Interlude - 15. Nedochvilná Julie

26. ledna 2016 v 9:16 | Báři ツ |  Interlude
Moc děkuji za vaše ohlasy. Jste nejzlatější. ♥ B.



Z Billa jsem měla neuvěřitelně dobré pocity. Nedokázala jsem pochopit, jak může mít stejné genetické základy jako Tom. Je pravdou, že člověka taky tvoří to, co pak prožije, ale co se Tomovi mohlo stát tak hrozného, že je z něj takové monstrum? I když jsem už věděla, že si ti dva mají velice blízko, nebyla jsem si jistá, co všechno Bill ví o tom, proč tady vlastně jsem. Nechtěla jsem mu to říkat, neměla jsem v plánu si na Toma stěžovat. Jak se zdálo, i z jeho krutých pohledů a hostilního chování se dalo vytěžit něco pozitivního - jeho bratr. Sám Bill řekl, že má pocit, jako by mě znal dlouhou dobu. Strávila jsem pár minut v jeho společnosti a mohla bych o něm říct to samé.
Seděla jsem na místě spolujezdce v luxusním autě, které bylo totožné s Tomovým, do kterého jsem první večer našeho setkání praštila pěstmi, akorát bylo jiné barvy. Vnímala jsem vůni kožených sedaček a sledovala Billa, jak zkušeně projíždí městským provozem. Zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela, jak přerušit Billovo povídání, které opět nebralo konce, ačkoliv cestování po Itálii znělo opravdu zajímavě.
"Doufám, že mi to vyjde a příští rok pojedu zase. Naprosto to město miluju," uculil se, zatímco si polštářkem ukazováčku posunul brýle na kořeni nosu. Měli s Tomem velice podobné zvyky - nosit sluneční brýle, i když byl zatažený podzim. "Co jsi vůbec dostala k narozeninám, Zoe?" zeptal se mě.
"Nic moc," odpověděla jsem a zahleděla se z okna na padající žluté listy. "Slavila jsem to jenom s pár přáteli," zaobalila jsem tu skutečnost, že mě ven vytáhla moje spolubydlící, aby pak mohla sbalit Toma a zatáhnout si ho do postele. Při té vzpomínce jsem pocítila palčivý knedlík v krku. "S rodinou jsem to ještě neslavila."
"Předpokládám, že tady studuješ, a příbuzné máš pryč, co?" hádal Bill. S těžkým povzdychnutím jsem pokývla. Předpokládal velice správně. "Já nevím, co bych si bez Toma počal. S mámou si voláme několikrát týdně, ale nemít po svém boku Toma… ta představa ani neexistuje," uchechtl se.
Pousmála jsem se. "Jste si tak blízcí?"
"Jsme jako jeden," přitakal. "Hodně lidí to nechápe. Taky se to těžko vysvětluje, když nemáš identické dvojče, se kterým bys sdílela naprosto všechno," trhl rameny. Zahleděla jsem se na Billův profil obličeje a tiše si povzdychla.
"Co ti o mně řekl?" zeptala jsem se na otázku, která mi vrtala v hlavě už od chvíle, co mi řekl, že se o mně zmínil. Ano, měli k sobě blízko, ale jak moc pravdy Tom prozradil, když svému bratru povídal o chudé studentce, kterou si zotročil?
Bill se pousmál a zaparkoval před školou, jejíž adresu jsem mu nadiktovala hned na začátku jízdy. Pomalu si sundal sluneční brýle a zahleděl se na budovu, ve které jsem měla mít přednášku za necelou půlhodinu. "Na takovou věc se budeš muset zeptat Toma. Není v mé pravomoci o tom povídat," zamrkal svými řasami.
Frustrovaně jsem vydechla a sklopila pohled ke svým dlaním. Toma se na to asi nezeptám, když už nemám důvod se za ním vracet. Je mi ovšem jasné, že o mně řekl něco jiného, než jaká byla skutečnost. Bill by se nechoval tak mile, pokud by tušil, že jsem k Tomovi byla vázaná idiotskou smlouvou.
"Co ovšem vím, je, že mi dva budeme skvělí přátelé," podíval se na mě a prsty spokojeně poklepal po obvodu volantu. Nejistě jsem si olízla rty. Pořád se vyjadřuje o budoucnosti, jako bych s ním měla trávit spoustu času. Jenže já neměla v plánu se vracet zpátky do těch míst.
"Bille," nadechla jsem se, ale zřejmě mé tiché oslovení neslyšel. Pokračoval se svou myšlenkou, která mě mátla víc a víc.
"Jsem rád, že si Tom našel konečně normální kamarádku," usmál se. Jen jsem netušila, jak přesně chápe slovo kamarádka. Stejně jako jeho bratr? "To jeho neustálé oddávání se sexu už nebralo konce a já myslel, že mě z toho trefí. Dobře, že tě máme," pokýval hlavou a prsty mě lehce poplácal po spojených dlaních. Co mu sakra Tom navykládal? Že jsem snad jeho cvokař, nebo co?
Tohle se nemohlo dít, to nemůže být pravda. Nechtěla jsem být tak neslušná a Billa jednoduše poslat pryč, choval se tak neskutečně mile, ale neuvěřitelně mě vyvádělo z míry, jak důvěrně se ke mně choval. Tom mu musel navykládat blbosti, jiné vysvětlení tohle mít nemohlo.
"Dáš mi na sebe číslo? Někdy ti zavolám a zajdeme na oběd nebo večeři," znovu se uculil tím svým odzbrojujícím pohledem. Určitě o mé telefonní číslo požádal mnohem pěknějším způsobem, než jakým ho ze mě vytáhl Tom.
Polkla jsem. Billovi jsem nechtěla ublížit, ten si nic takového nezasloužil. Jenže kdybych ho teď odmítla, udělala bych pravý opak. Dokážu se stýkat s Billem, aniž bych myslela na Toma?

Vystoupila jsem z auta hned po tom, co jsem Billovi nadiktovala své telefonní číslo, a sledovala, jak jeho auto odjíždí, než jsem přešla silnici, abych vešla na pozemky naší školy. Sotva jsem se ocitla ve vstupní hale, ze schodů proti mně scházela učitelka ze seminářů, která mi mé poslední obrazy tak neskutečně zkritizovala, až jsem se obávala, co bude následovat nyní. Když si mě všimla a na její tváři se rozprostřel úsměv, nejistě jsem zamrkala.
"Zoe, konečně jsem od vás dostala obraz, který mluví za vás!" řekla a přešla přes halu až ke mně. S olíznutím rtů jsem čekala, jestli se nějak vyjádří k mé šanci na stipendium. "Myslím, že se nemusíte ničeho obávat. Tenhle pátek je vyhodnocení a vaše přítomnost bude určitě vyžadována. Gratuluji, Zoe, opravdu skvělý obraz," stihla se na mě uculit, než se vydala vstupními dveřmi ven. Vydechla jsem a prsty si promnula spánky. Nechtěla jsem si dělat naděje a pak být zklamaná, ale pokud mi to pochválila - a dokonce s takovým nadšením - myslím, že se nemusím obávat, že by mé studium na téhle škole skončilo. I tak jsem cítila neskutečnou nervozitu z toho, co mělo přijít. Možná budu nakonec vděčná osudu, že mi Toma přivedl do cesty. I za těch pár dní, co jsem s ním strávila, mi do života přinesl nové zážitky, díky kterým jsem se dokázala odpíchnout od svých typických malířských scenérií. Dokázala jsem něco nového, něco dosud nevídaného v mých obrazech, něco, co můj umělecký život posunulo na jinou kolej. Ačkoliv to byla léčba šokem, svá pozitiva to přineslo. Velice snadno se mluvilo o kladných věcech, když jsem nebyla v jeho přítomnosti a nemusela sledovat jeho rysy v obličeji. Necítila jsem jeho spalující pohled a neslyšela jeho hluboký hlas. Vzpomínky, ač sebesilnější, jsou stejně jen vybledlé a nedokonalé zápisky života, a nic není reálnějšího než realita sama. Teď jsem se cítila silná a naivně zapomínala na to, jaké kruté výpady proti mé osobě udělal. Jak mě ponížil, zostudil a zničil. A v blažené radosti z toho, že mám přece jenom nadějnou budoucnost, jsem zapomněla na jeho slova, že se mnou ještě neskončil. Zapomněla jsem na útrapy uplynulého víkendu, z mysli jsem vypustila dnešní ráno, kdy se mi chtělo umřít. Všechno se to ke mně vrátilo jako bumerang - bolestivě mě to praštilo - při cestě ze školy. Dnešní přednášky uplynuly a já s myslí zaplněnou studijními záležitostmi šlapala cestu domů. Až když jsem stoupala po schodech k mému bytu, jsem si uvědomila, jak moc se mi tam nechce vcházet. Věděla jsem, že tam bude Julie, a pohled do její tváře bude připomínkou toho, čeho byl Tom schopný.
Tiše jsem otevřela dveře bytu a doufala, že bude Julie zavřená ve své ložnici, abych ji nemusela potkat. Mé přání nemělo být vyslyšeno. Poznala jsem, že sedí v obývacím pokoji už jenom proto, že se její hlas ozýval přes celý byt. Její koketní a veselý hlas. Zarazila jsem se hned u botníku a poslouchala, jestli přijde i nějaká odpověď na její otázku, kterou právě položila. Jestli tu zase někoho má, asi se rovnou otočím ve dveřích a zase pěkně vypadnu. Když však byla chvíle ticha, než se její hlas ozval znovu, bylo mi jasné, že telefonuje. Aspoň tohle vyšlo - nemusela jsem se setkat s dalším jejím večerním společníkem. Pověsila jsem svou bundu na věšák a vyšla na světlo obývacího pokoje. Měla jsem v plánu Julii pozdravit obyčejným kývnutím hlavy, ale sotva mě uviděla, ukázala na mě prstem, abych zůstala stát na místě.
"Tome, počkej," řekla do telefonu, který držela u ucha, a na chvíli si ho položila na prsa. "Zoe, v kuchyni máš překvapení," uculila se na mě.
Zatnula jsem zuby, abych překonala fakt, že telefonuje s Tomem, a vrhla na ni podrážděný pohled. "Překvapení?"
"Překvapení," zopakovala. "Stavil se tady Eliot a přinesl ti kytici růží. Prý k narozeninám, na které nezapomněl. A taky říkal, že se mu máš ozvat, že se mu stýská," vyřídila mi jeho vzkaz, zatímco se její rty nepřestávaly culit jako měsíček.
Cože? Eliot?
"Už jsem tady," hlesla do telefonu. "Co jsi říkal? - Dneska večer? Jistě, mám volno. - Mh, moc ráda," zahihňala se. Hned na to vstala a zamířila do pokoje, zatímco si na jeden prst namotávala lokýnku pramene svých dokonalých vlasů. Zády jsem se opřela o rám dveří do kuchyně a zoufale schovala obličej do dlaní.
Bože, proč.

Seděla jsem v obývacím pokoji a pracovala na seminární práci do školy, zatímco se Julie připravovala na své dnešní rande s Tomem. Snažila jsem se ignorovat její nadšený výraz, její prozpěvování a neustálé polemizování nad tím, jaké oblečení by si měla vzít, ale nešlo to. I když jsem si zakázala chovat k Tomovi jakékoliv pocity, něco takového se těžko ovládalo. Nemohla jsem si nakázat, abych k němu nic necítila, i když to byl největší bastard, kterého jsem kdy v životě potkala. Snažila jsem se soustředit na své psaní, ale stejně jsem myšlenkami odbíhala od tématu. Odbíhala jsem k němu. A nebyla jsem schopná s tím přestat. Jestli se chtěl držet v mém okolí, abych ho nedostala ze své mysli, dařilo se mu to až děsivě dobře. A se vzpomínkou na jeho slova, že jsme ještě neskončili, jsem sledovala, jak se Julie promenáduje v dalších minišatech, pro které se nakonec rozhodla.
"Co myslíš na můj konečný výběr?" zeptala se mě a otočila se na špičce prstů nohy, abych šaty mohla vidět ze všech stran. Zvedla jsem pohled od stránek učebnice, ve které jsem právě listovala a hledala správné vysvětlení klíčového pojmu své seminární práce, a se znechucením ve tváři sledovala její příliš krátké šaty.
"Já bych si je neoblékla, jestli tě to potěší," trhla jsem ledabyle rameny, než jsem otočila stránkou.
"Zoe, nebuď taková," povzdychla si, zatímco si dala ruku v bok. "Ty netušíš, jak je pro mě tenhle večer důležitý," ukázala na mě prstem. Jenom jsem protočila oči. Co může být na Tomově společnosti tak důležitého? "Tom Kaulitz nikomu nevolá dvakrát za sebou," zavrtěla hlavou. "Musela jsem ho něčím upoutat, jinak si to nedovedu vysvětlit," uculila se na mě.
"Jo, tím to bude," pokývla jsem hlavou. Tom se potřebuje obklopovat lidmi, kteří mu lichotí a dokáží na něm oči nechat. Hlavně, že mně tvrdil pravý opak. Co já vím, tak z lidí jako je Julie by mu mělo být špatně, ne?
"Bože můj, to je hodin," vydechla, když uviděla, že už se dlouhá ručička hodin pomalu přehoupla přes dvanáctku. "Zoe, musím se jít nalíčit," řekla. "Kdyby Tom přišel dřív, otevřeš mu?" požádala mě.
S nespokojeným pomlasknutím jsem si položila na stehna notebook a pokračovala v práci, aniž bych jí odpověděla. Neměla jsem v plánu mu otevírat. Neměla jsem nejmenší potřebu vidět jeho obličej, když už jsme dávno skončili. Nebyla žádná smlouva, jeho hloupé hry skončily a já si s ním neměla co říct. S patologickými lháři se zásadně nebavím.

Neuplynulo moc času od chvíle, co se Julie zavřela v koupelně, a hlasitým zaklepáním na dveře našeho bytu. Pohledem jsem sjela do rohu obrazovky svého laptopu, na kterém jsem vypracovávala poslední odstavce práce, kterou jsem chtěla před půlnocí odevzdat. Tom si teda potrpí na přesný příchod.
"Zoe, mohla bys?" zavolala na mě Julie.
"Promiň, mám rozepsanou myšlenku a plné ruce práce," odpověděla jsem jí. Když dokázala vykouknout z koupelny, dokáže i otevřít ty podělané dveře. Uslyšela jsem její nesouhlasné zamručení, ale ignorovala jsem to. Je to její rande, ne moje. Nemám povinnost a ani tu nejmenší touhu jí pomáhat.
"Tome, ahoj," uslyšela jsem její pozdrav. "Dej mi jenom chvilku. Běž se posadit do obývacího pokoje, Zoe ti udělá nějaké pití, jestli chceš," pobídla ho.
Sama pro sebe jsem si odfrkla. S něčím takovým ať nepočítá ani náhodou. Nebudu vůbec vnímat jeho přítomnost, tak to bude nejlepší. Budu pracovat na svém úkolu a dělat, že jsem tady sama, jako tomu bylo doposud. Ovšem sama sobě jsem si nalhávala. Moc dobře jsem věděla, že když je v mé přítomnosti on, prostě neumím si jej nevšímat.
"Zoe?"
Zvedla jsem pohled do Juliina obličeje. Netvářila se dvakrát nadšeně, vypadalo to, že mi něco říkala, zatímco jsem se zaobírala svými plány a tím, jak mi je Tom určitě zhatí. Jen krátce jsem se odtrhla od jejích očí, abych se podívala i do Tomových.
"Co?" zeptala jsem se a podívala se zpátky na svou spolubydlící. "Už odcházíš?" zvedla jsem obočí v naději, že tu budu konečně sama.
"Tom teď přišel," řekla mi a vrhla na mě významný pohled. "Postaráš se o něj, než se dochystám?"
"Ty jedna nedochvilná," pousmála jsem se. Moc dobře jsem si vzpomínala na to, jaké pohledy na mě vrhal, když jsem se sama opozdila. Julii ovšem neřekl ani půl slova. Julie byla totiž naprosto jiná liga. To si piš, že se o něj postarám, drahá Julie.
"Bude to minutka," uculila se na Toma, než odcupitala zpátky do koupelny. Pomalu jsem si olízla rty a zhluboka se nadechla, sbírajíc odvahu a sílu k Tomu, abych dostála svému slibu a opravdu ho ignorovala. Sklopila jsem pohled k monitoru a zahleděla se na rozepsaný řádek. Nebyla jsem však schopná vyplodit jakékoliv další slovo. Uslyšela jsem jeho šoupavé kroky od dveří ke stolku, na kterém se mi povalovaly zápisky a otevřené učebnice. Když se nadechl, mlčky jsem k sobě přitiskla víčka. Teď měly přijít další urážlivá slova, kterými mě vždycky počastoval?
"Jak se má tvůj píchač Elias?" zeptal se.
"Jmenuje se Eliot," opravila jsem ho. "A po tom, jak se má, je ti houby," odsekla jsem. Když jsem hleděla do jeho očí, uvědomila jsem si, jak hloupé si bylo říkat, že k němu nic nemůžu cítit. Při každé myšlence na něj se mé srdce sevřelo, nic k němu necítit prostě nebylo v mých silách. "Můžeš mi vysvětlit, o co se snažíš?" zeptala jsem se.
Zvedl jedno obočí a lehce našpulil rty, jako tvrdohlavé dítě, které se rozhodlo, že neodpoví na otázku.
"Dopoledne jsi mě chtěl u sebe, ale přišel večer a už mě nepotřebuješ?"
"Odešla jsi," odpověděl mi. "I když jsem tě žádal, abys neodcházela, stejně jsi to udělala," olízl si rty, než si ten spodní lehce skousl mezi zuby.
"Taky by ses nezdržoval v místě, které je postaveno na lžích a přetvářkách," trhla jsem rameny, než jsem odložila laptop stranou. Nedokázala jsem v jeho přítomnosti pracovat, naprosto jsem ztrácela soustředění.
"Ve věcech ohledně sebe jsem nelhal," oponoval. "Možná jsem neodpověděl nebo neřekl celou pravdu, ale co víš o mně je pravda," zamračil se na mě, zatímco svým dlouhým prstem namířil mým směrem. Co já vlastně o něm doopravdy vím?
Rezignovaně jsem zafuněla a krátce zavrtěla hlavou. S ním nemá cenu vést jakoukoliv debatu. "Užij si svůj večer s Julií," oplatila jsem mu zamračený pohled, než jsem vstala. Zamířila jsem kolem něj do svého pokoje, rozhodnutá nevycházet dřív, dokud neuslyším, že jsou ti dva pryč. Ve dveřích jsem se ovšem otočila na patě a ještě jednou se na něj zahleděla. "Je tu ještě jedna věc, které tak docela nerozumím," začala jsem. Když ke mně zvedl svůj pohled, cítila jsem, jak mě jím propaluje skrz naskrz. "Co jsi o mně navykládal Billovi? Proč mi říkal, že jsem vaše kamarádka? Odkdy jsme my dva kamarádi, Tome?" zvedla jsem jedno obočí a ruce si založila na prsou.
"Bill všechno zveličuje. Někdy se dokáže až příliš nadchnout pro něco, co má minimální význam," pomalu naklonil hlavu na stranu. Svým pohledem přejel přes moji postavu, i tentokrát jsem byla oblečená jako největší lůza, on ovšem neřekl ani půl slova. Snad poprvé, co mi nic nezkritizoval.
"Doufám, že ti Julie se svou povrchností pomůže postavit ty stěny, které sem ti omylem zbořila," řekla jsem s neskrývanou ironií v hlase.
Přivřel oči do tenkých škvírek. "Nemusíš mít strach," ohrnul horní ret ve znechucení, jak jsem byla zvyklá. "A nezapomenu ji pořádně ošukat, to si piš," samolibě se ušklíbl.
V krku se mi udělal knedlík a chtělo se mi začít brečet. Jednou stačilo bohatě, ale dvakrát? Ten teda věděl, kam přesně udeřit. Sypal sůl do mých ran. A očividně si to nesmírně užíval.

B.
 


Anketa

Povídka "Interlude" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Ká. Ká. | 26. ledna 2016 v 23:45 | Reagovat

Ja jsem to nemela číst! Mela jsem pockat az to bude dopsane a pak si to precist,protoze me nicis. Jak muzes tohle napsat a useknout to jen tak a ja ted musim cekat a rikat si .. Neeee on nebude takovej kokot,on ji neojede zas,to Zoe neudela! Vzdyt ji ma rad ! Boze, budu si te muset najít a unest te a pak te nutit psat jenom pro me :-D  :-D

2 Hanzuu Hanzuu | 27. ledna 2016 v 14:25 | Reagovat

a kdyby si náhodu s Billem rozuměli tak dobře, až by to jiskřilo, určitě by Tom dělal uraženého =D

3 Ká. Ká. | 27. ledna 2016 v 16:51 | Reagovat

[2]: dyt dela urazeneho furt,chová se jak debil a pak je hrozne dotcenej, ze snim nechce travit cas kdyz si vzpomene,ze ji vlastne potrebuje a zarli na kazdyho s kym promluvi 😃

4 Mintam Mintam | Web | 27. ledna 2016 v 19:47 | Reagovat

Ách, konečně tady! Konečně se mohu dát do čtení a nestojí mi v cestě ani práce, ani večeře ani knížka, která by provokovala, abych si přečetla pár kapitol před spaním! (teda jsou tam, hromady mi stojí na nočním stolku, ale nevidím na ně, heč :D)
Bill je opravdu hodně milý, oproti svému bratrovi. A o to více mne zaráží, že pokud jsou si takto hodně blízcí, že by o ní Billovi lhal? Neřekl mu pravdu, nebo naopak vymyslel si nějakou svou vlastní story k ní? Zaráží mě to úplně neskutečně... Vůbec nevím co si o tomhle myslet! Budeme kamarádi. Hm, fajn, proč by ne, ale pokud vím, Zoe právě "smluvní vztah" s Tomem ukončila, či?
Snad se to Zoe včas dozví a dozvíme se to tak i my, protože mě to vážně nutí být pěkně nervózní!

Pche, to si piš Zoe, že nakonec budeš muset být Tomovi vděčná za to, že on byl pro tebe inspirací pro stipendijní práci. O to horší je, že Tom o tom neví, a kdyby věděl, pěkně by toho zneužil. A nejhorší je, že i když o tom neví (jo dává to strašný smysl jak takhle blbě navazuji :D), už tím stejně Zoe zneužívá - tím, aby mu podvědomě musela být vděčná, i kdyby sebevíc nechtěla. Achjo, to je motanice. V pohodě,kdyby to nedávalo smysl, později ho třeba objasním :D Jen tohle všechno ve mě ten díl vyvolává a musím to napsat tak, jak mi to přijde na jazyk, bez přemýšlení. To mi připomíná i Billa, taky jede a jede, a pak se zarazí: Eh vlastně... A teprva pak začne osvětlovat jak to vlastně myslel :D

Julie!! Ty otravná ohavná Julie! Proč?! Proč se doprkýnka k Tomovi rovnou nenastěhuješ a otravuješ nám svou přítomností život? Tfuj!
Koho sakra zajímá, co si vezmeš na sebe?! Nikoho, tak mlč prosím tě! A Tom za dveřmi počká! Má nohy a čas, když dokáže trávit čas s takovou nicotou jako jsi ty! Takže tečka! Zoe má práci! :D A ticho tam v tom bytě!

"Ty jedna nedochvilná!" :D :D Tohle mě naprosto rozsekalo! :D To byla tak nádherná a trefná poznámka před Tomem! Ach, až mi srdce z toho zaplesalo! Beztak je tam Tom jen kvůli Zoe...

Co má minimální význam?! Ještě se vyptává na Eliota, s takovouhle otázkou?! Pane bože, proč mne neustále Tom musí rozčilovat?! A ne, určitě Bill nezveličuje. Porotože z otrokyně kamarádku to je docela velký skok! Protože kdyby mu Tom řekl celou pravdu, určitě by Bill nezveličoval až tak MOC!! Fakt nesnesitelnej ten Tom!

Těším se na další dílek :-* I když moc se netěším, pokud má s tou blbkou v plánu, to co Zoe řekl..protože u něj doma to rozhodně nebude :-/ Áchju! Ať už je tu další dílek :)

5 Jennifer (Kaulitz) Jennifer (Kaulitz) | E-mail | Web | 28. ledna 2016 v 2:23 | Reagovat

Och....och....och....na jeden hlt som sa prečítala k tejto časti a....nemám slov...normálne....to len ty to môžeš všetko tak zamotať....som zvedavá čo bude ďalej. :) Ten Billov príchod mi vyčaril úsmev...toľko energie sa Zoe zíde :D

6 teress teress | 28. ledna 2016 v 15:15 | Reagovat

Ten Bill je teda taky super, kecá a kecá, ale že by Zoe něco vyzradil na Toma, to ne. :D Hlavně že už jsou velcí kamarádi. :D I když bych je vlastně celkem chápala, kdyby se objevil jeden jediný člověk, který je nezná a nesoudí je jen podle jejich slávy. Chudák Zoe, ten Tom ji nepřestane sr....štvát. Kdyby už si dal konečne pokoj s tou slepicí Julií, všichni by byli šťastnější, doslova. Samozřejmě nezapomene nakonec upozornit na to, jak ji ojede. :D Těším se na další díl.

7 Aný Aný | 29. září 2016 v 21:07 | Reagovat

No, kdybych se tu mohla vyjedřovat sprostě ( a ty víš , že to umím) víš teda taky, jak bych ho titulovala :D CO mě děsí je, jak ty díly ubíhají a tím jak to čtu a je to už napsané, myslím, že budu číst ještě dlouho :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama