Close to You | 48.kapitola

7. července 2017 v 19:40 | Báři ツ |  Close to You
Děkuji za vaše ohlasy. ♥ Přeji krásné chvíle i u tohoto dílu povídky :) B.



Začala jsem se třást po celém těle a rozhodně to nemělo co dočinění s okolní teplotou, která se letním vedrům rapidně vzdalovala. Najednou jsem měla pocit, jako by se mi kolem plic stahovala neviditelná smyčka, která mi zkracovala dech a způsobovala tak příval závratí. Srdce se mi rozbušilo jako splašené, tlouklo o hrudní koš, jako by z něj chtělo vyskočit ven. Horká krev mi hučela v uších, až jsem skoro neslyšela Billova další slova.
"Ať tomu uvěříš nebo ne, ten byl do tebe blázen od první minuty, co jsi vešla do našich životů," zamumlal. "Znám ho moc dobře na to, abych věděl, kde je pravda, Zaro," řekl a položil dlaň na mé rameno.
Ucukla jsem. Nejen, že mě ten dotek překvapil a já se ho lekla, ale taky to byl Bill, kdo se mě dotýkal. Osoba, která mi ublížila nejvíc na světě. A ublížila i svému jedinému bratru, navzdory všemu, co věděl, k čemu se teď doznal. Způsobil bolest lidem ve svém okolí jenom proto, aby dosáhl svého sobeckého cíle. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, ale ne nad tím, že by ke mně Tom choval nějaké city. Nedokázala jsem pochopit to, co Bill zvládal ničit. S čistým svědomím si chodil po světě, když věděl, že takhle ubližoval nevinným lidem?
"Přes veškeré spory, které mezi sebou máme, Zaro, tě teď prosím, abys… abys mi pomohla. Tom pořád mumlal tvoje jméno, a tak - tak mě napadlo, že budeš jediná, která… která by mohla něco dokázat," vykoktal ze sebe podivně souvislou odpověď a olízl si rty. "Na mě je naštvaný. Kdybych mu řekl, ať už nepije, tak si natruc pořádně přihne," vydechl se zoufalostí ve tváři. Viděla jsem na něm, že má zase na krajíčku. Jen ať si brečí, vždyť kolik toho zapříčinil?
"Jak víš, že je vůbec naživu, pokud jsi jel přes celé město do klubu, kde pracuju?" zvedla jsem obočí.
"Jsme jednovaječná dvojčata. Věděl bych, kdyby se mu něco stalo," zamumlal.
"V tom případě jsi taky musel vědět, jak mu lámeš srdce, když jsi mě vyhnal z domu," zamračila jsem se na něj. Na odpověď jsem však nečekala, otočila jsem se na patě a vydala se směrem k domu, o kterém mi Bill prozradil, že se stal jejich novým domovem. Přestěhovali se. Museli, nebo chtěli? Bylo ve staré vile mnoho vzpomínek, nebo to bylo kvůli tomu, že je tam otravovali novináři či fanoušci? Nebo to bylo jen z jejich marnivosti?

Masivní dveře, které byly vstupem do nepochybně luxusně zařízeného domu, byly odemčené. Bill mě nechal vejít první, nehnal se kupředu, což mě překvapovalo. Zřejmě mi nechával pole působnosti, teď spoléhal na to, že bude v mých silách Tomovi vymluvit upíjení se do mdlob. Ač jsem to tady neznala, tak nějak podvědomě jsem zamířila ztmavlou chodbou do zadní části domu. Podle slov, které se ke mně v tom tichu donesly, jsem šla správně.
"Tomovy dveře jsou ty poslední. Měl by být ve svém pokoji," řekl Bill, než se domem ozvalo tiché cvaknutí pantů, když za námi Bill zavřel domovní dveře. Mdlé světlo osvětlilo chodbu, po které jsem šla. Nezula jsem se, ale to bylo to poslední, co mě teď trápilo. Nevěnovala jsem pozornost mramorové podlaze, která sama o sobě vzbuzovala dojem přepychu a luxusu. Teď jsem upírala veškeré své vědomí ke dveřím, které mě dělily od osoby, po které se mi tak neskutečným způsobem stýskalo. Zbývalo jen pár kroků, abych mohla být zase blízko těm rtům, o kterých jsem si po nocích nechávala zdát. Mělo uběhnout jen pár vteřin, než jsem se měla znovu shledat s tím, kvůli kterému jsem si mohla oči vybrečet a duši utrápit. Když se ve dveřích klubu objevil Bill, že potřebuje moji pomoc kvůli Tomovi, neváhala jsem a šla. Bez přemýšlení nad tím, jaké to bude mít následky pro mě samotnou. Co z toho budu mít, když teď vejdu do jeho nové ložnice? Bude z toho jeden večer, kdy ho zachráním od alkoholové otravy, nebo se z toho vyklube něco víc a já budu zase lapena v jeho sítích?
Se zatajeným dechem jsem položila prsty na studenou kliku dveří. Když jsem ji stiskla, nemusela jsem vynakládat příliš síly, abych dveře otevřela. Lehce jsem do nich strčila, a ty se hned podvolily. Můj pohled nejdříve padl na obrovskou skříň ze světlého dřeva. V měsíčním světle, které do pokoje pronikalo skrz dvě veliká okna, skříň až bělostně zářila. Stačilo udělat jediný krok přes práh dveří, abych si všimla i postele, která byla vyrobena ze stejně světlého dřeva jako skříň. Zabírala velikou část Tomovy ložnice, ale místnost byla tak prostorná, že by tu takových postelí mohlo být i deset. Na matraci, kterou pokrývalo tmavé povlečení, byla schoulená lidská postava. Nemohl to být nikdo jiný, než Tom. Srdce mi zase začalo bušit jako o závod, divoce kmitalo a zrychlovalo můj tep.
Tom tě k smrti miluje.
Špičkou jazyka jsem si olízla najednou suché rty a dodala si odvahy k dalšímu kroku blíže k němu. Blíže k Tomovi. Srdce mi bušilo jako na poplach a já měla co dělat, abych samu sebe ovládala. Stačilo udělat ten jediný pohyb k posteli, abych zjistila, že leží na boku, čelem otočený ke mně. Díky mdlému světlu, které sem dopadalo z chodby, jsem si mohla prohlédnout jeho obličej. Měl zavřené oči, tvář byla uvolněná. Když jsem zahlédla drobný pohyb - stoupající a klesající hruď s každým nádechem a výdechem, na vteřinu mě zalila vlna klidu, že ho ta dávka alkoholu opravdu nezabila. Už jsem se chtěla otočit na patě a vypadnout odsud, stačilo by Billovi říct, že jeho bratr žije a momentálně spí, ale nedokázala jsem se hnout z místa. Hleděla jsem do té známé tváře, kterou teď zaléval stín noci, a ani si neuvědomovala, že mi po tvářích stékají slzy.

Když se jeho rty odlepily od sebe a on se trhaně nadechl, přetočil se z boku na záda. Vlna klidu teď byla vystřídána přívalem zmatku, když se jeho oči otevřely. Pomalu se zvedl na jeden loket a hleděl na mě, jako bych byla duch. Několikrát zamrkal, jeho víčka se opakovaně zavřely a otevřely, jako by se chtěl ujistit v tom, že tu opravdu stojím.
"Zaro?" zamumlal mé jméno ztěžklým jazykem, jasným důkazem toho, že mi Bill nelhal, že se Tom upíjel do mdlob. Dál se opíral o svůj loket, když si klouby prstů druhé ruky protřel víčko. Znovu se tak trhaně nadechl, než se znovu sesunul na lopatky. Schoval obličej do dlaní a tiše zakňučel. Ten zvuk se místností roznesl ve své tlumené podobě.
Nijak jsem na to nezareagovala, neodpověděla jsem mu, jen jsem přešlápla z nohy na nohu, nerozhodná, co bych v této podivné situaci měla udělat. Nebyla jsem si jistá, jestli znovu usnul, protože se po několik vteřin neozývalo nic než jen jeho pravidelný dech. Když jsem však chtěla ukročit vzad, abych se z jeho ložnice vytratila, znovu se pohnul. Tentokrát se však dokázal zvednout do sedu. Sledovala jsem jeho laxní a podnapilé posuny na matraci a sama stála na místě bez sebemenšího pohnutí. Když přehodil nohy přes okraj postele a jeho chodidla se dotkla země, znovu ke mně zvedl obličej. Pohled na něj byl žalostný.
"Zaro, Zaro, Zaro…" několikrát zopakoval mé jméno ochraptělým hlasem. Ačkoliv byly jeho řečové schopnosti silně ovlivněny alkoholem a sotva držel otevřené oči, zdálo se, že je relativně při smyslech. Aspoň nějaké dobré znamení toho, že to veliké množství, které musel vypít, mu nijak víc neublížilo. "Asi už blázním," zamumlal a já měla co dělat, abych porozuměla tomu, co ze sebe vypravil. Zvedl ze země láhev, ve které byl zbytek hnědavé tekutiny, a zahleděl se na ni jako zhypnotizovaný.
Vydechla jsem a tiše si odkašlala. "Akorát se zabiješ, jestli v tom pití hodláš pokračovat," zašeptala jsem.
"To je… tohle je první věc, kterou… kterou mi po té dlouhé době řekneš?" zeptal se. Jeho pohled ke mně zabloudil, a během toho, co se na mě díval, pomalu vstal. Prohnul se v zádech, jak se snažil udržet rovnováhu.
"A co ty? Vidíme se po osmi měsících a ty se musíš hned utápět v chlastu?" založila jsem si ruce na prsou. "Ubližuješ nejen sobě a svému tělu, ale taky Billovi -"
"Toho mi ani nepřipomínej!" zavrčel a ukázal na mě prstem. "Toho… toho…" odmlčel se, jak hledal to správné oslovení, tu vhodnou nadávku, kterou by svého bratra otituloval. Očividně ho to pobouřilo, protože přiložil hrdlo láhve ke rtům a nalil do sebe notnou dávku alkoholu.
"Nikdy bych si nemyslela, že zrovna ty budeš ten typ, co se chce takhle opíjet," řekla jsem s nesouhlasným zavrtěním hlavou.
Tom si odfrkl, rádoby lhostejně, ale už jsem ho nějaký čas znala, abych věděla, že to bylo spíše bolestné povzdychnutí. Když polkl další lok a tím vypil veškerý zbývající obsah láhve, odhodil ji na zem. Skutálela se po koberci, a právě díky tomu se neroztříštila na střepy. Přešlápl z nohy na nohu a marně hledal balanc. Zřejmě chtěl udělat krok směrem ke mně, ale místo toho jen rozmáchl ruce kolem sebe, jak rychle hledal něco, čeho by se přichytil.
"Bože," zaklela jsem a přiskočila k jeho tělu, abych ho udržela na nohou. "Co kdyby ses znovu posadil na matraci?" navrhla jsem mu. Dlaní, kterou jsem předtím položila na jeho paži, jsem sjela níže na jeho předloktí. Sotva jsem se ho dotkla nad zápěstím, jeho pohled klesl k tomu místu, kde se naše těla dočasně spojovala. Pomalu se vyvlékl z mých prstů a zvedl dlaně k mému obličeji. Konečky prstů přejel po hraně mé čelisti, než zvedl můj obličej k tomu svému. Když těžce vydechl, ovál mě odér alkoholu. Sklonil se ke mně a očima těkal mezi mým pohledem a mými rty. Nepohnula jsem se, neuhnula jsem ani o píď, když se přiblížil natolik, že jsem cítila jeho vousy nad svým rtem. A ačkoliv se naše rty nedotýkaly, tahle blízkost ve mně působila zmatek. Každičká píď mne samotné se na něj chtěla vrhnout, každá buňka mého těla chtěla přerušit ten zbývající prostor mezi našimi rty, mezi našimi těly. Srdce mi vynechalo úder, když se po chvilce váhání odtáhl, aniž by mě vůbec políbil.
"Proč jsi něco neřekla?" zašeptal. Pomalu zvedl pohled k tomu mému, očima jsem se fixovala na jeho temné duhovky a doširoka rozšířené zorničky. "Proč ses mi nesvěřila? Proč ses… proč ses nechala uplatit, a tak tiše se vytratila z mého života?" zeptal se a polštářkem palce přejel přes můj ret. "To jsem… pro tebe… Mohl jsem něco… " odmlčel se a už svá slova nedořekl. Krátce zavrtěl hlavou a povzdychl si. Znovu mě ovál ten alkoholový odér. Nejistě se zavrávoral na chodidlech a tentokrát já s ním.
"Tome, měl by sis lehnout," řekla jsem a dlaněmi zatlačila do jeho hrudi. Podvolil se tomu tlaku a posadil se na kraj postele, s čímž se přerušil jakýkoliv kontakt mezi našimi těly. "Přinesu ti sklenici vody. Ty se zatím natáhni. Měl by ses pořádně prospat," pokynula jsem mu. Nečekala jsem na to, jestli mě poslechne. Rychlými kroky jsem přešla k otevřeným dveřím a vyšla ven na chodbu. Zády jsem se opřela o stěnu a trhaně vydechla, roztřepané prsty tisknouc ke svým rtům. Ani jsem nestihla promyslet své další konání, když jsem uslyšela dutou ránu. Bez přemýšlení jsem se vrátila na práh jeho ložnice.

Přidržovala jsem jeho paži kolem svých ramen, když jsem mu pomáhala postavit se na nohy. Nečekala jsem, že se o mě opře celou vahou, v tuhle chvíli jsem testovala hranice svých sil. Sotva jsem ho dostala blízko postele, pustila jsem jeho paži. S tichým žuchnutím se sesunul na matraci jako pytel brambor. Aniž bych mu musela něco říkat, sám se snažit posunout na matraci. Sledovala jsem ho tiše, nic jsem neříkala. Podle mého názoru nemělo to ani nemělo cenu, vždyť si tuhle noc nemůže pamatovat. Zabořil obličej do polštáře a tiše zasténal. Když se přetočil z břicha na bok, dlaní přejel po pokrčeném prostěradle vedle sebe.
"Zaro, ne… neodcházej," zašeptal svou prosbu, když uviděl, že se tělem natáčím ke dveřím. Stěží držel oči otevřené, zdálo se, že je na pokraji usnutí.
Olízla jsem si rty. "Měla bych jít. A ty se musíš vyspat."
"Zůstaň," zamumlal, a ještě jednou rozlepil víčka od sebe. "Chci si pamatovat, že jsi tu byla," vydechl. "Chci… nechci se probudit sám," hlesl. "Nemám… teď jsi to jediné…" začal nesouvisle, ale jeho přání mi bylo jasné. "Zaro, prosím," naposledy mě požádal, než víčka unaveně zavřel. Byl však stále při vědomí, když ještě jednou dlaní přejel po matraci vedle svého těla.
Věděla jsem, že by bylo nejlepší, kdybych v téhle vteřině odešla. Neměla jsem nad jeho slovy přemýšlet, neměla jsem je vůbec brát v potaz, vždyť byl tak moc opilý. Nemělo cenu sem jezdit, nebyl důvod, proč jsem místo domů za mámou jela s Billem za zuboženým Tomem. Co tahle situace přinesla, kromě toho, že jsem rozryla bolestivé rány v mém, ale i v jeho srdci? Proč to všechno?
"Zlato…" uslyšela jsem znovu jeho hlas. "Pojď za mnou," pokynul mi a naposledy se na mě podíval. Počkal jen do chvíle, kdy jsem se posadila na kraj jeho postele, než upadl do hlubokého spánku. Vztáhla jsem ruku a uhladila neposedný pramen tmavých vlasů za jeho ucho. Sama jsem cítila neskutečnou únavu, ale věděla jsem, že tu nemůžu zůstávat. Nemůžu se natáhnout na matraci vedle něj a vyspat se tu, jako by se těch osm měsíců našeho odloučení neudálo. Prostě nemůžu.
~~~
Probuzení nebylo tak poklidné, jak bych si po takové náročné noci přála. Měla jsem stále zavřené oči a v mysli jsem si neuvědomovala, že vlastně neležím ve své posteli, dokud jsem nezamžourala do ranních paprsků, které pronikaly okny, u kterých ještě nebyly pověšeny závěsy ani záclony. Povzdychla jsem si a v duchu si zanadávala za svou slabost. Sama jsem nebyla úplně střízlivá, když jsem lehala do téhle postele, ale hlavně jsem měla být moudřejší. Neměla jsem poslechnout proseb tak opilého Toma, měla jsem překonat svou únavu a vydržet tu cestu domů. Byla chyba, že jsem podlehla.
Ležela jsem na zádech. Nemusela jsem otevírat oči, abych cítila jeho blízkost. Tiskl se k mému boku, hlavu pohodlně opřenou o polštář vedle mého ramene. Jednu paži měl složenou pod sebou a tu druhou omotanou kolem mého pasu. Měl na sobě světlý nátělník, díky kterému jsem si mohla jsem prohlédnout svaly jeho rameni, které postupně přecházely ve stejně svalnatou paži. Tmavé chloupky na předloktí zdůrazňovaly jeho opálenou kůži, zlatý řetízek kolem jeho zápěstí kontrastoval s pigmentem jeho těla. Od provazců svalů na jeho paži jsem přesunula pohled k jeho tváři. Uvolněný obličej mi byl znamením, že ještě spí. Když spokojeně zafuněl a na jeho pootevřených rtech se usadil drobný úsměv, uvědomila jsem si, jak obrovská chyba byla, že jsem tu zůstala přes noc.
Zavrtěl se a v ten moment jsem ztuhla. Když jsem si vedle něj večer lehala - na jeho žádost - vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jaké asi bude ráno. Trapné? Bolestně odpudivé? Naivně šťastné? Teď už ale bylo pozdě nad něčím takovým uvažovat. Ne proto, že bych se tu probudila. Mohla bych se tiše vytratit, to ano. Teď však bylo pozdě, protože se jeho oči otevřely a spočinuly na těch mých. Překvapení v jeho očích bylo přímo hmatatelné. S tím, jak se jeho zorničky zužovaly do velikosti špendlíkové hlavičky kvůli rannímu slunci, které sem vesele svítilo, se stupňoval jeho očividný zmatek. Ztěžka polkl a nosem nasál doušek čerstvého vzduchu.
Měla jsem pocit, že se svět zastavil. Utápěla jsem se v jeho pohledu, a zdálo se, že i jemu tahle situace přijde jako celou věčnost trvající. Když se konečně ozval jeho hlas, jeho pohled změkl.
"Ty jsi zůstala," pousmál se s tím, jak se rozpomněl na pár střípků předešlé noci. "Jsi tady," zamrkal víčky. Než jsem stihla cokoliv říct, třeba jen namítnout, ať za tím nic víc nehledá, prsty vjel do mých vlasů. Přidržel si můj obličej blízko tomu svému a vpil se do mých rtů, jako by to bylo naposledy, ne poprvé po dlouhé době, co se vidíme. Měl je tak hebké, jak jsem si pamatovala, a moje tělo reagovalo stejně bláznivě jako vždycky.
Automaticky jsem se otočila na bok, abych mohla být blíže jeho tělu. Natiskla jsem se prsy na jeho hrudník a nechala se od něj líbat, ač jsem věděla, že toho budu později litovat. Vždyť tahle noc vůbec nic nevyřešila, pořád je tu problém Billovy nesnášenlivosti mé osoby, pořád je tu ta veliká propast. V tuhle chvíli mi to ale bylo jedno. Mé rty byly znovu spojeny s těmi Tomovými. Momentálně není nic víc.



B.
 


Anketa

Povídka "Close to You" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 El El | 7. července 2017 v 21:11 | Reagovat

❤️❤️❤️❤️ Doufám ze se usmíří, jinak to nepřežiju 😂😂

2 E. E. | Web | 7. července 2017 v 21:29 | Reagovat

Hned jak se na scéně objevil Tom, začala jsem se nad tímto dílem rozplývat ještě víc - mě tedy k tomu rozplývání stačil už jen samotný fakt, že jsi další díl přidala tak rychle - za což ti moc, moc děkuji ❤️.
Zaro, odhoď všechna nevyřešená ALE. Ty můžete s Tomem řešit později.
Měla jsem vážně strach, že se Zara nenechá Tomem pohltit, ale když jí políbil a ona neucukla, měla jsem z toho takovou radost, jako kdyby snad dal Tom tu pusu mě :D.
K tak úžasnému dílu jsi nemohla vybrat lepší hudbu ❤️.

3 NaTyy NaTyy | E-mail | Web | 7. července 2017 v 21:47 | Reagovat

Už zezačátku to vypadalo zajímavě :) Jsem zvědavá na dašlí díl :(

4 NaTyy NaTyy | E-mail | Web | 7. července 2017 v 21:47 | Reagovat

* :)

5 Jennifer Jennifer | E-mail | Web | 7. července 2017 v 23:07 | Reagovat

O_O  O_O  O_O
Waaa ♥♥ Tak to hej...uff. No, toto môže skončiť jedine udobrením sa. Musí!! :-D  :-D Billa teda riadne musí kusať svedomie. To ho stálo asi všetky sily sa takto "ponížiť" a doslova ju poprosiť o pomoc. JU. Zaru. Ach... teším sa na pokračovanie, som zvedavá čo teraz bude ďalej. ♥

6 Shadow. Shadow. | 8. července 2017 v 0:07 | Reagovat

Celej díl jsem čekala na to, až se stane něco víc, že si to snad půjdu přečíst znovu. Taky jsem se modlila, abych to rychle nepřečetla a zároveň očima přeskakovala řádky. Co mi to děláš... takhle to utnout! 😭😀
Chápu pocity obou dvou... Tohle se ještě musí vyřešit a doufám, že nás o to neochudíš. Samozřejmě čekám happy end 😁😇, ale pár usmiřujících a vysvětlujících dílů by se mi velmi líbilo. 😊 A hned zítra další díl taky. 😊🙏

7 Shadow. Shadow. | 8. července 2017 v 0:08 | Reagovat

No a písnička? Dokonalá! 💔

8 ká. ká. | 8. července 2017 v 14:39 | Reagovat

juchuchuuu.. on so ji rano pamatuje a nekrici a neno hnusnej :-D jeeee :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama