Interlude - 21. Otázky budoucnosti [konec]

5. února 2016 v 14:52 | Báři ツ |  Interlude
Děkuji všem za přízeň u téhle povídky, byli jste prostě nejlepší. ♥ Musím se přiznat, že jsem předchozí díly měla napsané během několika dní, prsty mi samy běhaly po klávesnici a až jsem skoro nestíhala psát. Po dlouhé době jsem měla nadepsané díly na několik dní dopředu, to se mi stalo naposledy na střední. :D Ale tenhle díl... ten mi teda dal opravdu zabrat. Psala jsem ho snad týden. Celý týden, než jsem vyplodila to, co by se dalo zveřejnit. Možná je to těžkostí situace, ve které se Zoe nachází, možná je to tím, že se musím s povídkou rozloučit a podvědomě jsem prostě nechtěla. Ale už pracuju na druhé řadě, takže nezoufám. Těším se na vaše ohlasy u posledního dílu, moc děkuji za všechny vaše komentáře, hlasy, lajky... prostě za všechno. ♥ S druhou řadou se setkáme hned následující týden. Vy si užijte kapitolu, já se jdu kochat dalším zeleným políčkem v ISu *juchjuch* :) B.



Jsou momenty, které zanechávají zásadní rýhy v běhu života. Momenty, kdy si člověk uvědomí, že už nic nebude stejné jako dřív. Život se rozdělí na dvě části - před tím momentem a po tom momentu. Právě teď nastávala ta chvíle. S Tomem jsme se dokázali normálně bavit, dokázali jsme spolu strávit tolik času, dokázali jsme si opravdu povídat, aniž by padaly urážky, obviňování nebo nekonečné výčitky. Možná za to mohla jeho opilost, možná fakt, že jsme spolu měli být naposledy. Jak jsem nenáviděla dny, kdy jsem za ním musela docházet, a nesnášela chvíle v jeho přítomnosti, teď jsem si přála, aby byla tahle noc nekonečná. Právě teď jsem chtěla svůj život zastavit, aspoň na pár hodin, a nestárnout, neposunovat se vpřed.
Pomalu jsem si olízla rty, oči upřené k jeho hrudi, kterou byl ke mně natočený, a nejistě se nadechla. "Proč ses od začátku nechoval tak hezky, jako teď," zamumlala jsem nahlas přání, na které jsem už několikrát pomyslela.
"Protože jsem pitomec?" zašeptal svou nejistou odpověď. Uslyšela jsem jeho pousmání. Po jeho slovech jsem se i mé rty roztáhly do náznaku úsměvu.
"Billovi jsi řekl, že jsme přátelé," začala jsem. "Kdybys - kdybys mi hned od začátku řekl, že jen chceš někoho, s kým trávit čas…" zamrkala jsem a zvedla k němu pohled. "Pochopila bych to," dodala jsem s lehkým pokrčením ramen.
"Byla by to slabost."
"Byla by to upřímnost," oponovala jsem.
Tom se zhluboka nadechl a sevřel rty do tenké přímky. Uslyšela jsem jeho polknutí, nic dalšího však neřekl.
"Kdybys byl upřímný, chovala bych se k tobě úplně jinak. Dočkal by ses té úcty a respektu, co jsi tolik vyžadoval," zamrkala jsem a znovu sklopila pohled k jeho hrudi. Prsty přejel přes mé rameno a mlčky vyčkával, než dořeknu, co mám na srdci. "Až od druhých jsem se dozvěděla, kdo doopravdy jsi. Nezáleží mi na tvojí slávě, na tom, čím se živíš. Já lidi nevyužívám. Záleží mi na tom, jak se mnou lidé jednají. A ty jsi se mnou jednal jako se špínou."
"Netušíš, jak osvěžující je, když mě jednou za čas někdo nepozná. Když si někdo myslí, že jsem jenom syn nějakého zbohatlíka," zamumlal.
Krátce jsem se zasmála. "Já si myslela, že jsi nějaký drogový dealer nebo mafián," řekla jsem a vzhlédla do jeho obličeje. Zasmál se společně se mnou. Odhalil řadu dokonalých zubů v ještě dokonalejším úsměvu. Tolik mu to slušelo, když se usmíval - vesele a přátelsky.
Klouby prstů přejel přes mou tvář. "Jsi nádherná," zašeptal. Rychle jsem sklopila oči a v duchu děkovala okolnímu šeru, že skrývá mé rudnoucí líce. "A já jsem opravdu pitomec. Mohli jsme se mít skvěle a ty teď odjíždíš," vydechl. Znovu jsem ucítila odér těžkého alkoholu.
"Stejně po nějakém čase sám odjedeš, ne? Máš přece… tu kapelu," lehce jsem trhla rameny. "Tím pádem máte i koncerty. Nebo něco v tom smyslu," zamrkala jsem a znovu odvážně zvedla pohled do jeho obličeje. Mlčky přikývl. A já nic dalšího neřekla. Nemělo cenu.

Chvíli jsme si hleděli do očí, než se přitáhl blíž ke mně, aby mě mohl políbit. Prvně se zlehka otřel o mé rty, než polibek prohloubil. Špičkou jazyka dráždivě přejel přes linii mých rtů a vzrušeně vydechl proti mé tváři. Když prsty položil na stranu mého krku, ukončil polibek. Čelem se opřel o to mé a pořád držel víčka přitisklá k sobě.
"Stejně tě pořád nenávidím," pošeptala jsem, ačkoliv jsme už oba dva věděli, že to není pravda. Milovala jsem ho tak neskutečným způsobem, že mě trhalo ve dví, že musím odjet. Ještě před pár hodinami to bylo vytoužené vysvobození, teď to byl proklatý důvod k odstěhování. "Teď máš odpovědět, že mě taky nenávidíš."
Tom však mlčel. Prsty sjel přes můj krk až k lemu výstřihu mého trika. Srdce se mi vydalo na splašený pochod, když dvěma prsty zajel pod triko. Lehkým dotekem kopíroval linii mé klíční kosti, kde mohl cítit tlukot mého srdce.
"Nechtělas, abych ti lhal, ale abych byl upřímný. Tak buď upřímná i ty ke mně," řekl stále znatelně opilým jazykem. Zahleděl se mi do očí a já mu pohled oplácela, zírala jsem do těch temných duhovek, ve kterých už nebylo ani náznaku vzteku či pohrdání, neschopna vyslovit slova, která on už dávno řekl.
S polknutím jsem zavrtěla hlavou. "Nemůžu. Promiň, prostě nemůžu říct, co asi chceš slyšet."
"Já se tomu vlastně ani nedivím," zamrkal a lehce zahýbal prsty pod mým trikem. "I tak věřím tomu, co cítím tady. Na slovech mi už nesejde."
Věděl, co pro mě znamená. Jeho pohled jasně říkal, že si je vědom chyby, kterou udělal, když se od začátku choval jako kretén. Jako monstrum. A když někdo miluje monstrum, pořád to z něj nečiní člověka. Zamrkala jsem. Cítila jsem v očích palčivé slzy. Teď jsem však měla chuť brečet nad sebou samotnou. Myslí mi probíhaly jeho slova, snažila jsem se je udržet naživu a vrýt si je hluboko do paměti. Jestli je tohle naše poslední chvíle, ať je tedy ta nejlepší.
Buď upřímná i ty ke mně.
Zamiloval jsem se do tebe.
Tohle jsme my.
Přetočila jsem se na záda a zahleděla se na tmavý strop. Poslouchala jsem Tomův dech, který se prohluboval. Možná usínal, možná prostě jen zvonil své nádechy. Se slabým zamručením se ke mně ještě více překulil a položil paži kolem mého pasu, jako by mě chtěl ochraňovat. Jako bych potřebovala ochraňovat. Přitom on byl vždycky ten, před kým jsem se chtěla skrývat, kdo mi ubližoval a před kým jsem potřebovala ochranu. Najednou se přitulil k mému boku, jako bych nakonec byla já z nás dvou ta silnější. Zabořil obličej do mých vlasů a bradou se opřel o mé rameno.
"Nechci tě ztratit," zašeptal.
"Jenže my dva jsme nebyli pro nic jiného předurčeni, než abychom se navzájem ztratili," zamumlala jsem.
Neodpověděl, jen se trhaně nadechl. Neměl k tomu co říct. Sám musel vědět, že mám pravdu. My dva jsme neměli nic, žádnou budoucnost, než pár nastávajících minut. To byl průnik našich vesmírů.
"Kéž bychom se mohli ztratit v sobě," vydechl.
Zamrkala jsem a nechala po spáncích stéct další slzy. Teď mi nezbývalo nic jiného, než počkat, až usne. Nedokázala jsem si představit, že bych se mu ještě kdy měla podívat do očí, aniž bych necítila všechnu tu bolest. Všechno to ponižování. Jeho krutá slova, jeho jízlivé úšklebky a hostilní pohledy. Ať jsme k sobě cítili cokoliv, všechno by se to vracelo. Není nic na světě, co by mě toho břemene zbavilo. Snad jen čas a odloučení dokáže nemožné. Lidská mysl je mocná a po čase si pamatuje jen to dobré, pokud se člověk aspoň trochu snaží na to špatné zapomenout. Třeba dokážu někdy v budoucnu na Toma pomyslet a pousmát se nad vzpomínkami toho, co jsme spolu prožili. Jenže co hezkého jsme spolu prožili, abych na něj mohla myslet v dobrém?
"Pokud nás osud jednou přivedl na jednu cestu, může to udělat i podruhé. Třeba se můžeme zase někdy nalézt."
Nechala jsem jeho slova bez jakékoliv odpovědi. Sice měl pravdu, ale problém byl v tom, že jsem nevěděla, jestli ho chci kdy ještě potkat. Mohla jsem bez něj žít do teď, můžu bez něj žít i nadále. Co jsem ovšem netušila, bylo, že odloučení dělá srdce někdy mnohem více milující. Spoléhat se na to, že na něj přestanu myslet, když už ho nebudu mít ve své blízkosti, byla chyba, které jsem se neměla dopustit.
Mlčela jsem delší dobu a ztěžka otvírala oči. Ležet na té příjemně měkké matraci mě nutilo ke spánku, táhlo mě to do říše snů a já se ze všech sil vzpouzela. Nechtěla jsem tady usnout z více důvodů. Napínala jsem všechny své smysly, abych vydržela vzhůru. Čekala jsem, až Tom usne, abych se mohla tiše vytratit, přijít domů, dobalit si poslední zbytky svých věcí a čekat, až se mi ozve táta, aby mě zavezl domů. Když se jeho paže kolem mého pasu několikrát lehce zacukala, nejistě jsem k němu pootočila hlavu. Teď jsem měla jistotu, že doopravdy usnul. Měl zavřené oči, lehce pootevřenými rty nasával vzduch a svaly obličeje měl uvolněné v blaženém spánku, ve kterém se teď nacházel. Když se zhluboka nadechl a jeho hruď se nadzvedla, nedokázala jsem odolat pousmání, které se dralo na mou tvář. Vypadal tak nevinně a zranitelně, že jsem měla chuť ho obejmout a nepustit do samého rána. Jenže to bylo přesně to, co jsem udělat nemohla. Nemohla jsem mu vyhovět, zůstat tu s ním a ráno se chovat, jako by se nic nestalo. Stalo se toho totiž hodně. Patří do mého života sotva pár týdnů, ale i tak ho dokázal obrátit vzhůru nohama. Jako bych byla postavená budova a on hurikán, který zapříčinil její zřícení.

Poslouchala jsem jeho klidné oddechování, užívala si posledních chvil v jeho společnosti, dokud jsem nesebrala zbytek svých sil, abych se zvedla z postele a nadobro odešla z jeho života. Na jednu stranu jsem si připadala jako neskutečný srab, že ho tu takhle nechávám, že ho opouštím, zatímco on klidně spí, ale na druhou stranu jsem potřebovala opravdu hodně síly a odhodlání, abych to provedla, což bych bez špetky odvahy nezvládla. Byla jsem v koncích z toho, jaké protiřečící si pocity ve mně vyvolával. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat a čemu věřit, jestli svému srdci, které ho milovalo, nebo své hlavě, která mi připomínala, co za krutosti byl schopný udělat.
Nechala jsem jeho paži sjet po mém pasu, a když dopadla na měkkou matraci, ve vší tichosti jsem se zvedla z postele. Jen na chvíli jsem si prohlédla jeho spící tělo, klidný obličej a pravidelně se zvedající hruď, než jsem se rozhodla, že už opravdu odcházím.
"Kdybys jen tušil, jak moc tě miluju," zašeptala jsem, zatímco jsem pohledem sjížděla po rysech jeho obličeje. Bylo snadné říkat to spícímu, do očí bych mu to snad nikdy nepřiznala. I když to věděl, ujistit ho tak silnými slovy jsem prostě nebyla schopná. Rychle jsem se otočila na patě a vydala se z jeho ložnice směrem ke dveřím jeho bytu. Čím dřív odsud odejdu, tím méně to bude bolet. Jako stržení náplasti - prostě rychle a bez otálení. Prošla jsem obývacím pokojem a moc se nerozhlížela. S překvapením jsem zjistila, že mám svou bundu pověšenou nad Tomovým botníkem a boty hozené u dveří jeho bytu. Bill mi je sem musel v průběhu noci přinést. Byl tak ohleduplný, až mi bylo líto toho, že jsme se opravdu nerozloučili, jak jsme chtěli. Očima jsem přeletěla přes lístek, který byl položený na botníku.
"Zoe, ještě se za mnou stav. Na čase nezáleží, Bill."
Bolestně jsem vydechla. Něčeho takového prostě nejsem schopná. Už jsem se přemáhala, když jsem u Toma zůstala takovou dobu. Jít teď za Billem by jen znásobilo výčitky mého svědomí, že je tu takhle opouštím. Na něco takového už prostě nemám.
Uchopila jsem propisku, se kterou Bill papírek se vzkazem zatížil, a napsala jediné slovo. Ač to nebylo vysvětlení, snad mu dá jasně najevo, že jsem sama takový konec nechtěla.
"Promiň."
Protáhla jsem paže rukávy své bundy a během následující vteřiny jsem si nazula své boty. Tiše jsem za sebou zavřela dveře bytu a postavila se před dveře výtahu. Stisknutím tlačítka jsem ho k sobě přivolala a měla pocit, jako by se čas neskutečně táhl, než kabina konečně zastavila v patře, ve kterém jsem se teď nacházela. Rychle jsem nastoupila a zády se opřela o stěnu výtahu, zatímco se dveře zavíraly a melodický hlas mi ohlašoval, že jedu do přízemí. Zamrkala jsem, přemáhajíc se, abych už nebrečela, a sledovala číslice pater, kterých postupně ubývalo. Když jsem konečně vyšla ze dveří budovy na čerstvý vzduch, měla jsem pocit, jako by mi z ramen spadlo neskutečně veliké břemeno. Pomalu začínalo svítat, ponurým nebem se prodíraly první sluneční paprsky dnešního dne. Vzhlédla jsem nad sebe a zničeně vydechla, neschopná dalšího kroku. Kdyby nebylo té stáže, možná bychom s Tomem nakonec dokázali fungovat. Jenže stáž tu je a je to jedinečná příležitost, které se nehodlám vzdát. I tak jsem měla hrozný pocit z toho, co jsem udělala. Měla jsem radši odejít na začátku večera, než ho takhle ukolébat do spánku a pak zbaběle pláchnout. Cítila jsem, že ho ztrácím, ačkoliv jsem ho nikdy neměla. A s tím jsem ztrácela i sebe samou. Prsty jsem si prohrábla vlasy a pak dlaně strčila hluboko do kapes. Ať táta přijede co nejdřív. Tohle město už víc nezvládám.

Do doby, než měl přijet táta, jsem měla ještě spoustu času. Své kroky jsem nesměřovala domů, kde mě už nečekalo nic jiného, než sbalené krabice a prázdné místnosti. Když jsem se postavila před dveře bytu, byly to dveře od Chuckova bytu. Bylo časné ráno a já se cítila až moc živá na to, že jsem celou noc nespala. Hlavou mi prolétalo až příliš velké množství myšlenek, mým tělem prostupovalo až moc emocí. Nebyla bych schopná usnout, určitě ne klidným spánkem.
"Zoe?" překvapeně zamrkal, když zjistil, že je to moje maličkost, která stojí na prahu jeho dveří v tak brzký čas.
"Můžu?" zeptala jsem se. Už jsem nebrečela. Tváře jsem měla suché delší dobu, měla jsem pocit, že moje studna vyschla.
"Samozřejmě," odpověděl mi s něžným objetím kolem ramen. Zabořila jsem obličej do jeho trika a nedbala fleků, které na něm měl. Nechala jsem se od něj pohladit přes vlasy a ještě více přitisknout k jeho hubenému tělu.
"Bude se mi tolik stýskat," zamumlala jsem do jeho hrudi. S vydechnutím jsem se od něj odtáhla a zahleděla se do jeho očí, do obličeje, který mi tolikrát pomohl, který mě tolikrát rozesmál a dokázal mě přivést na jiné myšlenky.
"Zlatíčko, nic netrvá věčně, a ani tvoje trápení nemůže být bez hranic," oplatil mi pohled a zlehka se pousmál. "My budeme v neustálém kontaktu. S naším životním stylem ten malý časový posun nebude vadit," zavrtěl hlavou. "A jestli mluvíš o Tomovi, tak ti rovnou říkám, že si ten bastard tvoje stesky nezaslouží," zamrkal s vážným výrazem ve tváři.
"Strávila jsem u něj noc," zašeptala jsem a stydlivě sklopila pohled ke svým dlaním, se kterými jsem přejela přes jeho pas. Prsty jsem si prohrábla vlasy, které mi spadly do obličeje, a zhluboka se nadechla, sbírajíc odvahu k tomu, abych Charlesovi všechno řekla. Mlčel a napjatě vyčkával. Všiml si, že mám další slova na jazyku, jen nevím, jak a čím začít. Chápavě položil dlaň na mé rameno. "Choval se tak mile," zamrkala jsem. "Byl naprosto vyměněný. Byl…"
"Byl by dokonalý."
Souhlasně jsem přikývla a zdůraznila slova, která jasně říkala, že to není realita, jen má tužba. "Byl by."
"Zoe, teď musíš myslet na svou budoucnost. Tom se k tobě od začátku choval jako ke špíně. Tímhle vším jsi mu dokázala, jak moc se spletl. Ať teď trpí, ať si sám líže rány!"
"Jenže…" chtěla jsem začít protesty, ale hlas mě zradil. Zlomil se mi, začínala se mi třepat brada, avšak žádné slzy už nepřicházely.
"Vymaž ho ze svého života."
"Ale já nechci," zašeptala jsem. "A hlavně ne Billa. Ten si nezaslouží, abych ho ignorovala, nezaslouží si ode mě takové zacházení," řekla jsem s lehkým olíznutím rtů.
"A myslíš, že by ses dokázala bavit s jedním a nemyslet na druhého, když jsou skoro jako jedna osoba? Kotě, ti bez sebe nedají ránu, moc dobře to víš," ukázal na mě prstem. Frustrovaně jsem vypustila vzduch ze svého těla. "Teď to možná bude bolet, ale je to tak lepší. Udělat čistý řez a nechat to zahojit, než mít roky zanícenou ránu, která pořád mokvá, bolí a neléčí se."
"Mluvíš moc rozumně na to, že jsi můj bláznivý kamarád," pousmála jsem se.
Chuck se uchechtl a znovu mě objal kolem ramen. "Jenom mi slib, že v Los Angeles hned první den nenarazíš na nějakého pitomce, který by ti ze života udělal peklo, jako tenhle Kaulitz," zamumlal do mého ramene.
"Budu se snažit," řekla jsem a pomalu zavřela oči, které mě z přemíry bdění pálily. Být v Chuckově náručí bylo nepostradatelnou součástí mého života. Jak teď bez toho rok vydržím?
Chuck se ode mě odtáhl na délku paží a podíval se mi do obličeje. "Jdeme na snídani? Dáme si slavnostní pocukrované koblihy. Dneska si je oba dva zasloužíme. Co na to říkáš?" zeptal se a věnoval mi zářivé pousmání.
"Říkám, že mám hlad. Takže pojďme," oplatila jsem mu úsměv. Jak lépe se rozloučit, než po našem?

~KONEC~

B.
 


Anketa

Povídka "Interlude" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 M. M. | 5. února 2016 v 15:18 | Reagovat

Krasna smutna povidka, uz se tesim na druhou radu tento konec se mi nelibi ;)

2 Ká. Ká. | 5. února 2016 v 22:00 | Reagovat

Jaaaaj, to neee, to je konec? Bozinku ty me znicis, skoro tady placu, nedycham a pak konec?! Jako co to je!
Takovy uzasny Tom! Takovy mily, ja bych nedokazala odejit.
Uf, uz at je tady druha rada ☺ moc se tesiiiim ☺
Doufam,ze se ti bude psat stejne paradne jako tahle. ☺

3 Monchichi Monchichi | 6. února 2016 v 10:11 | Reagovat

Tak akožeee - WOW!!.. dokonca sa mi až slzičky tlačili do očí.... :) krásne, krásne, krásne... tešìm sa strašne na druhú radu... ;) dúfam, že sa tu objaví čoskoro.. :D si úžasná!!!... :*

4 E. E. | Web | 6. února 2016 v 11:07 | Reagovat

To snáď ani nie je pravda, že už je koniec. Tak rýchlo to ubehlo...
Táto poviedka bola pre mňa takým únikom z reality :-D  vždy keď som sa začítala, nevnímala som nič iné ,len dej ... :-D
Hmm, predpokladala som, že to skončí takto nejako- smutne. Ale čo sa dá robiť. Ešte stále je nádej v druhej rade, na ktorú sa neuveriteľne teším, pretože Zoe čaká nový život. :-P

Ďakujem Ti za tvoje poviedky, tvoje písanie...si skvelá! ^^

5 Mintam Mintam | Web | 6. února 2016 v 23:28 | Reagovat

Ach, tak jsem si řekla, že tedy v sobotní večer se nechám zatáhnout do posledního dílu téhle úžasné povídky. Chtěla jsem si ho schovat. Schovat do doby, než by vyšla druhá řada, abych nemusela čekat... Čekat už na nic :) A hlavně jsem oddalovala čtení, protože jsem tušila, že mi to zase ublíží. A na jednu stranu ano, ublížilo. Ale s tou vidinou a nadějí, že bude druhá řada, mne to neničí tak moc.
Jejich společná noc byla strašně nádherná. Hodně upřímná a vůbec se Zoe nedivím, že nedokáže vyslovit to, co Tom. Je to něco, co se nedokáže prostě vyslovit tak jednoduše, jako namazat chleba máslem. A vzhledem k situaci, že jí vážně dosud ubližoval, to není jednoduché už vůbec.
I tak si myslím, že se Tom spokojí s tím, co mu řekla pohybem a dotykem a vůbec tím, že tam zůstala. Alespoň do doby než usnul.
I když by mne upřímně zajímalo, jak by takové ráno vypadalo. Zda by byl stále takhle upřímný, jaké by bylo loučení,...a tak. Ale takhle to bude alespoň jako s tou náplastí - rychlé ať to bolí co nejmenší dobu...

Nerozloučila se ale ani s jedním a plně jí chápu, jen jako čtenářku mne to prostě bolí a mrzí. Ale budu doufat, že se prostě v druhé řadě setkají co nejdříve a nebude nás druhá řada tak moc bolet, jako ta první :)

Jsem ale zamilovaná a proto vřelé díky za napsání této první řady. Vážně to bralo za srdce, když měl člověk atmsféru na to, aby se do toho pořádně vžil :) Nádherně napsaný. Díky, díky, a ještě jednou díky a já jdu netrpělivě vyčkávat na pokračování ;) :-*

6 teress teress | 7. února 2016 v 21:21 | Reagovat

Usmíření nakonec. Nic lepšího jsme si nemohly(?) přát. Až jsem si musela na konci povzdychnout. Vážně skvělá povídka a určitě ještě skvělejší druhá řada, jak já se těším. Čtení tvých povídek mě vždycky dokonale poteší, vážně bys měla napsat nějakou tu knihu, pěkně bych si jí přidala do knihovničky jako věrná fanynka. :D

7 Janča Janča | 27. listopadu 2016 v 22:18 | Reagovat

Proč jsem na tak úžasnou povídku narazila až teď? Nikdy jsem tento žánt neměla moc ráda a dokonce jsem si slíbila, že fanfikce číst nebudu, protože by mě to nutilo myslet podobně jako autor a představovat si nemyslitelné věci a momenty o mých idolech. Na tvém blogu jsem ale udělala vyjímku a vyplatilo se. Oblíbila jsem si tvůj styl psaní a také originalitu, propracovanost. Umíš čtenáře vtáhnout do děje tak, že prožívá stejné pocity jako postavy v příběhu. Děkuji ti :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama