Interlude - 08. Tři malá vítězství

15. ledna 2016 v 8:46 | Báři ツ |  Interlude
Krásné počtení, krásný víkend. ♥ B.



Nastaly další dny ticha. I během Tomova mlčení jsem ovšem poznávala jeho vlastnosti - něco, po čem jsem netoužila. Když se odmlčel poprvé, bylo to po tom strašném incidentu, kdy shodil mé sebevědomí níž, než by se kdy komu jinému mohlo povést. Říká se, že nejde klesnout níž než na dno, protože pak následuje jenom odraz a cesta zpátky na vrchol. Měla jsem pocit, že pod mým dnem bylo ještě několik metrů bláta a hnoje, než jsem narazila na to opravdové dno. Týden se mi neozval a nechal mě, abych se v tom vlastním blátě vyválela. Pak stačil jediný den, sotva hodina mé přítomnosti v jeho bytě, a nastalo mlčení druhé. Ať už ho tížilo svědomí, v což jsem nevěřila, protože ten ďábel nemůže mít jakýkoliv náznak svědomí, nebo se upíjel do němoty, v což jsem věřila víc čistě ze statistické pravděpodobnosti, neozval se po celé tři dny.

Během těch dní jsem dosáhla hned několika důležitých rozhodnutí, udělala několik podstatných kroků ve svém životě. První velký pokrok, na který jsem byla hrdá, bylo konečné odpoutání se od Eliota. Zvládla jsem posbírat všechny věci, které buď patřily Eliotovi, nebo mi ho připomínaly, a naskládala je do krabice. Za ty tři krátké měsíce naší povrchní známosti jich moc nebylo. I tak jsem cítila neskutečnou úlevu, když jsem si pročistila své okolí a zbavila se všech negativních aspektů, které mi ho neustále vracely na mysl. Dokonce jsem posbírala odvahu k tomu, abych mu věci vrátila. Sama - bez Chuckova doprovodu, o které jsem opravdu dlouho uvažovala - jsem stála před dveřmi jeho bytu. S hlubokým nadechnutím jsem zaklepala a čekala. Když jsem uslyšela šoupavé kroky směřující ke mně, na chvíli mě přemohla panika. Na zlomek vteřiny jsem zauvažovala, že hodím krabici s věcmi na rohožku, a zbaběle uteču. Hned jsem však takovou myšlenku zahnala. Napřímila jsem se v zádech a hrdě čekala na to, až otevře dveře a já po dlouhé době spatřím tu jeho pitomou tvář.
"Zoe?" překvapeně zamrkal, když zjistil, že za dveřmi nestojí nikdo jiný, než moje maličkost. Polkla jsem a zhluboka se nadechla.
"Ahoj, Eliote," pozdravila jsem ho. Kdyby hned pohledem nesjel na krabici, kterou jsem držela v náručí, asi bych na něj mlčky hleděla pár dalších vteřin. Zapomněla jsem totiž na pronikavou sílu jeho pomněnkových očí a pohled do jeho ostře řezané tváře mi připomněl, proč jsem s ním vlastně byla. Byl totiž neskutečně pohledný. "Přinesla… přinesla jsem tvé věci. Jen se mi doma povalovaly, tak jsem myslela, že bych ti je vrátila," řekla jsem s lehkým trhnutím ramen.
"Mé věci?" zopakoval a tázavě zvedl jedno obočí.
"Přesně tak. Tvou mikinu. Triko. Cédéčko a pár dalších věcí," řekla jsem stroze. Postupně jsem začínala cítit převahu nad touhle situací. Bylo to poprvé, kdy jsem měla pocit, že mám v Eliotově společnosti navrch. Byl to neuvěřitelně skvělý pocit. Svůj osud jsem držela pevně v rukou, dokázala jsem kočírovat otěže téhle chvíle.
"Tím chceš naznačit, že…" odmlčel se. I já mlčela. Vzpomínala jsem na tu noc, kdy jsem od něj utíkala, abych si připomněla, co za kreténa přede mnou stojí. "…že je mezi námi konec?"
"A co jiného by mezi námi bylo?" uchechtla jsem se. "Celé dva týdny ses mi neozval," podívala jsem se na něj s lehkým opovržením. Dřív jsem si nevšimla, jaký to byl chudáček. Teď jsem měla oči doširoka otevřené, bez růžových skel hloupé zamilovanosti. "Neomluvil ses a nesnažil ses mi to vynahradit. Je konec," konstatovala jsem s lehkým pokývnutím hlavy. Na nic dalšího jsem nečekala. Vtiskla jsem mu krabici do dlaní a prostě se otočila. "Měj se, Eliote," řekla jsem přes rameno, než jsem chodbu u jeho bytu opustila jednou pro vždy.

Druhý úspěch, který jsem za tu krátkou dobu zaznamenala, byla podivná spokojenost s obrazem, se kterým jsem se trápila po několik nocí. Nesnášela jsem ten obraz z jediného důvodu - obličej na plátně mi připomínal vlastní hloupost a naivitu, ale taky jsem ho milovala - bylo to přece moje dílo. Když jsem pak pozvala Chucka, aby přišel a můj obraz zhodnotil, byla jsem překvapená jeho reakcí.
"Podívej, strávila jsem nad tím hodiny a hodiny. Už mi to nemyslí a mám pocit, že bych ho měla hodit spíš do koše. Takže mi upřímně řekni, co si tom myslíš," požádala jsem ho, když stanul na prahu mého pokoje. "Julii jsem o tu laskavost požádat nemohla, ta má cit pro umění asi já pro výběr oblečení," pousmála jsem se.
"Budu ten nejupřímnější kritik, kterého bys v tomto městě mohla najít," slíbil mi s pousmáním. Když však pohledem poprvé přejel přes obraz, úsměv na rtech mu ztuhl. "Zoe…" vydechl mé jméno s neskrývaným překvapením.
"Charlesi, neříkej mi, že je to taková hrůza. Už nemám síly, abych vyplodila něco dalšího. Chci ho prostě odnést do školy a doufat, že -"
"Je to… úžasné," přerušil moje tlachání a několikrát zamrkal víčky. "Nikdy dřív jsi něco takového nenakreslila," krátce se na mě podíval, než udělal krok blíž k plátnu. I když studoval fotografii, věřila jsem jeho uměleckému citu. "Moc dobře víš, že jsem viděl všechny tvoje malůvky. S tímhle to stipendium dostaneš, a jestli ne, tak se za tebe půjdu hádat," zasmál se.
"Ani netušíš, jak ráda slyším právě takovou reakci," povzdychla jsem a prsty si prohrábla pramen vlasů uvolněných z gumičky. Měla jsem pocit, jako bych se zbavovala neskutečně těžkého břemene.
"Kde - kde jsi na to brala inspiraci?" zeptal se mě. Mlčky jsem si olízla rty. O Tomovi jsem mu ještě neřekla a zřejmě ani nemělo cenu s tím začínat, když se ten kretén opět neozýval. Když jsem pokrčila rameny, Chuck se pousmál. "Chápu. Výrobní tajemství," přikývl. A já ho s vděčností obdarovala krátkým objetím.

Třetí malé vítězství se týkalo všetečných otázek Julie, kam půjdeme oslavit mé narozeniny. Z radosti, které jsem si dokázala během dvou dní náležitě užít, jsem kývla na její malicherný nápad, že mé narozeniny oslavíme v klubu. Kdyby se jednalo o mé jednadvacetiny, možná bych byla více nadšená. Teď jsem však byla starší a něco takového, jako alkohol a tancování v klubu, jsem ke svým narozeninám neměla zapotřebí. Když jsem Charlesovi oznámila, že v sobotní večer budu potřebovat jeho doprovod, byl nadšením bez sebe. Nevěřil, že ho zvu do klubu. Zrovna . Záhy však zjistil, že bude jediný muž na dámské jízdě. Jeho nadšení rapidně opadlo, protože se jednalo o mou spolubydlící Julii a její kamarádky, ale i tak byl pořád ochotný mě doprovázet. Byla jsem mu za to nesmírně vděčná.
"Julie mi slíbila, že se pro tentokrát bude krotit," usmála jsem se na něj, zatímco jsem si rozepínala bundu, abych ji přehodila přes opěrku židle, na kterou jsem se usadila. Byli jsme v kavárně a užívali si výjimečně dobrého - svátečního - karamelového latté. Bylo totiž páteční ráno, den mých narozenin.
"A bude se krotit i ten její slepičí harém?" zeptal se, zatímco pokládal kelímek horké kávy na desku stolu. Lehce jsem pokrčila rameny. "Nejsem takový podlý kamarád, abych tě v tom nechal samotnou. Jen nechápu, proč se do toho angažují i její kamarádky, když jsou to tvoje narozeniny. Vždyť se neznáte tak dobře, nebo se pletu?"
"Pro dobro věci jsem souhlasila se všemi jejími návrhy," odpověděla jsem mu. "Pokud si chce vyrazit za zástěrkou toho, že slaví moje narozeniny, tak ať. Je mi to fuk, její účet platit nebudu, ani účty jejích slepičích kamarádek," pousmála jsem se. Chuck jen povzdychl a znovu přiložil kávu ke svým rtům. Neměla jsem mu to za zlé. Jeho pramalé nadšení jsem chápala, pociťovala jsem totiž stejně smíšené pocity z večera, který byl před námi.

Dopili jsme a zaplatili. Společně jsme se vydali ke škole, kterou jsme dneska začínali ve stejnou dobu. Bundu jsem měla zapnutou až ke krku, kolem kterého jsem měla omotaný teplý šátek. I tak jsem cítila chlad, který prostupoval látkou mého svrchníku až na mou kůži. Chuck mě objal kolem ramen a tiskl mě ke svému boku, jak to měl ve zvyku, když se snažil zahřát mé zimou zkřehlé tělo.
"Musíš mi ale slíbit, že když bude večer stát za prd, utečeme," začal znovu téma o mých narozeninách. "A varuju tě dopředu. Jestli si tam najdeš nějakého maníka a mě necháš na pospas těm nánám, naše kamarádství bude u konce," ukázal na mě prstem. Se smíchem jsem zavrtěla hlavou.
"Jako bys mě neznal, ty telátko," šťouchla jsem loktem do jeho žeber. V těsném objetí jsme prošli kolem posledního rohu, který nás odděloval od pozemků školy. Úsměv na mých rtech se vytratil do ztracena a já nejistě zpomalila krok, když jsem před školou uviděla stát dlouhou černou limuzínu. Míň nápadný být nemohl.
"Co se to tady děje?" hlesl Chuck, očividně stejně překvapený. Srdce se mi rozbušilo z návalu adrenalinu a v krku se mi udělal knedlík, když se dveře na straně řidičova spolujezdce otevřely a já uviděla vystupovat známou postavu Tomova bodyguarda.
"Pojďme rychle do školy," zamumlala jsem a prosebně vzhlédla do obličeje mého kamaráda. Udělala jsem rázný krok, ale Chuck se zastavil na místě. "Charlesi," oslovila jsem ho s jemným nátlakem.
"Zoe, ty ho znáš?" zeptal se a ignoroval můj zoufalý pohled. Zrovna teď jsem potřebovala, aby mě následoval, aby nezpomaloval a držel svižné tempo. "Do čeho ses namočila, proboha?" vykulil na mě oči, když bodyguard přešel až k nám.
"Slečno Bayleyová," oslovil mě a objemnou paží pokynul směrem k autu, ze kterého právě vystoupil.
S povzdychnutím jsem na pár vteřin zavřela oči, než jsem se znovu podívala do Charlesova obličeje. "Počkej tu na mě. Nebude to trvat dlouho, to ti slibuju," hlesla jsem, zatímco jsem silně stiskla jeho dlaň. Chuckovi nevěřícně spadla čelist a nezmohl se jediného slova.

Proběhlo to stejně jako předtím. Bodyguard gorilího vzezření mi otevřel dveře a gentlemansky mi pomohl nastoupit do auta, pak za mnou dveře zavřel. Čekala jsem, že uvidím Toma sedět na opačném konci limuzíny, jako tomu bylo prvně, ale překvapením jsem zjistila, že sedí blíž. Zpříma jsem mu hleděla do obličeje, který znovu zakrývaly obří sluneční brýle. Když jsem nasedla, zvedl pohled od svého mobilního telefonu a ladným pohybem ruky s potetovanými číslicemi si brýle sundal. Za nožičku si je pověsil za svůj výstřih, který se mu teď zhoupl hluboko mezi prsa. Můj pohled padl na jeho vystouplé klíční kosti. Až se mi z toho zatajil dech a srdce se freneticky rozbušilo.
Ne. Nedám se. Tentokrát ne.
"Znovu ničíš mé naděje, že jsem se tě nadobro zbavila?" začala jsem. Než abych musela poslouchat jeho výmysly, sama jsem zahájila útok. "Co tak důležitého potřebuješ, že jsi musel přijet až k škole?" zvedla jsem přísně jedno obočí, zatímco jsem si založila ruce na prsou. Tentokrát jsem mu hodlala zbabrat všechny pokusy. "Trpíš hlady nebo potřebuješ natřást polštáře?"
"Proboha, mohla bys sklapnout?" syknul na mě, než si polštářkem palce a ukazováčku promnul kořen nosu. "Prostě - prostě drž hubu a poslouchej," poručil mi.
"Doufala jsem, že naše smlouva je už dávno u konce," olízla jsem si rty, které jsem vzápětí podrážděně sevřela v tenkou přímku.
"Přijel jsem, abychom si promluvili," řekl. "Abych já mluvil a ty poslouchala," poopravil se a ukázal na mě prstem.
"Oh, to je mi novinka," naklonila jsem hlavu na stranu. "Já mám poslouchat? A co jsem podle tebe doposud dělala?" zeptala jsem se. "Pokud je mi známo - "
"Přestaň, zatraceně," přerušil proud mých slov.
"S čím přesně mám přestat?"
"Mlč," zavrčel. "Mlč a poslouchej," probodl mě tím svým zabijáckým pohledem.
Se samolibým úšklebkem jsem naklonila hlavu na stranu. "Děláš mi ze života peklo. Neustále mě ponižuješ a chováš se ke mně jako ke špíně," odmlčela jsem se, abych si krátce olízla rty. "Tak kde bereš tu odvahu ještě přijít a chtít po mě, abych tě poslouchala? Nemám nejmenší zájem vyslechnout, co máš na svém prohnilém srdci, Tome," řekla jsem chladně a vztáhla ruku, abych prsty chytla za kliku dveří.
"Přišel jsem se ti omluvit," zavrčel. Napřímil se v zádech, takže jsem teď měla jeho obličej ještě blíž. I tak mezi námi byla dostatečná mezera, která mi dovolovala svobodně dýchat. "Přišel jsem omluvit za to, co jsem řekl a udělal, ale ty zase musíš všechno zkurvit," zasyčel a jeho čelist se napjala. "Kdybys na chvíli přestala s tím svým slaboduchým tlacháním a mlčela a… a - " vydechl. "Ah, do prdele," zaklel a dlaní si přejel přes svou porostlou tvář. Mlčky jsem otevřela dveře a vpustila mezi nás studený vzduch. Přes kouřová skla auta jsem viděla, že Chuck pořád stojí na kraji chodníku, bezradně hledí mým směrem a čeká jako věrný pes.
"Musím jít, začíná mi škola," řekla jsem chladně, bez jakýchkoliv emocí.
"Kdy končíš?"
"V půl čtvrté," odpověděla jsem automaticky, ale hned zalitovala, že jsem ta slova vypustila z pusy.
"Fajn," zamumlal a naklonil hlavu na stranu, zatímco svými prsty rozložil nožičky slunečních brýlí. "Po škole přijď. Budu potřebovat natřást polštáře," procedil poslední slova mezi zuby. Věnoval mi poslední pohled, než si nasadil sluneční brýle zpátky na svůj nos.

Beze slova jsem vystoupila z auta a zabouchla za sebou dveře - doufám, že dostatečně hlasitě. Naštvaně jsem si strčila ruce do kapes bundy a pochodovala směrem k Chuckovi.
"Zoe," vydechl a rychle položil paži kolem mých ramen. "Už jsem vymýšlel plány, jak bych tě z toho auta mohl dostat, pokud by bylo potřeba," zamumlal a silně mě k sobě přitiskl, jako by mi teď jeho ochrana k něčemu byla. "Co mi tajíš, Zoey? Je to… je to ta věc, o které sis předtím chtěla promluvit?" zeptal se mě a zkoumavě pohlédl do mého obličeje.
"Chucku, teď se mi o něm nechce mluvit," pronesla jsem polohlasně a uhnula pohledem.
"O něm?" zeptal se, ale já se rozhodla tu otázku ignorovat.
"Uvidíme se na obědové pauze, kde ti všechno řeknu, slibuju," zamrkala jsem, zatímco jsme mířili společnými kroky ke škole. Zbývalo už jen pár minut do mé přednášky, na kterou jsem se nechtěla opozdit, což se mi hodilo jako skvělá výmluva. "Teď chci myslet jen na dějiny umění, na nic jiného," pronesla jsem vyrovnanějším hlasem.
"Dobře," odpověděl mi se vší chápavostí, za kterou jsem naše přátelství milovala. "Počítej ale s tím, že neuspokojíš mou zvědavost, dokud neodpovíš na každičkou otázku, která mě za tu dobu, než se uvidíme, napadne," ukázal na mě prstem a hned na to se pousmál. Právě teď jsem však neměla síly mu ten úsměv opětovat.
Přišel jsem se ti omluvit, ale ty musíš všechno zkurvit.

Celou dobu přednášky o dějinách umění jsem myslela na Toma. Lhala jsem sama sobě, když jsem si myslela, že bych ho dokázala vystrnadit ze své hlavy a myslet jen na dějiny. Obávala jsem se chvíle, kdy nastane konec dnešního výkladu. Jindy jsem se na páteční oběd s Chuckem těšila, dneska jsem však měla křeče v žaludku z divokých představ, co si o mně bude myslet, až mu všechno vysvětlím. Z učebny jsem vycházela jako poslední a šoupavými kroky zamířila k jeho postavě. Opíral se o okenní parapet a čekal, až skončím. Jako vždycky.
"Co se tváříš jak na pohřbu?" zeptal se se smíchem. "Myslel jsem, že dějiny miluješ," dodal. Když uviděl, že se jeho poznámka minula účinkem, který zamýšlel, pomalu dlaní přejel přes mou paži.
"Ach Charlesi, jsem totálně v prdeli," zavrtěla jsem zoufale hlavou. Přemáhala jsem samu sebe, abych se na školní chodbě nerozbrečela jako malá holka. Tom mě ničil. Dával mi pocit volnosti a pak mě najednou přitáhl zpátky k sobě, čímž bolestivěji a bolestivěji přitahoval smyčku kolem mého krku.
"Oj. Řekla jsi mi celým jménem ve vážné situaci. To bude opravdu mela, co?" zvedl jedno obočí. "Pojď. Dáme si výborný školní oběd," řekl ironicky, "a ty mi všechno povyprávíš. Uleví se ti, uvidíš," slíbil mi. Tentokrát však nebylo v jeho silách, aby slib dodržel.

Vyklopila jsem mu všechno. To, jak se ke mně zachoval Eliot, a že vlastně kvůli tomu jsem se potkala s největším pitomcem na světě. Řekla jsem mu o jeho vyhrožování právníkem, o jeho podělané smlouvě a mém hloupém podpisu na konci té smlouvy. O jeho náladách, o jeho alkoholismu a jeho kotníku. Pro sebe jsem si nechala jenom ty chvíle, na které jsem ani já sama nechtěla vzpomínat - jeho ruka na mém krku, jeho krutá slova vmetená do mé tváře.
"Bože můj, Zoe, ty jsi jeho otrokyně," vykulil na mě oči, když jsem s bolestným vydechnutím dovyprávěla příběh o tom, proč jsem se poslední dva týdny chovala tak, jak jsem se chovala. "Jak jsi mohla - když je to nějaký cizinec, nebála ses?" zvedl obočí. "Do prdele, já bych za ním v žádném případě nechodil," zavrtěl hlavou.
Protočila jsem oči. "To by mi bylo k ničemu, protože zná moji adresu. Jak domů, tak adresu školy, jak ses mohl sám přesvědčit," řekla jsem a dlaní si podepřela jednu tvář.
"Co s tím hodláš dělat?"
"Co jiného mi zbývá, než to přetrpět? Dlahu nemůže mít celou věčnost, jednou ten zlý sen bude muset skončit," trhla jsem rameny. "Jediné potěšení mi snad dělá, když ho můžu naštvat," dodala jsem a vzala mezi prsty další smaženou hranolku. "Nechá se totiž vytočit velice snadno."
"Takže, abych v tom měl jasno - nesnášíš ho, ale baví tě ho přivádět k šílenství?" zasmál se Chuck. "Činí ti to rozkoš?" zamrkal.
Se smíchem jsem ho praštila přes paži. "Pitomče," otitulovala jsem ho. Vzala jsem mezi prsty láhev s vodou, kterou jsem si k obědu koupila, a napila se jedním dlouhým lokem.
"No," naklonil hlavu na stranu a lehce si navlhčil rty, "ještě jsi mi neřekla, jak vypadá," řekl a zvedl jedno obočí.
Ledabyle jsem trhla rameny. "Vysoký. Tmavé vlasy. Tmavé oči," popsala jsem ho, než jsem láhev znovu přiložila ke rtům. Nechtěla jsem na něj myslet, natož popisovat, jak vypadá. Při vzpomínce na jeho nahou hruď a úzké boky schované kusem osušky se mé tváře zalily do růžova. Sklopila jsem pohled ke zbytku svého jídla a doufala, že si toho Chuck nevšiml.
"Kotě," oslovil mě Chuck a věnoval mi nejvýš podezřívavý pohled, kterým přejel přes můj obličej. "Říkáš mi to s předstíranou lhostejností, ale něco mi tady říká, že to tak není," pronesl a opatrně položil dlaň přes tu moji.
"Charlesi, já ho tak nenávidím!" sykla jsem mezi zuby. "Nenávidím," zopakovala jsem tišeji. Nesnášela jsem jeho plné rty s pitomým piercingem, nemohla jsem vystát ten arogantní pohled, kterým mě už tolikrát počastoval. A co teprve jeho tělo - jeho nechutné tělo.
Chuck mi stiskl ruku a lehce se pousmál.
Ztěžka jsem polkla. Jak bych mohla přesvědčit svého nejlepšího kamaráda, který mě znal jako vlastní boty, o mé nekončící nenávisti k Tomovi, když jsem o ní nedokázala přesvědčit ani samu sebe?
"Ty ses zabouchla!" zašeptal, zatímco sebral jednu z mých posledních hranolek, aby si ji strčil mezi zuby.
Tiše jsem zasténala.
Bože.
Jen to ne.

B.
 


Anketa

Povídka "Interlude" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Ká. Ká. | Web | 15. ledna 2016 v 14:27 | Reagovat

Jsem prekvapena,ne tusila jsem ze se omluva zacina slovy: drz hubu. Asi nekde delam chybu, kdyz se omlouvam 😃 to je takovej arogantni zmetek a ona se trubka zabouchne.Booooze. Beztak on je do ni taky zabouchnutej,to je jasny, jinak by se ji neomlouval a uz vubec by kvuli tomu nevazil cestu az ke skole. Jezis jak ja se tesim na daldi diiiiiiil ! :-)

2 E. E. | Web | 15. ledna 2016 v 20:18 | Reagovat

neuveritelne moc chcem dalšiu časť :-D  Tom sa ospravedlnil? naozaj? čo sa mu prihodilo? 8-O ale svojským spôsobom samozrejme. "drž hubu" :-D  :-x  medzi nimi to poriadne iskrí to sa nedá prehliadnuť. Aj keď si to ani jeden z nich nechce pripustiť. Tom je nedokáže dať pokoj a Zoe na neho myslí... :-D
Takže predsa len idú oslavovať do klubu? och...pravda je šanca, že sa tam stretnú :-D

3 Mintam Mintam | Web | 16. ledna 2016 v 16:40 | Reagovat

Četla jsem tento díl již včera, ale až dneska jsem se dokázala odtrhnout od práce ke komentování. A zase mi hezky zpestřil den v práci, kde je takový lednový klid, jako snad všude. Že i docela postávám v této povídce závidím sice to vlezlé počasí, ale i přes to ještě zatím takové příjemné :)
Za prvé jí obdivuji, že se dokázala beze stresu postavit čelem k Eliotovi, ale ať si říká kdo chce co chce, myslím si, že jí i trochu tady té odvahy dodal Tom. Kdyby dříve jí okolnosti donutili k tomu za ním zajít, třeba by se nad ním i slitovala. Od té doby ale co poznala Toma mám pocit že ví, že není radno se nad někým slitovávat. Nemá to smysl, když se nikdo neslituje nad ní. Alespoň takový pocit mám já.
A proto si i myslím, že dopadl ten obraz tak jak dopadl a to báječně. I když je vnitřně strašně silná, stejně přestala litovat svou druhou tajnou slabou dušičku a neměla slitování sama se s sebou při práci na tom obraze, začala být k sobě tvrdá a dokončila ho. To si myslím, že je u ní taková velká změna. Asi tu inspiraci životem potřebovala :) Dělá to s ní divy.
A druhou pochvalu má ode mě za to, že dokázala do toho auta nasednout (leč neměla na výběr) a čelit mu. Ale jak stojí už v komentářích přede mnou, omluva která začne slovy drž hubu asi není úplně fér :D Tohle si jako Tom mohl odpustit. Už jsem si myslela, že se v něm probrala nějaká malá hodná dušička...a on to zase sejme z druhý strany takovou podpásovkou.

Poslední část byla taková těžší. Zase jsem dýchala za Zoe a DOŠLO MI, JAK STRAŠNĚ TĚŽKÝ JE, KDYŽ SE ČLOVĚK SNAŽÍ BRÁNIT NĚJAKÉMU POCITU. Já jsem zrovna takový pocit měla nedávno a ještě dneska s ním trochu bojuji, i když už jsem od lidí několikrát slyšela, ať to vzdám, stejně tak jako mi to napovídá moje soudnost. Ale nejde to. Ten pocit tam jednou je a jen těžko se ho zbavuje. A mám pocit, že by se ho Zoe taky ráda zbavila, jen ještě větší síla jí tlačí k tomu, aby Toma podvědomě i fyzicky neustále vyhledávala. A jsem docela zvědavá kdo se z těchto dvou ozve jako první, až na ní bude po škole čekat. Myslím, že to nebude jen natřást polštáře. Z tohodle jsem tedy pěkně napnutá, co z tohodle se ještě vyklube. Zdá se mi to, že Tom to natřást polštáře řekl tónem, který je hodně podezřelý...

Těším se mega moc na další díl a psychicky se musím připravit ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama