Close to You | 42.kapitola

13. května 2017 v 10:22 | Báři ツ |  Close to You
Nikdy jsem nějak 1D neposlouchala, ale co jsem jen tak zběžně poslechla Harryho nové songy, musím uznat, že se docela povedly :) Už jenom Sign of the times mi jede denně minimálně třikrát, což je co říct. :) Další jsou taky povedené, některé se mi líbí více, některé méně, jak už to bývá, ale hlavně - dokonale podkreslovaly moje psaní. Snad se i vám budou hodit do dílu :)
Děkuji za vaše předchozí ohlasy ♥. Zatím asi nebude úplně vysvětleno, k čemu všemu došlo, proč se věci udály tak, jak jsou popsané, ale ke všemu přijdeme. :)




Ztěžka jsem vydechl a sledoval, jak se ke mně otáčí zády, aby znovu zašla do šatny, ze které vytáhla dalších několik kousků oblečení. Dál jsem ztuhle stál na prahu její ložnice a nedokázal pochopit, co se tady mohlo za poslední hodiny, co jsem byl pryč, udát, že nastal takový obrat naprosto ve všem. Nebyli náhodou ti dva na dobré cestě k aspoň nějaké formě přátelství? To jsem byl tak slepý, že jsem přehlédl blížící se katastrofu? Přešlápl jsem z nohy na nohu. Když znovu vzlykla a utřela si stékající slzu, probudilo mě to z mého dočasného transu. Kašlal jsem na článek v novinách, pustil jsem je na zem a přešel k jejímu kufru, který se rychle plnil, a to se mi ani trochu nelíbilo.
"Zaro," oslovil jsem ji, sledujíc, jak hází jedno triko za druhým do útrob kufru. "Můžeš mi říct, co se tady stalo? Já nechápu, co…" odmlčel jsem se a polkl před knedlík, který se mi tvořil v krku. Takhle chladná ke mně byla naposledy v době, kdy jsem se choval jako kokot a kdy jsem si myslel, že mezi námi nikdy nic být nemůže. Bylo to ještě před Billovým odjezdem na týden módy, bylo to před tím, než mi můj bratříček začal všechno kazit.
"Nechápeš?" zopakovala po mně roztřeseným hlasem, aniž by se mi podívala do tváře. Nezněla naštvaně, což jsem si původně myslel, ale zklamaně. Zraněně. A to byla mnohem horší varianta. "Tak se běž zeptat svého povedeného bratra, co se tady stalo," dodala, než se ke mně otočila zády. Hned jsem vztáhl ruce, abych ji chytil za ramena a obrátil čelem k sobě, ale sotva ucítila můj dotek, ucukla před ním, jako bych byl snad jedovatý had, který by jí mohl jen více ublížit.
"Zlato?" zašeptal jsem. Zůstala stát na místě, ale nepodívala se na mě. A když jsem k ní udělal krok, tentokrát neucouvla, nevzdálila se, nechala na sebe sáhnout. "Kotě, co… proč jsi najednou změnila názor? Cokoliv Bill řekl, určitě to tak nemyslel. A jestli to tak myslel on, rozhodně se za jeho názor nestavím, ať už je jakýkoliv. Já…" zavrtěl jsem hlavou a vydechl. Jemně jsem jí stiskl ramena a chtěl ji přivinout ke svému tělu, schovat ve svém náručí, ale její otázka mě zarazila.
"Bill mi velice laskavě připomněl, že za necelé dva týdny jedete do Evropy. Na minimálně půl roku. Jak sis představoval, že to s námi bude pokračovat, když vyjíždíte na tour?" zeptala se. Ohlédla se přes rameno, za které jsem ji držel, a tak setřásla mou dlaň. Podívala se do mého obličeje. Když jsem zblízka uviděl její zarudlé oči, sevřelo se mi hrdlo.
"Popravdě jsem nad tím nepřemýšlel. Nemyslel jsem, že to bude takový problém," trhl jsem rameny. Olízl jsem si suché rty a zoufale sledoval svou neschopnost zastavit hroucení tohoto vztahu. Měl jsem ji na dosah ruky, ale jako by teď byla vzdálena na míle daleko. Byly to ty samé rty, které jsem ještě dnes ráno líbal, ale teď byly nedostupné, byly to ty samé oči, které před několika hodinami zářily štěstím, ale teď se z nich řinuly bolestné slzy.
"Znamenala jsem pro tebe někdy něco víc než jen zábavu na letní dny a výplň nudných chvil, než se vrátíš na pódia?" položila mi další otázku. Nechápavě jsem zamrkal víčky. Kde se v ní braly takové pochyby? Vždyť jí muselo být jasné, že…
Když jí do očí neřekneš, co pro tebe znamená, odejde, zazněla mi v hlavě Billova slova. Pohlédl jsem jí do očí a naklonil se k ní, abych ji políbil. Se zavrtěním hlavy se však odtáhla, zatímco položila dlaň na mou hruď, aby mě udržela v odstupu.
"Znamenala?" zopakovala svou otázku. "Nebo jsem jen naivně naletěla a nechala se zatáhnout do tvých podlých hrátek?" zamumlala, než se jí hlas na konci věty zlomil.
"Samozřejmě, že pro mě znamenáš víc než to," odpověděl jsem, sotva se po její tváři skutálela další slza. "Nevím, co ti Bill nakecal, ale znamenáš pro mě mnohem víc. Proč bych jinak chtěl, abys zůstávala?" zvedl jsem obočí. "Zaro, neodcházej, prosím."
"To nejde," zavrtěla hned hlavou, aniž by nad tím vteřinu popřemýšlela. "Dostala jsem výpověď, protože jsem porušila smlouvu s kapelou," polkla.
"Na to seru. Je mi u prdele nějaký článek v novinách, sakra," řekl jsem a rázně ji chytil za paže. "Může za to Patrick, ten v tom měl prsty vždycky. A jestli -"
"Je to moje vina," přerušila mě. "A všechno, co je v tom článku, je ode mě."

Nejistě jsem ukročil vzad a spustil ruce z jejích paží. Když uviděla můj ústup, rty se jí zachvěly s dalším vzlykem, který přemáhal její tělo. Vždycky jsem si myslel, že je neskutečně laskavá osoba, která by nikomu nemohla ublížit. Mýlil jsem se snad? Zuby si přejela přes spodní ret a otočila se ke mně zády, než si schovala obličej do dlaní. Hleděl jsem na její ramena a nechápal, co se to stalo. Tohle nemohla být ona, nemohla být původcem toho všeho. I kdyby tu veškerou dobrotu hrála, nedokázala by ji tak dokonale zahrnout i do všech pohledů, které mi kdy věnovala.
Polkl jsem. "Já ti nevěřím," řekl jsem. Nehodlal jsem se vzdát. V samotném nápisu článku je přece psané, že promluvil bývalý zaměstnanec. I když teď Bill Zaru propustil, byla to záležitost čerstvá několik desítek minut. Článek rozhodně vznikl dřív. Tohle nedávalo smysl.
"Odejdi, Tome. Nech mě být, prosím," uslyšel jsem její tichý hlas.
"Ne," protestoval jsem. Znovu jsem položil prsty na její rameno, přiměl jsem ji, aby se na mě podívala, zatímco jsem se odhodlával k tomu, abych jí vyzradil své veškeré city. Musím přece bojovat do poslední chvíle, nehodlám přijít o to, co je pro mě důležité, jenom proto, že se to nelíbí Billovi.
"Tome," vydechla a krátce zavrtěla hlavou.
"Neodejdu. A ty taky neodcházej," pronesl jsem mnohem autoritativněji, než jsem původně zamýšlel. "Jdu si promluvit s Billem, tohle se urovná, tohle… tohle se prostě musí urovnat," olízl jsem si rty. Cítil jsem své divoce bušící srdce. Hleděl jsem do jejích očí a přemáhal sám sebe. Říct jí, co pro mě znamená, pro mě nebylo snadné, ale jestli je to to jediné, co ji tady udrží, proč bych neměl sáhnout i po takové formě upřímnosti?
"To nejde," znovu zavrtěla hlavou. Několikrát zamrkala, aby zahnala další příval slz.
"Jsi teď moje jediné štěstí, Zaro," zamumlal jsem. "Nemůžeš mě opustit," vydechl jsem. "Kašlu na to, co všechno si Bill myslí, je mi fuk, že tě nemá rád. Já tě mám rád. A dokonce víc než to!" řekl jsem a jemně jí stiskl rameno. "Já tě -"
"Mezi námi to nikdy nebude fungovat," přerušila mě tiše, avšak dostatečně rázně, čímž mě umlčela. Zarazila mě před tím, než jsem mohl říct něco víc, čímž to možná usnadnila sobě, ale velice ztížila mně. Uhnula pohledem, ztratil jsem kontakt s jejíma očima, už jsem nemohl sledovat tu smršť emocí, která se v nich zračila. Vyvlékla se z mé dlaně, přerušila veškeré spojení mezi našimi těly - zrakem i dotekem - a zmizela ve dveřích šatny. Zůstal jsem stát jako opařený u její postele a nevěděl, co dělat.

Jediné dvě osoby, které by mi mohly podat pořádné vysvětlení celé situace, byly Zara a Bill. Jeden z nich byl opilý a nepříčetný, druhý tvrdohlavě odhodlaný ustoupit pro vyšší dobro. Prsty jsem si zoufale prohrábl vlasy, než jsem se po krátkém rozhodování otočil na patě. Vyšel jsem z její ložnice, prošel jsem kolem jejích poházených věcí a mířil za Billem. Jestli mi neřekne, co se tady ksakru stalo, tak to z něj vymlátím. Bill jsem na něj tak naštvaný, že mi teď ani trochu nevadil nějaký pitomý článek v novinách. Sakra, vždyť Bill nikdy takové věci neřešil, proč pro něj najednou bylo tak důležité, jestli se o nás zmiňuje nějaký bulvární plátek?
Prošel jsem tmavou chodbou zpátky do obývacího pokoje, odkud se ozýval zvuk puštěné televize. Nasupeně jsem vkročil do místnosti, a sotva ke mně Bill zvedl pohled, pobaveně se ušklíbl.
"Co jsem ti říkal?" zvedl jedno obočí.
"Ani na vteřinu jsem neuvěřil tomu, že by tohle byla její práce. Něco tady smrdí a ty mi hned řekneš, co se tady přede mnou skrývá," namířil jsem proti němu prstem.
Nespokojeně si pomlaskl. "Zara se ti bála přiznat, nebo co?" naklonil hlavu na stranu.
"Nevěřím tomu, že je to její vina," zopakoval jsem fakt, za kterým jsem si hodlal stát. Ačkoliv se mi od ní dostalo nejasných odpovědí, a ještě nejasnějších signálů, pořád jsem nedokázala zpracovat tu informaci, že by něco tak hnusného provedla právě Zara.
"Tak jsi hloupější, než jsem si myslel," procedil mezi zuby, než přiložil sklenici se skotskou ke svým rtům.
"Mohl bys konečně přestat chlastat a říct mi, co se kurva -"
"Jak to se mnou mluvíš?" vyštěkl na mě. "Tenhle tón hlasu si zkoušej na ni, ale já jsem tvoje rodina, ne tvůj podřízený!" napřímil se v zádech. Naštvaně jsem přešlápl z nohy na nohu.
"Ona není moje podřízená," oponoval jsem.
"Máš pravdu. není," připomněl mi detail, na který jsem v tom všem zmatku velice rychle zapomněl. "Měl bys mi poděkovat. Stačilo by, aby ještě jednou utekla do nějakého baru, a kdo ví, co bychom se dočetli dalšího," odfrkl si.
"Cože?" nechápavě jsem stáhl obočí. O čem to ksakru mluví? Sledoval jsem, jak znovu upíjí skotské, a najednou na ni sám dostal chuť, ale zároveň jsem měl nutkání mu tu sklenici z ruky sebrat, aby přestal dělat ty dramatické pauzy, ve kterých se tak vyžíval, a prostě mi narovinu řekl úplně všechno.
"Pamatuješ ten večer, co jsme si sem pozvali pár přátel, ale Zara nebyla mezi pozvanými?" připomněl mi a prsty naznačil uvozovky u posledního slova, ač jsem nechápal, proč to udělal. Nečekal na moji odpověď, ani se na mě nedíval, jestli přikyvuju. "Ten večer se vypařila a odjela do nějaké hospody nebo baru. To je asi teď jedno. Každopádně se tam opila více, než by asi měla, protože velice rychle zapomněla na nějakou smlouvu o mlčenlivosti," řekl suše. Teď se jeho pohled upřel do mého obličeje. Teď čekal až napjatě, jak zareaguju.
Vydechl jsem. Rezignovaně jsem se sesunul na pohovku vedle svého bratra. Lokty jsem si opřel o kolena a schoval obličej do dlaní. Cítil jsem, jak se ve mně všechno bortí. Neměl jsem síly bojovat dál, a přitom jsem měl tolik chuti tenhle souboj vyhrát. Bylo mi jedno, co bylo v těch novinách, kašlal jsem na to, že byla naše kapela pošpiněna. To by nebylo poprvé, co by se něco takového stalo. Už kolikrát jsme byli označeni za feťáky, za chlípníky, za nevychované fracky. Pokud to ale tentokrát byla opravdu její práce, co jsem proti tomu mohl udělat? Vůbec nic.
V uších mi hučelo, spánky mi tepaly jako o závod. Tiskl jsem roztřepané polštářky prstů na svá zavřená víčka a přemílal ve své mysli, jak se tohle všechno mohlo přihodit. Bily se ve mně všechny možné emoce, o kterých jsem dříve ani neměl tušení, měl jsem pocit, jako bych měl každou chvíli vybuchnout jen z toho, jak zmatený jsem právě teď byl. Frustrovaně jsem vypustil vzduch přes zaťaté zuby. Když jsem na rameni ucítil Billovu teplou dlaň, stáhl jsem prsty ze svého obličeje a zahleděl se před sebe. Ano, teď jsem slyšel Billovu verzi, která ale ani trochu neosvětlila mou otázku, proč či jak to mohla Zara udělat. Že se někde opila a prozradila pár pikantností? Kvůli tomu by Bill nevyšiloval. V tom článku toho muselo být víc.
Rychle jsem se napřímil.
"Kam jdeš?" zeptal se Bill, v jeho hlase bylo znát zmatenost.
S těžkým polknutím, které zase bojovalo s knedlíkem v krku, jsem si prsty prohrábl vlasy. Neodpověděl jsem mu. Rychlými kroky jsem přešel na chodbu a zamířil do jejího pokoje. Stiskl jsem kliku, bušící srdce až v kalhotách. Prudkým trhnutím jsem otevřel dveře, čekal jsem, jak mě osvětlí záře stropního lustru jejího obývacího pokoje, ale překvapila mě tma. Trhaně jsem vydechl.
"Zaro?" zamumlal jsem. Proběhl jsem místností k její ložnici a prsty nahmatal vypínač na stěně, abych si rozsvítil. Znovu jsem zavolal její jméno, tentokrát hlasitěji. Nakoukl jsem do napůl vyklizené šatny, do prázdné koupelny. Zoufale jsem se protočil na chodidlech, abych očima znovu projel každičký kout jejího pokoje. Jak se mohla vypařit, sakra? Nebyl jsem pryč tak dlouho, aby mohla zmizet! Nebyl jsem pryč ani… pohlédl jsem na hodinky, jen abych si uvědomil, že vlastně ani nevím, kolik času mi to všechno zabralo. Jako tupý jsem hleděl na vteřinovou ručičku, která v pravidelných pohybech razila svou neměnnou trasu po ciferníku, než jsem se sesunul na její matraci. Zády jsem žuchnul do peřin, které stále voněly po , a zahleděl se do oslepujícího světla stropního lustru. Vydechl jsem. Prsty jsem poslepu zašátral v kapse svých kalhot a vytáhl mobil. Vytočil jsem její číslo s pramalou nadějí, že mi to zvedne. Věděl jsem, že se jí nedovolám. Na to jsem ji už znal moc dobře, abych si byl jistý tím, že jak jednou něco ukončí, už se k tomu nebude vracet. Kdybych aspoň znal její dřívější adresu, kdybych mohl přijet k ní a tlouct na dveře tak dlouho, dokud by neotevřela! Jenže takhle? V další zoufalém pokusu jsem vytočil jiné číslo, které jsem měl uložené v seznamu. Za poslední týdny jsem tohle číslo málokdy použil, a v tuhle chvíli jsem zvysoka kašlal na to, že byl večer a volat v tuhle dobu se prostě nehodilo.
"Dobrý večer, pane Kaulitzi," uslyšel jsem na druhé straně hlas, který mi znovu vehnal naději do žil.
"Pane doktore," vydechl jsem a rychle se zvedl do sedu. Teď jsem před očima viděl bílé fleky kvůli tomu, jak jsem hleděl do světla, ale to mi teď bylo úplně fuk. "Omlouvám se, že volám v tuhle hodinu. Kdyby… nevolal bych, kdybych nepotřeboval vaši pomoc," zamumlal jsem.
"Stalo se něco?" zeptal se hned, ale jeho hlas zněl unaveně. Uvědomoval jsem si, že opravdu není nejvhodnější čas, ale cítil jsem se být zahnaný v koutě. Už jsem nevěděl, co jiného bych mohl udělat.
"Potřeboval bych… Chtěl jsem se zeptat, jestli byste mi mohl dát adresu -"
"Uvědomujete si, že takové informace nemůžeme poskytovat. Ani vám, který jste našemu oddělení věnoval hned několik úctyhodných obnosů," odmítl mě.
"Doktore, prosím," vydechl jsem.
"Omlouvám se, ale něco takového opravdu není možné," zopakoval mi předchozí odpověď. Polkl jsem a znovu lehl na matraci postele, na jejímž okraji jsem už několik minut seděl.
"I tak vám děkuji. Omlouvám se, že jsem obtěžoval v tuto dobu," řekl jsem a ukončil hovor dřív, než mi doktor jakkoli odpověděl. Moje naděje zase odplouvala, mizela v dáli, aniž bych to mohl nějak ovlivnit. Poslední možnost se mi vysmekla z prstů, měl jsem pocit, jako bych se chytal holého vzduchu, nikoliv posledního stébla. Pustil jsem mobil z prstů a zavřel jsem oči. Dlaní jsem si přikryl víčka, ztěžka vydechujíc. Měl jsem pocit, jako by mi na hrudi ležela váha celého světa. Začínala se mi třepat brada. Jak jsem tohle mohl projet? Kde je kurva spravedlnost?

B.
 


Anketa

Povídka "Close to You" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Crazy.DE.Bill Crazy.DE.Bill | Web | 13. května 2017 v 12:42 | Reagovat

No abych pravdu rekla, ted lituju,ze jsem se rozhodla pro moznost b. :D sakra, co ji ten pitomec Bill rekl!! :D beztak to, ze je pro Toma jen rozveseleni pred turne..
I kdyz budou na turne,mohla jet prece s nema a pak zas treba na par dni za mamou a pak zas byt s Tomem. Snad to neni tak tezky ne? :D OMG, ty mi davas!!
Tomovi pocity me asi rozthnou napul, jak mi z toho taky puka srdce. :D
To je jasny, ze to nepraskla ona ale ten debil. A ona citi vinu protoze to rekla jemu. Sakra at toho necha, kdyz Tom ji tak premlouva, to je prece jasny,ze ji miluje!! :D
Oh, takze to prece jen praskla.v opilosti ona? No sakra, ted bych si ten clanek chtela precist!! :D
Neee jak mohla tak rychle odejit! Ale Tom ji urco najde, pri mejmensim v nemocnici u mamy. Mi nerikej, ze se ani jednou nebaviku o tom, kde Zara vyrustala. No tak, sup sem dej dalsi dil nebo z toho umru! :D

2 Shadow. Shadow. | 14. května 2017 v 1:03 | Reagovat

Kurňa, to jsou zas nervy! Doufám, že Tom Zaru nějak najde a že se to celé vysvětlí a urovná. No, honem další díl. 😊

3 Simona Simona | Web | 14. května 2017 v 17:00 | Reagovat

Wow, to je naprosto parádní, já se na další dílek taky moc těším :-)

4 Mintam Mintam | Web | 16. května 2017 v 12:34 | Reagovat

Díl plný emocí. A hudba jde k tomu náramně ;) Taky jsem tuhle kapelu nikdy nemusela, ale souhlasím s tebou, že od té doby co jsem tady slyšela u tebe ten první song, hned mne zaujal a tento zní taky úctyhodně :) Přímo suprově k tomuhle vyčerpávajícímu dílu.

A že mi tedy dal zabrat! Na jednu stranu chápu Zaru, ale zase ty nedůvěřivé otázky zpočátku byly asi trochu zcestné. Jak by po tom všem s Tomem jí mohly zvyklat výtky Billa? Však je snad jasné, jak to Tom myslí. Myšlenky na hrátky, nějakou smlouvu, či rzdělení zaměstnavatel, zaměstnanec ho přešly prakticky záhy... Ale fascinuje mne, že ta pozitivní Zara z předešlých dílků je najednou plná opět těch pochyb, výtek a vzpomínek. Nemůže se přece odhodlaného Toma stát, kdykoliv za ní, ptát ještě na takové věci.
A myslím, že Tomem ani tolik nehne to, že i kdyby to řekla Zara, nic to na tom vztahu nemění. Ani to, že pojedou na turné. To oba věděli dávno, to by se přeci vždy dalo nějak udělat...
Nu, ale jestliže je Zara kompletně pryč, tak bude asi těžší něco dohánět a vymýšlet. Věřím, že ale nějaké informace jak se k Zaře dostat zpátky Tom jistě získá ;) Bude to třeba těžší, ale určitě exituje varianta :)

Těším se na další :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama