Close to You | 47.kapitola

5. července 2017 v 23:36 | Báři ツ |  Close to You
Snad nejsou v kapitole chyby a nesrovnalosti. Několikrát jsem ji přepisovala, než jsem byla konečně spokojená s výslednou podobou, tak je snad vše v pořádku. :)
Děkuji za vaše ohlasy a těším se na ty další pod dnešním dílem. Krásné počtení! :) B. ♥



Dál jsem pracovala, jako by se to setkání, které zabralo sotva zlomek vteřiny, nestalo. V mysli se mi však vynořilo takové množství vzpomínek, že jsem si připadala jako paralyzovaná tou historií, na kterou jsem nemohla přestat myslet. Byly to vzpomínky plné bolesti, překonávání se a přemlouvání se, abych ty útrapy kvůli mámě vydržela. Mé nohy konaly kroky, běhaly od baru k boxům a zpět, ruce sbíraly prázdné sklo a dál na podnose roznášely panáky a drinky, rty se usmívaly na zákazníky, kteří se opíjeli a platili a tančili a bavili se, ale moje hlava byla úplně někde jinde. Moje hlava se vracela v čase, a právě byla uvězněná v té minutě, ve které jsem musela Tomovi zlomit srdce. Rozhodně jsem mu ublížila, jinak by se teď neotočil na patě bez jediného slova, bez pouhého pozdravení. Netušila jsem však, že jsem mu ublížila tak moc.
Ani jsem si neuvědomovala, že se kolem rozhlížím v obavě, že tu bude kromě Toma i Bill - jeho povedené dvojče, důvod veškeré té bolesti, která je s ukončením toho období úzce a neodmyslitelně spjata. Mezi cizími obličeji jsem po celý večer už žádný známý nezahlédla, proto jsem si začínala myslet, že prostě blázním, že to byl pouhý výplod mé fantazie a já se s Tomem tenhle večer vůbec neviděla. S postupující nocí jsem čím dál víc věřila tomu, že jsem si tu situaci sama vymyslela, protože nebylo žádného dalšího důkazu, že by se kapela po jejich evropském turné vrátila zpátky na tento kontinent. Nebo spíše - myslela jsem si, že není žádného dalšího důkazu. Kdybych však našla aspoň jednu krátkou chvíli a zašla do šatny, abych zkontrolovala displej svého mobilu, zjistila bych, že mám hned několik nepřijatých hovorů. Všechny od jedné osoby. Od Billa. To byl přece dostatečný důkaz o jejich návratu. Ale stejně - vrátili do tohoto města, jaká však byla šance, že se v tomhle klubu setkáme?

Noc postoupila do té hodiny, ve které se klub zavíral, vypily se poslední panáky, zaplatily poslední útraty a prostory klubu se vylidnily. Sotva členové ochranky vyprovodili i toho posledního návštěvníka, který spal zapomenut svými blízkými v nejzazším boxu, se zbývajícím personálem jsme se vrhli na uklízení kuchyně a barů. Úklid klubových prostor nebyl naším úkolem, ale kuchyně patřila k baru, proto nezbývalo nic jiného než ještě několik minut vydržet na nohou. Všechno to zabralo více času, než jsem si myslela, ale relativně dobrá nálada, která mezi námi panovala navzdory tomu, že byla tahle směna ochuzena o síly, dokázala změnit naše vnímání ubíhajícího času. Když jsem utřela poslední kousek barové desky a vypláchla hadřík, se kterým jsem čistila povrchy ulepené od rozlitých panáků, bylo skoro půl čtvrté v noci.
"Bože můj," zahučel Mike po dlouhé době ticha, které jsme společně se Sarah pracovaly na úklidu v okolí baru. "Jestli si teď nedám aspoň jednoho panáka na cestu domů, tak vůbec nedojdu," zavrtěl rezignovaně hlavou a posadil se na barovou stoličku. Loktem se opřel o desku, kterou jsem právě utřela. "Vím, že šéfové neradi vidí, když tady zůstáváme a dopíjíme zbytky, ale dneska si to všichni zasloužíme. Nemyslíte?"
"Jestli si dáváš panáka, chci taky," podívala jsem se na něj a nereagovala na to, že se přiloudal k už hotové práci. Vždyť sám do poslední vteřiny pomáhal Richardovi a Philipovi, kde se dalo. Zbývající členové ochranky už dávno odešli, dnešní směnu bylo právě na těch dvou, aby to tu zavřeli. Museli tu tedy zůstat s námi, pít s námi.
"Co si dáme?"
"Já bych si dala přenášedlo," řekla jsem. "Umícháš mi ho?"
"Měla jsi tak posraný večer?" zeptala se Sarah, se kterou jsem si dneska vyměnila pozici servírky, a posadila se na stoličku vedle Mikea. "Vždyť sis nahoře musela ve spropitném vydělat více, než kolik je plat dnešního dne," naklonila hlavu na stranu, kterou si hned podložila dlaní. Unaveně zívla.
Otřela jsem si dlaně do utěrky a pověsila ji zpátky na háček, kam patřila. "Peníze by byly, ale jinak jsem mrtvá. Potřebuju přenášedlo, abych se dostala domů co nejrychleji a nepamatovala si to," řekla jsem.
Sarah se uchechtla a Mike se chopil příležitosti. "V tom případě žádáš to pravé."

Nemusela jsem čekat dlouho, Mike se hned zvedl a obešel bar, aby mi do právě umyté a utřené sklenice umíchal svou specialitu. Založila jsem si ruce na prsou a s tichým obdivováním sledovala jeho hbité ruce barmana. Ani nemusel věnovat příliš pozornosti tomu, co právě dělal. Byl v tom už tak zběhlý, že ruce samy chmataly po těch správných lahvích a pomůckách, aby bylo rozdrceno a vymačkáno, co má být, a nic navíc.
"Nejdřív bych ti ale doporučil, aby sis vyzvedla své věci ze skříňky. Nejen, že je tahle specialita přenášedlo, které ti pomůže na cestě domů, ale taky ti pomůže zapomenout. Takže pokud si ještě pamatuješ kód svého zámku, utíkej si alespoň pro klíče od domu," zasmál se.
Poslechla jsem. Nejen kvůli jeho radě, ale taky kvůli tomu, že jsem samu sebe znala. Jakmile bych se posadila k baru a napila se, už by se mi nechtělo vracet do šatny, abych si vzala své věci. Proto jsem ke své skříňce zamířila dříve, než jsem vůbec ochutnala první lok Mikeova speciálního drinku. Popadla jsem tašku a mikinu, kterou jsem si hned přetáhla přes hlavu, vlasy svázala do mnohem pohodlnějšího účesu - culíku na vrchu hlavy - a s taškou v ruce se vrátila zpátky k našemu malému posezení. Uvelebila jsem se na barovou stoličku, na které předtím seděl Mike. Tašku se svými věcmi jsem položila na bar vedle sebe a lokty se opřela o kraj desky.
"Vím, že nejsi zrovna veliký pijan, takže jsem ti to umíchal slabší. I tak to pij opatrně," podíval se na mě. "Nechci tě mít na svědomí," zasmál se, krátce a unaveně. I tak však zůstal stát za barem a sledoval mou reakci při prvním loku jeho drinku. Sotva se chladná tekutina dostala do mého hrdla, pustila jsem brčko a dlaněmi překvapeně sevřela sklo sklenice. Zavřela jsem oči a polkla, s dlouhým výdechem jsem pak rozlepila víčka.
"Pane bože," vydechla jsem, "ani nechci vědět, co všechno v tom je," zamumlala jsem. "Ale je to výborné. Přesně, co jsem potřebovala. Tohle je třešnička na dortu dnešního večera," pokývla jsem hlavou. Druhé ochutnání bylo odvážnější, už jsem věděla, co můžu čekat. A když jsem se napila potřetí, síla alkoholu se jako by zmírňovala.
"Pozor, ať se hned neopiješ. Nechtěl bych tě táhnout domů," zasmál se Richard a posadil se vedle Sarah.
"Neboj, umím se o sebe postarat," odpověděla jsem mu s drobným pousmáním, sotva jsem polkla další lok. Kdybych však věděla, co za noc mě ještě čeká, vypila bych ten speciální drink během vteřiny, jen abych se z následujících událostí vyvlékla.

Už jsem usrkávala zbytky Mikeova přenášedla, když se minutová ručička posunula na konec své hodinové cesty, což byl zároveň začátek cesty nové. Byly čtyři hodiny v noci. Už půl hodiny jsme všichni seděli jako spráskaní psi u baru, popíjeli a povídali si o obyčejných věcech. Dnešní směna byla náročná ve všech směrech, ale nikomu z nás zbývajících se zatím nechtělo domů. Pohrávala jsem si s brčkem, jehož koncem jsem napichovala kousky skoro rozpuštěného ledu, které plavaly na dně sklenice. Dlaní druhé ruky jsem si podpírala bradu a poslouchala Philipovo vyprávění o tom, jak je krásná příroda v jeho rodném městě a jak už se těší, až se tam na vánoční svátky znovu podívá. Jeho slova však najednou přerušil zvuk, který nečekal ani jeden z nás. Dveře, poblíž kterých jsme seděli, se najednou začaly otevírat.
"Ty jsi nezamkl?" zeptal se Philip Richarda a už se stavěl na nohy. Richard ho však předběhl.
"Myslel jsem, že budeme hned odcházet. Navíc - koho by napadlo, že se sem někdo bude v tuhle dobu cpát?" trhl rameny, a zatímco odpovídal, seskočil z barové stoličky. "Pane, promiňte, ale už máme dávno zavřeno. Běžte domů," zvolal hlasitěji. Své kroky mířil k tomu narušiteli, který zřejmě netušil, že v tuhle dobu má být dávno v posteli a spát.
"Vím, že máte zavřeno," uslyšela jsem příliš známý hlas. "Sháním Zaru. Je tu ještě? Nebere mi telefon a já bych potřeboval… Zaro?" oslovil mě.
Sotva jsem uslyšela své jméno, vzhlédla jsem. Překvapeně jsem zvedla obočí a nechápala, proč by se tu ukazoval v takovou dobu. Proč by mě vůbec vyhledával? Proč by se snažil se mnou jakkoli spojit? Nebyla jsem pro něj jen nicka, která mu drásá nervy jen tím, že žije a dýchá? Nebyla jsem přítěží v jeho životě, které se tak rád zbavil?
"Zaro?" znovu vyslovil mé jméno, když jsem mlčela a tupě hleděla do jeho obličeje. Své oči skrýval za skly slunečních brýlí, které byly v tuhle situaci naprosto nepotřebné, ale on si je z nějakého důvodu nesundával. "Mohl bych s tebou mluvit?"
Povzdychla jsem si. "Co potřebuješ, Bille?" zeptala jsem se, ale neopouštěla své místo. Dál jsem si dlaní podpírala bradu, dál jsem si pohrávala s brčkem a ledy ve sklenici. Oči jsem však upírala k jeho tváři a čekala, co chytrého z něj vypadne.
"Můžeme někde v soukromí?"
"Co potřebuješ, Bille?" zopakovala jsem svou otázku, tentokrát s hlasem méně přátelským a přívětivým. Vždyť já neměla jediný důvod, abych se s ním vybavovala, vůči téhle osobě mé povinnosti dávno pominuly, nemusela jsem dělat vůbec nic, co by po mě mohl chtít.
"Potřebuji tebe," řekl a pomalým pohybem si sundal sluneční brýle. I přes tu vzdálenost, která mezi námi byla, jsem viděla jeho zarudlé oči. Všichni jsme je viděli. A Billův utrápený pohled na nás všechny zapůsobil. Najednou tu panovalo napjaté ticho, které přerušil Billův polohlasný dovětek. "Brácha tě potřebuje."

Pohledy všech se najednou upřely směrem ke mně. Cítila jsem je na své kůži, ale nevěnovala jsem jim vůbec žádnou pozornost. V tom napjatém tichu každý čekal na mou odpověď, a Bill zřejmě ze všech nejvíc potřeboval znát můj verdikt. Upřeně jsem hleděla do jeho unaveného obličeje a přemýšlela nad tím, co teď řekl. Byla tu jakákoliv šance, že by za mnou přišel, kdyby se opravdu nejednalo o krajní případ? Ne. Bylo možné, aby žádal mou pomoc, kdyby ji opravdu nepotřeboval? Ne. Bill by ze své podstaty pyšného boháče nikdy nepřišel za mnou - chudou nickou, která pro něj znamená naprosté nic. Bill musel být opravdu zoufalý a v koncích, že přišel za mnou.
"Zaro?"
Zamrkala jsem. Vyslovení mého jména mě probudilo z tichého přemýšlení. "Vteřinu," řekla jsem. Rychle jsem dopila zbytek pití. Bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení jsem se rozloučila se svými spolupracovníky a kamarády. Vzala jsem tašku, seskočila z barové stoličky a lehce podnapitým krokem jsem přešla k Billovi. Na mou ochotu zareagoval drobným pousmáním.
"Děkuji," vydechl. "Musíme se co nejrychleji vrátit domů," řekl a pokynul mi, abych ho následovala. Bylo zřetelné, jak se snaží mezi našimi těly udržet odstup, cítila jsem, že jeho pocity vůči mně se ani trochu nezměnily. Muselo se však stát něco hrozného, že klesl tak hluboko a vyhledal mne. Co Tom udělal, že přiměl Billa k takové, ač třeba dočasné, pokoře?

Mlčky jsem ho následovala dveřmi klubu ven. U kraje silnice čekal taxík, pod jehož kapotou tiše vrčel motor. Jako by Bill věděl, že mu vyhovím, jako by spoléhal na to, že jsem na Toma nemohla zapomenout, že moje city k němu nevyhasly a že bych pro něj udělala cokoliv. V tomhle se nemýlil, opíral se o správné odhady. Pro Toma bych toho udělala opravdu hodně. Vždyť jsem se snažila vycházet s osobou, která mě očividně bytostně nesnášela, a i dál nesnáší. Jak se však zdá, i Bill by se pro Toma rozkrájel. Proč by jinak teď nasedal do jednoho taxíku se mnou? Nastoupil jako první a já se posadila hned vedle něj. Sotva jsem stihla zavřít dveře, jak rychle řidič vyjel do ulic města, které byly v tuhle hodinu prázdné, naprosto vylidněné. Asi jsme opravdu spěchali. Na mysl mi vyvstávalo hned několik otázek, které jsem na něj chtěla vybalit, ale neřekla jsem půl slova. Stejně tak Bill. Ačkoliv na něm bylo vidět, že by nejradši vysypal všechno, co měl právě teď na srdci, jeli jsme v tichosti, kterou přerušovalo jen hučení motoru, který se teď otáčel na nejvyšší obrátky.
"Tom měl pravdu, když o tobě říkal, že jsi ta nejlaskavější osoba na světě," zašeptal po dlouhých minutách ticha. Hlas se mu třásl a já si uvědomila, jak to na mě působí. Ač jsem mu stále nedokázala odpustit, co udělal nejen mně, ale taky svému bratru, jeho hmatatelná bolest mne částečně odzbrojovala.
"Co se stalo, Bille?" zeptala jsem se na otázku, která mě na jazyku pálila od chvíle, co jsme vyšli z klubu. Pootočila jsem hlavou k jeho obličeji, aby mi neunikla jediná drobnost, ve které by se mohlo skrývat veliké množství informací. Bill však seděl strnule a dál hleděl před sebe, když mi odpovídal hlasem, který se stále chvěl.
Polkl, ohryzek na krku se mu znatelně houpl. "Tom se vrátil z klubu, kde tě dneska potkal, už pěkně v náladě," začal. Dál jsem se na něj dívala, takže jsem viděla, jak si olizuje suché rty, jak se mu klepe brada, jak se sotva drží, aby se nerozbrečel jako malé dítě. "Začal se vyptávat na věci, které po celých osm měsíců ležely nezodpovězené někde pod povrchem," vydechl. "Už jsem mu nedokázal dál lhát," slabě zavrtěl hlavou. Zpod tmavých skel jeho slunečních brýlí se vykutálely první slzy.
Nevěřícně jsem zvedla obočí. "Ty jsi mu po celou dobu, co jste byli pryč, neřekl, jak to doopravdy bylo?" zvýšila jsem na něj hlas, aniž bych si to sama uvědomovala. Tělem se mi začínala rozlévat vlna zlosti.
"Neptal se na to!" odpověděl mi a jeho hlas také nabíral na síle, úměrně tomu, jak se zvyšoval ten můj.
"To se mi snad jenom zdá!" zavrtěla jsem hlavou.
"Byl jsem rád za to, že ho mám zase jenom pro sebe!" vyštěkl a pootočil ke mně svou tvář. Poprvé za tuhle cestu taxíkem dal najevo, že vlastně sedím vedle něj. "Ty by ses taky nešťourala ve věcech, které bys nechtěla řešit, ne?" začal se bránit.
Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale taxík prudce zabrzdil. Polkla jsem nadávku, kterou jsem měla k Billovi nasměrovanou, a otevřela dveře. Nečekala jsem na to, až Bill zaplatí za cestu, v tuhle chvíli jsem chtěla být co nejdál od něj. Jenže něco takového teď nebylo možné. Tím, že jsem se vydala na pomoc Tomovi, jsem se také vydala vstříc Billově společnosti. Bohužel.

Odhodlaná vyrazit ke známému domu, ve kterém jsem sama žila po několik měsíců, jsem se zarazila na kraji chodníku, na který jsem vystoupila. Nejen, že jsem nepoznávala městskou část, do které jsme přijeli, také jsem nepoznávala jediný dům.
"Přestěhovali jsme se," uslyšela jsem za sebou Billovo vysvětlení na nevyřčenou otázku. Když jsem k němu zmateně vzhlédla, máchnutím paže ukázal na dům, ke kterému jsme měli namířeno. "V útrobách toho domu se Tom opíjí do němoty," zašeptal. Brada, kterou pokrývalo krátké strniště, se znovu rozklepala pod náporem emocí. Sundal si sluneční brýle a klouby prstů si promnul jedno oko, ze kterého se skutálela další slza.
"Proč jsem vůbec tady? Co můžu být nápomocná, pokud…" odmlčela jsem se a pohledem zabloudila k domu se ztemnělými okny. Nesvítilo se ani v jednom, nezdálo se, že by tam byl někdo vzhůru. "Proč ?" nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu. Museli mít velké množství přátel, tak proč utíkal pro pomoc k bývalé zaměstnankyni, které se tak rád zbavil?
"Já si s ním už nevěděl rady. A tvoje jméno je to jediné, co mumlá dokola a dokola," řekl a upřel na mě svůj pohled. Poprvé za celou tu podivnou situaci, ve které jsem se teď nacházela, jsem hleděla do jeho očí, ve kterých se zračilo jediné - nekončící strach o vlastního bratra.
"Proč -"
"Protože jsi ta nejlaskavější osoba, kterou znám. A taky proto, že tě Tom k smrti miluje."



B.
 


Anketa

Povídka "Close to You" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 El El | 5. července 2017 v 23:52 | Reagovat

Pane bože!!  Naprosto skvělý. Nic víc není třeba ( až na další díl)

2 T. T. | 6. července 2017 v 7:44 | Reagovat

To je uzasny! Potrebuju okamzite dalsi dil 😂😂 jsem uplne na pokraji zhrouceni! 😂

3 A. A. | 6. července 2017 v 11:26 | Reagovat

Je to naprosto super! Těším se na další část :-D

4 Shadow. Shadow. | 6. července 2017 v 13:50 | Reagovat

Jsem v naprosté prdeli asi jako Tom v chlastu. Potřebuji nutně další díl nebo snad začnu pít taky! :-D
Bill teda musel bojovat s tím svým kreténským egem, když za ní jel do baru. Uuuuf, jsem zvědavá, jestli se jí omluví nebo něco!
Báří, netrap nás! 🙏

5 E. E. | Web | 6. července 2017 v 20:49 | Reagovat

Báři, co si pamatuji, tak jsi vždy byla úžasnou spisovatelkou, ke které jsem vzhlížela a k jejíchž povídkám jsem byla schopná vracet se stále dokola aniž by mě omrzely. O to víc nechápu sama sebe, jak jsem to bez tvého psaní mohla vydržet?
Když jsem dočetla tento díl, tak jsem si řekla, že si ho přečtu ještě jednou, a to vedlo k tomu, že jsem si našla první díl a začala od něj. Takže jestli dneska nepůjdu spát a celou noc budu číst jako divá - přebíráš za mé zítřejší nevyspalé chování zodpovědnost :-D.
I když přesně nevím, o co v této povídce jde, je mi jasné, že Bill zde bude asi prvotřídní idiot :-|. A jestli se zde jedná o zamilovaného Toma, je to povídka přímo podle mého gusta :D. Každopádně - po sto letech najedu na tvůj blog a hned mě zde čeká tak úžasný díl? Prosím, moc dlouho nás nenatahuj, protože ať je to jak chce a Bill je sebevětší idiot, Tom se Zarou musí být spolu!!
A já jdu konečně na první díl :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama