Close to You | 22.kapitola

2. dubna 2017 v 23:50 | Báři ツ |  Close to You




Procitla jsem do slunečného dopoledne. Hned jsem se přetočila z boku na záda a prsty si vjela do vlasů, dlaněmi si protírajíc ospalé oči. Kdybych vedle sebe neslyšela tiché oddechování, asi bych si myslela, že to byl ten nejživější erotický sen, jaký jsem kdy měla. Jenže se nejednalo o sen. To, co se před několika hodinami stalo, byla realita. Pootočila jsem hlavu k jeho spící tváři a prohlédla si ty uvolněné rysy jeho obličeje. Když se na mě nemračil nebo se netvářil znechucen mou přítomností, vypadal neskutečně pohledně. Jenže to je tvář, kterou já málokdy vidím, abych si mohla cenit jeho osoby a milovat dny trávené v jeho společnosti. Slunce skrz jeho dlouhé řasy kreslilo stíny na tvářích, které byly porostlé tmavým strništěm, které teď neupraveně trčelo na všechny strany. Klidně dýchal pootevřenými rty, zatímco se jeho víčka chvěla kvůli snu, který se mu asi zdál. Nadzvedla jsem se na lokty a pohledem sjela přes jeho nahé tělo. Kdyby neležel na zádech, asi by neměl tak nezdravě vystouplá žebra a propadlé břicho. Nespokojeně zamlaskal a zavrtěl se na matraci. Zvedl jednu paži nad hlavu a odvrátil tvář na druhou stranu. Tím pohybem se posunula i přikrývka, která doposud ležela na jeho bocích. Teď se odkryl celý. Sotva jsem zahlédla jeho chloubu, najednou ochable visící a bez života, do tváří se mi nahrnula krev. Proč ale? Vždyť jsem předešlou noc právě to místo jeho těla laskala, ať už svými prsty, ústy nebo samotným klínem, tak proč jsem se teď červenala, že jsem ho viděla nahého?
Znovu jsem dolehla na celá záda a prsty si přejela přes obličej. Na chvíli jsem si ho schovala do dlaní, než jsem s tichým povzdychnutím neslyšně vstala. Sama jsem byla nahá, ale nevadilo mi to, když Tom očividně spal. Vešla jsem do koupelny a z věšáku na dveřích jsem sundala župan, který jsem si hned přehodila přes ramena. Protáhla jsem paže rukávy, ale nechala jsem ho rozhalený. Dnešní ráno mi bylo vedro, ať už tím svítícím sluncem, nebo tím, jak moc mi tváře hořely při vzpomínkách na předešlou noc. Uchopila jsem mezi prsty kartáček a ani se nedívala na svůj odraz v zrcadle, abych nevyvolávala další vzpomínky. Vymáčkla jsem trochu pasty na štětiny kartáčku a začala si čistit zuby, neuvědomujíc si, že si broukám melodii, která mi záhadně uvízla v hlavě, aniž bych teď cokoliv poslouchala. Po několika minutách jsem si vypláchla pusu a omyla celý obličej. Poslepu jsem se natáhla po ručníku a osušila si obličej, než jsem se na sebe konečně podívala. Prsty jsem si prohrábla vlasy a hned je stáhla do gumičky, aniž bych je rozčesala. A za stálého pobrukování jsem prošla kolem postele, na které Tom dál ležel, aniž bych se jednou ujistila v tom, že se neprobudil. Už jsem byla jednou nohou na prahu do mé šatny, když jsem uslyšela jeho ochraptělý hlas.
"Víš, že je v tomhle domě pozpěvování tabu," zamumlal. Leknutím jsem sebou drobně cukla a otočila se čelem k němu, zatímco jsem zády narazila na rám dveří, u kterých jsem se zastavila. Pohledem jsem střelila do jeho obličeje, ráda za to, že jsem nevypískla jako malá vyděšená holka.
"Netušila jsem, že už jsi vzhůru," hlesla jsem. Prsty jsem rychle přejela přes lem županu, abych si ho zavinula kolem těla, a tak zahalila své nahé tělo. "Promiň," dodala jsem s trhnutím ramen.
"Hm," zabručel a přetočil se z břicha, na kterém teď ležel, na bok a zvedl se na loket. Dlaní si podložil ospalý obličej. Pohledem přejel přes mé tělo, jako bych byla nějaký výstavní kus k prohlížení, než si pomalu olízl rty. "Uděláš snídani?" zeptal se bezbarvým hlasem. Nemračil se na mě, což byl rozhodně pokrok, ale taky se nezdálo, že by došlo k jakémukoliv zlepšení díky tomu, že jsme spolu strávili noc.
Pomalu jsem pokývla hlavou. "Můžu něco připravit," řekla jsem.
"Potřebuju kafé," povzdychl si a zvedl volnou paži nad hlavu, aby se protáhl, zatímco se přetočil na lopatky. Dlouze zívl a klouby prstů si promnul víčka. "To vždycky vstáváš takhle brzo?" zahuhlal v polovině zívnutí, takže jsem mu hůře rozuměla.
"Vstávám, kdy se probudím. Nepotřebuju se válet v posteli až do samého poledne," odpověděla jsem, aniž bych si uvědomila, jaká narážka se v těch slovech skrývá. Vešla jsem do šatny a otevřela šuplík se spodním prádlem. Rychle jsem na sebe nasoukala kalhotky a oblékla si podprsenku, zatímco jsem měla uši nastražené, abych zachytila jakýkoliv zvuk z mé ložnice. Kdyby vstal z postele, věděla bych to. Z přihrádky s kraťasy jsem vybrala jedny plátěné, ve kterých by mi dneska mohlo být příjemně, a přes hlavu přetáhla tílko z prodyšného materiálu. Slunce dál vesele svítilo, a ač bylo teprve dopoledne, už hřálo neskutečným způsobem. Možná bylo zbytečné se oblékat, nejspíš stejně strávím den v plavkách u bazénu.

Vyšla jsem ze šatny a její dveře za sebou zavřela. Tom dál ležel na mé matraci, rozvalujíc se přes celou její šířku. Nohy mu z pod přikrývky čouhaly do jednoho rohu postele, zatímco měl hlavu zabořenou v polštářích v úhlopříčném koutu. Byl přetočený na břicho, paže pokrčené v loktech a strčené pod polštářem, o který se opíral. Kdybych ho takhle viděla před půl rokem, rozplývala bych se rozkoší. Po těch šesti měsících jsem však věnovala pouhou vteřinu tomu, abych si prohlédla jeho tělo, jehož siluetu jsem mohla sledovat pod tenkou přikrývkou.
"Sem ti tu snídani nosit nebudu," řekla jsem, než jsem přešla ložnicí směrem k obývacímu pokoji.
"Uhm," odpověděl mi tichým zabručením, oči nadále zavřené. Zdálo se, že znovu usíná. Nechala jsem ho být. Než abych musela snášet jeho mrzuté ráno, to ať se radši dál válí v mé posteli. Já si zábavu umím najít i mimo své pokoje, takže nebude vadit, pokud tu bude spát až do večera. Možná to tak bude lepší, možná se tím předejde trapným chvílím. Včera jsme oba dva poslouchali svoje instinkty, nemluvili a nechali naše těla hovořit za nás. Jenže jak to bude vypadat, když spolu budeme sedět u jednoho stolu, oba dva oblečení? Změní se něco, nebo zabředneme zpátky do vyšlapané cesty zášti a podrážděnosti?
Vyšla jsem z pokoje a automaticky zamířila do kuchyně. Následujících několik minut jsem jednala podle zvyklostí, ani jsem nad tím nemusela moc přemýšlet - připravila kávu a zapnula kávovar, vytáhla ze schránky poštu a oddělila obálky od novin, které jsem si hned prohlédla, než jsem nalistovala stránku, která mě zaujala nejvíce. Zkontrolovala jsem obsah lednice a vybrala jednoduchou snídani, která se dala připravit z ingrediencí, které tu ještě zůstaly. Vytáhla jsem zbývající vajíčka a udělala francouzské toasty. Čerstvé ovoce se v domě nevyskytovalo, ale v mrazáku jsem našla nějaké pytlíky s mraženými jahodami. Nechala jsem je volně položené na talíři, aby trochu povolily, než si je přidám k osvěžující snídani. Nevadilo mi, že budou ještě ledové. Do takového parního dopoledne naprosto ideální.

S kávou a talířem, na kterém jsem měla voňavou snídani, jsem se posadila na terasu pod dřevěnou pergolu. Vybrala jsem si místo, ze kterého jsem pohodlně viděla na okna své ložnice. Nezdálo se, že by Tom vstal, nevypadalo to, že by roztáhl záclony nebo otevřel dveře na terasu, aby mohl zajít do svého pokoje. Kdybych teď přišla ke své posteli, vsadila bych se, že bych tam našla Toma tvrdě spícího. Sklopila jsem pohled k talíři a napíchla první studenou jahodu, kterou jsem chvíli válela na jazyku, než jsem ji rozkousala a spolkla. Ve své snídani jsem pokračovala bez jakéhokoliv vyrušení a jediným společníkem mi bylo všudypřítomné ticho. Když jsem dožvýkala poslední sousto a vypila poslední kapku kávy, poposedla jsem si do pohodlnější pozice. Hlavu jsem si opřela o opěrku dřevěného křesla, ve kterém jsem seděla, a zavřela oči, abych nemusela mžourat proti stoupajícímu slunci. Mohla jsem tu sedět klidně pár minut, mohlo to být i půl hodiny. Neměla jsem ponětí o čase, mobil jsem si nechala na nočním stolku. Sotva jsem si to uvědomila, uslyšela jsem z útrob domu vycházet Tomův hlas. Nijak jsem mu nedávala vědět, že jsem na terase, otevřené dveře by mu mohly být dostatečnou nápovědou. Neposlouchala jsem jeho rozhovor, který mohl být jedině s věčně volajícím Billem, dál jsem si užívala sluníčka a příjemného počasí, které dnes zpříjemňovalo den. Až když jsem uslyšela jeho šoupavé kroky na prahu francouzského okna, jedním pootevřeným okem jsem zamžourala proti slunci. Tom stál kousek ode mě, pokládal talíř s jídlem na stůl, u ucha stále držíc můj mobil. I když jsem kvůli slunci, které svítilo za jeho zády, viděla spíše jen jeho siluetu, bylo jasné, že si oblékl včerejší oblečení, které bylo během noci poházené na podlaze kolem postele.
"Jo, jasně. Dám ti pak vědět. Teď jdu jíst. - Uhm, tak čau," ukončil hovor. Nevěnoval mi jediný pohled, dokud jsem na něj nepromluvila.
"Už by sis mohl zařídit svůj telefon, nemyslíš?" zeptala jsem se. Nemyslela jsem to nijak jízlivě, ale i přes slunce, které mi svítilo do očí, jsem cítila jeho otrávený pohled.
"Dnes si ho jedu vyzvednout do města. Nemusíš se ničeho obávat," odpověděl. Z jeho slov byl znát sarkasmus, který byl pro něj běžný, kdykoliv se mnou mluvil.
"Pojedeš do města?"
"Mluvil jsem snad jiným jazykem?" zabručel. "Teď jsem řekl, že pojedu," dodal, zatímco si sedal naproti mně, jako to bylo při naší poslední společné snídani.
Zuby jsem si přejela přes spodní ret a poposedla jsem si, abych na něj lépe viděla. "Svezla bych se s tebou. Můžu?"
"Taky snad utopilas mobil ve vodě a potřebuješ nový?" zeptal se, aniž by zvedl oči od talíře, na kterém měl naloženou hromadu francouzských toastů, které už musely vychládnout do nelahodné teploty. Měla jsem chuť mu ten talíř sebrat a hodit po něm, a kdybych se trefila přímo do jeho obličeje, dočkala bych se pocitu zadostiučinění. Zamračila jsem se na něj, i když mi nevěnoval jediný pohled.
"Ne. Ale mohl bys mi zastavit u nemocnice. Zpátky bych si zavolala třeba taxík, abychom se na sebe nemuseli nějak vázat," trhla jsem rameny. Sledovala jsem jeho obličej, abych zachytila jakoukoliv emoci, kterou by mohla moje odpověď vyvolat, ale nezahlédla jsem vůbec nic. Netečně si strčil do pusy první sousto, líně ke mně zvedajíc pohled.
"Zase chceš jet do nemocnice?" zahulal s plnou pusou.
"Ty budeš kupovat mobil. U toho snad nemusím být a můžu si čas trávit, kde a jak chci, ne?" naklonila jsem hlavu na stranu.
Polkl a olízl si rty umazané od jídla. "To je sice pravda, ale neznamená to, že bys nemohla dělat něco užitečnějšího než být zase v nemocnici."
"A co třeba?" zeptala jsem se, hlas nabroušenější, než jak tomu bylo před chvílí.
Tom nějakou dobu neodpověděl a nebylo to tím, že by přežvykoval a mlčel kvůli tomu, že by měl plnou pusu. Až po několika dlouhých vteřinách ticha se nadechl. "Po jídle plánuju vyjet. Tak se připrav, ať na tebe nemusím čekat," řekl. Sice se mi nedostalo odpovědi, proč byl nespokojený s tím, že bych chtěla jet za mámou, ale to mi teď bylo jedno. Cestu za ní jsem měla zařízenou, to teď pro mě bylo prioritní. Na žádné další slova jsem nečekala. Vstala jsem a zamířila do kuchyně, aniž bych si odnesla nádobí, které jsem od snídaně nechala na stole. Jen ať se chlapec taky jednou stará.

Převlékla jsem se do šatů volnějšího střihu, které byly v pase staženy gumou, jinak mi splývaly podél boků v příjemných volánech. Vzala jsem si kabelku, do které jsem strčila peněženku, parfém a mobil, který teď používal mnohem častěji než já kdy dřív. Vlasy jsem si nechala svázané v culíku, který jsem rychle pročísla, a lehce se nalíčila, abych nevypadala jako zombie. Nasadila jsem si sluneční brýle na nos a vyšla ze svého pokoje. Kuchyňským oknem jsem nahlédla na terasu. Tom na ní stále seděl, teď však pokuřoval cigaretu a zíral před sebe. Vypadal, jako by byl zabraný ve svých myšlenkách. Stoupla jsem si na práh a teprve až když jsem si odkašlala, upoutala jsem jeho pozornost. Několikrát zamrkal víčky a přesunul ke mně pohled.
"Už?" zvedl jedno obočí, než si ke rtům přiložil cigaretu a dlouze potáhl.
"Jdu čekat do auta. Kde máš klíče?" zeptala jsem se.
Pomalu si olízl rty. "Popravdě, nejsem si úplně jistý. Buď jsou u botníku nebo někde v mém pokoji," řekl. Slabý vítr provál kolem a rozcuchal mu neučesané vlasy. Tom hned prsty uhladil prameny vlasů zpátky na místo a přejel si přes strniště. "Asi budou v mém pokoji."
"Fajn," protočila jsem oči. Položila jsem kabelku na kuchyňskou linku, která byla kousek za mnou, a přes terasu jsem se kolem bazénu vydala do jeho ložnice. Nečekala jsem na jeho svolení, které bych určitě nedostala, a šla je hledat. Ačkoliv jsem nečekala zázračné změny v jeho chování, nepočítala jsem s tím, že by se po společně strávené noci jeho zášť vytratila, zároveň jsem nemyslela, že se budu muset dál dívat na jeho zamračený obličej a dál snášet jeho otravné průpovídky. Otevřela jsem dveře jeho ložnice a překvapeně zvedla obočí, když jsem uviděla rozházený celý pokoj. Ztěžka jsem polkla. Tom je přece až úchylně čistotný, pedantský, a co se týká jeho věcí, každá má své místo, všechno v jeho pokoji musí být precizně uloženo. Jak je tedy možné, že -
"Něco jsem hledal," uslyšela jsem za sebou jeho vysvětlení, které jsem nežádala, a zároveň jsem věděla, že je to lež jako věž. Asi začínalo být podezřelé, že jsem stála ve dveřích a hleděla dovnitř na tu spoušť, aniž bych cokoliv řekla, aniž bych udělala krok do místnosti.
"Já se neptala," zavrtěla jsem hlavou. "Ale sám jsi nespočetněkrát zmiňoval, že poznáš, kdy lžu. Abys věděl, tak to platí i naopak," řekla jsem a krátce se na něj podívala.
"Neremcej a hledej klíče, když ses tak ochotně hnala je najít," odsekl mi. "Já se zatím převleču do něčeho… čistého."
Mlčky jsem vešla do jeho ložnice. Když jsem pohlédla na postel, která byla jako jediná v místnosti upravená a netknutá, tělem mi projela podivná vlna vzrušení. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a krátce ho skousla, pomalu vydechujíc nosem. Několikrát jsem zamrkala, ale nepřestávala zírat na ustlané peřiny, na kterých tuhle noc rozhodně nespal.
"Zaro?"
"Hm?" hlesla jsem a pohledem rychle uhnula k jeho obličeji. Už stál u skříně - ani jsem pořádně nezaregistrovala, kdy kolem mě prošel do pokoje - a odhazoval včerejší tričko do kouta místnosti. Krátce jsem si odkašlala a zvedla obočí. Čekala jsem na jeho slova, ale jen mi oplácel pohled, stojíc polonahý u skříně s nekonečnou zásobou oblečení. Musela jsem mít sakramentskou sebekontrolu, abych nesjela níže z tváře na jeho odhalenou hruď, abych se nezačala kochat tím, co včera bylo jen mé.
"Co tak hledíš?"
"Řekl jsi přece moje jméno. Tak čekám, co dalšího -"
"Oslovil jsem tě, protože jsi tam stála jako imbecil," řekl, než se ke mně otočil zády. A zatímco prohraboval policemi se složenými triky, sledovala jsem svaly na jeho zádech a jejich sladěnou souhru, která se měnila s každým Tomovým pohybem paží.
"Tak imbecil, říkáš," zopakovala jsem po něm výraz, který mi na úsměvu rozhodně nepřidával. "Vidíš, jak daleko jsem to dopracovala po půl roce pod tvojí střechou," dodala jsem. Nesnažila jsem se svou jízlivost zakrýt, či ji jakkoli maskovat. To on se tady choval jako postižený alter egem. V jednu chvíli samou slastí vzdychá moje jméno, divoce se tisknouc k mému tělu, a po pár hodinách spánku ho zase zlostně štěká přes celou místnost?
Kde je problém?
U mě?
U něj?
Ne. U nás obou.

B.
 


Anketa

Povídka "Close to You" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Ká. Ká. | 3. dubna 2017 v 10:37 | Reagovat

Čekala jsem,že nebudou jak dvě hrdličky,ale že se nezmění vůbec nic ... Bože, se z nich poseru :-D
Kam jako jedou na výlet? To ani nemá žádný problém s tim, že přijde do nemocnice a nebude sním celý den jako poslušný pejsek?  :-D
Jako! Myslela jsem, že j nalákal do ložnice z úplně jinýho důvodu než aby jí říkal, že je imbecil!! 8-)

2 Jennifer Jennifer | E-mail | Web | 4. dubna 2017 v 8:32 | Reagovat

O_O
Súhlasím s Ká. Určite sa nedalo očakávať, že sa budú jeden po druhom vešať, a ocucovať ako zamilované hrdličky kade-tade, ale toto...však aspoň trochu milší k sebe mohli byť. Trochu. Trošičku! :-D To by ich zabilo?
Kriste. Oni sú obaja už tak navzájom skazení, že už asi ani nevedia aké to je s človekom normálne vychádzať a pre nich je zrejme to ich maniacké správanie voči sebe tak povediac normálne. Z ich pohľadu, zrejme. :-? Kks, že aká veta. :D :D :D :D :D No ale ako...mohli by sa vrátiť chalani, aj tak si myslím, že sa k nej hnusne správali len kvôli Tomovi. Nemôžu byť všetci tak kurevsky skazený. :-? Tomu neverím. :D  :D
Keď ju poslal do izby až som zatajila dych, že čo tam bude a tam...bordel! :D  :D  :D A ešte aj hnusný je na ňu. Ach...toto bude ťažké. Oni sú ako dve malé deti. Dve malé ufrflané detičky. 8-O Téda, zvedavá som na pokračovanie. A ako toto celé vlastne ukončíš. Mne z toho vychádza jedine to, že sa navzájom pozabíjajú, alebo Zara zdrhne a spácha samovraždu pod tým Tomovým tlakom. :D  Dobre dobre, nekecám do toho, nie je to kriminálka. Aj keď... :-D

3 Ká. Ká. | 6. dubna 2017 v 19:53 | Reagovat

Už jsem tu asi po 837, jen dnes, nepočítám návštěvy predhozich dnů a placuuu 😖

4 Crazy.DE.Bill Crazy.DE.Bill | Web | 23. dubna 2017 v 23:54 | Reagovat

No pohled na nahýho Toma má jako na dlani a ona se červená, roztomilý. :D Nechtěla jsi sem dát nějakou fotku, abysme měli představu? :D Určitě jich máš doma spoustu, milenko! Tak nebuď sobec. :D
No sice na sebe nejsou zrovna milí, ale vidím ten rozdíl, tak doufám, že se mi to jen nezdá.. :D
Oni jsou jak apríloví počasí, a ano, je to vina obou, že jsou takoví imbecilové! :D
Tak, já jdu konečně do sprchy, tak doufám, že další díl budou oba příjemnšjší a dají si zase sex. :D

5 Mintam Mintam | Web | 27. dubna 2017 v 1:36 | Reagovat

Ááách, ta slast pro oči si to tu číst takto zakrytá nocí a tichem :) Tedy úplným tichem ne, protkaný tou hudbou v pozadí, která mi přesně dotváří takové to ráno, které je sice třeba hezké, po společné noci, tělo je uvolněné, venku svítí sluníčko, snídaně je vyniající, den vypadá, že bude hezký... ale kdesi v pozadí je takový ten brouček, brouk, stín, co člověku nedovoluje se zcela uvolnit, naplno si bezmyšlenkovitě užít okamžit. Ne bez toho, aniž by člověk na ten stín neustále nemusel myslet. Myslím tudíž, že výběr hudby se pět povedl, neboť přesně takové si nyní to ráno pro Zaru představuji.
A ano, z představy jaké popisuješ, jak Tom leží napříč postelí, na břiše, ruce pod polštářem... trochu jsem pookřála a Zarou by to kdysi asi taky hnulo, protože je to ňuňu představa :D :-*

Ale ňuňu ráno Tom asi nemá :-/ Jako obvykle, jaký to div, že se chová neustále stejně. A ještě jí enchce jet dovolit za mamkou, zase kvůli svému nějakému imbecilnímu výletu? Proč?!

:D Vůbec se tu nesměju sama sobě! Tomova rozházená ložnice je popisovaná jako nějaká svatyně, do toho on se tam svléká do půli těla... Ajá to čtu s otevřenou pusou, představy lítaí jedna přes druhou a do toho ten Tom: Stálas tam jak imbecil! :D V tu chvíli jsem zavřela pusu, utla představy a musela se rozesmát! :D To asi jen ty dokážeš člověla slovy uvést přesně do pocitu tvých hrdinů :D Ano Tome, myslím že všechny včetně Zary jsme momentálně zíraly jak imbecilové :D :D :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama