Sparks #30 [konec]

3. listopadu 2015 v 13:00 | Báři ツ |  Sparks
Tak, máme tu epilog/konečnou a trochu kratší kapitolu. Doufám, že jste si užili čtení povídky, jako jsem si já užila její psaní. Veliké díky patří všem, kteří četli, hlasovali v anketě, a hlavně těm, kteří komentovali, protože to je jedna z hlavních motivací k dalšímu psaní! Však vy víte... :) Těším se na vaše ohlasy k téhle poslední části příběhu Sparks, těším se na vaše hodnocení nejen dílu, ale taky celé povídky. Děkuji za to, že jste, a setkáme se u další fan fic. Pěkný zbytek dne, krásné počtení a enjoy it! Vaše B.
P.S. Pokud si čtení chcete tuplem užít, k tomuhle dílu jsem zvolila píseň od Maroon 5 - Coming Back For You.



Uběhl asi týden od rána, kdy jsem se loučila s Coral a Adamem. Teď jsem den co den snídala v práci, nejvíce času jsem trávila tady za barem. Neměla jsem nic a nikoho jiného, kdo by vyplnil můj volný čas. Teď bych mohla být zvolená zaměstnancem měsíce pouhým lusknutím prstů. Byla jsem tady prostě pořád. Kde jinde bych taky měla být? Sama u televize? Sama v posteli? Ať bych dělala cokoliv, stejně bych byla pořád sama.
Mezi prsty jsem sevřela hadr, abych z něj dostala co nejvíce vody, a setřela povrch baru. Hned jsem na něj postavila další pivo, aby ho mohla Val zanést jedinému zákazníkovi, který na dnešní oběd přišel. Tenhle den byl nejubožejší za několik posledních dní. A mojí špatné náladě to moc nepomáhalo.

"Val, pivo," upozornila jsem ji a hlavou kývla k čerstvě naplněné sklenici.
"Už, už," usmála se na mě. Byla snad jediná, kdo se na mě usmíval i přes to, že já teď na všechny házela otrávené pohledy. Byla taky jedna z mála, která věděla, jak mi moc Tom chybí, ačkoliv jsem to nechtěla moc dávat najevo. Coral tady nebyla, takže jsem neměla komu jinému se svěřit. A když mě na záchodech načapala s ubrečenýma očima, už vlastně ani nebylo co skrývat.
"Potřebuju někoho, kdo mi vynese odpadky," ozvala se z kuchyně Irma. Rozhlédla jsem se po našem podniku a hledala Val, ale právě se bavila s tím jediným zákazníkem, který tady seděl.
"Můžu je vzít já," nakoukla jsem do kuchyně. "Stejně po mě nikdo nic nechce, tak aspoň nebudu pořád stát na místě," pousmála jsem se. Irma pokývla hlavou a otočila masovou placku, která měla tvořit základ jejího dalšího hamburgeru.
"Hodila jsem je támhle do rohu," pokynula hlavou. Mlčky jsem přešla místnost a vzala dva veliké černé pytle do obou dlaní. S povzdychnutím jsem zamířila k zadnímu vchodu. Sice tudy byla cesta ke kontejnerům delší, ale já dnes měla tolik času, že jsem vlastně nevěděla co s ním. Navíc nám hygiena kolikrát pohrozila, že pokud budeme odpadky vynášet přes prostory podniku, jednou nám to opravdu přijedou zavřít.

Prošla jsem skladem a v šeru popaměti zamířila ke dveřím, které vedly ven. Loktem jsem se opřela do kliky, abych je otevřela, a zády do nich zatlačila. Když jsem se ocitla na čerstvém vzduchu, jen jsem ustoupila stranou a dveře se za mnou s tichým cvaknutím zavřely. Zamířila jsem kolem keříků a stromků, které rostly podél naší zahrádky, a přešla silnici na protější stranu. Ani jsem se moc nerozhlížela. V okolí bylo takové ticho, že bych přijíždějící auto slyšela na míle daleko. Teď tu bylo mrtvo, až jsem měla pocit, že jsem snad poslední přeživší osoba.

Stoupla jsem si ke kontejneru a položila si pytle k nohám, abych mohla otevřít jeho víko. Prvně jsem vzala mezi prsty první pytel a přehodila ho přes okraj, hlavu otáčejíc na druhou stranu od toho neskutečného smradu. Když jsem se sehnula pro druhý pytel, najednou jsem začala mít nepříjemný, vtíravý a nevysvětlitelný pocit, že tu nejsem sama. Rychle jsem vyhodila i druhý pytel, otřela si dlaně o sebe, ačkoliv nebylo co oprašovat, a rozhlédla se kolem sebe. Prvně jsem autu u našeho podniku nevěnovala příliš pozornosti, dokud jsem si nevšimla vysoké postavy, která se líně opírala o kapotu auta. Jediný zákazník, kterého jsme dneska měli, přišel po svých. A tohle auto jsem znala. Až moc dobře.

Udělala jsem pár kroků k silnici, na které pořád nebylo ani živáčka, a sledovala štíhlou postavu se širokými rameny. Pohledem jsem přejela přes tmavé džíny, zářivě bílé triko, které bylo příliš napjaté v ramenou na to, jak volné bylo kolem boků, a nakonec zvedla očí až do obličeje, který byl k mé smůle schovaný pod velkým černým kšiltem. Vykročila jsem přes silnici a měla pocit, že mi chce srdce vyskočit žebry z hrudního koše ven. Mé šoupavé kroky mě prozradily. Moc jsem se nepřiblížila, když zvedl hlavu od displeje svého mobilního telefonu a já konečně mohla vidět do jeho obličeje. Přimhouřil oči proti slunci, ke kterému jsem já stála zády. Srdce se mi na chvíli zastavilo a pak se rozběhlou dvojnásobnou rychlostí. Když mě obdaroval svým zářivým úsměvem a schoval mobil do kapsy džínů, kolena se mi roztřepala, jako bych je měla z rosolu. Cítila jsem, jak se mi chtějí ruce, jak se mi začíná klepat brada.

"To mě ani nepřivítáš?" zeptal se a lehce roztáhl paže, jak čekal na mé objetí. Několikrát jsem zamrkala. Je tohle sen? Nebo jsem se už zbláznila? Když mírně naklonil hlavu na stranu, udělala jsem první krok jeho směrem. Následoval další a další. Čím dál rychleji jsem střídala jednu nohu za druhou, až jsem do jeho náručí doslova vpadla. Prohnul se pod tlakem mého těla, které se najednou přitisklo na jeho hruď, a pevně obemknul své paže kolem mých ramen. Objala jsem jeho pas a čekala, kdy se probudím, kdy se mi jeho postava rozplyne před očima. Když se nic takového nestalo, přitiskla jsem víčka k sobě a opřela si hlavu o jeho hruď. Prsty prohrábl mé vlasy a spokojeně vydechl.
"Nevěřím, že jsi tady," pošeptala jsem do jeho trika. Lehce jsem se odtáhla, abych viděla jeho obličej. Prsty jsem přejela přes vousy, které mu od svatby zase stihly dorůst. Pousmál se.
"Vždyť jsem se s tebou nestihl pořádně rozloučit," pokrčil rameny. "Musel jsem ještě přijet," podíval se na mě zpod řas. "A navíc jsme jen kousek odsud a zařizujeme pár věcí."
"Takže jsi tady jenom na otočku?" zeptala jsem se. Krátce přikývl hlavou. Když jsem si nešťastně povzdychla, na chvíli se odtáhl.
"Něco jsem ti ale přivezl," uculil se a sáhl si do zadní kapsy svých kalhot. Mezi svými dlouhými prsty podržel dva lístky, na kterých bylo napsáno jméno jejich kapely. "Budeme mít koncert pár kilometrů odsud. Můžeš vzít třeba Val nebo někoho…" odmlčel se.
"Ty mi dáváš lístky na váš koncert?" nevěřícně jsem zvedla pohled od mé dlaně, do které mi lístky vtiskl.
"Chci, abys přijela," přikývl. "Aspoň budeme mít šanci se znovu vidět," zamrkal. "Sice se tady můžu ještě párkrát ukázat, ale jak poletíme do Evropy, asi mi to trochu překazí plány s mými občasnými návštěvami," pokrčil rameny. Pousmála jsem se. "Ale teď dost řečí a pořádně mě polib," řekl mi rozkazovačným tónem. Hned vzal mou hlavu do dlaní a přitáhl si mě k sobě, toužebně se přisál k mým rtům na hodně, hodně dlouhou chvíli. Kéž by nikdy neskončila.

*KONEC*

B.
 


Anketa

Povídka "Sparks" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 *Alli* *Alli* | Web | 3. listopadu 2015 v 13:44 | Reagovat

Wau. Úžasný konec. U minulé kapitolky jsem strašně brečela, ale tohle mi vrátillo dobrou náladu =D U každé povídky, kterou si u tebe přečtu, musím obdivovat tvůj styl psaní a originalitu a u téhle povídky tomu nebylo jinak. Opravdu se moc těším, až napíšeš zase něco nového =D

2 Ká. Ká. | 3. listopadu 2015 v 16:05 | Reagovat

Ja vedela,ze prijede! Urcite se mu taky nejvic stýskalo :-)
Krasna povidka, jen me mrzi ze uz konci, ikdyz se uz nemuzu dockat dalsi :-)  :-)
Tak me nenech moc dlouho cekat, nebo budu mit povidkovej abstak :-D

3 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 3. listopadu 2015 v 17:44 | Reagovat

Báří, víš, že jsem nic ještě nečetla :D ale jsem ráda, žes dotáhla další povídku do konce a že máš tak skvělé čtenáře :) Přeji hodně nápadů a inspirace do dalších příběhů.

4 báři báři | Web | 3. listopadu 2015 v 17:56 | Reagovat

[3]: Moc děkuji, holka zlatá. :)

5 Ev. Ev. | 3. listopadu 2015 v 18:14 | Reagovat

som šťastná, že to takto dopadlo. :-) Už som si myslela, že ten koniec bude smutný, ale veľmi milo si ma prekvapila a musím ťa stráášne moc pochváliť za celú poviedku, pretože bola úžasná 💕👍🏻 Teším sa na ďalšiu ☺️

6 Vishka Vishka | 3. listopadu 2015 v 19:00 | Reagovat

Tvoja naj poviedka Báři :-) !!!

7 N. N. | Web | 3. listopadu 2015 v 19:01 | Reagovat

Aaaa, tak tohle jsem nečekala (vlastně jsem si od posledního dílu připadala jako Kate a její troška naděje, která se stejně rozplynula a myslela jsem, že se nevrátí a bude to mít smutný konec).
Úžasné! <3 Děkuju ti za tuhle povídku a už se těším na další, jak se zas budu těšit na nějaký určitý čas, kdy bude nový díl :)

8 Simča Simča | 3. listopadu 2015 v 20:27 | Reagovat

Tak už jsem ani nedoufala, že se Tom ještě objeví. Jak jsem už psala, tak šťastný konec mám raději, i když tohle je takový docela otevřený ne úplně čistě šťastný konec :-).
K celé povídce musím říct, že byla nádherná a spolu s Bitch se stala mojí nejoblíbenější. Moc za ní děkuji a skládám poklonu před tím, jak umíš nádherně psát. Každý díl mě dokázal vtáhnout do děje, že jsem nic jiného nevnímala.

9 rainy rainy | 3. listopadu 2015 v 22:21 | Reagovat

*HAPPY END* = *HAPPY READERS*
Ďakujeme veľmi krásne za vydarenú poviedku. :-)
Stálo za to čakať, čítať, komentovať.
Bola dynamická, charaktery neboli vykreslené príliš idealisticky, mali svoje muchy, to bolo na nich krásne..
Už si čítam Reunion...
A verím, že tvoj pisateľský oddych nebude trvať veľmi dlho. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama