Interlude - 18. Noc oslav a večírků

1. února 2016 v 10:18 | Báři ツ |  Interlude
Moc si vážím vašich ohlasů. Nesmírně vám za ně děkuji. *kiss* ♥ B.
P.S. Myslím, že po tomhle díle si všichni uděláte představu, čeho se bude týkat druhá série. Otázkou zůstává, kdo se trefí a kdo ne. :D Taky nastává pár zásadních zvratů v životě Zoe, tak se pojďme radovat spolu s ní. :)



Soukala jsem se do toho nejlepšího oblečení, které jsem ve své skříni našla. Abych se vůbec mohla zúčastnit vyhlášení stipendijní soutěže, musela jsem vypadat sakra dobře. I když měla přijít chvíle, kdy mi mělo být oznámeno, že jsem postoupila do výběru lidí, kteří příspěvek na studium dostanou, náladu jsem měla pod psa. Už předchozí den mě moje mentorka Anita zastavila před učebnou a sdělila mi, že se nemusím ničeho bát a naše domněnky o mém umístění byly oprávněné. Co mi ovšem drásalo nervy, bylo ticho, do kterého můj telefon upadl. Ode dne, kdy jsem s Billem strávila super chvíle u láhve šampaňského a Tom pro něj přijel jako pro svého neposlušného syna, neozval se ani jeden. U Toma jsem to očekávala, ale Bill? Ten mi přece řekl, že se ozve. Když jsem se mu dvakrát nedovolala, prostě jsem to vzdala. A jak jsem neměla v plánu se za ním stavit a narušovat jeho večírek, teď jsem měla chuť přijít a zeptat se, co se to sakra děje. Myslela jsem, že jsme si tak padli do noty, že jsme jako staří přátelé, ale tohle jeho chování mě opravdu zklamalo. Měla jsem tušení, že Bill měl zakázáno se mi ozvat, ale i tak… aspoň mohl poslat zprávu.
Ozvalo se zaklepání na mé dveře, které mě vytrhlo z mých myšlenek. Přešla jsem svůj pokoj a otevřela Chuckovi, kterého jsem taky čekala. Julie odjela domů, už se blížily svátky a ty ona vždycky tráví v rodinném kruhu.
"Už budeš? Měli bychom vyjít," řekl mi.
"Jasně," přitakala jsem. "Ještě jednou díky za to, že mi děláš doprovod," usmála jsem se na něj. "Co říkáš na moje ošacení, můžu si v něm přebrat cenu za nejlepší obraz?" zavtipkovala jsem a protočila se na místě.
"Vypadáš skvěle," zhodnotil mé černé džíny, které obepínaly mé nohy, a tmavě zelenou halenku se slušivou mašlí pod krkem. "Jen by sis měla osvěžit šatník. Pořídit nějaké veselejší barvy," trhl rameny. "Máš všechno tak depresivně laděné, je mi z tebe smutno," povzdychl si.
"Blbečku," zasmála jsem se. "Zakládám si na určitém stylu, ne?" šťouchla jsem do něj loktem, než jsem si provlékla paže rukávy svého černého kabátu. "Pojďme, už je nejvyšší čas," rozhodla jsem. Chuck přikývl a nabídl mi rámě. Měl na sobě tmavé džíny a sako a vypadal nejvíc slušivě. Dneska jsme byli jako dokonalý pár.

Naše škola z celé stipendijní soutěže udělala velikou událost, až jsem začínala pociťovat neskutečnou nervozitu, když jsme s Chuckem vstoupili do auly naší školy. Myslela jsem, že se jedná o banální věc, ale letos to pojali opravdu ve velkém stylu.
"Bože můj, viděl jsem správně, že je tady i Victor André?" vydechl Chuck a silně mi stiskl paži, kterou jsem za něj byla zaháknutá.
"Jak ty ho můžeš znát?" pousmála jsem se. "Není tvým oborem fotografie a ne malířství?" zeptala jsem se, ale sama jsem se rozhlédla po té spoustě lidí, která tady byla. Začínalo se mi dělat opravdu nevolno.
"Prosím tě, kdo by na téhle škole neznal Victora?" odfrkl si Chuck s lehkým protočením očí. "Je slavný, to za prvé. Za druhé, každý rok se k němu hlásí polovina naších studentů, aby u něj mohli být na stáži. A on si vždycky vybere jenom malé procento z těch, co touží po jeho společnosti," řekl a ukázal i třetí prst, "a konečně - je to snad největší sponzor našeho uměleckého oboru," pokrčil rameny.
"Neříkáš mi nic, co bych už dávno nevěděla," zamumlala jsem. Kolikrát jsem přemýšlela, že se na tu stáž přihlásím, ale neměla jsem odvahu. Natolik jsem si nevěřila, abych se hlásila k takové osobnosti. A další věc, která mě odrazovala, byla ta dálka, kterou bych musela urazit. Až na druhý konec Států. Na to jsem byla příliš veliký srab.
"Bože, já mít talent jako ty, tak neváhám a utíkám kupovat letenku," zavrtěl Chuck hlavou. Loktem jsem do něj šťouchla, aby mlčel. Zářivě se na mě usmál, protože moc dobře věděl, jak mě takovými slovy dokáže jedině naštvat. Měl pravdu, věděla jsem to moc dobře. A proto jsem chtěla, aby mlčel. Stačily mi moje vlastní výčitky, nepotřebovala jsem ještě ty jeho.

Ozvalo se nesmělé zakašlání do mikrofonu. S Chuckem jsme se usadili na připravená místa, kde už seděla spousta mých spolužáků a dalších studentů naší školy, a s bušícím srdcem se zahleděla na všechny kantory, kteří byli hodnotící komisí. Mezi nimi jsem zahlédla stát i svou mentorku Anitu. Všimla si mě a zářivě se na mě usmála. Tiše jsem vydechla. Ať už vím výsledek! Tohle se nedá vydržet.
"Vítám všechny studenty naší školy," zazněla první slova. "Předně bychom chtěli pochválit všechny obrazy, výtvory a díla, které jste nám odevzdali. Netušíte, jaké obtíže jsme měli s rozhodováním, kdo si opravdu zaslouží získat stipendium. Rád bych řekl, že jsme to udělili všem, ale bohužel můžu oznámit jenom tři jména z těch všech talentovaných lidí, kteří naši školu navštěvují," řekl náš proděkan.
"No jasně, typické kecy," zašeptal Chuck. Pousmála bych se, ale právě jsem měla takovou trému, že jsem nebyla schopná skoro ničeho. "Uklidni se, Anita se culí, takže jsi dopadla skvěle," dodal, když uviděl můj napjatý výraz v obličeji.
"Prosím, aby za námi přišli pan Newmann, Parsley a slečna Simonová," přečetl jména z papírku, který držel v ruce.
"Cože?" hlesl Chuck a zmateně pohleděl do mého obličeje. "Já myslel, že jsi měla místo jisté!" zašeptal trochu hlasitěji. Lidé kolem nás se nejistě zavrtěli. Nebyla jsem schopná slova. Spadla mi brada a já v šoku zůstala zírat před sebe. Anita se na mě dál usmívala. Proč…. Proč proboha neřekli mé jméno?
"Teď bych chtěl předat slovo našemu vzácnému hostu. Prosím, přivítejte Victora Andrého," usmál se a sám začal tleskat, usmíval se a ustupoval stranou, aby uvolnil místo u mikrofonu. Chtělo se mi brečet. Chtěla jsem utéct a nezhroutit se tady před skoro celou školou. Věřila jsem ve svůj obraz, věřila jsem v sebe a myslela jsem si, že to mám v kapse. Dál jsem nechápavě zírala do obličeje - veselého obličeje - mojí mentorky. Zbláznila se?
"Vítám všechny umělecké duše," ozval se medový hlas. "Chtěl bych pogratulovat všem, kterým se dostalo příspěvku od školy na jejich studium. Stejně tak bych chtěl pogratulovat všem, kteří se hlásí o místa v mém ateliéru, protože díla, ze kterých vybírám, jsou neskutečná," usmál se s drobným zavrtěním hlavy. "Z osobních důvodů však musím letos vybrat jen jednoho. A nechci napínat jednu neskutečně talentovanou studentku, kterou bych chtěl vyzvat, aby se k nám připojila. Zoe Bayleyová, můžete prosím?" řekl.
"Zoe!" vydechl Chuck a šťouchl do mě ramenem. Seděla jsem. Nechápala jsem. Nedýchala jsem.
"Zoey, jste tady?" ještě jednou vyslovil mé jméno.
"No tak běž, holka," zasmál se Chuck a zatřásl s mým ramenem. Zmateně jsem vstala a zamířila ke dvěma schodkům, které vedly k lehce vyvýšenému pódiu, na kterém teď všichni stáli.
"Gratuluji vám, Zoe. Váš obraz je naprosto unikátní a bude mi potěšením vás mít v mém ateliéru," uculil se na mě pan André. Šokovaně jsem zamrkala a zmohla se jen na neurčitý úsměv. Ruce se mi třásly a já ani nebyla schopná slova.
"Zoe, jsem na vás pyšná!" uculila se na mě Anita.
"Já to nechápu," zamumlala jsem.
"Snad se na mě nezlobíte, že jsem vás přihlásila na tu stáž. Nebyla jsem si jistá, jestli si věříte natolik, abyste to udělala sama, ale sotva jsem uviděla váš obraz, neváhala jsem. Stihla jsem to den před uzávěrkou a jsem ráda, že jsem to udělala. Samozřejmě máte možnost nabídku odmítnout, ale co já bych dala za takovou možnost během mého uplynulého studia," usmála se.
"Já…" zavrtěla jsem hlavou, neschopna slova. "Nevím, co na to říct. Jsem… v šoku. Vůbec jsem něco takového nečekala," polkla jsem. "Když jste říkala, že mám místo jisté, myslela jsem, že mluvíte o stipendiu," zamrkala jsem.
"Tak v tom případě doufám, že je to pro vás příjemné překvapení," usmála se a lehce mi stiskla dlaň.
"Je to splněný sen!" vykulila jsem na ni oči. "Jak - jak se vám jenom odvděčím?" vydechla jsem.
"Odvděčíte se mi tím, že využijete šance, kterou vám život dává! Budete v nejlepších rukou, Victor je profesionál, který umí pracovat s mladými umělci," pokývla hlavou.
"Ale Anito, moc mě nevychvalujte," ozvalo se kousek od nás. Cítila jsem, jak mi začínají tváře rudnout. "Moc rád vás poznávám, Zoe. Jste talent!"
"Pane André," zamumlala jsem.
"Prosím, říkejte mi Victore," usmál se. "Když jsem uviděl váš obraz, proběhlo mnou tolik emocí, že jsem se nemohl dočkat, až tu křehkou duši, která to dílo zplodila, poznám," zahleděl se na mě přes skla svých dioptrických brýlí. "Zažijeme spolu úžasný rok, to vám říkám," mrkl na mě, než se otočil k odchodu. Zůstala jsem stát na místě a zírala na jeho vzdalující se záda. Tohle - tohle je nějaký sen, ne?

S Chuckem jsme procházeli galerií, kde byla vystavena výherní díla, v ruce každý skleničku bílého vína. Zastavili jsme se před mým obrazem a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Hleděla jsem na Tomův obličej a nechtělo se mi věřit, že mi ten bastard pomohl k takovému neuvěřitelnému úspěchu. Poslední dny byly jako utrpení, ale teď jsem se cítila jako vytažená andělskou silou ze samého středu pekelných plamenů.
"Bože můj, já jsem na tebe tak pyšný!" řekl mi Chuck a objal mě kolem ramen. "Sice jsem naštvaný, že tu bez tebe budu celý rok, ale Zoe! Konečně přišlo něco, co si zasloužíš!" zářivě se na mě usmál.
"Já nevím," zašeptala jsem. "Je to daleko. Na něco takového… je to můj sen, ale bojím se," zašeptala jsem.
"Nové věci nezkusíš, pokud nevystoupíš ze své bezpečné zóny. A určitě ten cítíš ten příjemný strach, který ti říká, že je to dobrá věc, mám pravdu? Zoe, zkoušej. Přijmi to a postav se tomu, jako ses postavila tady tomu obrazu," řekl a hlavou pokývl směrem k mému výtvoru.
Vzhlédla jsem k němu a nejistě zamrkala, když se za jeho ramenem objevila Victorova hlava. Polkla jsem svou odpověď, kterou jsem měla pro Chucka vymyšlenou, a usmála se do obličeje, který mě měl vytáhnout z tohoto města na druhý konec kontinentu.
"Zoe, řekněte mi, jak je možné, že jsem o vás ještě neslyšel? Vaše jméno mezi žádostmi dřív nebylo, jen nechápu proč," naklonil hlavu na stranu.
"Vy procházíte všechny žádosti?" překvapeně jsem zvedla obočí. "Vždyť jich musejí být stovky! A nejen z naší školy," zamrkala jsem a s úžasem hleděla do té postarší tváře tak váženého člověka, který ovšem vystupoval jako nejmilejší osoba na světě.
"Miluju umění, co víc na to říct?" roztáhl své rty do dalšího úsměvu. "Taky rád dávám příležitost dalším a mladším, než jsem já," řekl. "Má intuice mě doposud nezklamala, a když říkám, že ve vás něco je, myslím to vážně. Zoe, máte neuvěřitelný talent, na kterém můžeme společně zapracovat. Neříkám, že to bude jednoduchý rok, někdy dokážu být morous, ale přijměte moji nabídku," olízl si rty. "Rád vás přijmu do svého ateliéru," pokývl hlavou.
Vydechla jsem, neschopná slova. Věděla jsem, že je to něco, co jsem si vždycky představovala, že dokážu. Ve svém vysněném světě, kde jsem sebejistá a nezávislá. Ve vysněném světě, ve kterém dokážu odcestovat takovou dálku, a vůbec mi nevadí seznámit se s novými lidmi. Jenže mít to tak moc na dosah bylo neuvěřitelně děsivé.
"To si pište, že to přijme," řekl za mě Chuck a svou skleničkou lehce cinkl o tu moji. "A pokud ne, dotlačím ji tam sám," zasmál se. Victor se k němu hned přidal a já měla pocit, jako bych se dostala do sedmého nebe. Bože můj! Stáž u Victora!

Seděla jsem na židli kousek od vchodu do auly, kde se celá dnešní událost konala, a sledovala okolní lidi. Pořád jsem nedokázala uvěřit tomu, co mě potkalo, že jsem ani nepřemýšlela nad tím, jak si budu muset teď všechno zařídit. Blíží se vánoční svátky, během kterých jsem měla v plánu jet domů. Začátkem ledna se předpokládá, že už budu nastupovat na stáž. S takovou se budu muset odstěhovat z bytu dřív, než jsem vůbec měla v plánu. Budu muset zavolat tátovi, jestli by pro mě mohl přijet už teď, před svátky. Vystěhuju se, nevrátím se sem a během druhé půlky prosince si najdu nové bydlení v Los Angeles.
Los Angeles. Místo, kam jsem vždycky chtěla zajet. Nejen kvůli tomu, že tam má Victor svůj ateliér, ale taky kvůli tomu, že je to město andělů. Lidé si tam jezdí plnit své sny, ať už jsou jakékoliv. Je to město nadějí, ve kterém si každý snaží splnit svůj sen.
"Můj ty bože," vydechla jsem sama pro sebe. Zahleděla jsem se na špičky svých bot a představovala si, jak se asi můj život změní. Stáž u Victora je dobře placená, co jsem slyšela, ale taky záleží na talentu, který se do toho vloží. Určitě si přilepším a peníze navíc se vždycky hodí. Třeba se mi podaří konečně trochu přibrat, nebýt jen kost a kůže, věčně hladová a chudá studentka. Čekala mě světlá budoucnost, a čím víc jsem nad ní přemýšlela a vybarvovala si ji v jasných barvách, tím více mé tělo prostupoval pocit zadostiučinění. Konečně mě potkalo něco, co jsem si opravdu zasloužila. Byla bych opravdu blbá, kdybych si takovou příležitost nechala projít mezi prsty. Zvedla jsem pohled od země a zářivě se usmála.
"Copak?" zeptal se mě Chuck, který se právě blížil s dalšími sklenicemi vína. Jednu podal mně, druhou si nechal v ruce.
"Právě jsem si uvědomila, že se mi život naprosto obrátil vzhůru nohama. K lepšímu," vydechla jsem. Cítila jsem slzy v očích. "Bože, Chucku, já jsem tak šťastná!" nepřestávala jsem se usmívat, zatímco mi první slzy sjely po tvářích. Chuck mě hned objal kolem ramen a silně přitiskl ke své hrudi.
"Netušíš, jak moc ti to přeju, zlato," hlesl kousek od mého ucha. "Jsem šťastný s tebou," dodal a dlaní přejel přes mou lopatku. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a spokojeně zavřela oči. Úsměv neopouštěl mou tvář, ba naopak - jako by se mi v křeči usadil na lících. Jak se nakonec zdálo, můj život neměl být jenom o utrpení a žalu. Konečně slunce našlo cestu i do mého života. Doufám, že mi ho ozáří na hodně dlouhou dobu.

Vyšli jsme s Chuckem do chladu noci. Objal mě kolem ramen, aby mě aspoň trochu zahřál, přitiskl mě ke svému boku. Cítila jsem se v podnapilém stavu a on byl určitě taky, možná proto jsme měli chuť jít pokračovat. K tomu všemu jsme oba dva měli opravdu dobrou náladu.
"Tak do kterého baru se zašijeme?" zeptal se mě, zatímco já klepala zuby, jaká mi byla zima.
"Do nejbližšího," odpověděla jsem mu, ruce sevřené v pěsti, abych si aspoň ochránila své prsty před vlezlou zimou.
"To možná bude problém, nejbližší nám přece zavřeli," zamumlal přes teplý šál, který měl omotaný vysoko do tváří. "Ale vím o jednom místě, kde je to levné a můžeme to tam roztočit ve velkém stylu," pokračoval nadšeně. Hned na to přidal do kroku, za což jsem mu byla jedině vděčná. Pohybem se nejlépe zahřejeme, pravda. "A jelikož si to dneska roztočit zasloužíš, doufám, že se neobjeví nějaký pitomec, který by ti to překazil," krátce se na mě podíval.
"Neobjeví," řekla jsem s překvapující jistotou v hlase a zavrtěla hlavou. Chuckovy oči se přesunuly zpátky do mého obličeje. Když jsem nepokračovala, nechal to být a nevyptával se, ačkoliv jsem jasně věděla, že mu teď myslí prolétává hned několik otázek.
"Jsme tady," hlesl a vytáhl dlaň z kapsy, aby otevřel dveře podniku, do kterého mě vedl. Gentlemansky mi je podržel a nechal mě do tepla baru vejít jako první, zatímco mě hned následoval. Promnula jsem si zkřehlé dlaně. Chuck mi hned položil dlaň kolem ramen a já zvedla oči k těm jeho. Uculila jsem se na něj, a když mi úsměv oplatil, zhluboka jsem se nadechla.
"Charlesi, tohle je třeba naposledy v tomhle roce, co jsme někde spolu," zamrkala jsem.
"Ale prosím tě, nedramatizuj to. Máme zapíjet s radostí, ne s žalem," zavrtěl hned hlavou. Zamířili jsme k baru, kde jsme obsadili dvě z několika volných míst. Rozepnula jsem si kabát a lokty se opřela o desku baru. Měl pravdu. Nemyslet na negativní věci, na to, že ho nebudu mít příští rok u sebe. Však já si tam někoho podobného najdu, kdo mi bude posilovat sebevědomí. Charles určitě není poslední na světě, kdo něco takového dokáže.
Vytáhla jsem si z kapsy kabátu mobil, který jsem po celý večer neměla po ruce, a rozsvítila jeho displej. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem zjistila, že mám hned několik nepřijatých hovorů od Billa. Povzdychla jsem si. Celé ty dny jsem ho chtěla vidět, chtěla jsem s ním mluvit, být s ním v aspoň minimálním kontaktu přes textovky. Teď jsem neměla tolik chuti ho vidět. Radši zůstanu tady s Chuckem a oslavím svůj úspěch s dlouholetým kamarádem, než s Billem, který je jistotou, že potkám i jeho bratra. Znovu jsem mobil odložila do kapsy a zvedla pohled k Chuckovi.
"Z tvého výrazu soudím, že se opravdu nikdo neobjeví," zamrkal.
"Neobjeví," zopakovala jsem stejné slovo, jako předtím. "Už před několika dny se mi měl ozvat Tomův brácha, jenže jsem se nedočkala. A teď pořádá večírek, na který mě sice pozval, ale já mu řekla, že nevím, jestli to stihnu," olízla jsem si rty. "Teď se mi na ten jeho večírek nechce, když jsem tady s tebou."
"A co kdybychom se tam proplížili oba dva?" navrhl s laškovným úsměvem.
Hned jsem razantně zavrtěla hlavou. "Zbláznil ses? To bychom byli oba dva zahrabaní pod zemí, sotva by nás Tom uviděl," vydechla jsem. "Bill je zlatíčko, fakt že jo, i když mě teď zklamal tím, že se mi neozval, ale třeba měl hodně práce. Kdybychom narazili prvně do něj, byl by to v pohodě večer a určitě by nic nenamítal. Jenže s mým štěstím bychom potkali Toma hned ve dveřích," polkla jsem. Už jenom ta představa mě děsila. Frustrovaně jsem vydechla a zuby si přejela přes spodní ret. "Zůstaneme tady."
"Zoe, jak to vůbec mezi vámi pokračovalo po tom klubu?" zeptal se mě. "Viděli jste se od té doby aspoň? Že jsem měl pravdu, že je do tebe blázen?" nadšeně se usmál své otázce, ze které se mi sevřelo hrdlo.
"Ne. Spletl ses, Chucku," naklonila jsem hlavu na stranu. "Když jsme se po klubu viděli, on stál polonahý v našem bytě a - a Julie," zakoktala jsem, "se tiskla stejně polonahá k jeho boku," dořekla jsem s posledním zbytkem sil. Sevřela jsem rty do tenké linky, abych zabránila svému tělu v bolestném vzlyknutí.
Chuck na mě zůstal hledět, aniž by vydal hlásku. "Ne," vydechl po chvíli. Neměla jsem k tomu co říct. Jen jsem pokrčila rameny a prsty mávla na barmanku, abych ji přivolala k sobě. Nechtěla jsem na to pamatovat. Chtěla jsem to zapít.
"Jsme tady, abychom slavili, ne?" rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí. Už jsem se těšila, až odsud odjedu a nebudu mít Toma za zadkem, abych každých pět minut musela utírat své mokré tváře. "Tak pojďme slavit," pobídla jsem ho.
"Co to bude?"
"To nejostřejší, co tu máte," poručila jsem a z kapsy kabátu si vytáhla peněženku. "Jako budoucí výdělečně činná osoba, ač jen díky stáži, tě zvu, kamaráde. Dneska provětrám peněženku, a to pořádným způsobem," pousmála jsem se.
Chuck mi oplatil úsměv, ale byl stejně neveselý jako ten můj. Jeho empatické schopnosti byly někdy až šokující. Tudíž musel vědět, jak se teď cítím. Jak jsem se cítila ten večer, kdy jsem Toma přistihla s Julií. Věděl sotva desetinu všeho, co mi Tom provedl, a stejně se mnou dokázal soucítit. Bože, bude mi chybět. Neskutečným způsobem.

B.
 


Anketa

Povídka "Interlude" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Monchichi Monchichi | 1. února 2016 v 18:25 | Reagovat

Tom jej vyzná lásku, ale ona odíde od neho preč na stáž a v druhej sérii sa zase stretnú... :D trafila som??... :D :D

2 Rainy. Rainy. | 1. února 2016 v 19:38 | Reagovat

Kapitola bez Toma? :-( aj bez Billa? :-(
Nevadí, bola super.
Možno je môj názor staromodny, ale chapem, prečo ho nechce... Keď je baba, ktorá svoje prvýkrát ešte ani nemala a on sa proste vyspi s nejakou kozou, len aby jej ukázal, že môže.. Len tak ďalej... Nech sa chlap potrápi a ide ju hľadať do LA!! :-D :D

3 Mintam Mintam | Web | 2. února 2016 v 8:49 | Reagovat

Ach, není lepšího rána, než se zase na chvilku dostat mimo realitu. Zase je všechno špatně, a proto bych byla ještě raději, kdyby tady dílů bylo 30. a já bez dechu mohla hltat každé slovíčko.
Chápu ale, že díl tu musí být jen jeden, který jsem ještě nečetla,... I tak se mi u něj skvěle podařilo zadržet dech.

Opravdu jsem se upřímně bála o Zoe, když nepadlo její jméno. Ale takhle? Takhle jsem ráda i za ní, protože tohle si opravdu zaslouží.
Ačkoliv se bojím toho Los Angeles, protože...teda v tomhle případě bych asi nechtěla raději uvažovat, co by bylo, co bude, a co nás čeká dál. Chci si to nechat jako překvapení. Mě to pak moc vrtá hlavou a vymyslím si nějakou svou teorii a ještě se setká s pravdou, a...ne :D RADĚJI NE :) Takhle se budu o to víc těšit na ´druhou řadu.

Jsem ráda, že to pro Zoe v novém roce započne takhle pozitivně. A že jí moc Tom nebude dále deptat, a nějak se k tomu taky konečně postaví! Protože tohle jeho tápání v ničem je na nic, a rozčiluje mne. Až si z něho musím jít uvařit kafe!
Doufám, že se během zbytku večera neobjeví. Ale Billi by mohl a mohl by jim ještě o to více zpříjemnit večer :) Obávám se ale, že by se Bill během svého večírku nikam nevydával. No, nechám se překvapit... :)

Těším se na další dílek, který mě trochu dostane jinam :)

4 Ká. Ká. | 2. února 2016 v 15:44 | Reagovat

No to jsou veci,takze ona se ted zdejchne aniz by jim neco rekla. Nebo se rozlouci aspon s Billem?
Nooo .. Tak jako tusim o cem vyde druha rada,ale i tak si myslim, ze prekvapis ☺
Tesim se na banner ☺

5 E. E. | Web | 2. února 2016 v 16:28 | Reagovat

Taak som sa zľakla, keď vyhlásili mená a Zoe medzi nimi nebola...ale to, čo dokázala a získala je úžasné! Zaslúži si to po tom všetkom, čo sa jej prihodilo, :-)
Nechcem predbiehať, ale veľmi sa teším na život Zoe v LA :-P
Určite to bude jedna velikánska zmena, ktorá jej len prospeje a bude si plniť svoj sen. Len sa bojím, že odíde bez rozlúčenia s dvojčatami....a to asi bude pre Toma šok...aby zas niečo nevyviedol. Ale zase možno si konečne vstúpi do svedomia a uvedomí si ako sa k nej nepekne choval. No ok, nebudem predbiehať, nechám sa proste prekvapiť :-D  ^^
už nech je zajtra a čítam nový dielik :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama