Interlude - 09. Prozření

17. ledna 2016 v 8:42 | Báři ツ |  Interlude
Přeji vám příjemné počtení. :) B.



Vešla jsem do jeho ztichlého bytu přesně hodinu po tom, co jsem skončila ve škole. Skopla jsem boty k botníku a vešla do obývacího pokoje. Kvůli zataženým závěsům tu bylo šero. Odložila jsem batoh na pohovku a přes její opěrku přehodila svou bundu, než jsem se pořádně rozhlédla po místnosti. Přešla jsem k závěsům a roztáhla je, abych sem dostala zbytky denního světla. Pohled na město byl z Tomových oken omračující. Dlaní jsem se opřela o sklo ve snaze uvidět z toho výhledu víc.
"Jestli to okno nechceš leštit, tak na něj tak nefuň," uslyšela jsem jeho hlas. Otočila jsem se k místům, odkud se jeho hlas ozval. Stál ve dveřích ložnice a zrovna natahoval paže nad svou hlavu, aby se protáhl. Lem tmavě modrého trika se vyhrnul nad okraj černých tepláků. Když jsem zahlédla proužek světlé kůže, tiše jsem vydechla.
Ovládej se, sakra, napomenula jsem se v duchu.
"Tak, co mě dnes čeká?" zeptala jsem se a rozhlédla se po uklizené místnosti. Tom dlouze zívl a unaveně se podrbal na bradě, než mi odpověděl. I na tu vzdálenost, která mezi námi byla, jsem viděla jeho otlačenou tvář od povlečení jeho polštáře. Bože, musel mít tak těžký život - celé dny nudy, vyspávání a válení se u televize.
"Nic těžkého," odpověděl s ledabylým trhnutím ramen. "Prozatím umyj nádobí," olízl si rty.
Hned jsem protočila oči. "Bože můj, to jsem se sem štrachala jenom kvůli tomu, abych ti umyla nádobí?" zamračila jsem se na něj.
"Řekl jsem prozatím," zopakoval mi s tichým zavrčením. Olízla jsem si rty. "Já se jdu okoupat," píchl si prstem do hrudi. "A ty se snaž, abys to tady nezbořila, zatímco tě nebudu hlídat," přivřel oči do tenkých škvírek.
"Jenom aby ti ta sprcha netrvala moc dlouho," významně jsem se na něj podívala. Jenom si odfrkl a otočil se na zdravé patě, aby zašel zpátky do své ložnice. V ten moment jsem se o něj přestala starat.

Stála jsem u dřezu a drhla z talíře zaschnuté kusy jídla, ze kterých se mi zvedal žaludek, a doufala, že to všechno stihnu dřív, než Tom vyjde z koupelny. Kdybych tak mohla být zlatou muškou a vidět jeho výraz, až by vyšel z koupelny a já tu nebyla. Opláchnula jsem talíř od mydlin a odložila ho na odkapávací plochu. Vzala jsem mezi prsty sklenici, ve které míval běžně nalitou skotskou, a chtěla ji umýt, když se kousek ode mě ozvalo tiché vibrování. Zastavila jsem vodu a zaposlouchala se do zvuků bytu, jestli jsem se nezbláznila. Kromě tekoucí vody z koupelny, které doplňovalo hvízdání, jsem opravdu slyšela vibrování. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Pod skříňkami s talíři stálo několik lahví s alkoholem. U nich byl položený jeho mobil, jehož displej nyní zářivě svítil. S vibracemi se mobil pootáčel na místě, melodii však nevydával žádnou.
Bill US, přečetla jsem si jméno volajícího.
S lehkým pokrčením ramen jsem se opětovně pustila do umývání nádobí a ignorovala vibrování, které neustávalo a stále se opakovalo. Ať jsem se však snažila sebevíc, měla jsem nutkání buď hovor ukončit, nebo zvednout. Je mi však jasné, že bych nepřežila, kdybych udělala jedno nebo druhé. A i když jsem číslo nezvedla, mohla jsem aspoň uvažovat nad tím, kdo ten Bill je. Určitě to bylo mužské jméno. Nezdálo se mi však, že by měl Tom tak dobrého kamaráda, který by mu opětovně volal a dožadoval se jeho odpovědi.

Odložila jsem vidličku, kterou jsem umyla jako poslední, a zastavila tekoucí vodu. Jako by měl Tom přesně vypočítané minuty, sotva jsem otočila kohoutkem, dveře koupelny se otevřely. Přemáhala jsem samu sebe, abych se nepodívala na jeho tělo, které určitě chovával pod dalším kusem osušky, a otočila se zády k místům, kde se teď nacházel. Vzala jsem do ruky utěrku a začínala právě umyté nádobí osušovat a hned schovávat na místa, kam patřila. Když se přes mé rameno přehoupl stín jeho siluety, bokem jsem se líně opřela o kuchyňskou linku.
"Kdo je Bill?" zeptala jsem se, aniž bych se na něj podívala. I tak jsem si všimla, že na sobě neměl osušku. Kupodivu se oblékl, tedy aspoň půlku svého těla. Když se jen nadechl, ale neodpověděl mi, pomalu jsem zvedla pohled k jeho obličeji. Očima jsem přejela přes jeho boky, na nichž měl nízko posazené černé tepláky, přes žebra k rozšiřujícímu se hrudníku a ramenům.
"Ty se ptáš, kdo je Bill?" zamrkal, zatímco odšroubovával víčko jedné lahve se skotskou. Vypadal překvapeně, což jsem u něj snad ještě neviděla.
Nechápavě jsem si olízla rty. "Ano, ptám se, kdo je Bill," zopakovala jsem. "Několikrát ti volal. Asi se tě nemůže dočkat, protože to vyzvánělo docela dlouho," trhla jsem rameny. Tom odložil láhev, ze které si nalil značné množství alkoholu do široké sklenice, a dlouze žmoulal horním rtem o ten spodní, než se nadechl k dalším slovům.
"Až uklidíš všechno nádobí, přihlas se o další úkol. Dneska je toho povícero," řekl mi, ignorujíc moji otázku ohledně volajícího. Zamračila jsem se na něj. Proč s tím dělá takové tajnosti, proboha?

Strčila jsem kus suché utěrky do sklenice a vytřela její vnitřek, zatímco se Tomova silueta vzdalovala. Kulhavou chůzí se loudal k pohovce, na kterou se usadil. Už držel mobil u ucha, když si mezi rty strkal cigaretu, kterou v následující vteřině zapálil. Dlouze potáhl, až její konec zažehnul do bíla.
"No nazdar," pozdravil zřejmě Billa na druhém konci hovoru a dlouze vyfoukl mléčný kouř nad svou hlavu. "Jasně, že jo. Chodím ti zalévat kytičky každý druhý den, přesně podle tvých pokynů," uchechtl se.
Nechtěla jsem poslouchat cizí rozhovor, tak nevychovaná jsem nebyla, ale nedokázala jsem odolat zvědavosti, která mnou teď cloumala neskutečným způsobem. Tiše jsem otevřela dvířka skříňky a uložila právě utřenou skleničku na polici. Snažila jsem se nedělat veliký hluk, aby mi neuniklo jediné slovo, které Tom vypustí z pusy. Jeho hlas zněl najednou tak mile, jako by mluvil s opravdu blízkou osobou. Na mě většinou štěkal své rozkazy, ale teď… zněl láskyplně. Nevěřila jsem tomu, že by byl schopný nějakých kladných citů. Najednou se Tomův veselý smích odrazil od stěn obývacího pokoje. Zůstala jsem přimraženě stát na místě, neschopna jakéhokoliv pohybu. On se smál! Upřímně, od srdce se smál!
"Hele, brácho, nevyšiluj," řekl hned na to.
Bum. Další šok.
Překvapeně jsem zamrkala, odkládajíc utěrku na desku kuchyňské linky. Směřovala jsem své kroky do míst, kde seděl, abych se zeptala, co dalšího po mně potřebuje, a nepřestávala se divit těm horkým novinkám, které jsem se o něm během pár uplynulých vteřin dozvěděla. Postavila jsem se kousek od něj, ale on mě ignoroval. Otázkou bylo, jestli to dělal schválně, nebo si mě opravdu nevšiml. Svůj zrak totiž směřoval dolů a vůbec si nemusel všimnout, že tu stojím. Naposledy si potáhl a nedopalek uhasil ve skleněném popelníku, který si přisunul na kraj konferenčního stolíku. Když vstal, obešel pohovku z druhé strany, než na jaké jsem stála já, a zamířil ke dveřím bytu, pořád držel mobil u ucha. Tentokrát však něco mumlal ve svém rodném jazyce, zřejmě němčině, takže jsem neměla šanci mu rozumět. Sledovala jsem, jak šacuje kapsy svých bund a kabátů, dokud nenašel svazek několika klíčů. Vyšel ven, zabouchl za sebou dveře a zamknul. Co to má sakra znamenat? On mě tady zamknul?

Udělala jsem krok k pohovce a posadila se na ni. Zaklonila jsem hlavu a zahleděla se na strop, zatímco jsem čekala, až se Tom vrátí. Natáhla jsem nohy před sebe a omylem si kopla do vlastního batohu, který jsem tu měla pohozený. Hned jsem se k němu sehnula, abych z něj vytáhla aspoň něco k listování, protože jediné časopisy, které se na Tomově stolku nacházely, byly o autech a motorech. Prsty jsem zabloudila vevnitř batohu a narazila na blok se skicami, který jsem si dneska brala do školy. Nejen, že jsem si do něj zapsala několik důležitých pojmů z dějin umění, protože jsem si zapomněla svůj sešit s poznámkami doma, ale měla jsem v něm pár volných papírů, kterých se tužka ještě nedotkla. Vstala jsem a postavila se k oknu, u kterého jsem stála i předtím. Teď už bylo město přikryté podvečerním šerem, ale i tak jsem si mohla načrtnout řady budov, díky kterým vypadal horizont tak lákavě. Přesně tohle jsem na svém oboru milovala - cokoliv jsem viděla, jsem si mohla zvěčnit na papír, aspoň v základních rysech, když už ne celý obraz. Věděla jsem o sobě, že umím kreslit, už od základní školy. Nezanevřela jsem na to a malovala jsem, zdokonalovala se a využívala svého nadání, abych ho rozvinula v něco většího.

Dveře bytu se hlasitě otevřely a já leknutím cukla rukou, ve které jsem držela tužku. Jediná čára, nad kterou jsem neměla kontrolu, sice celou namalovanou scenérii nezničila, ale bylo vidět, že tam neměla co dělat. Rychle jsem se otočila zády k oknu a podržela si skicu u břicha, zatímco jsem tužkou pohoupala mezi mými prsty.
Zkoumavě si prohlédl můj postoj a pohledem přejel od hlavy až k mým patám. Čekala jsem další narážky na mé ošacení, ani dneska jsem neměla nic speciálního, ale obyčejné džíny a volnější triko, přes které jsem měla nataženou tmavě hnědou mikinu. Olízla jsem si rty.
"Takže ty máš bráchu?" zeptala jsem se.
Tom si jazykem přejel přes zuby a prsty mi pokynul, abych mu dala blok se skicami, který jsem si držela u těla. Mlčky jsem ho poslechla. Než abych musela čelit jeho dalším narážkám či fyzickým atakům, nechala jsem ho, ať si prohlédne, čím jsem se zabavila, zatímco mě tady zamknul a odkulhal si pryč.
"Nemusel jsi mě tady zamykat jako vězně," podotkla jsem.
"Jo, mám bráchu," odpověděl mi na otázku, která předtím nebyla zodpovězena, ale na tu aktuální nereagoval. "Bill je můj bratr. Ty se tomu divíš?" zvedl jedno obočí a odhodil blok s papíry na konferenční stolek mezi své časopisy. Zřejmě ho nezaujalo, co uviděl.
"Na světě existují i jedináčci," trhla jsem rameny. "Ty ses zdál být učebnicovým příkladem jednoho z nich. Jsi panovačný, arogantní, sobecký a neskutečně nepřizpůsobivý," vyjmenovala jsem jeho vlastnosti. "Tak se nediv, že jsem se spletla," ušklíbla jsem se.
"Počkat," zamrkal a jeho oči se překvapením rozšířily. Lehce naklonil hlavu na stranu a zadíval se na mě, jako by hledal známky toho, že si z něj střílím. Po chvíli ticha si olízl rty a nasál jimi vzduch k dalším slovům. "Ty nevíš, že mám bráchu?"
"Takže ty nebudeš komentovat fakt, že jsem tě teď urazila výčtem tvých vlastností, ale divíš se, že neznám tvůj rodokmen?" zeptala jsem se s lehkým uchechtnutím. "Bože, já se snad dostala do alternativní reality," odfrkla jsem si a založila si ruce na prsou. Tom hned na to stáhl obočí, jako by si uvědomil, že reagoval špatně, a já jeho chybu ještě měla odvahu připomenout nahlas.
"Na posteli mám košili," začal najednou a já s unuděným výrazem v obličeji čekala, co z něj vyleze. "Chybí pár knoflíků, tak mi je přišij," rozkázal mi a prsty mi pokynul, abych se mu klidila z dohledu.
Uchechtla jsem se. "Nebudu ti dělat podělanou švadlenu," zavrtěla jsem hlavou. "Ty sis ty knoflíky utrhl, tak si je tam přišij sám," zamračila jsem se na něj. "A vůbec, tvoje skříň přímo přetéká košilemi. Proč se mám otravovat s opravováním té jedné?"
"Musíš mít taky ke všemu důvod?" štěkl na mě. Jen jsem našpulila rty a mlčela, což ho zřejmě přinutilo pokračovat. "Je moje oblíbená, proto se budeš otravovat s jejím opravováním," použil moje slova, ale s mnohem jízlivějším tónem v hlase. "A navíc - ty knoflíky jsem neutrhl já," dodal s laškovným pousmáním.
"Oh, fuj," ušklíbla jsem se hned. "Detaily si nech pro sebe, nebo vyklopím svůj oběd," dodala jsem, zatímco jsem kolem něj procházela do jeho ložnice. Tohle musí být opravdu zlý sen. Proč jinak chtěl, abych ztrácela hodinu času jenom při cestě sem a pak mu umyla nádobí a přišila knoflíky? To jsem se trmácela jenom kvůli tomuhle?

Posadila jsem se na kraj postele, na které jsem ke všemu podivení našla i přichystanou nit s jehlou, a vzala do rukou tmavě modrou kostkovanou košili. Na dotek byla jemná jako samet, ale nebylo se čemu divit. Tom byl taková fiflena, že by určitě nesnesl oblečení s obyčejného materiálu. Ne, on musel mít vždycky něco speciálního. Zvedla jsem pohled k jeho postavě, líně se opírající o rám dveří.
"Nemusíš mě pořád kontrolovat, nejsem malé dítě," odfrkla jsem si, a mezi zuby sevřela nit, abych ji ukousla. Nůžky mi už nenachystal - bál se snad o svůj život?
"To si piš, že musím," odpověděl mi. Pomalu přešel kolem postele, na kterou se pak svalil. Seděla jsem k němu zády a nevědět, co dělá, mi bylo nanejvýš nepříjemné, ale hodlala jsem ten pocit ignorovat. Když se po chvíli ticha ozvalo klapání jeho prstů po klávesnici laptopu, bylo mi jasné, že kontrole mé práce zase tolik pozornosti nevěnuje.
"Takže máš bráchu, jo?" začala jsem po chvíli nepříjemného ticha, které drásalo moje uši. "Jste si blízcí?" zeptala jsem se, zatímco jsem se snažila najít to správné místo, kudy propíchnout látku košile, aby byl knoflík v dokonalé řadě s ostatními, které na jeho košili zůstaly. A že jich moc nebylo.
"Uhm," zamručel nejednoznačnou odpověď s tichým zafuněním. To se teda přemohl. Jako by se se mnou nemohl jednou normálně bavit, aniž by mě neurážel nebo neodbýval.
"Vídáte se často?" zkusila jsem další otázku.
"Bydlí hned vedle." Další krátká odpověď, která mi tentokrát poskytla mnohem více informací.
"Zajímavé, že jsem ho ještě nepotkala za tu dobu, co ti tady vypomáhám," řekla jsem s patřičnou ironií v hlase.
"Momentálně je v Miláně."
"Hm, město módy," pousmála jsem se. Hned na to jsem se však ušklíbla absurdnosti téhle situace. Přišívám tady podělané knoflíky na jeho podělanou košili a bavím se o módě a Itálii. Já, která módě rozumím jako koza petrželi a Itálii jsem viděla jedině v atlasu. "Je módní návrhář?" zeptala jsem se na další věc, která mě napadla. Udržovat s ním konverzaci nebyla jedna z věcí, na které bych mohla být pyšná. Vytahovat z něj odpovědi by mohlo být disciplínou na olympijských hrách.
"Něco takového."
Frustrovaně jsem vydechla a popotáhla košili, aby mi nesjížděla z klína, kde jsem ji měla položenou. Napřímila jsem se v zádech, bych uvolnila napjaté svaly. Pootočila jsem se, abych na Toma viděla.
"Wau. Musíš ho opravdu milovat, když o něm mluvíš s takovou zaníceností," odfrkla jsem si. Zřejmě jsem však píchla do citlivého místa, protože se běh jeho prstů po klávesnici zastavil a on ke mně zvedl doposud nepřítomný pohled.
"Problém není v tom, o kom mluvím, ale s kým mluvím," zavrčel a v jeho očích zaplály plameny zlosti. "Bill je moje všechno. Ty jsi… na to snad ani nemá cenu odpovídat," dodal po vteřině, kdy pohledem projel můj obličej. Koutek jeho rtů se zvlnil v úšklebku.
"No, no, no," řekla jsem. "Dávej si pozor na to, co říkáš, abys pak nemusel přicházet s další omluvou na rtech," popíchla jsem ho, než jsem svou pozornost přesunula zpátky k přišívání knoflíků. Nereagoval na to. Já se přestala snažit o konverzaci. Seděli jsme v jedné místnosti jako dva němí.

Když jsem přišila poslední knoflík, vstala jsem a automaticky schovala košili do skříně, než jsem si uvědomila, že je to vlastně jeho košile, jeho skříň a já se nemusela tolik snažit. Pořád seděl na posteli, zdravou nohu pokrčenou v koleni a tu druhou nataženou, a na klíně laptop nevýslovné ceny. Jen jsem si mohla nechat zdát o tom, že bych jednou na takovou mašinku sama měla. Nevěnoval mi pozornost, ačkoliv musel moc dobře vědět, že jsem svou další práci dokončila. Nehodlala jsem se doprošovat jeho svolení, abych mohla opustit jeho byt. Ačkoliv něco ve mně křičelo, abych nebyla tak drzá, nemohla jsem si pomoct a nepokusit se ho připravit o trochu zdravého rozumu. Vidět jeho naběhlou žílu na krku, když se snažil přemáhat svůj vztek, bylo někdy neskutečné potěšení. Pokud ovšem nedržel prsty kolem mého krku. Při vzpomínce na tu situaci mi naskočila husí kůže a já se otřásla.

Sotva se mé chodidlo dotklo prahu dveří ložnice, uslyšela jsem za sebou slova, která mě přinutila se k němu zpátky otočit.
"Něco tu pro tebe mám."
S neskrývaným překvapením jsem zamrkala, pomalu si olizujíc spodní ret. Co by on mohl mít pro ? Hned na to jsem si však řekla, že je mi to jedno. Ať je to cokoliv, já od něj nic nechci. Ať si to nechá, nemám zájem. Založila jsem si ruce na prsou a sledovala jsem, jak dvěma prsty zavírá laptop, než ho odložil na postel vedle sebe. Zůstával ve stejné poloze, jen teď natáhl paži ke svému nočnímu stolku. Otevřel horní šuplík a vytáhl z něj bílou obálku. Sotva jsem ji uviděla, zatnula jsem čelist.
"Klidně si ji nechej," pokrčila jsem rameny.
Tom zvedl jedno obočí a podíval se na mě se zkoumavým pohledem v obličeji. "Už stipendium nepotřebuješ? Přece jenom sis našla někoho, kdo se o tebe postará?" zeptal se jízlivě s lehkým nakloněním hlavy na stranu. Nedalo se nepochopit, na co se svou poznámkou naráží. "Tipoval bych senilního dědka, kterému to moc nemyslí," ušklíbl se a sjel očima přes mou postavu.
"Napsala jsem si jinou žádost. Je ale hezké vidět, co si o mně myslíš," odpověděla jsem mu. "Měl bys pamatovat na to, že ne všichni jsou jako ty, ne všichni zneužívají své okolí," zamračila jsem se na něj, než jsem se otočila na patě, abych odešla.
"Ty se ke mně opovažuješ otáčet zády?" uslyšela jsem. Jen jsem protočila oči a dál pokračovala ve své cestě za svobodou. Sebrala jsem bundu, abych si ji oblékla, když jsem za sebou uslyšela jeho nepravidelné kroky, kvůli dlaze, která pořád zdobila jeho kotník. Bože, ten si opravdu nedá pokoj. Mlčky jsem popadla popruh batohu a směřovala své kroky ke dveřím bytu, na Toma jsem se ani nepodívala. Už jsem měla prsty na klice, dveře napůl otevřené, když jeho těžká dlaň dopadla na dřevo dveří a zase mi je před nosem zavřela.

Uvěznil mě mezi stěnou a svým tělem. Dlaní se opíral vedle mé hlavy o dveře a zlostně funěl do mého obličeje.
"Neřekl jsem, že můžeš jít," zasyčel. "A taky jsem ti nedovolil se mnou takhle vyjebávat," zvýšil hlas. Při posledním slově se jeho dlaň sevřela do pěsti a bouchla kousek od mojí hlavy. V jeho očích jiskřila zlost, výraz v jeho tváři hrozivě iritovaný. Dosáhla jsem svého cíle a přišel o svůj zdravý rozum?
"Na to tady máš jiné, je mi to jasné," odpověděla jsem s lehkým protočením očí. "Voláš si pořád dokola ty stejné chudinky, nebo si náhodně vybíráš, které nešťastnici v její nevědomosti zničíš život?" zeptala jsem se drze hledíc do jeho obličeje. Zahrávala jsem si s ohněm, moc dobře jsem to věděla. Když však mohl deptat a ponižovat on mě, proč bych to nemohla vyzkoušet i já na něm?
"Nevíš - o čem - mluvíš," zavrčel. Pomalu se napřímil a z kapsy tepláků vylovil krabičku cigaret, než z ní zručným pohybem ruky vyklepl jednu, kterou si hned strčil mezi rty. "A když mám tu možnost?" trhl rameny. "Nehodlám mít černé svědomí kvůli tomu, že mi holky samy skáčou do postele. Nejsem tak sobecký, abych myslel jen na jednu," pronesl.
"Wau. Galantnost sama," odfrkla jsem si. "Jak tě to vůbec může uspokojovat?" vypadlo ze mě. "Ne, víš co? Nechci to vědět," zavrtěla jsem hned hlavou.
"Netušíš, jak je ta rozmanitost nádherná," řekl. "Jen se těším, až přestanu kulhat a budu si moct užívat dle svých schopností a možností," pomlaskl si.
"Jsi prase," znovu jsem zavrtěla hlavou. Tom si znovu potáhl a pomalu si olízl rty, než kouř vyfoukl mezi nás.
"Jsem prase, protože mám rád sex?" uchechtl se. "To by řekla jedině… tomu nevěřím," hlesl po chvíli mlčení, kdy jen zíral do mého obličeje. Jeho oči se rozšířily pochopením a já cítila, jak mi začínají hořet tváře. Neměla jsem se nechat zastavit. Měla jsem odsud vypadnout a předejít téhle ponižující chvíli. O krok ode mě ustoupil, zhoupl se v ramenou, když došlápl zpátky na zdravé chodidlo. "Ty jsi panna!"
V puse mi vyschlo. Tváře mi doslova žhnuly. Do očí se mi draly slzy.
"Jsi panna," zopakoval tišším hlasem, pořád stejně překvapeným, zatímco si prsty přejel přes vousy na své bradě.
"Nic nechápeš," hlesla jsem.
"Na tom není co chápat," řekl a špičkou jazyka si přejel přes horní řadu zubů. "A já tady poslouchám zasrané moralizování od podělané jeptišky," ušklíbl se. Ohrnul horní ret ve znechucení, které jsem si nedokázala vysvětlit. Co je nechutného na tom, že jsem…
"Nic nechápeš," zopakovala jsem svá slova a pomalu zavrtěla hlavou. Prsty mé ruky zacukaly a já se musela ovládat, abych si s nimi nepřejela přes stehno. Tom si ovšem ničeho nevšiml, jak by taky mohl, když je takový tupec. Dlouze potáhl a nadechl se pootevřenými rty, než kouř vypustil. Foukl mi ho přímo do obličeje, zatímco se mi celou dobu díval do očí. Byla jsem první, kdo oční kontakt přerušil. Několikrát jsem zamrkala a sklopila pohled k podlaze, než jsem se pomalu otočila čelem ke dveřím. Tiše jsem je otevřela. Tentokrát mi v odchodu nezabránil. A já z toho bytu vypadla tak rychle, jak mi to moje podupané ego dovolovalo.
Už se sem nikdy nevrátím. Ať si se svým právníkem třeba vytře zadek. Ten práh už nikdy nepřekročím.
Tolik jsem ho nenáviděla!

B.
 


Anketa

Povídka "Interlude" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Rainy. Rainy. | 17. ledna 2016 v 10:11 | Reagovat

och, ako môže byť niekto tak krutý?
nepáči sa mi moc taký Tom.. alebo aj áno? ja ani neviem.
a koľký raz už hovorila, že tam nepôjde? :D
som ale zvedavá, čo bude ďalej. každú kapitolku vítam s istými obavami. :D
uvidíme teda, čo si pre nás pripravíš ďalej...
možno už nejaký osobnejší kontakt ako nadávanie si?
inak zaujímavé, že Tom nenarážal na Charlieho. alebo nežiarli.

2 teress teress | 17. ledna 2016 v 10:25 | Reagovat

Téda, díl od dílu má stále větší sílu a s tím i moje nedočkavost. :) To jsem zvědavá, jestli se Bill v průběhu nějak projeví. Vlastně jsem zvědavá na všechno, protože tohle je opravdu jedna z mála povídek, kde se mi absolutně nedaří alespoň maličko odhadnout, co by se mohlo příště dít. :) Sakra, ten Tom je ale pako. :D Chudák Zoe, teď asi může čekat novou vlnu v ponižování, že? Nebo že by ne? :)
Těším se na další díl. :)

3 Mintam Mintam | Web | 17. ledna 2016 v 11:37 | Reagovat

Ách další den v práci s dalším dílkem. Nic lepšího mne nemohlo při neděli potkat :)(teda vlastně kromě toho dílku není na téhle neděli nic pozitivního!)
A hnedka zase tradiční arogance, rozkazy, ponižování,... snad to dneska bude pro Zoe klidnější den. Taky by mě docela zajímal zblízka Tomův život plný párty, nudy, a poštěkování po jiných lidech. Nebo alespoň tak, co dosud o Tomovi víme... Utíkej se okoupat miláčku (ironický tón), však bůh ví, co jsi dosud dělal, že vstáváš zase až ve 4 odpoledne :) Kromě toho že se couráš autem před školy, kde nemáš co pohledávat.
Kdopak je asi Bill? :D :-P Těším se, jak se projeví ten, protože jestli je jako jeho bratr, pak dostane facana přes obě tváře :D Já bych asi měla nutkání jako Zoe, vymáčknout to, nebo zvednout. Ale co do toho telefonu říct? :)
Ach ano, jak jinak by Tom s Billem mohl mluvit než něžně :) To ještě Zoe neví, že by Tom  mohl mít i pozitivní stránku ;) Teda alespoň já doufám a věřím, že nějakou hezkou dušičku má. Alespoň co se jeho bližních týče.
:D Ahahah! On jí fakt zamknul?! To mne upřímně tak překvapilo, až jsem se musela tomu lehce zasmát, protože..to je fakt joke! Ale být Zoe, tak si asi na moc dlouho nesedám z nohama nahoru, jelikož a protože si myslím, JEN SI MYSLÍM, že Bill bude bydlet o dveře dál. Pokud ještě dosud zatím nebyla zmínka, že by žili v jednom bytě spolu (mezi námi, s Tomem bych taky v jednom bytě nežila, takže bych se Billovi ani nedivila :D). Teď mi došlo, jestli vlastně odešel JEN do Billova bytu, aha, nic jdu raději číst dál :D
Jsem moc ráda, že se dozvídáme více z Tomova soukromí. Takže by měla tušit, že má bratra? Ok, Tome, co víc nám ještě prozradíš? Hezky se do toho člověk může dostat.
Ach tak, pánovi někdo utrhl knoflíčky? No tak to mě teda po*er :D Já fakt nejsem sprostý člověk, ale některých reakcí tady se prostě neubráním :D A hlavně není Tom dneska až TAK drzej a zase mě rozesmává chvilkama, syčák jeden!
To říkám! Jediná věc, která se tady dá předvídat (krom toho, že se Tom zas bude chovat jako hajzlík :D), bylo, že Bill bydlí hned vedle. Je mi to jasný. Něco jako módní návrhář, jasně :D Bojí se Tom říct něco víc? Bojí. No ale ještě jsem nedočetla do konce, bůh ví, co z něj ještě vyleze.
Ten si fakt nedá pokoj! Teďka, po čase trýznění, se teprve uráčí s vrácením obálky? Možná že kdyby si ji vzala, možná by to vypovídalo jakoby konec utrpení. Ale tomu asi už ani nikdo nevěří...
Zase poslední část jsem musela přečíst na jeden dech, protože jsem se nemohla odtrhnout ani pohledem. Také ale pokud si myslí Toman, že by takhle mohl jen od oka soudit lidi a vědomě je tím ničit, to si myslí špatně. Ono se na každou svini vaří voda, a myslím si, že ta káď pro něj už je pěkně plná a 483x převařené vařící vody!
Hajzl jeden. Sice nevěřím, že by tentokrát nepřišel s další nějakou omluvou, či jiným pokusem o setkání s ní, ale budu doufat, že by se třeba už fakt nemuseli potkat....ale. Ale!
No těším se, jak se tohle bude vyvíjet dál, protože jsem si právě nervozitou okousala všechny nehty!
Sakra!

4 E. E. | Web | 17. ledna 2016 v 14:28 | Reagovat

Jupí! takže, konečne sa dozvedela, že ten "tupec" má aj brata :-D určite bude prekvapená, keď Billa niekedy stretne osobne. Asi sa bude veľmi čudovať, keď zistí, aký Bill je :-D a rovnako sa teším aj na Billovu reakciu, keď Zoe uvidí. (dúfam, že sa toho dočkám/e :-P  :-D)
Tom ma milo prekvapil. Zdalo sa mi, že bol miernejší než inokedy. 8-O ale...samozrejme...je to Tom, treba brať jeho slová s rezervou :D potom ale prišiel záver tohto dielu a tá jeho "temná duša" začala produkovať zlo... O_O  :-x  :-? všetky moje nádeje, že sa trošku spamätal, sa v tom momente rozplynuli... :-( zase raz si to proste pokašľal Tomane! :-x
Nevadí, ja stále verím, že sa stane zázrak a bude mať štipku súcitu... :-D Až sa tak nestane, tak snáď ho Bill uzemní a dohovorí mu, lebo on je zlatíčko (moje :D  :D  :D )

5 Ká. Ká. | 18. ledna 2016 v 19:29 | Reagovat

A ja uz si myslela,ze se v nej neco hnulo, kdyz se ji omluvil a on je to furt stejnej arogantni zmetek.
Nedivim se,ze tam Lola uz nechce i kdyby nevim co.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama