Interlude - 14. Talentovaná

24. ledna 2016 v 8:56 | Báři ツ |  Interlude
Wau. S tímhle dílem jsem se překonala. Takovou délku jsem snad v životě nezveřejňovala. Taky mi to dříve psávalo, že je v textu moc znaků a já musela díly půlit... Teď se zdá být vše oukej... Tak si užijte počtení a moc děkuji za vaše předchozí ohlasy/komentáře/hlasy v anketě/likes... ♥ *kiss* B. :)



Lidé se bojí smrti víc než bolesti. Smrt však je znamením, že je bolest u konce. Moje momentální bolest bylo něco tak obrovského, že mě naprosto pohltila. Myslela jsem, že od té bolesti na prsou umřu. Přála jsem si umřít, aby i má bolest byla u konce. Během zlomku vteřiny jsem si představovala, co se asi v příštích minutách semele, ale když přišla realita, bylo to stokrát horší. Tisíckrát. Ztěžka jsem se nadechla a sledovala jsem, jak klika klesá, vyděšeně jsem hleděla na místa, kde chyběl klíč, a modlila se o poslední možnost zázraku. Ten však nepřišel. Roztřepané prsty jsem schovala do dlaní, zatímco se mezera mezi dveřmi a jejich rámem zvětšovala.
Pohledem jsem vyjela po jeho nahém těle od lemu trenýrek až k jeho obličeji, kde jsem se setkala s jeho překvapeným pohledem. V očích mu ještě jiskřilo po nedávném orgasmu. Jeho tváře byly narůžovělé z fyzické námahy, které se právě oddával. Zhluboka dýchal a na zpocený krk se mu lepily tmavé vlasy, jejichž konečky se kroutily ve slabých vlnách. Cítila jsem jeho pižmo silněji než kdy dřív. Koupelna byla moc úzká na to, abych v ní zvládla Tomovu přítomnost. Musela jsem co nejdřív vypadnout. Z této místnosti i z tohoto bytu.
Když pootevřel rty a špičkou jazyka přejel přes okroužkovaný ret, trhaně jsem se nadechla. Bylo mi na zvracení. Bylo mi tak špatně, že jsem myslela, že snad omdlím. Pohledem přejel přes mé tělo a zůstal zírat na mé stehno - na jizvu, za kterou jsem se styděla, o které skoro nikdo nevěděl a kterou jsem nechtěla, aby zrovna on viděl. Uvolnila jsem prsty ze sevření pěsti a stehno si zakryla. Jako bych tím něco mohla spravit. Přes slzy v očích jsem začínala vidět rozmazaně. I tak jedna skutečnost zůstávala neměnná. Tom se vyspal s Julií.
"Jak… jak jsi jenom mohl," řekla jsem tiše s těžkým vydechnutím. Brada se mi třepala a já pomalu ale jistě přicházela o zdravý rozum. Předtím jsem před ním nechtěla brečet, ale teď už mi to bylo jedno. Teď bylo jedno naprosto všechno. Kromě jedné věci. Kromě Toma.

Několikrát zamrkal a jak se mu tmavé řasy otíraly o sebe, koutky jeho rtů se zkroutily v krutém úšklebku. Nevěřícně jsem hleděla do jeho obličeje. Muselo mu činit neskutečné potěšení sledovat mé utrpení, jinak si nedovedu vysvětlit, proč by něco takového dělal. Určitě to nebylo kvůli tomu, že by na něj v klubu Julie tak zapůsobila. Polkla jsem hořké slzy a zhluboka se nadechla.
"Doufám, že jsi na sebe pyšný," řekla jsem a snažila se, aby se mi tak netřepal hlas. Nemohla jsem však ovládnout své nohy. Pořád jsem tu stála jako nána a hleděla na téměř nahého Toma. "Dokázal jsi zničit naprosto všechno v mém životě. Už nemám na ty tvé zvrácené hry sílu. Vzdávám se," lehce jsem zavrtěla hlavou, než jsem si prsty přejela po tváři, abych setřela stékající slzy. Založil si ruce na prsou, svaly na pažích se mu pod lehce opálenou kůží napjaly. Když naklonil hlavu na stranu, v zoufalém gestu jsem si prohrábla vlasy.
"Doufám, že jsi na sebe taktéž pyšná," promluvil, poprvé od chvíle, co jsme tu stáli jako dva pitomci. "Musela ses mít úžasně," řekl a olízl si rty. Rty, které mě dnes tak zuřivě líbaly. Rty, které jsem teď ani nemohla vidět. "Jenom mi řekni - bylo tvé poprvé dostatečně divoké? Nebo byl něžný a hýčkal tě?" zeptal se.
Nechápavě jsem zamrkala. "O čem to proboha mluvíš?"
"Bylo to v jeho posteli? Na zadním sedadle auta? Nebo rovnou v tom zkurveném kině?" pokračoval. Jeho hluboký hlas drásal mé uši. "Víš, jsi pěkně pokrytecká. Sere tě, že jsem ti ojel spolubydlící, ale sama jsi před chvílí - "
"Bože můj, drž hubu," přerušila jsem jeho slova.
Vítězně se pousmál. "Tak se zdá, že to nebylo podle tvých představ," ušklíbl se. "Moc spěchal? Nebo se moc brzo udělal?"
"Ty ses musel zbláznit," krátce jsem zavrtěla hlavou. "Vůbec nevíš, co říkáš," zasmála jsem se, bolestně a zoufale. Chtělo se mi na něj křičet. Měla jsem nutkání ho poslat do prdele. Tolik jsem si přála, abych už nikdy v životě nemusela pohlédnout do jeho obličeje. Mlčel a dál hleděl do mých očí. Už jsem se nadechovala, že mu řeknu o své neporušené nevinnosti, ale příliš pozdě.
"Tome?"
Juliina dlaň přejela přes Tomovu paži a zlehka zatnula nehty do jeho boku. Nepustil ji k sobě, pořád si držel ruce překřížené na hrudi. Teď už to bylo jedno, dostala z něj všechno, co si kdy mohla přát. Teď i ona věděla o znamíncích na jeho žebrech, i ona už znala tu touhu cítit jeho rty.
"Zoe?" pousmála se, když si všimla, že tu stojím. "Oh, Toma z klubu si asi nepamatuješ, když ses tam tak opila, co?" zahihňala se. Zhluboka jsem se nadechla.
Jsi tak pitomá, Julie.
"Už nebudu rušit," řekla jsem a protáhla se kolem jejich těl. Julie mi ustoupila, ale Tom něco takového zřejmě neměl v plánu. Jako by mnou projel elektrický proud, když se o sebe naše kůže otřely. "Užijte si zbytek noci," popřála jsem jim, než jsem prošla obývacím pokojem do své ložnice. Zavřela jsem za sebou dveře a zády se o ně opřela. S novými slzami přišly i silné vzlyky. A když jsem pak ulehala do postele a třesoucími prsty psala Chuckovi textovku, že jsem v pořádku, ani náhodou jsem se tak necítila. Právě naopak.

Člověk neví, co je to bolest, dokud na sebe nezírá do zrcadla se slzami v očích a neprosí sám sebe, aby vydržel a byl silný. To je bolest. A když jsem další den po probdělé noci, kdy jsem přes tu tenkou stěnu slyšela Juliino spokojené oddechování, hleděla na své zarudlé oči, měla jsem pocit absurdna. Během těch hodin, co jsem hleděla do stropu a mohla si oči vybrečet, jsem si uvědomila, že už nemám žádnou naději, aby můj život zase začal dávat smysl. Uvědomila jsem si, jak moc jsem milovala a nenáviděla jednu a tutéž osobu. Byla jsem z těch pocitů unavená, půlily mě ve dví a působily zmatky v mé hlavě. Ještě nikdy v životě jsem necítila něco tak silného k někomu v mém okolí. Zároveň jsem však nikdy v životě nebyla od té osoby tak raněná. Dokázal rozcupovat každou dobrou věc, která mě kdy potkala. A já ho, kráva pitomá, milovala. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na něj. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že ten polibek mohl něco znamenat. Jen se mi chtěl dostat do hlavy. A já ho nechala. Měla jsem ho pod kůží, protože jsem byla slabá.

Seděla jsem v kuchyni a lžičkou míchala kukuřičné lupínky v mléce. Ani jsem je nejedla, neměla jsem hlad a nevím, proč jsem si tu snídani připravovala. Když jsem uslyšela Juliino veselé pozpěvování, když vycházela z koupelny, znovu se mi obrátil žaludek.
"Zoe, dobré ráno!" uculila se na mě. "Máme to ale krásný den, že?" zamrkala svými umělými řasami, než otevřela ledničku.
"Uhm," zabručela jsem, ale nevěnovala jí ani ušklíbnutí, ani pohled. Nedokázala jsem se na ni podívat, aniž bych si nepředstavovala, co s Tomem předešlou noc dělala.
"Já se tak dobře vyspala," vydechla a posadila se naproti mně s kelímkem jogurtu v ruce. "Bože můj, spala jsi vůbec?" zeptala se, když uviděla můj obličej. Protočila jsem oči a znovu sklopila pohled k mé snídani. "Takže," zhluboka se nadechla. "Co máš dneska v plánu?"
"Nikdy se neptáš, co mám v plánu," zamumlala jsem.
"Mám dobrou náladu," pokrčila rameny. "Omlouvám se, že udržuju konverzaci," řekla s neskrývanou jízlivostí, než zabořila lžičku do jogurtu.
Povzdychla jsem si. Co mám dneska v plánu? Ukončit něco, co mi za posledních několik dní vysálo duši.
"Ehm, mám dilema," přiznala se najednou. Aniž bych ji pobídla, aby mi vysvětlila, co za dilema ji trápí v její tak krásný den, pokračovala. "Nevím, jestli mám Tomovi zavolat, nebo počkat, až zavolá sám…" odmlčela se, jako by čekala na moji radu. Co bych jí já jako panna mohla poradit? Nikdy jsem nebyla v situaci, že mi někdo zavolá, ošuká mě a pak bez vysvětlení zmizí. "Když jsem mu dávala v klubu své číslo, nečekala jsem, že mi kdy zavolá. Vždyť ten musí dostávat desítky nabídek denně," uchechtla se.
"Jistěže," řekla jsem se sarkasmem a špičkou lžičky drtila jeden lupínek o okraj misky.
"Jenže když zavolal, zněl tak naléhavě, jako bych mu jenom dokázala pomoct s jeho potížemi. A pak, když už bylo po všem, se prostě zvedl a začal se oblékat. Beze slova, bez nějakého…" vydechla. "Nevím."
"Julie, ani já nevím, upřímně. Takže mě nebav detaily, prosím," podívala jsem se na ni.
"Zoe, ty máš logickou odpověď na všechno. Tak mi řekni, proč ti kluk nechce dát pusu na rozloučenou, ačkoliv ještě před chvílí brázdil tvoji cestičku," naklonila hlavu na stranu. Na chvíli jsem zavřela oči a přitiskla na unavená víčka chladné polštářky svých prstů. Bože můj. Tohle poslouchat nechci. "Stejně mi holky neuvěří, že jsem do své postele dostala Toma Kaulitze," povzdychla si s blaženým úsměvem na rtech.
"A to je nějaká výhra?" zvedla jsem jedno obočí.
"Zoe, neříkej mi, že ho opravdu neznáš," uchechtla se, než si do pusy strčila lžičku plnou čokoládového jogurtu. Několikrát jsem líně zamrkala a znaveně povzdychla. Opravdu vypadám na to, že bych lhala? "Takže ty nevíš, že má se svým bratrem kapelu. Že pochází z Německa a ve Spojených státech se schovává před fanynkami?" naklonila hlavu na stranu.
"Ne, opravdu nevím, kdo to je," přiznala jsem. Přesně tak. Já ho vlastně vůbec neznám.
"I kdybys ho včera viděla podruhé v životě, přece… no, asi se to jeho ukrývání opravdu daří, když nevíš, kdo to je," pokrčila rameny. "Ale musím říct, že ve skutečnosti je ještě krásnější, než na všech těch plakátech," uculila se. "Akorát bavit se s ním nedalo normálně. Byl takový úsečný," pomlaskla si. "S ním bych nedokázala být. Pokud bychom ovšem celé dny netrávili v posteli," zahihňala se.
"Bože můj," protočila jsem oči a rychle vstala.
"Co jsi taková podrážděná?" zeptala se hned Julie. Měla jsem chuť na ni zakřičet, něco po ní hodit, praštit ji po té tupé palici. Místo toho všechno jsem se k ní otočila zády a pomalu vydechla. Tohle nemá cenu. Prostě ne. Nehodlala jsem se k tomu vyjadřovat. Teď už mi zbývala jediná věc. Dojít do jeho bytu a ukončit tohle nesmyslné trápení. Jinak to trápení ukončí mě.

Připadala jsem si jako mrtvola, když jsem nastoupila do výtahu a stiskla tlačítko jeho poschodí. Bokem jsem se opřela o stěnu kabiny výtahu a sledovala stoupající číslice, zatímco mi srdce začínalo bušit rychleji a rychleji. Dneska to bude naposledy, co uvidím jeho obličej. Naposledy, co uslyším jeho hlas. Už se s ním nikdy víc nesetkám. Chtěla jsem cítit radost, ale v hloubi duše jsem věděla, že bych lhala sama sobě, kdybych nepřiznala i to, že se mi po něm bude stýskat. Musela jsem se zbláznit. Proč bych jinak postrádala někoho tak zlého a krutého? Opakovaně mi ubližoval neskutečným způsobem a já stejně byla ochotná se vracet do jeho bytu a poslouchat jeho příkazy. Byla jsem šílená! Dnes ale bude všemu konec. Ať dodatek k jeho smlouvě existuje nebo ne, nehodlám se s tím ubožákem dál trápit. Znám ho sotva měsíc a stejně mám pocit, jako bych se v jeho společnosti vyskytovala minimálně rok. Pořád jsem na něj musela myslet, pořád jsem uvažovala nad všemi možnými coby kdyby. V momentě, kdy se ho zbavím, padne z mých ramen obrovské břemeno. Zase budu svobodně dýchat.

Otevřela jsem dveře bytu a tiše je za sebou zavřela. Nezouvala jsem se, ani jsem si nesundávala bundu. Jsem tu přece jenom na otočku. Vešla jsem do prostorného obývacího pokoje a šoupavými kroky se přibližovala k Tomově postavě. Seděl na pohovce a hleděl někam před sebe s nepřítomným výrazem ve tváři. Nepozdravila jsem ho, prostě jsem si stoupla kousek od něj. S rukama strčenýma hluboko v kapsách jsem sledovala, jak pomalu přesouvá pohled do mého obličeje. Pomalu si olízl rty a nadechl se, než vyřkl první slova.
"Máš talent," zamumlal. Když se jeho hluboký hlas donesl až k mým uším, srdce se mi rozbušilo jako právě zamilované puberťačce. Snažila jsem se ovládat, ale ne dvakrát se mi to dařilo. Bylo mezi námi tak nezvyklé ticho, že jsem se bála, že uslyší, jak divoce mi srdce buší na stěnu hrudního koše.
"Nechápu," lehce jsem zavrtěla hlavou. Sklopil pohled ke své ruce, která vedle něj ležela na pohovce. Až teď jsem si všimla, že v ní drží mé skicy. Blok s papíry, které jsem tady předtím nechala, když jsem se vší hanbou utíkala pryč.
"Máš opravdu talent," řekl a prsty přejel přes obrázek nahé ženy, kterou jsem kdysi kreslila v semináři, který jsme věnovali správným proporcím lidského těla.
"Aby ti pusa neupadla, že jsi mi složil kompliment," ušklíbla jsem se. Nechápala jsem samu sebe. Proč tady ještě stojím?
"To není kompliment, to je konstatování holých faktů," opravil mě a vzal skicy, aby je přede mě hodil na konferenční stolek. Okraje papírů se lehce zkroutily. Bože můj, kolikrát těmi náčrty listoval? Ztěžka jsem polkla a zvedla pohled do jeho obličeje. "Jen mi prozraď, kde bereš inspiraci?" zvedl jedno obočí. Krutým pohledem mě propíchával skrz na skrz. Zuby jsem si skousla spodní ret a přemáhala se, abych se nezhroutila. Jak by reagoval, kdyby viděl můj obraz jeho obličeje? Asi by nebyl dvakrát šťastný.
"Přestaň zdržovat, prosím tě," zamumlala jsem tichou prosbu. "Dej mi podepsat ten zřejmě neexistující dodatek, ať můžu vypadnout a už tě nikdy nemuset snášet ve své přítomnosti."
Pomalu naklonil hlavu na stranu a očima přejel po mém obličeji. "To mě až tak nenávidíš?" ušklíbl se v samolibém pousmání. Dosáhl, čeho chtěl?
"Ano. Tak moc tě nenávidím," odpověděla jsem mu. I když jsem se snažila mít hlas jasný, stejně se mi třepal. Lhala jsem mu a lhala jsem i sama sobě. Nejen, že jsem ho nenáviděla. Já ho i milovala. Masochistickým způsobem.
Pobaveně si odfrkl a několikrát prsty poklepal po opěrce sedačky, než ke mně znovu promluvil. "Tak proč tě tak dostalo, že jsem ti ojel kámošku?" zeptal se.
"Není to už jedno?" odpověděla jsem hned. "Dej mi podepsat ten papír, chci už jít," zamračila jsem se na něj. Tom však zůstával sedět, ani se nehnul a mlčky na mě hleděl. Naštvaně jsem zafuněla a založila si ruce na prsou. Tohle nikam nepovede. Oba dva jsme byli až příliš tvrdohlaví na to, abychom tomu druhému ustoupili. On byl arogantní a protivný, já už vyčerpaná těmi jeho nekončícími přetvářkami a lhaním.
Když vstal a pomalu zamířil ke kuchyňské lince, nevěřícně jsem hleděla na jeho záda. Dlouho mlčel a já nehodlala to ticho přerušit. Slyšela jsem cinknutí skla o sklo. Samozřejmě. Bez loku alkoholu pro Toma neexistuje den. Pomalu se otočil a na svých holých chodidlech přešel zpátky ke mně.
"Žádný dodatek není."
Polkla jsem. Sice mi řekl něco, co jsem dávno tušila - věděla, ale slyšet ta slova vyřčená nahlas mi pořádně hnulo žlučí. "Proč jsem teda měla přijít? Aby ses naposledy vyžil v tom, jak jsi mi ublížil?" štěkla jsem po něm. On však jen zamrkal víčky a přiložil sklenici ke rtům. Dlouze upil, nadechl se, ale nic neřekl. "Bože můj, ty jsi tak nemožný, Tome!" osočila jsem se na něj. "Chceš vědět, proč jsem naštvaná, že jsi -," polkla jsem, neschopná ta slova říct nahlas. "Měla jsem mít poklidný večer. Měla jsem si užít kina s kamarádem, měla jsem přijít domů a v klidu se vyspat. Místo toho jsem musela poslouchat tvoje urážlivé řeči o tom, že jsem stejně pokrytecká jako ty?" zamrkala jsem a nevěřícně hleděla do jeho klidného obličeje. Pomalu jsem se nadechla ve snaze uklidnit se. "S nikým jsem se včera nevyspala," zašeptala jsem.
Klid z Tomova obličeje ve zlomku vteřiny vystřídalo překvapení.
"Přesně tak. Pořád jsem…" odmlčela jsem se a prsty ruky automaticky přejela po svém stehnu. "Včera jsi moc dobře viděl, proč," dodala jsem. "A nejvtipnější na tom všem je, že jsem si myslela, že jsem tě konečně začala chápat. A celou dobu - celou tu zasranou dobu - jsem na tebe nemohla přestat myslet. A pak…" vydechla jsem, jak se mi hlas zlomil. V očích mě začínaly pálit slzy. "Pak přijdu domů a musím poslouchat její sténání," zavrtěla jsem hlavou. "Je mi z tebe na nic."
"Co pak měl znamenat ten udýchaný telefonát? Musel jsem volat v tom nejlepším, ne?" zvedl ke mně pohled plný odhodlání se bránit.
Suše jsem se zasmála. "Byla jsem u Charlese. Prali jsme se o poslední kousek pizzy. V tom nebyl žádný sex."
"A kdo je kurva Charles?"
"Jsi neuvěřitelný," zavrtěla jsem hlavou. Prsty jsem si přejela přes obličej ve snaze se z tohoto zlého snu probudit. Tohle nemohla být realita. "Jak si myslíš, že mi bylo? Přijít domů a vidět tě - s ní - slyšet tě s ní," posmrkla jsem, krajem rukávu si utírajíc stékající slzu.
"A jak si myslíš, že bylo mně?" vyštěkl na mě. Nechal stát sklenici se skotskou na pohovce a udělal ke mně rázný krok. "Jak si myslíš, že mi bylo, když jsem věděl, že jdeš s někým jiným - oblečenou a nalíčenou… Kvůli nějakému buzíkovi?" zvýšil hlas ještě o stupeň. "Měl jsem to být já!" píchl si prstem do hrudi. "Já tě sbíral opilou! Já tě nesl! To ke mně ses tiskla, když ti bylo nejhůř!"
Trhaně jsem vydechla. Dřív jsem myslela, že už mi nemůže být hůř. Tak moc jsem se spletla.

Uplynula sotva vteřina, kdy jsme na sebe hleděli s přerývaným dechem, s bolestí v očích. Ani nevím, jestli to byl on nebo já, ale během následujících chvil jsme se na sebe vrhli. Objal mě kolem ramen a silně mě přitiskl ke svému tělu, zatímco já omotala paže kolem jeho hrudníku a zabořila obličej do tmavého trika, které měl na sobě. Drtivě mě svíral ve svých pevných pažích, zatímco svůj obličej zabořil do mých vlasů.
"Co jsi to se mnou udělala, Zoe Bayleyová?" zašeptal.
Zhluboka jsem se nadechla jeho vůně, než jsem se pomalu odtáhla od jeho těla. Nenechal mě odstoupit, hned spojil naše rty v dalším polibku, který byl mnohem vášnivější a něžnější, než ten první. V tomhle polibku byly city, bylo v něm všechno to utrpení, všechny ty útrapy našeho seznámení. Oplácela jsem mu polibek a zoufale se snažila nepřijít o rozum, zatímco svými prsty projel kolem mých uší do vlasů. Přidržel si můj obličej u svého, pojistil si mě, abych se neodtáhla. Špičkou jazyka přejel přes mé rty a vzrušeně vydechl do polibku. Slyšet jeho tiché zamručení bylo balzámem pro mou duši, avšak mi kvůli tomu na mysl vyvstaly vzpomínky na předešlou noc.
Dlaní jsem vyjela po jeho bocích, naposledy si užívala doteku jeho těla, než jsem zatlačila do jeho hrudi. "Ne," zavrtěla jsem hlavou s tichým zašeptáním. "Nemůžu," dodala jsem a prsty si přejela přes rty, které teď byly lehce naběhlé a citlivé po těch toužebných polibcích.
"Neodcházej," zamumlal, když jsem udělala nejistý krok směrem ke dveřím jeho bytu. Jeho dlaň sjela po rukávu mé bundy a já se slzami v očích věnovala poslední pohled do jeho tváře. "Neopouštěj mě," vydechl prosebně. "Bez tebe - bez tvé přítomnosti jsem…" polkl, neschopen doříct větu. Vzal mou dlaň a schoval si do své o tolik větší. Přitiskl rty na klouby mých prstů a zlehka je políbil.
"Musím jít."
"Zoe," zaprosil ještě jednou. Byla jsem u konce s dechem. "Chci tě mít u sebe, chci tě v mé blízkosti, Zoe. Nedíváš se na mě jako ostatní, vidíš víc než kdo jiný," zašeptal. "Nechceš vidět nahé tělo, ale nahé myšlenky. Mé vnitřní já. Jsi první, komu se podařilo zbořit stěny, které jsem kolem sebe postavil," polkl.
"Nemůžu," zopakovala jsem. "Tak ráda bych tu zůstala, Tome, ale prostě nemůžu. Nedokážu se na tebe podívat, aniž bych nepociťovala všechnu tu bolest, kterou jsi mi způsobil," řekla jsem. "Lhal jsi mi. Lhal jsi naprosto ve všem. Kdo jsi, co děláš a proč jsem tady já," zavrtěla jsem hlavou. Vyvlekla jsem své prsty z jeho sevření a naposledy se na něj podívala, než jsem se otočila k odchodu. Rozhodnutá, že je to naše poslední chvíle, jsem se natáhla po klice dveří.

Překvapeně jsem zamrkala, když se dveře přede mnou otevřely a já pohlédla do obličeje stejně urostlého, jako byl ten Tomův, akorát byl lemovaný blonďatými vlasy na krátko střiženými. V šoku jsem se nadechla k omluvným slovům, abych mohla konečně odejít, ale jeho zářivý úsměv rozpustil všechny mé myšlenky.
"Zoe!" oslovil mě o trochu vyšším hlasem, než jaký měl Tom. "Tak rád tě konečně poznávám! Mám pocit, jako bych tě znal už léta!" uculil se. "Tom mi o tobě psal. No snad už neodcházíš?" zeptal se a stáhl obočí k sobě, když viděl, kam mám namířeno. "Pojď, musíš mi o sobě něco povyprávět, chci tě víc poznat. A Tome, až ti povyprávím příhody z Milána, budeš chtít jet příště se mnou. Krásné holky ve spodním prádle na každém rohu," zasmál se. "Och, dal bych si čouda. Kouříš, Zoe? Hm, jak se dívám na tu tvou dokonalou pleť, asi sis v životě nezapálila, co?" usmál se na mě a v jeho očích nebylo vidět nic jiného, než přátelskost a upřímný zájem. "Pojď, zapálíme si na balkoně. Tu bundu si nechej, je tam docela chladno," řekl a vzal mě kolem ramen, aby mě převedl po celém bytě na místo, na kterém jsem ještě nebyla - na balkon. Samým překvapením jsem nedokázala vydat ani hlásku a následovala ho po jeho boku.
Posadila jsem se do proutěného křesla, které pod mou vahou lehce zavrzalo, a podívala se Billovým směrem. Měl tolikrát propíchnutý obličej, že bych ho určitě netipovala na Tomova bratra, který se věnuje módě. A to jsem nevěděla o jeho potetovaném těle. Sledovala jsem, jak si strká cigaretu mezi rty, aby si ji zapálil, než ji podržel mezi prsty stejně dlouhými, jako jsou ty Tomovy, a vydechl kouř pryč ode mě.
"Tom mi prozradil, že jsi slavila narozeniny," pousmál se. Překvapeně jsem zamrkala. Netušila jsem, že Tom věděl, proč jsme se potkali v klubu. Do teď jsem žila v domnění, že o mně nic neví. "Tak všechno nejlepší!" popřál mi hned. Sotva jsem uviděla jeho upřímný úsměv, pozapomněla jsem na jeho bratra. Usmála jsem se na něj a chtěla mu poděkovat, ale jeho roztomilé brebentění nebralo konce. "Nesnáším slavení narozenin. Paradoxně však miluju vymýšlení dárků pro druhé. Na své narozeniny to mám vykompenzované tím, že dám dárek Tomovi, a tak mám hned svět v rovnováze. Bohudíky, že jsme dvojčata, jinak bych na vlastní narozeniny trpěl," uchechtl se. Polkla jsem. Cože? Dvojčata? "Ale mám pocit, že mluvím jenom já. Řekni mi něco o sobě. Něco o tvých kresbách," pobídl mě. "Máš nějaké portfolio? Chtěl bych je vidět. Naprosto miluju umění, a když Tom říkal, že bych tvé kresby miloval, už teď mám chuť tě přemluvit, abys mi něco nakreslila. Ale já bych byl schopný odkoupit všechno," zasmál se a mávl rukou, na které měl navlečené masivní prsteny. "Kde bereš inspiraci?" zeptal se a po dlouhé chvíli nastalo opravdové ticho. Strčil si cigaretu mezi rty a dlouze potáhl. Když zvědavě vytáhl své husté obočí nahoru, nadechla jsem se k odpovědi.
"Já ani pořádně nevím," přiznala jsem se s lehkým pokrčením ramen. "Jsou dny, kdy mi jde malování od ruky, a dny, kdy stojím před prázdným plátnem i dvě, tři hodiny," olízla jsem si rty.
"Chápu," přitakal. "Když píšu texty, někdy… někdy mi ani nestačí prsty, abych zapsal, co všechno chci do písně dát. A jindy za mnou přijde Tom, že má super melodii, a já k tomu nejsem schopen vyloudit jediný řádek," pokýval hlavou. Znovu jsem překvapeně zamrkala, co všechno se dozvídám. Neříkal Tom, že jeho bratr dělá módního návrháře? I když… jeho odpověď byla neurčitá. Jako všechny informace, které mi kdy o sobě poskytl. S polknutím jsem si uvědomila, že o Tomovi nevím vůbec nic. Jako by to doposud všechno byly lži.
"Ehm, Bille," vydechla jsem a doufala, že aspoň jméno svého bratra mi řekl správně, "omlouvám se, ale budu muset jít. Mám ještě školu a nechci přijít pozdě. Za chvíli budou zkoušky a to se pak hodí jakýkoliv zápisek," pousmála jsem se.
"Jasně. Nechci tě zdržovat, pokud už musíš utíkat," řekl hned a típl cigaretu do popelníku. "Doufám, že se dneska nevidíme naposledy," usmál se, když vstal, aby mi otevřel dveře od balkonu. Nejistě jsem se na něj usmála. Byl tak neskutečně milý a pozorný… tohle nemůže být Tomův bratr. Dvojče. V žádném případě.
"Moc ráda jsem tě poznala, Bille," pousmála jsem se na něj. Hned mě objal kolem ramen, jako bychom byli staří přátelé, a oplatil mi úsměv.
"A já tebe, Zoe. Máš to od nás do školy daleko? Dokopu Toma a hodí tě autem," mrknul na mě.
"Nevadí mi procházky," zavrtěla jsem hlavou. Strávit s Tomem další minuty o samotě bych teď opravdu nechtěla. Ne po tom, co jsem mu řekla, že se už nikdy víckrát nevrátím.
"Vím, že Tom dokáže být někdy pěkný pitomec," řekl tišším hlasem, zatímco se ohlédl přes rameno, aby zjistil, kde se jeho bratr nachází. Zrovna vyšel z ložnice a zamračil se na nás, jak jsme stáli blízko sebe a něco si šeptali.
"Někdy?" hlesla jsem a zahleděla se do Tomova obličeje, najednou tolik vzdáleného tomu mému.
"No ne, už vám došly historky?" zeptal se Tom podrážděně. "Já myslel, že tam budete sedět do večera," řekl a přešel ke kuchyňské lince. Hned jsem si domyslela, že si jde nalít skotské, ale on k mému překvapení otevřel lednici a vytáhnul si pomerančový džus.
"Tady zase někdo vstával prdelí nahoru, co?" řekl Bill a naklonil hlavu na stranu v naprosto stejném gestu, jak to dělával Tom. Rozdíl byl v tom, že Bill se u toho nepřestával tvářit tak optimisticky a láskyplně. Při pohledu na své zlé dvojče měl stejně v očích lásku a pochopení, které jsem asi nebyla schopna pochopit.
Když jsem se nadechla, Bill se otočil zpátky ke mně.
"Víš co? Zavezu tě sám," usmál se na mě. "Aspoň budu mít příležitost tě víc poznat," trhl rameny. V duchu jsem zasténala. Proč byl tak milý? Je to jeho způsob, jak mě trýznit a připomínat mi, co bych ráda viděla v Tomovi, nebo opravdu netuší, jaký jeho bratr dokáže být?
"Nechci obtěžovat," zavrtěla jsem hlavou. "Určitě máš spoustu práce… s vybalováním, ne? Vždyť jsi právě přijel," zkusila jsem se z toho vykroutit, ale Bill nekompromisně zavrtěl hlavou. Byl tvrdohlavý. Aspoň nějaký náznak toho, že ti dva jsou opravdu příbuzní.

Už jsem skoro vyšla z bytu a chtěla se vydat k výtahu, když jsem si uvědomila, že mi chybí jedna věc. Hlesla jsem směrem k Billovi, který už stál na chodbě, ať počká, a já se vrátila do bytu, abych si sebrala svůj blok se skicami. Přešla jsem ke konferenčnímu stolku, u kterého už Tom zase seděl. Mlčky jsem se sehnula pro své papíry a hodlala se vyhnout jeho pohledu, který jsem na své kůži cítila.
"Tak se zdá, že se přece jenom nevidíme naposledy, když jsi taková kamarádka s bráchou," hlesl, zatímco si přikládal cigaretu ke rtům.
"To ovšem neznamená, že jsem kamarádka i s tebou. My dva nemáme vůbec nic, na čem bychom mohli kamarádství stavět," odpověděla jsem mu. Se zaujetím sledoval špičku své cigarety, než své temné oči upřel zpátky na mě.
"My dva toho máme spoustu, drahá Zoe," procedil mezi zuby. "A rozhodně jsme neskončili," dodal. Pevně jsem v prstech sevřela své skicy. Nechápala jsem ten pohled, který teď na mě vrhal. Takhle se na mě nikdy dřív nepodíval. "Rovnou tě ale varuju. Jestli Billovi jakkoliv ublížíš, i tím vaším hloupým přátelstvím, budeš mít se mnou teprve co dělat," zavrčel, než si přiložil cigaretu mezi rty. Zhluboka jsem vydechla. Z jeho pohledu jsem měla husí kůži. Proč bych proboha chtěla ublížit Billovi?

B.
 


Anketa

Povídka "Interlude" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 E. E. | Web | 24. ledna 2016 v 12:09 | Reagovat

O_O ..takže kameňom úrazu bol ten telefonát! Ten blázon si naozaj myslel, že Zoe v tú chvíľu s niekym...spala?! :-|
Tak hneď na to musel zavolať tej sliepke a vyspať sa s ňou...fuj...
Zoe má u mňa opäť veľký obdiv za to, že Julii nevykydala ten jej jogurt na tú sprostú hlavu...to dievča má nervy z ocele, zdá sa.

Vzťah (ne-vzťah) aký má Zoe s Tomom je ešte viac premenlivejší než počasie :D -chvíľku to vyzerá ružovo, no v okamihu sa takmer zabíjajú pohľadmi a slovami. Tvrdohlavci dvaja :D

BILL! ^^
aké milé prekvapenie. Tak predsa len som sa ho dočkala. A opisuješ ho perfektne. Tak by som si ho predstavovala aj ja- starostlivé zlatíčko :-D  a neviem, či sa mi to len zdá, ale Tom malinko žiarli na Billa? Nebodaj sa bojí, že by na Zoe zapôsobilo jeho krajšie správanie :D Ale zároveň chápem, že ju upozornil, aby jej ani nenapadlo Billovi ublížiť- milé od neho, ale nemusel by to preháňať.
No a...som úplne moc zvedavá na tú cestu do školy. Či jej Bill ešte niečo zaujímavé prezradí. 8-) a naopak, či sa Zoe zdôverí jemu.

PS: Rozsah dieliku ma potešil, až moc. :) Si skvelá! ^^

2 Ká. Ká. | 24. ledna 2016 v 12:18 | Reagovat

Boze! Az sem mela slzy nakrajicku za ni.
Ten Tom je takovej kreten.
Jooo a ted si prijde jako kreten taky,kdyz uz vi ze s nikym nic nemela.
Jak ji muze v jednu chvili rikat ze ji potrebuje a v druhou ji zas vyhrozovat. Nemuze ji prece rict,ze bez ni nemuze byt a hned na to se zas tvarit jak pako.
Booozr me to fajt znici tahle povídka! Je nejuzasnejsi!! :-)

3 Mintam Mintam | Web | 24. ledna 2016 v 20:32 | Reagovat

Tak jsem ti včera málem vynadala, abys zveřejnila dnešní díl hlavně ráno, a pak si k němu zasednu v půl osmé večer :D Jsem to já ale holka neposlušná! Každopádně jsem se opravdu dříve nedostala, ač jsem ho tady ráno viděla... Ach ale tak moc se těším na čtení, že na to jdu, protože už teď se zase dostávám do té atmosféry.

Áchjo, proč?! ON to fakt udělal?! PROČ?! Jak mohl?! Nevím, proč je mi z něho momentálně tak špatně. Z té představy, co řekl před tím Zoe, a teď jí udělá takovouhle podpásovku?! Hajzl!
Jako vážně?! Vážně si myslel, že když jí předtím volal, že spala s Chuckem? A pak kdo je pokrytec. Pane bože, jak si tohle může dovolit vyslovit (já vím že se ptám pokaždé a řečnické otázky vždy zůstanou bez odpovědi, protože všichni víme, že ON může!!!)?! To je prostě ničitel života Zoe. Ten mě tak deptá! A jakpak se asi chudinka musí cítit Zoe... Úplně z ní sálá ta zoufalost :(

A do toho ještě ta blbá Julie, co se furt někam cpe! A vyžaduje pozornost, a přitom nechce slyšet ani na jednu svou otázku odpověď, jak ubohá je! Tfuj!
Jestli má po tomto Zoe odvahu ještě odejít do jeho bytu, tak jí fakt obdivuji a úplně nejradši bych jí v chůzi zabránila... Ale nejsem ani autor, ani nijak zásadní, abych si to mohla dovolit. Ale trápí mne to předem za ní :(

Část u něho v bytě jsem musela číst tedy absolutně bez dechu a s novým nádechem jsem si řekla, že musím tuhle část okomentovat a odpočinout si od něj, protože mi jeho slova úplně už lezou krkem. Takže je její chyba, že to nebyl on, kdo se s ní měl prát o poslední kousek pizzy (když to vezmu z tohoto pohledu)? To má být snad vtip! To je tak pokrytecký grázl, který si myslí, že prostě i to poslední v ní může zlomit?! Přerazila bych mu nos, zlomila ten nikdy nenatlučený kotník a Zoe bych si odvedla sebou aby dál nemusela snášet to, co musí! Plakala bych za ní! Je tak zlé, že má tu tvrdohlavou sílu, zůstat tam stát. Po slovech, že žádný dodatek neexistuje - jak jinak - bych asi vzala nohy na rameny. Jenomže ještě je v roli to srdce bušící nahlas o hrudní koš! Tak moc se o ní bojím teď! :-/

S Billovým příchodem jsem zalapala po dechu! To je tak ukecanej člověk! Tak strašně dokáže strhnout i ve virtuální realitě! :D Ale zvedl mi náladu z té ponuré nicotné.... :)
Proč by proboha měla ubližovat Billovi?! Co tím sakra myslel? Týjo, ten je tak nechutně nečitelnej, že mě to úplně svádí začít si o něm myslet své a to to, že se takovýhle člově není schopen nikdy změnit, i kdyby to, co tvrdil Zoe, myslel vážně. Že bez ní nemůže být, existovat. Nevím, proč se tedy i přes to všechno takto dokáže chovat. Pokud bez ní nemůže být, proč jí tímto od sebe neustále vzdaluje?
A těším se i na cestu s Billem :) Alespoň něco pozitivního by mohlo být mezi nimi, i kdyby jen přes Billa. Ovšem dokáže ten člověk na gauči mít se Zoe pozitivní vztah? Toť otázka do dalších dílů, na které se náramně těším!
Super, dočítám a je o hodinu déle. Ehm, to je to, když neustále skáčete ze židle do vzduchu a nadáváte, že to co čtete nemůže být pravda. Takže chvíli z toho chodíte rozpustile po místnosti, snažíte si vnuknou optimistické myšlení. A pak zasednete zpátky, zase vás to vtáhne zpátky a zase nevíte, zda jste se dostatečně dlouho po pokoji procházeli, protože hned další dvě věty jsou na rozchození :D
Tak tohle nedávám! A nedávám ani ten čas, co nás dělí od dalších dílů... Těším se!

4 teress teress | 25. ledna 2016 v 0:56 | Reagovat

U tohohle dílu jsem si málem ani netroufala dýchat, jak jsem byla napnutá, asi za chvilku rupnu. :D Takové drámo a Tom pořád nepříjemný jako pr... No, bylo jen otázkou času, kdy se objeví na scéně Bill a máme ho tu, přesně jaký má být. Chudák Zoe zatažena do jeho spárů. :D Jsem zvědavá, co si to Tom zase vymyslí. Těším se na další díl. :)

5 Aný Aný | 29. září 2016 v 19:27 | Reagovat

Takže.. uprostřed toho čtení jsem se přistihla jak do monitoru zírám s otevřenou pusou :D myslím, že to mluví za vše.. :D
Jak jí to vyčetl co pro ní udělal.. joj to bylo! ^^ Ještě, že tam Bill dorazil! Ví kdy přijít chlapec :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama