se teď vrátila na svatbu. Snad mi Coral s Adamem odpustí, že jsem s nimi neslavila do rána bílého. Snad pochopí, že teď opravdu nemám náladu. Zítra vstanu, abych pomohla s úklidem, abych je vyprovodila na svatební cestu, na kterou chtějí jet hned po zítřejším obědě, ale to je tak všechno. A v pondělí do práce, znovu do starých kolejí.

Posadila jsem se na svou pohovku a ani nerozsvěcela světlo. Schovala jsem si obličej do dlaní a několikrát potáhla jako malá holka, než se moje slzy zase spustily, v doprovodu vzlyků hlasitých i tišších. Seděla jsem v jedné pozici delší dobu. Když jsem konečně odvážně zvedla hlavu, abych čelila světu bez Toma, můj pohled padl na postel. Od dnešního rána ještě neustlanou a rozválenou. Povzdychla jsem si. Sice jsme se nerozloučili před jeho odjezdem, ale aspoň jsme se stihli rozloučit před celou svatbou. Vstala jsem a pomalu přešla k ní. Posadila jsem se na její kraj a zády hned žuchla do polštářů, ve kterých se ještě držela jeho vůně. Zhluboka jsem se nadechla a rozložila paže na široko vedle sebe. Když jsem jednou dlaní nahmatala nějaký papír, překvapeně jsem se posadila. Hned jsem se natáhla k lampičce, abych si posvítila na to, co držím v ruce. Bílá obálka, na které bylo jediné slovo naškrábané modrou propiskou. "Kate". Srdce mi radostně poskočilo. Že by mi přece jenom nechal aspoň malinkaté rozloučení? Pár řádků na papíře? Rychle jsem obálku otočila a rozklepanými prsty z ní vytáhla jediný papír, na kterém bylo opět jen jedno slovo. Jedno jediné proklaté slovo.
"Díky."

B.
 


Anketa

Povídka "Sparks" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 N. N. | Web | 2. listopadu 2015 v 13:26 | Reagovat

Nee, já věřila že tam ještě bude:( Musím přiznat, že jsem skoro uronila slzu s Kate. Ale krásný díl, jako obvykle <3

2 Ká. Ká. | 2. listopadu 2015 v 18:50 | Reagovat

Takovej dojak, to mi nemuzes delat! Krasne napsany.. Furt sem doufala,ze tam bude nebo se nekde objevi :-(
Mimochodem ty svatebni saty mela uzasny!

3 Simča Simča | 3. listopadu 2015 v 6:52 | Reagovat

Krásný, ale hodně smutný díl :-(. Takový spád jsem nečekala. I když nemám ráda smutné konce, tak u téhle povídky se mi docela hodí... Pokud však bude ještě zvrat a šťastný konec, tak se zlobit nebudu :-D.

4 Rainy Rainy | 3. listopadu 2015 v 9:38 | Reagovat

Díky... Akože fakt?
Posledné kapitoly boli také... Smutnejšie...
Ale mysli na to, že čitatelia majú radi happyends... A čitateľky ešte viac!
A som rada že kapitola bola skôr.

5 cambria cambria | 3. listopadu 2015 v 12:29 | Reagovat

"Díky"? Cože? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama