Interlude - 19. Otázky přítomnosti

3. února 2016 v 11:04 | Báři ツ |  Interlude
♥ Pěkné počtení. B.



Celou sobotu jsem strávila sbíráním věcí po bytě, balením do tašek a krabic, abych se mohla co nejjednodušeji nasoukat do tátova auta, které slíbil, že tu během zítřejšího odpoledne bude. Všechno to bylo neskutečně urychlené a uspěchané tím, že jsem plánovala zůstat další semestr ve škole, a přitom jsem se na rok měla stěhovat kvůli stáži pryč. Na jednu stranu mi to balení neuvěřitelně vadilo, protože jsem tu přece jenom prožila nějaký ten čas. Na stranu druhou jsem byla ráda, že se zbavím těch zašedlých stěn, tvrdé matrace a malinkaté koupelny, která mi neustále připomínala tu úděsnou noc. Když jsem volala Julii, abych jí oznámila, že se stěhuju na rok pryč, nezdála se být smutná z toho, že mě neuvidí. Že se vlastně ani nerozloučíme. Ve vší slušnosti mi popřála, ať se mi daří, a že si s dalším nájemníkem nemusím dělat starosti. To jsem sice neměla v plánu, ale i tak mi ušetřila spoustu další práce. Mohla jsem myslet jen na balení, odškrtávat splněné věci ze seznamu a loučit se s prostředím, ve kterém bylo tolik vzpomínek. Pár dobrých, ale ty špatné byly čerstvější, bolestivější a hlubší.
Neměla jsem tu tolik věcí, aby mi balení zabralo celý den. Během dopoledne jsem posbírala to nejdůležitější, zašla s Chuckem na oběd do naší pizzerie, v průběhu odpoledne naskládala většinu svých knih do krabic a večer už mi na bytě zbývaly jen věci, které jsem potřebovala k dennímu přežití.
Blížila se skoro půl devátá večerní, když jsem si na sebe oblékla staré džíny a přes hlavu přetáhla triko. Mikinu jsem si zapnula až ke krku a oblékla se do teplé bundy. Vyšla jsem z bytu, který najednou zel prázdnotou, a vydala se na cestu k Billovi. Sice jsme spolu ještě nemluvili, já jeho hovory včerejší večer dál úspěšně ignorovala a on se přestal snažit, ale i tak jsem ho chtěla vidět. Během dneška se nepokoušel, věřila bych, že za to může stav, ve kterém se zřejmě po večírku nachází. Byla jsem rozhodnutá zaklepat u jeho dveří, omluvit se, že jsem předchozí večer nepřišla, a pak se s ním rozloučit, protože je to asi poslední den, kdy se můžeme před mým odjezdem vidět. Jelikož jsem se vydala po svých, k jeho bytu jsem došla za necelou hodinku. Tváře jsem měla od mrazivého větru ošlehané a vlasy pod kapucí divoce trčely na všechny strany, ale myslím, že jemu bude taková věc docela volná. Dveře se otevřely a já se pousmála, když jsem uviděla jeho znavený obličej.
"Předpokládám, že se včerejší večírek podařil," konstatovala jsem polohlasně, abych netrápila jeho kocovinou usoužené tělo.
Mlčky poodstoupil od dveří, aby mě pustil dovnitř. Neměla jsem v plánu se tu zdržovat delší dobu, ale když už jsem tady byla, mohla jsem si před další cestou zpátky na můj byt chvilku odpočinout.
"Přišla jsem, abych se ti omluvila, že jsem se tu včera neukázala," vysvětlila jsem.
"Mh," pokývl lehce hlavou a rukou mi pokynul, abych se posadila. "Dáš si něco na pití? Zbytky ze včerejška, nebo nealko?" zvedl jedno obočí, které měl ozdobené kroužkem.
"Voda nebo džus bude bohatě stačit," pousmála jsem se. "Víš, včera to byl větší úspěch, než jsem čekala, tak jsme to byli s Charlesem zapít. Původně jsem přemýšlela, že se tady ukážu, ale nakonec jsem byla v takovém stavu, že bych sem možná netrefila," zavtipkovala jsem. Když jsem viděla jeho bledou tvář, pocítila jsem trn výčitek, že jsem si o něm myslela tolik špatného.
"Ty jsi měla včera tu… tu událost ve škole," zaluskal prsty. "Že? Bože, úplně mi to vypadlo z hlavy. Měl jsem teď shony kvůli své kolekci oblečení, byly nějaké komplikace s dodavatelem látek a já… No, to je jedno. Povídej, Zoe. Umístila ses na tom nejvyšším místě?" uculil se na mě a poposedl si blíž ke mně. Prohlédla jsem si jeho kruhy pod očima a pobledlé rty a oplatila úsměv, možná o trochu zářivěji.
"Na tom nejvíc nejvyšším," řekla jsem. "Hlásila jsem se na stipendium, ale můj obraz udělal takový dojem, že jsem se nakonec dostala na stáž… placenou roční stáž u nejlepšího malíře, jaký podle mě dosud žije," zamrkala jsem.
Billovy oči se rozšířily překvapením a jeho úsměv se roztáhl. "Bože můj! Zoe, to je skvělá věc!" vydechl. "To je… to je na oslavu! Kdyby mi nebylo tak špatně, tak bych… ale co, žiju jenom jednou. Otevřeme nějakou láhev? Mám tu možná ještě nějaké víno, to by nemuselo být tak… hrozné," ušklíbl se.
"Bille, taky mi není dvakrát dobře, takže nic otevírat nemusíš," zasmála jsem se. Zachechtal se se mnou. "Jen jsem přišla, abych se ti za včerejšek omluvila, a taky abych se rozloučila," řekla jsem a z mého hlasu se trocha veselosti vytratila. "Kvůli té stáži se budu stěhovat," olízla jsem si rty.
"Vždyť…" vydechl a několikrát nevěřícně zamrkal víčky. "Teprve jsme se poznali! Zoe, musíme toho tolik prožít, tolik… máme tolik věcí před sebou!" zamumlal a lehce mi položil teplou dlaň na mé rameno. "Už to mám. Vysvleč si bundu, zuj se a udělej si pohodlí. Já se půjdu osprchovat, ať naberu síly a trochu se probudím z té kocoviny, a pustíme si film. Uděláme si popcorn. A ty filmy si pustíme dva!" ukázal na mě prstem.
Zasmála jsem se.
"Nebo snad máš něco jiného v plánu?" zvedl jedno obočí. Když jsem zavrtěla hlavou, nadšeně vstal. "Výborně. Akorát tu mám nějaký film s Katherine Heigl, nevadí?" zeptal se a potetovanými prsty si přejel přes strniště na své bradě. "Laciná romantika na rozloučenou, to jsem to dopracoval," zavrtěl si pro sebe hlavou.
"Prosím tě," zachechtala jsem se. "Mně to nevadí. Ráda s tebou strávím večer, než si pro mě taťka přijede," usmála jsem se. Bill se v dřepu, ve kterém teď byl před DVD přehrávačem, otočil a šokovaně zvedl obočí.
"Ty se stěhuješ hned teď?"
"Stáž mi začíná začátkem ledna," vydechla jsem. "Na vánoční svátky jsem doma a potom hurá pryč," trhla jsem rameny.
"Tak to nějakou láhev otevřít musíme," řekl rozhodně a napřímil se do stoje. "Jdu se osprchovat. Ty si zatím prolistuj časopisy, nebo se nějak zabav. Dej mi deset minut, maximálně," usmál se na mě.
Přikývla jsem. "O mně se nemusíš bát," řekla jsem a sledovala, jak přechází svůj byt do koupelny. Zabouchl za sebou dveře a v dalších několika minutách se ozvala tekoucí voda. Pohodlně jsem se opřela o polštář pohovky a natáhla nohy na konferenční stolek. Zahleděla jsem se na potemnělou obrazovku televize, na které jsme si měli v příštích minutách pustit film, a povzdychla si. Po Chuckovi se mi bude neskutečně stýskat, ale po Billovi taky. Pár dní a přirostl mi k srdci neuvěřitelným způsobem. Ach jo.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, nejistě jsem se otočila po prostorné místnosti. Bill to přes hučení vody nemohl slyšet a já jsem neměla právo otevírat jeho hostům. Zůstala jsem sedět a chtěla dělat mrtvého brouka, ale zaklepání se ozvalo znovu. S tichým povzdychnutím jsem vstala a chtěla zavolat na Billa, že tu někoho má, ale přes zavřené dveře jsem uslyšela Tomův hlas.
"Zoe, otevři. Vím, že tu jsi. Jdu za tebou."
Zněl prosebně. Přešlápla jsem z nohy na nohu a přemýšlela, jestli má cenu neotvírat. Nevím, jestli Bill za mnou zamkl, když jsem vešla, ale kdyby Tom chtěl, určitě by se sem nějak dostal. Na to je dostatečně umíněný. Přešla jsem tedy až ke dveřím a pomalu stiskla jejich kliku. Pootevřela jsem jen na kousek a vzhlédla do jeho tváře. Nevypadal tak hrozně jako jeho bratr, který si právě musel dávat povzbuzující sprchu, ale určitě taky včera něco vypil. Oči měl lehce zarudlé a hlas ochraptělý z přemíry cigaret, které včera určitě spásl.
"Co je?" zeptala jsem se.
Odstoupil od dveří a já to gesto pochopila. Vyšla jsem ven na chodbu a nechala za sebou dveře otevřené jen na skulinku, abych se pak mohla vrátit zpátky k Billovi.
"Já…" začal, ale nakonec jen vydechl a chvíli mlčel, než pokračoval. "Chtěl jsem ti tohle dát. Měl jsem v plánu ti to zavézt, ale když jsem tě slyšel u bráchy…" trhl rameny a natáhl ke mně dlaň. Mezi dvěma prsty držel obálku atypických rozměrů.
Nechápavě jsem zamrkala. "Co je to?" zeptala jsem se, ale ruce jsem držela pořád u těla.
"Zasloužíš si to," řekl mi a ruku natáhl ještě blíž ke mně. Neměla jsem odvahu hledět do jeho obličeje, a že mi něco podával, mi usnadnilo vyhýbání se pohledu do jeho očí. Vzala jsem tedy obálku z jeho prstů, aniž bych se dotkla jeho kůže, a otočila ji, abych ji mohla otevřít.
Ušklíbla jsem se. "Šek?" odfrkla jsem si a obálku mu strčila zpátky do ruky, tentokrát jsme se ovšem dotkli. Jako by mnou projel elektrický proud. "Nechci tvoje peníze, Tome. Už jednou jsem to říkala a opakuju to i teď - nejsem na tom tak špatně, abych si brala peníze od tebe," zavrtěla jsem hlavou.
"Je to na tvé studium. Bill včera říkal, že jsi…" odmlčel se a zuby si přejel přes spodní ret. Když jimi zavadil o dva kroužky, které mu zdobily tvář, srdce se mi zachvělo. "Měla jsi to vyhlášení," řekl a přešlápl z nohy na nohu. "Sice nevím, jak to dopadlo, ale chtěl jsem ti to dát už dřív. K narozeninám," lehce naklonil hlavu na stranu. "Tak si to vezmi."
"Už Bill mi nabízel peníze na školu a i jemu jsem řekla, že je nechci. Od tebe je nechci už tuplem," zamrkala jsem. "A navíc jsem se svým obrazem měla úspěch," trhla jsem rameny. "Místo stipendia odjíždím na stáž."
"Odjíždíš?" zopakoval po mně a jeho oči se překvapením rozšířily. "Jedeš - jedeš pryč?" vydechl.
Přešlápla jsem z nohy na nohu a s povzdychnutím jsem si založila ruce na prsou. "Slovem 'odjíždím' jsem snad jasně definovala to, že měním působiště. Ano, Tome, jedu pryč."
Dlouze a frustrovaně zafuněl, až mě znovu ovanula vůně jeho kolínské, cigaretového kouře a mentolu, po kterém jeho dech voněl. "A Bill…?"
"Proto tu jsem. Loučíme se po našem," pokrčila jsem rameny. "Film s Katherine Heigl a tunou popcornu," dodala jsem s lehkým pousmáním.
Vypadal, jako by trpěl. Jako bych malému dítěti řekla, že Santa neexistuje a proto nedostane žádné dárky. Jako bych mu právě zlomila srdce, nehledě na to, kolikrát mi ho zdevastoval on. Jeho temný pohled mě pálil na kůži a já cítila, jak mi začíná krev proudit do tváří. Pootevřel rty a jako by se rozhodoval, co dalšího udělat. Rychle jsem si olízla rty a reagovala dřív, než bych se mohla zaplést do jeho sítí, ze kterých není úniku.
"Můžeš jít oblbovat jiné hlavy, Tome," řekla jsem klidným hlasem. Vevnitř jsem ovšem sváděla neskutečný boj, krveprolití emocí, po kterém si ponesu následky ještě hodně dlouho. "Třeba potkáš další Julii a -"
"S ní jsem udělal chybu," přerušil má slova a udělal ke mně krok, kterým zkrátil tu mezeru mezi našimi těly. "Myslel jsem, že ses… Že…"
"Mně to nezajímá, Tome," zavrtěla jsem hlavou. "Nezajímá mě, co sis myslel, ani cos plánoval tím vším svým hloupým počínáním," vydechla jsem. "Prostě," řekla jsem, ale hlas se mi na konci slova zlomil. Zhluboka jsem se nadechla. "Prostě jsi to udělal. To je pro mě rozhodující," zamrkala jsem. Rozhodnutá, že už pro něj neuroním ani slzu, jsem vydechla ve snaze najít trochu klidu. "Budu se opakovat, když ti řeknu, že už ti nemám víc co povědět. Nic jiného, než definitivní sbohem."
Trhaně se nadechl, ale já na nic nečekala. Otočila jsem se na patě a rychle vklouzla škvírou ve dveřích do bytu. Zacvakla jsem za sebou dveře a zády se o ně opřela, abych zabránila touze je ještě jednou otevřít a ještě jednou - naposledy - se na něj vrhnout. Pohlédla jsem však do Billovy tváře. Měl mokré vlasy a kapky vody mu stékaly po potetovaném těle, které teď šatily jen dlouhé tepláky. V ruce držel triko, které měl v plánu si obléct, a mlčky na mě zíral.
"Zoe," hlesl po chvíli, ve které jsem i já nevydala ani hlásku.
"Jdeme na ten film?" zeptala jsem se a rychle zamrkala víčky, abych zahnala slzy, které mě teď chtěly zradit a stéct po tvářích dolů. Slibovat si, že nebudu brečet, bylo pěkně naivní. Něco takového nejsem schopná ovládnout, určitě ne v tuhle chvíli.
Bill se pomalu nadechl. "Vždyť se milujete. Dřív jsem si nebyl jistý, a myslel si všechno možné, ale od úterka, kdy pro mě přijel a kdy jste tam stáli a vyčítali si…" polkl. "Tolik tě miluje, ani nemáš ponětí jak moc," krátce zavrtěl hlavou.
"Bille, nedělej mi to ještě těžší, než už to je," zašeptala jsem třesoucím se hlasem. Začala se mi klepat brada a já měla co dělat, abych ustála nápor emocí, který jsem do té doby docela zdárně držela na uzdě.
"Já vím, že ti ublížil. Chápu, že se bojíš a nechceš se mu zase vystavovat. Ale teď ubližuješ i ty jemu. Tím odjezdem mu lámeš srdce. Je to můj bratr a je pro mě vším. Vidět ho zničeného ničí ," olízl si rty. "Zoe, nesouhlasím s tím, co ti provedl, ale i přes to ho miluju a dokážu mu odpustit."
"Jenže já něco takového nedokážu," zamumlala jsem. "Není moje rodina, abych ho milovala bezmezně, nehledě na to, co provádí a komu ubližuje. Nepřemýšlí nad tím, jak jeho slova a činy dokážou ranit. Vidí jen svoje uspokojení a na ostatních mu nezáleží. Někoho takového nedokážu…" vydechla jsem a schovala si obličej do dlaní.
"Říkáš, že nedokážeš, ale opak je pravdou, co?" ozval se Billův hlas o kousek blíž. "Rozum říká, abys utekla, ale srdce chce zůstat," promluvil, jako by to znal z vlastní zkušenosti. Když jsem kolem ramen ucítila jeho paže, trhaně jsem vydechla. Rozbrečela jsem se jako malá holka. Konejšivě mě pohladil po vlasech a dlaní přejel přes mé lopatky. "Rád bych vás oba dva viděl šťastné. Tak moc rád…"
Říkala jsem, že mi bude Chuck neskutečně chybět, stejně tak Bill. Teď jsem si ovšem uvědomila, jak moc budu postrádat i toho proradného bastarda. Zničil mi život, ale pořád mě k sobě přitahoval jako magnet. I když jsme se třeba několik dní neviděli, pořád jsem podvědomě tušila, že stačí jen hodinová cesta do lepší čtvrti, abych mohla znovu vidět jeho obličej. Teď se budu stěhovat přes celý kontinent. Tady už není šance, že bych mohla vidět Toma kdykoliv bych chtěla. Už je to opravdu definitivní.

Vzhlédla jsem do Billova obličeje a posmutněle se na něj pousmála. "Nechci brečet, chci si poslední večer s tebou užít," olízla jsem si rty.
"I když se zřejmě v nastávajícím roce neuvidíme, slib mi, že zůstaneme v kontaktu," řekl a pevně mi stiskl ramena. "Zoe, mám tě opravdu rád, během několika dní jsi mi přirostla k srdci neuvěřitelným způsobem a nechci, abychom se rozešli ve zlém jenom kvůli tomu, že mám za bratra kreténa," hlesl a slabě se pousmál. "Budeme si psát, budeme si volat, zůstaneme přátelé. Slib mi to," zamrkal.
"Bille," usmála jsem se na něj a klouby prstů si setřela mokré tváře. "Myslíš, že budeš mít na někoho takového, jako jsem já, čas?" zvedla jsem obočí.
"Na tebe budu mít čas vždycky! Jsi po dlouhé, opravdu dlouhé době jediná, kdo se ke mně chová normálně. Nejsem pro tebe jen slavný zpěvák a bavíš se se mnou kvůli mně," řekl a prsty položil na svou hruď.
Očima jsem přejela přes jeho obličej a snažila se zatvářit trochu povzbudivěji. Nechci myslet na Toma a na to, co jsem s ním prožila. Teď chci žít přítomností, kterou mám strávit s Billem, chci se bavit a využít poslední příležitosti k tomu, abychom se ještě více poznali.
"Pojďme na ten film," hlesla jsem po chvíli ticha, kdy jsme si opláceli všeříkající chápavé pohledy. Usmál se na mě a objal mě kolem ramen, abychom bok po boku přešli místnost až k jeho pohovce. Posadila jsem se a sledovala, jak rychlými pohyby nastavuje DVD. Než se vedle mě posadil a konečně spustil film, ještě přešel ke kuchyňské lince, aby v mikrovlnné troubě připravil pytlík máslového popcornu. Po pár minutách se posadil vedle mě, slaná vůně se šířila všude kolem nás, a on mi věnoval lehké pousmání. Oplatila jsem mu úsměv, mlčky. Nemuseli jsme nic říkat. Oba dva jsme věděli, že si tenhle večer chceme užít, takže žádná další slova o Tomovi, žádné další slzy. Jen my dva, film s Katherine Heigl a miska popcornu.

Film už byl skoro u konce, když jsme s Billem zároveň hrábli do misky, která už byla prázdná. Se smíchem jsme se na sebe podívali, jak se naše prsty setkaly.
"Půjdu udělat další, ať máme něco i k tomu druhému filmu," pousmál se a natáhl se po dálkovém ovládání, aby film na chvíli zastavil.
"Nemusíš," zavrtěla jsem hned hlavou. "Však ten druhý zvládneme i bez toho, ne?" zvedla jsem jedno obočí.
"Ty se chceš dívat na film a nemít u toho nic ke chroupání?" šokovaně se na mě podívat, než se rozesmál veselým smíchem. "Vydrž, bude to minutka," uchlácholil mě, než přešel místnost ke kuchyňskému koutu. Slyšela jsem jeho nespokojené zamručení a cvakání dvířek jeho skříněk. "Hm, už jsme asi snědli poslední," hlesl. Nadechovala jsem se, abych mu řekla, že mi to nevadí, ale on neposlouchal a brebentil si dál. "Tak to asi zabere víc, než minutku. Tom určitě nějaký bude mít, taky ho dokáže jíst na kila," řekl a zamířil ze dveří svého bytu ven.
"Bille, to není potřeba," hlesla jsem, ale už byl dávno pryč. Poposedla jsem si a zahleděla se na ztmavlý strop. Založila jsem si ruce na prsou a čekala, dokud se Bill nevrátí.
Jenže on se nevracel. Uběhlo spoustu minut, ve kterých mohl najít balíček popcornu a přijít zpátky. I kdyby ho připravoval v Tomově kuchyni, mohl být zpátky už i třikrát. S frustrovaným zafuněním jsem vstala a v ponožkách přešla z Billova bytu do Tomova. Dveře byly pootevřené, nebyl problém se dovnitř dostat. V šeru, které tady panovalo, jsem pohledem přejela přes známé prostředí, než jsem narazila na Billovu siluetu. A Tomovu. Ten seděl na zemi u kuchyňské linky, zády se opíral o dvířka skříněk a hlavu měl zakloněnou s bezvýrazným pohledem v obličeji. Bill se skláněl nad svým dvojčetem a vypadalo to, že se ho snaží dostat na nohy.
"Bože můj, nemohl ses opít až v posteli? Kdo tě má zase tahat," procedil mezi zuby.
"Nepotřebuju tvoji pomoc," zamumlal Tom až příliš opile, že jsem mu sotva rozuměla. Nejistě jsem si olízla rty a nevěděla, jestli radši nezmizet a dělat, že jsem tomu nebyla svědkem. Jenže Bill si mě všiml a hned ke mně hodil prosebný pohled.
"Pomohla bys mi?" zašeptal a pustil Tomovo předloktí, které se bezvládně sesunulo zpátky k jeho tělu. "Jen… jen ho dostaneme do postele a potom budeme pokračovat s naším večerem," pokračoval. Jeho hlas zněl skoro zoufale. Kdo ví, kolikrát se takhle musel starat o své dvojče.
S odvážným nadechnutím jsem udělala pár kroků, díky kterým jsem se dostala až k nim. Když jsem pohlédla do Tomova obličeje, ucítila jsem tiché výčitky, které zesilovaly na své intenzitě. Ať se opil kvůli tomu, co jsem mu řekla, nebo ne, měla jsem pocit, že je to moje vina. Tiše jsem vydechla a prsty sevřela kolem jeho zápěstí. Ve snaze dostat Toma na nohy jsme s Billem synchronizovaně zatáhli za Tomovy ruce.
"Nechte mě - kurva - být," dostal ze sebe, když se náš první pokus nezdařil a on znovu sjel bezvládně na podlahu.
"Přestaň, Tome, nebo tě nakopu do té tvé vypatlané hlavy," zasyčel na něj Bill. Následovala sprška německých slov, kterým jsem nerozuměla, ale Tomův výraz v obličeji se změnil. Už nebyl tak mdlý a nezúčastněný. Teď jsem spíš měla pocit, že se snaží za každou cenu vyhnout mému pohledu.
Když jsme se pokusili podruhé, podařilo se nám dostat Toma na nohy, ovšem s velkým zavrávoráním, při kterém těžce spadl na mou stranu. Tak tak jsem to ustála. S Tomovou paží kolem svých ramen jsem hleděla na Billa, který jej rychle podepřel stejným způsobem, než jsme se vydali k jeho ložnici. Spíš by se dalo říct, že jsme Toma táhli silou. Jeho kroky byly tak malátné, že se ani nedaly označit za kroky. Do rámu dveří jsme neměli šanci se vejít, byli jsme až příliš širocí a Tom až příliš opilý na to, abychom manévrovali s jeho tělem delší dobu. Jen na chvíli jsem se vyvlékla zpod jeho paže, a když jsem ji chtěla pustit, jeho prsty se sevřely kolem mého zápěstí. Vystrašeně jsem pohlédla do jeho tváře, která v okolním šeru byla jako bledá maska. Pootevřenými rty se zhluboka nadechl, ale neřekl ani půl slova. Bill si nevšímal toho, co se mezi námi dvěma odehrávalo, a táhl svého bratra dál k posteli, do které ho chtěl dostat. Tom znovu zavrávoral a pustil se mé ruky, aby se mohl zachytit rámu dveří. Zády bolestivě dopadl na stěnu vedle nich, až si skoro vyrazil dech.
"Ty jsi takový pitomec, Tome," zaklel Bill a znovu ho chytil, tentokrát pevněji, kolem pasu. Když se mu podařilo Toma posadit na kraj postele, s těžkým vydechnutím se napřímil v zádech. Tom žuchnul na matraci jako pytel brambor, paže široce roztažené vedle svého těla. Stačilo Toma otočit na bok a už se sám potáhl na polštář, do kterého zabořil svůj obličej. Celou dobu jsem stála na prahu jeho ložnice a zírala na tu scénu, která se tu přede mnou odehrávala, s výčitkami svědomí, že za to můžu.
Bill se otočil a udělal ke mně dva rázné kroky. Se smutným úsměvem pomalu pokrčil rameny, ale neřekl naprosto nic. V tuhle chvíli pohledy vydaly za všechny slova. Už jsem se chtěla otočit k odchodu, ale až příliš opilý hlas, který proťal to tíživé ticho, mě přinutil zůstat stát.
"Zoe?" vydechl Tom a s namáhavým zafuněním pootočil hlavou na polštáři. "Zůstaneš?" zeptal se. Zeptal. Prvně jsem nerozuměla tomu slovu, které vydechl, ale po zlomku vteřiny jsem pochopila. Pomalu jsem si olízla rty a zvedla pohled od postele k Billovu obličeji. Ten jen naklonil hlavu na stranu a tázavě stáhl obočí k sobě. Aniž by řekl slovo, položil mi stejnou otázku, jako jeho bratr. Vydechla jsem.
"Poslední věc, kterou pro něj můžeš udělat, než odjedeš pryč," zašeptal mi.
Přes veliký knedlík v krku jsem polkla a znovu se zahleděla na Tomovo alkoholem omráčené tělo. Díval se mým směrem a čekal, co udělám. Zoufale jsem přešlápla z nohy na nohu.
"Prosím," vydechl Tom.
Oči se mi zaplnily slzami, začala jsem se chvět po celém těle. Něco takového nedokážu. Ne po tom všem.

B.
 


Anketa

Povídka "Interlude" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Dee Dee | Web | 3. února 2016 v 11:11 | Reagovat

Hezký blog :)

2 Monchichi Monchichi | 3. února 2016 v 17:45 | Reagovat

Musela si to zase ukončiť takto!?!?!... :D nevydržím do piatku!!!.. :D dúfam, že zostane..

3 Ká. Ká. | 3. února 2016 v 18:05 | Reagovat

Vazne?! Jako VAZNE?! Chces me zabit?!
Boze to je tak bozi dil a ty to utnes v tomhle? A jako ja mam ted cekat 2 dny na dalsi dil?! Delas si srandu, to nemuzes.. Uplne mi bije srdce,.. Me z tebe svihne! A hotovo.

4 Rainy. Rainy. | 3. února 2016 v 19:11 | Reagovat

Mohla by si dávať upozornenie hore že : milá čitateľka, odporúčam ti radšej počkať, kým pridám diel o 2 dni, lebo dovtedy to nevydrzis!! :D
Hrozne s tebou!  Super kapitola.

5 E. E. | Web | 3. února 2016 v 21:28 | Reagovat

Ach Zoe...
Prečo si to tí dvaja tak komplikujú...
Ja viem, že Tom jej veľmi ublížil, ale ľutuje to, pretože ju miluje a Zoe mu nedokáže odpustiť, alebo teda nechce... :-| Strašné s nimi :D ale aspoň Bill nesklamal- proste zlatíčko.  
Teraz ma ale viacej štve to, ako si to odsekla a ja to čakanie nevydržím :-D
Jedine, že by si nás prekvapila dielikom už zajtra :-D  :-P

6 Mintam Mintam | Web | 3. února 2016 v 23:34 | Reagovat

Co mi to děláš?? Přísáhám, že za celý život, byly pouze dvě knížky, které mne upřímně rozplakaly. Možná jich bylo více, ale pouze tyhle dvě si intenzivně pamatuji. Teď nevím, co přesně to je - to že jsem unavená, to že jsem prostě holka, to, že se mi poslední dobou nic nedaří, a vedu tichou avšak bouřlivou válku se svým zaměstnavatelem,... možností je několik - každopádně, ať k tomu dopomohlo cokoliv rozbrečela jsi mne. Poslední dobou čtu díly této povídky na první dech, celé, protože tohle není typ povídky, u které by se dalo odskakovat ke komentáři postupně. Zkoušela jsem to, ale prožitek pořádný je pouze, když člověk čte na jeden zátah.
A tak si tu sedím a brečím nad tím, a nechápu co víc bych na to měla napsat. Rozpíjí se mi slova v záplavě slz, a přemýšlím, kde je sakra chyba, že mne takováhle scéna rozbrečí. A nebo je to naopak v pořádku, prostě čistá reakce, na opilého Toma... a Billovo "vždyť se milujete". Nevím, mám z toho knedlík v krku a kámen v břiše, jak Zoe. Až tak to dokáže zasáhnout.

Bude to asi těžší, vidět se někdy během roku s Billem, či Chuckem, ale věřím, že Tom se jí jen tak nevzdá. Tom jí nenechá jen tak pobývat někde "v cizí zemi", aniž by o ní nevěděl. Tomu nevěřím. Bude tam, bude jistě při ní. Nevěřím, že by to takhle všechno mohli ukončit a smáznout...

Tak jsem si chtěla přečíst ještě před spaním kapitolu jednoho právě rozečteného románu, ale tam jsou takový scény, že bych ještě kvůli vám všem probrečela celou noc. A to nemůžu riskovat, na to jsem poslední dobou psychicky moc slabá :)

Nádherný, úžasný díl, který se mě fakt dotkl. Takže se těším na další a vlastně ani netěším, protože mě to už teď podvědomě nějak bolí...
Prosím, snaž se mne dalším dílem už nerozbrečet, děkuji :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama