Interlude - 20. Slabá vůle, silné city

4. února 2016 v 8:01 | Báři ツ |  Interlude
Omlouvám se všem, kteří s napětím čekali na tenhle díl. Po přečtení komentářů u včerejšího dílu jsem si řekla, že vaše trápení nebudu prodlužovat a díl zveřejním hned další den ráno. :) Teď si představte, že byste na něj čekali třeba tři měsíce! To bych vám ovšem neudělala. Na to vás mám až moc ráda. :) :D
Je to po hodně dlouhé době, kdy jsem opravdu spokojená se svým psaním, kdy dokážu napsat něco opravdu emotivního, kdy to chytá za čtenářovo srdce. Doposud jsem takovou smutkou povídku nepsala a tak jsem ráda, že se mi to takhle daří. Ač nerada čtu o tom, že jste z mých slov smutní, na druhou stranu jsem na sebe pyšná, že jsem něco takového dokázala. Že jsem dosáhla toho, co jsem zamýšlela. Jestli mě chápete... :)
Děkuji za vaše komentáře. Jste nejzlatější. Krásné počteníčko. ♥ B.
Doporučená hudba k tomuhle dílu: Green day - Stay the night.



Stála jsem jako přikovaná na jednom místě a sledovala Tomovu pomalu stoupající a zase klesající hruď, což bylo jedinou známkou toho, že je ještě mezi živými. Už uběhlo několik minut, co se Bill tiše vytratil s lehkým políbením na mou tvář, které zřejmě mělo znamenat poděkování. Musel mi na očích vidět, jak moc se přemáhám, abych se nezhroutila nebo neutekla pryč. Během těch několika minut, co jsem s Tomem osaměla, jsem pořád stála na prahu jeho ložnice, zády se opírala o rám dveří a hleděla na jeho malátné tělo, rozložené po skoro celé šířce matrace. Nevím, jestli na chviličku usnul, nebo prostě odpadl do mdlob, ale když po nějakém čase pootevřel oči a podíval se na mě, ucítila jsem bolestivý záchvěv mého svědomí. Prsty jedné ruky lehce přejel přes prostěradlo vedle svého těla a pootevřenými rty nasál vzduch.
"Pojď za mnou."
Nejistě jsem zamrkala a čekala pár vteřin, jestli zase neusne, ale jen pomalu přivíral víčka. Oči se však vždycky otevřely, čekající pohyb mého těla směrem k němu. Olízla jsem si rty a strnulými pohyby, jako bych se teprve včera naučila chodit, jsem udělala pár drobných krůčků k nohám jeho postele.
"Sem," pokynul mi a polštářky prstů poklepal vedle sebe dřív, než jsem se stihla usadit k jeho nohám.
Nejistě jsem zamířila ke straně jeho postele, na kterou jsem se v následující chvíli posadila. Nohy jsem nechávala na měkkém koberečku, který byl u postele, tělem lehce pootočená k Tomovi. Dlaně jsem měla položené na stehnech a mlčky zírala do jeho obličeje. Nechápala jsem, proč mě tady chce mít, a vůbec jsem netušila, jak dlouho tohle bude trvat, ale měla jsem pocit, jako by čas kolísal. Mezi jeho těžkými nádechy jako by ubíhaly desítky minut, až jsem někdy myslela, že se už nenadechne, ale když pohledem propaloval mou kůži, čas utíkal kosmickou rychlostí. Sledovala jsem jeho dlaň, jak se pomalu sune směrem ke mně. Když prsty přejel přes mé koleno výš a jemně mi stiskl stehno, jako by mnou projel elektrický proud. Srdce se mi splašeně rozbušilo a plíce se mi svíraly s každým nádechem víc a víc, až mi mělké dýchání zabraňovalo v dostatečném přísunu kyslíku do těla.
"Proč tu mám být?" zašeptala jsem svou otázku, když jen hleděl do mého obličeje. Bylo tu šero a jeho pohled byl temný jako půlnoční obloha.
"Lehni si ke mně," zamumlal s neobratným artikulováním jednotlivých slov. Odsunul svou ruku z mého stehna a špičkou jazyka si pomalu ovlažil své rty, které měl neustále pootevřené, jak přes ně dýchal.
Nervózně jsem si hryzala spodní ret a rozhodovala se, jak moc jsem pánem svého těla. Lehnout si za ním byl veliký krok, na který jsem si nevěřila. V jeho blízkosti jsem se chovala jako hloupá nána, vůbec jsem nemyslela na to, co všechno mi způsobil a kolik jsem si toho kvůli němu vytrpěla, jak jsem byla omámená jeho pohledy, gesty a celkovou vizáží. Sama sobě jsem se pousmála. Když jsem ho viděla prvně, myslela jsem si, že není pohledný. Že je obyčejný. Teď jsem na něm mohla oči nechat, neustále obdivujíc jeho bolestně krásné rysy.
"Prosím," zamumlal. Další jeho prosba. Nebylo moc situací, ve kterých mě on o něco žádal tak milým způsobem. Bylo jich velice poskrovnu a paradoxně se všechny udály dnešní noci. Žádal mě hezky a vůbec ne rozkazovačně, abych si lehla za ním do jeho postele. Když se zahleděl do mého obličeje, zbaběle jsem uhnula pohledem. Trhaně jsem se nadechla a uvažovala nad tím, že přece jen není pozdě odsud utéct. Jeho ruka znovu přejela přes mé stehno, tentokrát ve snaze vyhledat mou dlaň. Svými dlouhými prsty přejel přes klouby těch mých a já s úžasem sledovala, jak se ty vytetované číslice kroutí kolem mých prstů. Lehce mi je sevřel a se slabým náznakem mi pokynul, abych si konečně lehla. Zvedla jsem pohled do jeho obličeje. Bože, jak komicky jsme museli vypadat.
"Řekni mi, Tome," zašeptala jsem, jako bych se bála promluvit nahlas a poničit tím tu atmosféru, která teď mezi námi panovala. Nepamatuju si, že bychom byli kdy tak klidní, tišší a nemračili se na sebe po tak dlouhou dobu. "Co pro tebe znamenám?" zamrkala jsem a lehce naklonila hlavu na stranu. "Jestli… jestli na to nedokážeš odpovědět, nemá pro mě cenu tady zůstávat," polkla jsem. Sledovala jsem jeho obličej, příliš opilý na to, aby se po takové otázce ušklíbl a naštval, ale zase ne tak opilý, aby nechápal, na co se ho ptám. Jak se zdálo, ve své opilosti byl upovídanější než kdy jindy.
Skousl si spodní ret a několikrát zamrkal, zatímco se mi mlčky díval do očí. Když se více nadechl, už jsem myslela, že mi odpoví, ale zase vzduch ze svého těla vypustil. Jediný zvuk, který se teď ozval, bylo tiché zašustění povlečení, jak se po něm Tom převalil na bok. Pořád ovšem neodpověděl a já nehodlala zůstávat déle, než bych dokázala sama ustát. Pokud na mou otázku nemá odpověď, proč bych se dál měla dívat do jeho obličeje? Budu si pak nadávat, že jsem už dávno neodešla.
Krátce jsem zavrtěla hlavou a napřímila se v zádech, abych vstala, ale jeho prsty sevřely mou dlaň pevněji. "Zoe," oslovil mě. "Já…" zamrkal a s namáhavým zafuněním se opřel o jeden loket. "…zamiloval jsem se do tebe."
Šokovaně jsem strnula v jedné pozici. Přes své zběsile bušící srdce jsem se asi musela přeslechnout, nebyla možnost, že by tohle opravdu vyslovil nahlas. Jenže on ta slova zopakoval, ještě upřímněji, jasněji.
"Miluju tě."
Měla jsem mžitky před očima. Zapomněla jsem, jak se dýchá. Mé tělo se začalo slabě třást, a když polštářkem palce přejel přes pokožku mého zápěstí, naskočila mi husí kůže.
"Milovat někdy znamená pustit a nechat být," podívala jsem se na něj. "Proč jsi to už dávno neudělal? Proč mě pořád přitahuješ zpátky a zraňuješ víc a víc?" polkla jsem, zatímco se mi po tváři skutálela první slza. Už jsem se kvůli němu nabrečela víc, než kvůli komukoliv jinému ve svém životě. Nedokázala jsem přestat brečet, ale taky jsem se nedokázala odtrnout od příčiny mých obtíží.
"Jsem příliš sobecký, abych tě pustil," odpověděl. "Neříkám, že… " trhaně vydechl, když jsem naklonila hlavu na stranu. "Neříkám, že bez tebe nemůžu být. Jen… prostě nechci," zamrkal. Pomalu položil hlavu zpátky na svůj polštář a jeho prsty sjely ze hřbetu mé dlaně. Teď jsem měla možnost odejít, ale ani trochu se mi nechtělo. Byla jsem hloupá. Jako můra, která stále přilétává k plamenu, i když zraňuje, i já jsem pořád seděla na kraji Tomovy postele, hleděla do jeho obličeje a naivně čekala, že se pro tentokrát nespálím.
Znovu jsem sklopila pohled ke svým dlaním, které jsem měla položené na stehnech, a uvažovala nad touhle situací. Ani jsem nevěděla, jestli vlastně chci odejít. Tohle bylo poprvé, za celou tu dobu, kdy se nechoval jako arogantní pako, poprvé, kdy jsem si připadala rovnocenná vůči jeho osobě. Dokázal mě připravit o všechnu tu nenávist, kterou jsem k němu cítila, a docílil toho, že jsem tady zůstávala sedět a dál jsem se nechala zraňovat jeho přítomností, která měla velice brzo skončit.
"Kdybych jen mohl vynahradit, co všechno jsem ti způsobil," zašeptal. Najednou mi přišlo, jako by ani trochu nebyl opilý, jako by to všechno hrál, aby mě přiměl tady zůstat. Vzhlédla jsem k jeho tváři, kterou už neměl natočenou ke mně, a zapřemýšlela, jestli mu mám říct o obrazu, díky kterému jsem získala tu tolik vysněnou stáž. Očima fixoval strop, nedíval se na mě, jako by se styděl. Nechtěl, abych v jeho očích viděla slabost.
"Musíš přemýšlet nad tím, co chceš říct, než něco plácneš nahlas. Nedovedeš si představit, jak i slova dokáží ublížit," řekla jsem mu.
"Dovol mi ti to vynahradit," znovu na mě upřel svůj palčivý pohled a položil dlaň na místo vedle sebe.
Pomalu jsem zavrtěla hlavou. "Na něco takového je pozdě," hlesla jsem.
Zhluboka se nadechl a prsty si přejel přes zarostlé tváře, už však nic dalšího neřekl. Špičkou jazyka si přejel přes horní řadu zubů a znovu se přetočil na bok, jako by na mě chtěl lépe vidět. Neměla jsem už síly mu pohled oplácet, tak jsem prostě hleděla na své prsty. Nejlepší bude počkat, až usne, a pak se prostě vytratit.

Po dlouhé chvíli ticha, kdy bylo slyšet jen naše rozdílné dýchání, se znovu ozval jeho šepot. Tichá prosba, kterou už jednou vyslovil, a já nechtěla vyhovět.
"Lehni si ke mně," zamumlal.
Ani teď jsem ho nechtěla poslechnout. Nevěřila jsem mu, ale hlavně jsem nevěřila sobě. Nedokázala bych vedle něj ležet a nebrečet. A v tom byl ten hlavní problém - já už neměla sílu brečet. Měla jsem pocit sucha, jako bych za poslední dny vybrečela všechny slzy, které jsem kdy v sobě mohla mít.
"Proč ses opil?"
"Když nepiju, začnu cítit," odpověděl pomalu. "A než abych řešil tvůj odjezd… V mém životě je snazší nic necítit. Neřešit emoce a prostě… jít," hlesl a neurčitě mávl dlaní ve vzduchu mezi námi. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak osamělý život musí žít. Neschopný věřit jedinému člověku, kromě nejbližšího bratra. Setkávat se s lidmi, kteří předstírají zájem jenom proto, aby z toho vztahu něco získali. "Právě proto tě chci mít u sebe," ozval se po chvíli ticha, kdy jsem se zaobírala jeho životem. "Viděla jsi světlé ale i tmavé stránky a přesto jsi zůstala."
"Nic jiného mi nezbývalo, když jsi mi vyhrožoval právníkem," ušklíbla jsem se sama pro sebe a poposedla si, abych na něj nemusela hledět. Všechno znovu vyplulo na povrch a já byla naštvaná. Na něj, ale taky na sebe, že jsem všechno tohle dopustila. Schovala jsem si obličej do dlaní a frustrovaně zafuněla, než jsem s definitivním rozhodnutím vstala. Ohlédla jsem se přes rameno a setkala se s jeho pohledem. Namáhavě se zvedl do sedu, dlaněmi se opíral vedle svého klína, aby se udržel v částečně vzpřímené pozici, když se zhluboka nadechl.
"Zoe, omlouvám se ti. Za všechno," zamumlal ztěžklým jazykem. Nevěřícně jsem zírala do jeho opilého obličeje. Nepokračoval s urážkami, které k předchozí omluvě před školou připojil. Odmlčel se a znaveně zamrkal, pomalu k sobě přitiskl víčka, než je zase od sebe odlepil. Byl tak opilý. V ten moment jsem si to všechno uvědomila.
"Nikdy by ses mi neomluvil, kdybys nebyl opilý," konstatovala jsem. "Nikdy by ses neomluvil, kdybys nevěděl, že je tohle poslední noc, kdy mě vidíš," pokračovala jsem. "Jako bys existoval jenom proto, abys mě ničil znovu a znovu. Dokud to sama neukončím a nezpřetrhám veškeré mosty, které k tobě vedou," krátce jsem zavrtěla hlavou. "Nikdy by ses ani nenamáhal s pitomou textovkou, aby ses mi omluvil," ukázala jsem na něj prstem.
Chvíli na mě zíral, než sklopil pohled ke svému klínu. Měla jsem pocit, jako bych vynadala malému klukovi. Prsty jsem si prohrábla vlasy kolem obličeje a frustrovaně zamručela.
"Jsi neuvěřitelný," polkla jsem přes knedlík v krku. I tohle byla další hra, kterou zkoušel moji trpělivost?
Bez dalšího slova jsem se otočila na patě a zamířila z jeho ložnice. Uslyšela jsem za sebou šramot, ale už mi bylo jedno, co Tom dělá. Prošla jsem prostorným obývacím pokojem a směřovala své kroky ke dveřím jeho bytu. Když jsem však kolem předloktí ucítila jeho prsty, naštvaně jsem se otočila.
"Bože můj, už mě nech být!" zvýšila jsem na něj hlas. "Nemám nejmenší potřebu zůstávat v tvé přítomnosti!" sykla jsem, zatímco jsem prstem píchla do jeho hrudi. On však na nic dalšího nečekal. Prsty obemknul můj obličej a sklonil se k polibku, kterým spojil naše rty v jedny. Cítila jsem těžký alkohol, cítila jsem jeho malátné tělo blízko tomu mému. Když zavrávoral, spolu s ním jsem ztratila rovnováhu. Pevně mě přitiskl ke své hrudi, jednu paži držel omotanou kolem mého pasu, zatímco mě druhá dlaň hřála na straně krku. Škrábal mě svými vousy a funěl do mé tváře, ale to všechno mi bylo jedno. Líbal mě. A mé srdce pukalo.

Ani nevím, kde jsem tu sílu sebrala, ale dlaněmi jsem zatlačila do jeho hrudi a odstrčila ho od sebe. Se slzami v očích jsem sledovala, jak s nerozhodnými kroky hledá balanc, a ovládala samu sebe, abych do něj nestrčila ještě jednou, aby doopravdy spadl.
"Kde bereš tu drzost!" křikla jsem na něj. "Jak jenom můžeš?!" pokračovala jsem a pěstí vrazila do jeho prsou, zatímco se mi začínal hlas třepat. "Nesahej na mě!" dodala jsem už ne tak sebejistě a pěstí praštila do jeho hrudi. "Myslíš, že ti jenom tak odpustím, že ses vyspal s Julií? Že jsi ji vytáhl ven i další den?"
"Chtěl jsem, abys žárlila."
"Mlč, sakra!" zavrčela jsem na něj mezi mocnými nádechy, kterými jsem chtěla zabránit svému tělu, aby se zhroutilo. Byla to zoufalá situace. My dva jsme sami byli těmi zoufalci.
Nechal se ode mě praštit, nechal mě, abych na něj křičela, zatímco přešlapoval na místě a nejistě udržoval vzpřímený postoj. Po tvářích mi začaly téct slzy. Ten polibek ve mně vyvolal potlačované emoce, vztek, který jsem v sobě dusila. Dlaněmi jsem si zakryla obličej a rozvzlykala se jako malá holka. Neuplynulo moc vteřin, kdy jsem kolem ramen ucítila jeho silné paže. Jeho objetí nebylo jako Billovo, ani vzdáleně se tomu nepodobalo. Z jeho přítomnosti se mi podlomila kolena. Ani on neustál ten nápor mého těla. Sesunuli jsme se na zem, v jeho objetí jsem dosedla na měkký koberec a dál brečela kvůli osobě, která mě teď tak láskyplně ochraňovala svým tělem.
"Tohle jsme my," zamumlal kousek od mého ucha. "Příliš rozdílní, abychom spolu vydrželi a nehádali se, ale stejně nás to k sobě táhne," pokračoval a zabořil obličej do mých vlasů. "Dokonalý příklad toho, proč se člověk nemá zamilovávat."
Proč najednou mluvil tak rozumně? Kde se to v něm bralo a proč už takový nebyl dřív… dřív, kdy jsem ještě mohla odpustit to, co udělal? Políbil mě na spánek a já prsty přejela přes své tváře. Opřela jsem ubrečený obličej o jeho hruď a vzlykala do trika, které smrdělo cigaretovým kouřem. Cítila jsem jeho kolínskou, jeho pižmo, jeho celého. Pažemi jsem objala jeho pas a dál tiše brečela, zatímco mě chránil svými pažemi.
Jak absurdní situace.
Tohle jsme my.
"Nenávidím tě," zašeptala jsem a klouby prstů si otřela horkou tvář.
Uslyšela jsem Tomovo tiché pousmání. "I já tebe," odpověděl mi. Když jsem vzhlédla do jeho obličeje a uviděla najednou střízlivější pohled, myslela jsem, že jsem se zbláznila. Znali jsme se tak krátce a přitom jsme spolu toho tolik prožili. Polštářkem palce přejel přes mou tvář a utřel další slzu, která po ní stékala kvůli němu.
"Jsi to nejhorší, s čím jsem se ve svém životě musela vypořádat," zašeptala jsem, klopíc pohled k jeho pažím omotaným kolem mého pasu. Nohy jsem měla skrčené u těla. Když přejel prsty přes mé stehno, projela mnou vlna nepochopitelného strachu. Mlčky jsem zírala na ty vytetované číslice. Zastavil pohyb v místech, kde se pod látkou džínů nacházela ta nepěkná jizva, a pomalu se nadechl.
"Ty máš jizvy na těle, já mám jizvy na duši. Zase tak moc se nelišíme," vydechl.
Hleděla jsem na jeho dlouhé prsty, které se mě dotýkaly v místech, která byla pro ostatní jako zakázaná. Ještě nikomu jsem nedovolila to, co teď Tomovi, ale ani trochu jsem si nepřipadala divně, nebylo mi to nepříjemné. Ač se o mé jizvě dozvěděl nejvíc nevhodným způsobem, nikdy nic dalšího k ní neřekl. Nezíral na mě jako na poškozenou, nevyzvídal, jak jsem k ní přišla. A teď přes ni přejížděl prsty - hladil ji - jako by to byla normální část mého těla. Vzpomněla jsem si na jeho slova o tom, že toho máme víc společného, než si myslím. Dřív jsem si to neuvědomovala, myslela jsem, že prostě plácnul věc, která mi přišla na mysl. Teď jsem to však viděla v mnohem jasnějších barvách.
"Půjdeme si lehnout?" zeptal se a tím přerušil mé myšlenky ohledně mých tělesných a jeho psychických jizev. Tázavě jsem k němu zvedla pohled. "Teď v noci tě domů nepustím," zavrtěl na to hlavou a starostlivě se na mě podíval, jako by mi četl myšlenky, které mi teď prolétly hlavou o tom, že se nikdy nestaral o mé bezpečí. "O nic se nebudu pokoušet, slibuju. Na to jsem stejně moc opilý," uchechtl se a kolísavě vstal. Pousmála jsem se spolu s ním a nechala se vytáhnout na nohy. Bože. Svět musel vykolejit ze své běžné osy. My jsme se spolu smáli. My dva, kteří jsme byli příliš rozdílní.
My dva.
Držel paži kolem mých ramen a spíše se o mě opíral na cestě zpátky do ložnice, než že by mě vedl vedle sebe. Vůbec jsem si nepřipadala jako jedna z dívek, se kterými kdy strávil noc. Možná za to mohla slova, která kdysi řekl o tom, že si dívky nevodí k sobě do postele. Nevím, co znamenalo, když by si nějakou k sobě dovedl. Teď jsem však věděla, že v jeho životě zastupuju naprosto jinou pozici, než ty davy žen přede mnou. Neznamenalo to, že se teď spolu vyspíme. Něco takového bych nedokázala. Ale už i to, že jsem se jím nechala vést do jeho pokoje, byl veliký krok, který jsem ještě na začátku večera považovala na nemožný. Zůstala jsem stát u kraje postele a přemýšlela nad tím, jak se můj život změní i tím pouhým válením se po jeho matraci.
Lehl si na postel a natáhl ke mně ruku, abych si konečně za ním lehla taky. Když jsem tentokrát poslechla a vyhověla jeho přání, blaženě zafuněl do mých vlasů. Choulila jsem se v jeho náručí, hlavou se opírala o jeho paži, kterou měl omotanou kolem mých ramen, a přemýšlela nad tím, jak moc se můj život změnil od doby, co jsem ho poznala.
"Když jsem tě poprvé potkal, nikdy jsem ani na vteřinu nepomyslel na to, kolik pro mě nakonec budeš znamenat," zašeptal.
Bolestně jsem vydechla. Proč tohle musí být naše poslední noc?

B.
 


Anketa

Povídka "Interlude" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Monchichi Monchichi | 4. února 2016 v 8:45 | Reagovat

Som rada, že si zverejnila ďalší diel, ktorý je proste úžasný a dokonalý ( !!! ), ale do kedy mám teraz čakať na ďalší??... dúfam, že do zajtra... :D :D :D

2 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 4. února 2016 v 11:51 | Reagovat

Pošli mi tvou Múzu, ať mi pomáhá při psaní nového příběhu :D

3 Mintam Mintam | Web | 4. února 2016 v 12:32 | Reagovat

Ach, takhle krásně ukončit to naše trápení. Nestačilo že jsme se trápily (teda mluvím hlavně za sebe) tou atmosférou ve včerejším díle, ale ještě bychom se trápili čekáním. Jsi tak hodná.
Normálně jsem si díl, chtěla odložit, ale po včerejším zkroušeném usínání (i když jsem se snažila nemyslet), je tohle jako balzám na duši, jako náplast po tom všem. Včera jsem sice spala, že se povídka nedá číst tak, že člověk skáče ke komentáři, dneska to ale zase poruším. Budu jí číst totiž na dvakrát.
Teď jsem došla až do části s polibkem a mé srdce po včerejšku skutečně pookřálo, má mysl se vyjasnila. A je mi jasné, že třeba v druhé části bude ještě něco, co mi to pokazí, ale možná proto jsem zatím nečetla dál. Abych si užila tu skvělou atmosféru první části - nebo alespoň její konec.
Je mi jasný, že si Zoe to všechno zlé, ohavné, otravné, zraňující, nemůže hodit za hlavu a musí na to myslet stále... Ale pokusila se. A už na to je podle mne dost silná :) Zvládá to úplně bravurně. Já bych se už asi dávno složila.

Jdu se vrhnout na druhou část a jestli tam bude něco, co mne zase z té zasněné první části dostane, budu brečet dupat a vztekat se!
"Nesnáším tě." - proč dokáže takhle věta najednou tak krásně zahřát? Po tom všem, je tohle poslední noc, kdy se spolu smějí, prožívají společné emoce, které sice nadále zraňují, ale už ranní jen tupými hroty. Tupé jsou alespoň po dobu, dokud se můžou držet v náručí... A jsem moc ráda, že tento díl skončil zatím pozitivně. Protože včera jsem fakt brečela jak malá holka, a dneska se usmívám, a to už je změna :) A velice pozitivní změna, těší mě, že to tak je, a že se oba alespoň na tu poslední noc cítí o mnoho lépe... ale s bolestným nádechem očekávám díl další - bojím se totiž, že to loučení mě asi zase zraní, stejně tak jako ty dva :(
No uvidíme, třeba dokážeš mile překvapit :) ;) Budu doufat.

4 teress teress | 4. února 2016 v 12:37 | Reagovat

Ještě že jsem sem dnes nakoukla, jinak bych se ochudila o další úžasný díl. Sakra, měla bych se učit na poslední zkoušky, ale to se prostě nedá. Nestačím s dechem, jak to čtu. Už včerejší díl jsem četla s očima navrch hlavy (ale prostě mi nešel přidat komentář, nechápu proč :/ :D) a dneska už tuplem musím vypadat jako postavička z animáku. :D Tom se konečně rozhoupal a Zoe zase aspoň trochu povolila, to snad ani nemůže být pravda. Těším se na další díl a druhou řadu jako malá. :)

5 Jennifer (Kaulitz) Jennifer (Kaulitz) | E-mail | Web | 5. února 2016 v 1:00 | Reagovat

Pane Bože! Tak toto bolo neskutočne nádherné ♥ a o chvíľu už nebude -_- Och...nerob to, už ich nerozdeľuj, prosím :-(

6 E. E. | Web | 5. února 2016 v 10:32 | Reagovat

Tento diel je naozaj ,ale naozaj dokonale napísaný. Nedokázala som sa od neho otrhnúť a nechcela som aby skončil.
"Milovat někdy znamená pustit a nechat být," .....a toto? Toto ma úplne dojalo. ??? :-(  ach...
Posledný večer. Škoda, že je to medzi nimi fajn až teraz. Na poslednú chvíľu, ale predsa len :-)

7 Ká. Ká. | 5. února 2016 v 21:28 | Reagovat

Aww. Az se mi vubec nechce cist ten posledni dil, protoze bude urcite desne smutnej.
Doufam,ze makas na druhy rade poradne! 😃

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama