Close to You | 44.kapitola

6. června 2017 v 21:58 | Báři ツ |  Close to You
Uf. Ta pauza překvapila mě samotnou možná víc jak vás všechny. Neplánovala jsem se odmlčet na takovou dobu, ale člověk míní, Pánbůh mění. Doufám, že se dokážete napojit na tu vlnu čtení, já se na vlnu psaní napojovala těžce. Teď mám myšlenky opravdu jinde, ale už jsem nedokázala mlčet takovou dobu, nechtěla jsem vás déle trápit povídkovým tichem. Tak je tu aspoň jeden díl, snad dostatečně kvalitní (sama momentálně nemůžu posoudit, fakt ne, pardon). Uvidíme, kdy se dokopu k napsání dalšího. Snad se to v průběhu dalších dní nějak upraví (snad tím, že dosáhnu úspěšného konce). Přeji krásné počtení. ♥
Song by se více hodil, kdyby se jednalo o Tomův POV, ale já ho dám, i když jsme stále v Zařině POV. B.




Následující dny jsem téměř veškerý čas věnovala vybalování a opětovnému zabydlování ve starém bytě. Kolikrát jsem se přistihla, že jsem němě hleděla do nějakého místa a vzpomínala na to, co všechno jsem tu před několika lety prožila, kolikrát jsem se zarazila nad něčím, co jsem dříve běžně dělala, a teď jsem byla překvapená tím, že si to mé tělo pamatovalo, ale má mysl už tolik ne. Procházení starého bytu mi pomohlo přijít na jiné myšlenky, mohla jsem aspoň na chvíli pozapomenout na bolavé, krvácející srdce. Ačkoliv jsem byla v bytě sama a máma ještě v nemocnici, snažila jsem se zabavit aspoň posloucháním hudební stanice nebo pouštěním starých oblíbených filmů, abych nezůstávala v úplném tichu. Kromě toho, že jsem taky navštívila banku, a bych si pojistila, že Billovy peníze už budou opravdu jenom moje, jsem se začala poohlížet po nějaké práci. Nezbývalo mi nic jiného. Už jsem nemohla spoléhat na bezedný zdroj kapely, ze kterého jsem za poslední měsíce čerpala dostatečné množství peněz. Teď jsem po dlouhé době znovu poznávala, jakých ústupků musí člověk udělat při kupování obyčejného jídla, aby měl jistotu, že si nějakou tu korunu ušetří i na později. Ano, měla jsem ještě dostatečný obnos peněz na svém bankovním účtu, ale přece hned všechno neutratím. To bych byla opravdu hloupá. Šetřit na horší časy, takovou jsem teď zvolila strategii. Nemusím mít zaručené, že práci najdu hned, nemusí se mi povést najít takové zaměstnání, které by na utáhnutí bytu stačilo. Mít něco do zásoby je vždycky dobrá taktika.

Návštěvy v nemocnici, které teď nebyly tak časté, jsem omezila výhradně na dopolední hodiny, protože jsem s jistotou věděla, že by tam na mě v takový čas Tom nečekal. Dopoledne vždycky spal, pokud se teď kapela věnovala přípravám na turné, nemusela jsem se obávat toho, že by se na ně vykašlal a otravoval mě v nemocnici. Zkusit to však mohl, vždyť věděl, kde přesně máma leží, proto jsem vždy na oddělení přicházela opatrně, nahlížela za každý roh a byla neustále připravená na rychlou otočku na patě a úprk pryč. Nikdy tu však nebyl. Stála na něm veškerá produkce nového alba, věděla jsem, že se nemůže jen tak zdejchnout. Na jednu stranu jsem za to byla ráda, ale byl tu i kousíček, který vždy tajně doufal, že by se Tom přece jenom ukázal. Tolik bych s ním chtěla mluvit, ale sama jsem moc dobře věděla, že je lepší to utnout a spálit veškeré mosty. Pokud by chtěl nějaké vysvětlení, mohl by se přece obrátit na svého bratra, ne? Bill ho tak vehementně bránil, téměř až do krve, tak proč by se ho nemohl zeptat na to, jak to doopravdy bylo? Byla jsem si však jistá tím, že Bill bude jen přilévat oleje do ohně, který už teď musel v Tomovi vřít, Bill určitě využil veškeré příležitosti, kterou mu Tom mohl nevědomky nabídnout, aby mě ještě více očernil.

Máma si všimla, že se něco změnilo. Neřekla však ani půl slova na to, že jsem teď chodila v jiném oblečení - mnohem pohodlnějším, ale taky obnošenějším, neměla jedinou připomínku k tomu, že z mého obličeje zmizely tuny líčidel a že mé vlasy teď byly věčně smotané do neupraveného drdolu. V její společnosti se mi nálada vždy zvedla a já na chvíli dokázala zapomenout na to, co mě teď momentálně bolelo nejvíc. Když na tom byla nejhůř, paradoxně jsem se já měla dobře. Když se teď její stav zlepšoval, můj zase drasticky klesal dolů. Jestli se mělo jednat o nějakou zvrhlou vyváženost osudu, tak to bylo opravdu vysilující. Momentálně mi však stačilo vidět, že se její tváře zase barví do růžova, její rty už nemají pobledlý nádech, v očích jí zase jiskřilo živostí. A vědět, že něco takového bylo možné jen díky tomu, že jsem poslechla Billa a utekla, mi rvalo srdce, ale pro mámu jsem byla ochotná to podstoupit.
~~~
Dny plynuly. Rychleji, než jsem myslela, ale stejně pomaleji, než bych chtěla. Už jsem chtěla mít mámu doma, už mě nebavilo trávit dny sama. Probrečené noci pomalu mizely. Když už jsem brečela, tak to bylo tak tiše, že jsem o tom sama skoro nevěděla, jen jsem registrovala vlhké tváře. Jindy jsem prostě jen hloupě hleděla do prázdna před sebe. Takové stavy jsem zažívala poprvé v životě, a i když jsem si nemyslela, že jsem byla do Toma tak zblázněná, teď se mi potvrzovalo, že pro mě zřejmě znamenal mnohem víc. Teď byl jeden z těch momentů, kdy jsem nevnímala okolí a civěla před sebe. Nebo spíše - vedle sebe. Seděla jsem v autobusu městské dopravy a jela z nemocnice domů. Hleděla ven přes sklo okna, u kterého jsem seděla, a nepostřehla, že si ke mně někdo přisedl. Až když jsem uslyšela své jméno a ucítila lehký dotek na předloktí, překvapené jsem pootočila obličej k osobě vedle sebe. Bylo to po hodně dlouhé době, kdy jsem měla mluvit s někým jiným než jen mámou, až jsem se obávala toho lidského kontaktu, který jsem nezažila několik dní.
Zamrkala jsem a nejistě přejela přes povědomou mužskou tvář, kterou jsem v tuhle chvíli nedokázala nikam zařadit. Když znovu zopakoval mé jméno a pousmál se, poznala jsem, o koho se jedná. Na jméno jsem si však nemohla vzpomenout, až jsem si začínala připadat neskutečně trapně. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. To se mi nestalo už několik dní.
"Jsem Mike, potkali jsme se v klubu. Barman, který se o tebe pár drinky postaral?" připomněl mi.
"No jasně!" usmála jsem se na něj. "Omlouvám se," zavrtěla jsem hned hlavou. "Ten večer jsem už byla trochu v náladě, takže…" pokrčila jsem rameny a vymluvila se na první věc, která mě napadla. Přiznávat, že se mi úplně vykouřil z hlavy, by nebylo zrovna slušné, ač bych mohla mít omluvu takovou, že je teď můj život neskutečná jízda nahoru a dolu. "Nečekala bych, že tě tady potkám," zvedla jsem obočí a krátce se rozhlédla po dopravním prostředku, který umožnil naše setkání.
"Nápodobně," oplatil mi. "Vypadáš jinak," zamrkal a pomalu si olízl rty. Nadechl se k dalším slovům, ale ty taktně z pusy nevypustil. Hned jsem si prsty uhladila vlasy za ucho a urovnala neposedný drdol na vrchu hlavy.
"Rovnou řekni, že vypadám otřesně, zlobit se nebudu," povzdychla jsem.
"Spíš bych to ohodnotil jako utrápený pohled, ne jako hrozné vzezření," trhl rameny. "Tvoje předchozí rande dopadlo hůř, než sis plánovala?" zeptal se, čímž mi připomněl téma, o kterém jsme předtím v klubu debatovali. To byl ten večer, kdy mi Tom pokynul, abych se klidila pryč, protože si našel jinou dívku, ale pak mi vlastně vynadal, proč se nedržím poblíž, jak jsem měla v popisu práce.
"Miku, nechci tě zatěžovat svým životem," zavrtěla jsem hned hlavou. "Určitě jsou lepší témata k rozhovoru," pousmála jsem se.
"To víš, že jako barman jsem poloviční psycholog?" uculil se.
Zhluboka jsem vydechla. "Nevíš o nějakém volném místě? Pár dní zpátky jsem dostala nečekaný vyhazov, takže teď beru cokoliv," krátce jsem se podívala před sebe, než jsem znovu pohlédla do jeho obličeje. "Co-ko-liv," zopakovala jsem. Takhle lhát a vymýšlet si o propuštění z práce bylo najednou mnohem snazší, když se jednalo o osobu, která o tom neměla sebemenší ponětí.
"No snad tě potěším, když ti řeknu, že o volném místě vím?" zvedl obočí. "V našem klubu se hledá posila do kuchyně. Jestli bereš opravdu cokoliv, tak bych ti to mohl domluvit," podíval se na mě.
Překvapeně jsem zamrkala. "Opravdu tady pomáháš holce, kterou sotva znáš a vidíš ji podruhé v životě, najít práci?" vyhrkla jsem. Nechtělo se mi věřit, že by mi jen tak dohodil místo, aniž by za to něco chtěl. Je možné, že si mě spojuje s Tomem, a proto mi pomáhá, nebo je opravdu jen dobrák a já měla to štěstí, že jsem ho dneska potkala?
"Když si to ta holka očividně zaslouží, proč bych nepomohl?" naklonil hlavu na stranu.
"Nepřivodím ti kvůli tomu nějaké potíže?" nejistě jsem stáhla obočí.
"Potíže?" zopakoval po mně a poposedl si, když pohledem zkontroloval, k jaké zastávce se blížíme. "Co za potíže bys mi zrovna ty mohla způsobit?" uchechtl se. "Podívej, budu teď muset vystupovat. Ale co kdybys mi nadiktovala číslo a zbytek bychom probrali někde u piva?" navrhl s drobným pousmáním.
"Zveš mě na rande?" uculila jsem se. "I když vypadám takhle?" zeptala jsem se a připomněla mu své neupravené a unavené vzezření.
"Právě proto, že vypadáš takhle," zasmál se a lehce mě poplácal po předloktí, kterého se předtím dotkl jen proto, aby upoutal mou pozornost. Musela jsem se zasmát spolu s ním. Je možné, že v tomhle světě existují ještě hodní lidé, kteří druhému pomůžou jen proto, že jsou jim sympatičtí, a nic víc za to nechtějí? V životě jsem se už setkala s takovými podvodníky, s takovými kariéristy a alibisty, že se mi takovému štěstí prostě nechce věřit. Když mi v prstech přistál jeho mobil, bez dalšího přemýšlení jsem vyťukala své číslo. Číslo, které jsem dlouho nepoužila, číslo, na které teď nikdo nepsal.
"Tak se mi ozvi," řekla jsem, zatímco Mike vstával, protože autobus přibržďoval u zastávky.
"Ozvu. Zatím se měj, Zaro," ještě na mě mrkl, než si schoval svůj mobil do kapsy roztrhaných džínsů. Místo odpovědi jsem jen pokývla hlavou. A i když Mike vystoupil a my vyjeli ze zastávky zpátky do provozu města, uvědomila jsem si, že se stále usmívám. Další Mike, který dokázal můj život aspoň nějak zesvětlit. Ačkoliv jsem toho prvního - věrného kamaráda Toma a Billa - neměla šanci příliš poznat, vždycky se ke mně choval hezky. Tenhle Mike se choval stejně mile, i když jsme se vlastně vůbec neznali. Jen kdyby mi osud chtěl do života vždy přivést nějakého Mikea, který by mi pomáhal ze šlamastyky nebo zkracoval nudné chvíle. To bych se měla!

Zavřela jsem za sebou dveře bytu a automaticky si zula boty, které jsem odkopla k botníku. Odhodila jsem kabelku se všemi věcmi na konferenční stolek v obývacím pokoji a zamířila ke kuchyňské lince, na které jsem měla odloženou porci oběda z předchozího dne. Vařit sama pro sebe bylo snadné a těžké zároveň. Dělalo mi problém odhadnout porce, ale aspoň jsem se nemusela dohadovat s druhou osobou o tom, co mám ráda a co jím, a co bych zřejmě nikdy nepozřela. Nebo spíš - nemusela jsem se omezovat kvůli tomu, že by tu byl někdo vegetarián. Po dlouhých měsících odříkání jsem si mohla pochutnat na masitých jídlech, aniž by mě někdo odsuzoval. Jedno malé pozitivum mezi hromadou velikých negativ, které mi odstěhování z toho domu přineslo.
S talířem ohřátého jídla jsem si sedla na pohovku. Pustila jsem televizi, nohy si opřela o okraj konferenčního stolku, a napíchla první kousek kuřecího masa, který jsem si hodlala vychutnat. Strčila jsem ho do pusy a příliš nevěnovala pozornost programu, který v televizi běžel. Soustředila jsem se na jídlo. Když se však v tašce, která ležela kousek od mých opřených chodidel, ozval můj mobil, překvapeně jsem zvedla pohled od talíře, který jsem si držela na stehnech. Že by se Mike ozval tak brzo? Tom to nemohl být, od toho večera, co jsem mu napsala, aby mě nekontaktoval, se tím řídil a opravdu se nesnažil mě dostihnout. Moje obočí se však překvapením ještě více zvedlo, když jsem uviděla odesílatele zprávy.
"Zaro, chtěl bych s tebou mluvit. Mohli bychom se někde sejít? Zítra půjdu dopoledne venčit psy, nechceš se přidat? Budu sám, doprovod mi budou dělat jenom psi, slibuju."
"Georg?" zamumlala jsem si pro sebe, když jsem hleděla na uložené číslo v mobilu, které jsem snad nikdy nepoužila, ale Tom stejně trval na tom, abych ho pro všechny případy měla. Olízla jsem si rty. Mohla by to být léčka? Mohl by se Tom po takové době ticha, kdy vlastně vycházel vstříc mému poslednímu přání, snažit o nějaký kontakt přes svého nejlepšího přítele? Ztěžka jsem polkla, ale po chvíli uvažování si sama pro sebe zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. Ne, Tom by něco takového neudělal. Nebyl podlý a manipulativní jako jeho povedené dvojče. Navíc by se určitě nechtěl sejít v parku, odkud můžu snadno utéct, ale v nějakém uzavřeném místě, aby nebylo tak jednoduché vypařit se.
"V obvyklém parčíku? Můžu tam být před desátou. Jestli ale nebudeš sám, na nic nebudu čekat a otáčím se na patě," odepsala jsem mu, aniž bych přemýšlela nad tím, jestli si tím spíš nezpůsobuju další trápení. Když mě ale Bill vyháněl z domu, zakázal mi kontaktovat jeho bratra. O Georgovi nebo Gustavovi nemluvil, takže jsem tímhle nic neporušovala. Kdyby chtěl být pedantský, sám by na takovou možnost pomyslel. Zaslepeně hleděl jen k Tomovi a něco takového ho zřejmě nenapadlo. Jeho boj.
"V deset budu čekat. Rozmysli se, pokud si nejsi jistá, ale já tam určitě budu," přišla mi hned odpověď.
Ztěžka jsem polkla a odložila mobil vedle sebe na pohovku. Uvědomila jsem si, jak se mi třepou prsty, jak zrychlený mám dech, jak silně mi srdce buší. Odložila jsem talíř na konferenční stolek a napřímila se v sedu. Chodidly jsem se dotkla země a schovala obličej do dlaní, zatímco jsem se lokty opřela o kolena. Trhaně jsem vydechla a na chvíli zavřela oči. Snažila jsem se uklidnit. Byl dobrý nápad přistoupit na to setkání?

Trápilo mě, jak jsem najednou byla odříznutá od veškerých informací o životě kapely, a hlavně o životě Toma. Chyběl mi, chybělo mi všechno, co se ho týkalo. Už to bylo několik dní, co jsem o něm neslyšela jedinou věc, a bez toho jsem si připadala poloviční. Jako bych žila jen částečně, jako by mi dýchala jen jedna plíce. Když díky Georgovi aspoň částečně ukojím svoji náhlou prázdnotu po Tomovi, bude mi pak líp, nebo tím jen zhorším to násilné odtržení? Zakazovala jsem si přibližovat se k jejich domu, naplňovala jsem svůj volný čas vším možným, jen abych neměla nutkání se tam vrátit. Přemáhala jsem se, abych se ovládla. Bylo rozumným krokem souhlasit se setkáním?
Roztřepanými prsty jsem si přejela přes víčka a uvědomila si, jak chladné najednou mám ruce. Mé tělo reagovalo na nervozitu a napětí, ačkoliv ještě nebyl důvod. Jen představa toho, že se po pár dnech uvidím aspoň s jedním obyvatelem toho domu, mi způsobovala téměř srdeční kolaps. Zahleděla jsem se před sebe na televizní obrazovku, na které teď běžel nějaký sitcom, a vůbec nevnímala realitu. Právě teď jsem se nacházela v různých scénářích toho, jak zítřek dopadne. Napadala mě jedna katastrofa za druhou. Neměla bych si to přece jenom rozmyslet?

B.
 


Anketa

Povídka "Close to You" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Marči Marči | Web | 6. června 2017 v 23:56 | Reagovat

Ooooooo konečne 🙏💋❤ len nech si nič nerozmysli, treba aby tam šla. Som zvedavá čo bude ďalej, čo jej asi tak povie Georg a či tam bude naozaj on..
Snáď čoskoro maminu pustia z nemocnice aby nebola už sama, verím že sa musi cítiť hrozne, keď je tam stále sama.
Super bude aj keď si nájde tú prácu...
No, takže nesklamala si, odmenila si naše čakanie príjemným dielom, zakončila si ho tak napínavo, že sa neviem dočkať ďalšej časti.
Tak snáď čoskoro ❤

2 Ká. Ká. | 7. června 2017 v 16:13 | Reagovat

No to by si teda urcite neměla rozmyslet! 😀
Doufám, že si Tím nebude myslet, že ho nechala kvůli Mikeovi nebo tak.. a vítej zpět 😊

3 Shadow. Shadow. | Web | 7. června 2017 v 21:12 | Reagovat

Děkuju za díl. ♥ A ať to vše zvládneš. :)
Jestli se s ní sejde Georg, jsem napjatá, co jí chce říct nebo tak. A další chlap v životě... to bude ještě drama určitě. Těším se! :D

4 Rainy Rainy | 8. června 2017 v 8:58 | Reagovat

V skratke : I LOVE IIIT !!

5 Crazy.DE.Bill Crazy.DE.Bill | Web | 8. června 2017 v 11:30 | Reagovat

No aspoň někdo se konečně rozhoupal a napsal díl, díky bohu! :D Třeba mě to taky nakopne.. :D
Bože mě to tak ubíjí, že je najednou doma sama a jen chodí za mámou.. měla by jít radši za Tomem a na celýho Billa se zvysoka vysrat!! :D
Tak Mike, a sežene jí rovnou práci a pozve jí na rande? Teda, žádný zapomínání na Toma ale nebude! :D
Joo tak Geo.. copak jí chce asi říct.. doufám že něco, co jí vrátí do Tomovi náruče! :D Spíš ať si Geo promluví s Tomem co je jeho bráška za hovado. :D
No doufám, že další díl bude hodně bezy, protože já jsem napnutá jak kšandy! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama