Promiseland * 01

23. srpna 2017 v 21:11 | Báři ツ
Oh. Myslela jsem, kolik budu mít času na novou povídku, ale byla jsem teď kvůli práci tolik dní mimo, až jsem to nečekala. První díl jsem se snažila ve volných minutách dopsat, ale podařilo se mi sepsat jen polovinu. Teď jsem k tomu sedla a dopsala ho, tak se vám snad bude líbit. Přeji krásné počtení a děkuji za ohlasy u prologu :) ♥
B.



Vyšla jsem ze svého kabinetu a zamířila ke třídě, která byla tenhle rok pod mými ochrannými křídly. Nikdy jsem nepociťovala nervozitu, ale dnes bylo hned několik změn. Kromě nové žačky, kterou jsem vůbec neznala a tudíž nevěděla, jak bude na mou osobu reagovat, jsem taky měla prsten, který mě zase začínal tížit. Kdyby ty zásnuby byly správné rozhodnutí, přece by mě mělo uklidňovat, ne? Neměla bych se cítit sevřená úzkostí a vystresovaná z pomyšlení, co všechno mě čeká, nemám pravdu?
Otevřela jsem dveře a veselá třída rázem utichla. Možná bych zněla moc namyšleně, kdybych řekla, že mě žáci milují, ale bylo to tak. Patřila jsem mezi ty oblíbenější kantory na zdejší škole, a to nejen kvůli své hodné povaze. Byla jsem přátelská a vycházela jsem jak s dětmi, tak s rodiči. Nebazírovala jsem na detailech a dokázala jsem látku trpělivě vysvětlovat celou hodinu, což děti tak nějak podvědomě vnímaly jako dobré znamení. Nebyla jsem nervák, který by na ně křičel nebo házel po nich křídou. Byla jsem usměvavá, byla jsem přívětivá, byla jsem spravedlivá. A to se jim líbilo, ač tomu ještě ne všichni museli rozumět.
"Dobré ráno, třído," pozdravila jsem je a položila třídní knihu na kraj učitelského stolu. "Můžete se posadit," pokynula jsem jim a sama si sedla za stůl. Po třídě jsem se nijak nerozhlížela, nehledala jsem tu novou tvář, která mi způsobovala chvění v mých břišních partiích. "Chybí dnes někdo?" zeptala jsem se na obvyklou otázku, kterou jsem začínala snad každý den, pokud se nejednala nějaká významná akce, která by tuhle rutinu narušila. Tentokrát jsem pohled do třídy zvedla. Když mi nikdo neodpověděl a všichni němě seděli, usoudila jsem, že jsme nejspíš všichni. Jak se zdálo, nebyla jsem sama, koho příchod nové osoby lehce vykolejil. I třída byla jiná, byla cítit jejich nervozita, nejistota, co tady ta nová holka dělá.

Zaklapla jsem třídní knihu a pomalu si olízla rty. Vstala jsem a vyšla před katedru, o kterou jsem se pohodlně opřela. Propletla jsem prsty, abych nabyla trochu jistoty, a opřela si je o klín.
"Možná jste si sami všimli, že tu máme novou tvář," pousmála jsem se. Pohledem jsem přejela přes všechny známé obličeje, dokud jsem nenarazila na ten, který jsem ještě neznala. "Ode dneška máte novou spolužačku, kterou doufám, že přijmete, jak nejlépe umíte," naklonila jsem hlavu na stranu. "Käthe, chtěla by ses představit a říct o sobě pár slov?" zeptala jsem se a znovu vyhledala tu tvářičku, na kterou si budu nějaký čas zvykat. Ve zlomku vteřiny, co jsem hleděla do jejích tmavých očí, jsem pocítila nechuť k vlastním slovům, která jsem právě vyslovila. To bylo to nejhorší, co jsem jí mohla ze začátku udělat - nutit ji do představování. Ale slova už byla vyřčena, nebylo cesty zpátky. Blonďatá holčička vstala a upravila si světle modré šaty, které na sobě měla. Vypadala jako panenka, byla opravdu kouzelná. A když se krátce nadechla, po té chvilce nervozity jsem se zase uklidnila. Usmála jsem se na ni, snažila jsem se působit co nejvíce přívětivě, aby se v tom novém a doposud cizím prostředí necítila nějak sklíčená.
"Jsem Käthe," začala s dokonalou angličtinou, ve které nebylo známky po jakémkoliv přízvuku, ač z jejího příjmení bylo zřejmé, že není původem odsud. "Nejsem Kate, nejsem Katherine, nejsem Kath. Jsem Käthe," řekla a tím její představování skončilo. Posadila se a lokty se vzorně opřela o lavici vedle svého nového souseda - toho nejzlobivějšího kluka třídy - Adama. Jen vedle něj teď bylo volné místo a zřejmě právě tam Käthe posadil náš pan ředitel.
"Děkuji, Käthe," pronesla jsem klidným hlasem. Uvnitř jsem ale klidná nebyla. "Sice to bylo stručné, ale myslím, že na začátek to úplně stačilo. Určitě budeme mít všichni možnost tě blíže poznat," řekla jsem a znovu se slabě usmála. "Kdyby sis s čímkoliv nebyla jistá nebo něco nevěděla, kdykoliv se na cokoliv zeptej, ráda ti vše vysvětlím," pokývla jsem hlavou. "A teď se pustíme do krátkého opakování. Kdo nám všem připomene, co jsme se v minulé hodině matematiky naučili?" zeptala jsem se celé třídy. Dostávala jsem se zpátky do zajetých kolejí, do té jistoty, se kterou jsem začínala každé ráno. Po chvíli jsem na novou žačku přestala myslet, brala jsem ji už jako součást tohoto kolektivu. Na svůj nový prsten jsem zapomněla v minutě, kdy jsem vešla do téhle třídy. A tak mě teď netrápilo nic, kromě toho, abych své třídě vštípila trochu nových poznatků z oblasti matematiky.

Dnešní den byl krátký. Když jsem vyučovala poslední - pátou hodinu, už jsem se těšila domů. Těšila jsem se, až si sednu na pohodlnou pohovku, na chvíli zavřu oči a uvolním pracující mysl. Právě jsme končili, za pár minut mělo zvonit a já sbírala sešity, do kterých měly děti v krátkosti napsat, co během pololetních prázdnin dělaly. Seděla jsem za katedrou a loučila se se všemi svými žáky, kteří postupně odcházeli. Když se třída vyklidila, Käthe stále seděla na svém místě. Zvedla jsem k ní pohled.
"Nepůjdeš se svými spolužáky do jídelny?" zeptala jsem se jí.
"Táta říkal, že budu jíst doma," řekla.
Pousmála jsem se a pomalu pokývla hlavou. "Kdybys chtěla obědvat ve škole, myslím, že by s tím nebyl problém," zkusila jsem to ještě jednou. Nabádat ji, aby se držela kolektivu, aby pak snáze zapadla, bylo náročnější, než jsem si původně představovala.
"Budu jíst, až přijedu domů," zopakovala i ona své stanovisko.
"A vyzvedne tě někdo, nebo pojedeš školním autobusem s ostatními dětmi?" zeptala jsem se jí a mezitím urovnala hromadu sešitů, které mi děti odevzdaly. Vstala jsem. Käthe měla svůj sešit stále před sebou.
"Táta říkal, že pro mě přijede. Jen na něj musím počkat," odpověděla mi. Z jejích slov a celkového jejího vyjadřování bylo zřejmé, že byla v domácím vzdělávání v mnohem pokročilejším stupni výuky, než kde jsem byla se svou třídou já.
"Výborně. Tak můžeš počkat tady, stejně jsem chtěla s tvými rodiči mluvit," pokývla jsem hlavou. Sice jsem chtěla odejít do kabinetu, ale když tu zůstala, nebudu ji vyhánět. Znovu jsem se posadila za katedru a zkontrolovala čas na hodinkách. Pokud bych tu měla čekat delší čas, klidně bych se mohla pustit do čtení těch úkolů. "Přineseš mi svůj sešit?" pobídla jsem ji. "Odevzdali je všichni, ty bys měla taky."
Käthe se beze slova postavila na chodidla a přešla třídou až ke mně. Poslušně položila sešit na desku mého stolu na hromadu sešitů, které jsem vysbírala. Zůstala stát u mě. Pousmála jsem se na ni.
"Děkuju," řekla jsem. Jednat s dětmi slušně za každou cenu bylo dobrým příkladem, který mohly kopírovat, převzít. Proto jsem se vždycky snažila usmívat, nenechat se ovlivnit svou náladou, ať už byla jakákoliv, a řádně jim ukazovat, že slušné jednání člověka nic nestojí.
"Nejspíš budete mluvit jenom s tátou. Máma s námi nežije," řekla mi, čímž zřejmě reagovala na mou poznámku o tom, že si budu chtít promluvit s jejími rodiči.
Pokývla jsem hlavou. "To jsem netušila. A děkuju, že jsi mi to řekla," řekla jsem jí se vší upřímností. Pokud dokáže o tomhle takhle otevřeně mluvit, snad nebude mít problém se začleňováním do kolektivu. Nebo snad ano? Už jsem se nadechovala, abych se jí zeptala, odkud se sem nastěhovali - chtěla jsem se o ní dozvědět co nejvíc, ale v ten moment se ve dveřích třídy, které byly doposud otevřené, objevila mužská postava.

"Dobrý den," uslyšela jsem dokonalou angličtinu. Že bych se spletla a jen na základě příjmení špatně usoudila, odkud tahle rodina pochází?
"Dobrý den," odpověděla jsem a pohledem přejela přes místnost, abych se podívala do jeho tváře. Všimla jsem si jeho úsměvu, který byl směřovaný ke Käthe.
"Čau prcku," pozdravil ji a pokynul jí na pozdrav. Přišlo mi to kamarádské, ale nikoliv rodičovské. Bylo to… podivné.
Přešla jsem krátký úsek od katedry ke dveřím a natáhla k němu svou dlaň. "Zdravím vás," začala jsem. "Jsem třídní učitelka Kingová. Teď se nejspíš budeme často stýkat, když je Käthe v mé třídě," pousmála jsem se. "Vy jste pan…?"
"Kaulitz. Vyslovuje se to Kaulitz," poradil mi a zatvářil se, jako by to byla situace, které musel denně čelit. "Ale já její otec nejsem," odpověděl mi, nicméně dlaň na pozdrav mi stiskl. "Jsem osobní asistent pana Kaulitze. Přijel jsem ji vyzvednout," řekl. Pokud to byl jeho zaměstnanec - jeho osobní asistent, potom bylo pochopitelné, že vztah mezi nimi vypadal přátelsky, že jejich pozdrav pozbýval jakékoliv rodičovské lásky.
"Miku, táta zase nemohl?" uslyšela jsem za sebou hlas, který byl najednou plný smutku. Mike se ke Käthe sehnul, aby se snížil na její úroveň očí. Prsty prohrábl její blonďaté vlásky, které se jí v lokýnkách kroutily přes ramena.
"Brouku, víš, že těžce pracuje. Ale večer si na tebe čas určitě najde," pousmál se. "Máš všechno, můžeme jít?"
"Mám," přikývla. Pak zvedla pohled ke mně. "Na shledanou, paní Kingová."
"Paní učitelko Kingová," opravila jsem ji s drobným pousmáním. "Vyřídíš tátovi, že bych s ním ráda mluvila?" požádala jsem ji. Její pokývnutí hlavou mi bohatě stačilo. "Uvidíme se zítra, Käthe," řekla jsem ještě, než s batohem na zádech překročila práh dveří a opustila tak třídu. Znovu jsem se podívala do tváře osobního asistenta pana Kaulitze.
"Možná se se mnou uvidíte častěji než s panem Kaulitzem. Je pracovně vytížený," oznámil mi. "Nicméně mu vaši žádost vyřídím. Určitě se pokusí vás do svého harmonogramu nějak vecpat," pokývl hlavou. "Na shledanou."
"Děkuji a na shledanou," taky jsem se rozloučila. Stála jsem ve dveřích třídy a sledovala, jak osobní asistent pana Kaulitze odchází, Käthe kousek před ním se sklopenou hlavou. Osobní asistent? To je pan Kaulitz velevážený businessman nebo ropný magnát, že si někoho takového může dovolit?

Vrátila jsem se ke své katedře a sebrala sešity, které jsem od dětí vysbírala. S plnýma rukama jsem se vydala ze třídy ke svému kabinetu. Protože Elsie dnes končila později, byly dveře ještě odemčené. Mlčky jsem vešla do místnosti a s tichým žuchnutím postavila sešity na okraj svého stolu. Posadila jsem se na židli a vytáhla tašku, kterou jsem používala na přenášení sešitů domů. Elsie ji hned poznala.
"Dneska nebudeš opravovat úkoly tady?" zeptala se mě Elsie.
"Už se tak děsně těším na svoji pohodlnou postel, že ani nevím, jestli to do zítřka vůbec opravím," odpověděla jsem jí popravdě.
"Neříkej, že tě nošení nového prstenu na ruce tolik vysiluje," zasmála se. Krátce jsem se na ni podívala, než jsem se pustila do skládání sešitů do tašky.
"Na to jsem ani nepomyslela, řeknu ti," povzdychla jsem si. Díky její poznámce mi však na mysli znovu vyvstaly všechny ty obavy, pochybnosti a nepříjemné představy, které se s tím prstenem pojily, ač jsem nechápala, proč tomu tak bylo. Měla jsem být šťastná. Proč jsem tedy nebyla? Myslela jsem, že zásnuby něco znamenají. Teď jsem měla pocit, že neznamenaly naprosto nic. Připadala jsem si emočně prázdná. Ale ono se to změní. Určitě se to změní.
"Co ta tvoje nová?" zeptala se.
"Ani ti nevím," trhla jsem rameny a vložila do tašky poslední sešit. Odložila jsem ji a pohodlně se opřela ve svém křesle, zatímco jsem se natočila směrem k Elsie. "Je tichá, neskutečně tichá. Ale vypadá to, že její domácí výuka byla velice kvalitní, za což jsem ráda," řekla jsem. "Aspoň s ní nebude tolik práce."
"Ten chlápek je její otec?"
"Který chlápek?" zeptala jsem se a nechápavě stáhla obočí k sobě.
"Někdo tu klepal na dveře a sháněl se po tobě. Takový malý, tmavé vlasy, triko s velikým nápisem…" začala popisovat osobu, která zřejmě měla být tím Mikem.
"Ne, to není její otec. Je to osobní asistent její otce," nakrčila jsem nos, zatímco jsem vyslovovala ta slova, která mi prostě nešla přes jazyk. "No řekni mi, co za člověka ten její otec asi je, že má osobního asistenta?" zvedla jsem obočí. "Ani si nedovedu představit, že bych měla někoho pod sebou, koho bych mohla takhle zahrnovat úkoly. Poslat osobního asistenta pro svou dceru," nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Elsie mi neodpověděla. Nevím, jestli tím byla stejně pohoršená jako já, nebo se jí to prostě jen nechtělo řešit. S povzdychnutím jsem vstala. "No nic, holka, pádím domů."
"Uvidíme se zítra, drahouši," usmála se na mě. "Pozdravuj toho šťastlivce Jeroma," dodala ještě.
"Vyřídím," oplatila jsem jí úsměv. Pohledem jsem přejela přes svou pracovní plochu, jestli jsem tu něco nezapomněla, když jsem znovu uslyšela její hlas.
"Jo, Theo, tenhle víkend je promítání toho filmu, na který jsme se domlouvaly. Budeš mít čas nebo máte s Jeromem nějakou jinou akci?" zeptala se mě.
"Zatím jsme se na ničem nedomlouvali, takže si tě znamenám do diáře," mrkla jsem na ni. "Sobotní večer bude dámská jízda s romantickou komedií," uchechtla jsem se.
"To si piš, že bude," ukázala na mě prstem. "Tak zítra," mávla dlaní na rozloučení.
"Jo, zítra," pokývla jsem hlavou. Vyšla jsem ze dveří. Ať už jsem doma.

Cesta k mému domu mi nezabrala moc času. Bydlela jsem relativně blízko a taky jsem jezdila autem, takže jsem se nezdržovala v městské dopravě. Kromě toho všeho jsem taky mohla přijít domů dřív, než uběhla osmihodinová pracovní doba, mohla jsem si vzít sešity domů a částečně se tomu věnovat i usazená na pohodlné pohovce. A právě takový jsem dnes měla plán. Zaparkovala jsem u domu, který jsem podědila po svých rodičích, a vypnula motor. Vystoupila jsem a se všemi taškami, které jsem si ze školy nesla, se vydala k domovním dveřím. S překvapením jsem zvedla obočí, když jsem zjistila, že v domě už někdo je. Jerome dostal kopii mého klíče už před několika měsíci, stejně tak jako on dal jednu kopii svých klíčů mně, ale nebývalo zvykem, že by se tady pohyboval. Většinou jsme byli v jeho malém bytečku, protože byl příliš pohodlný na to, aby za mnou jezdil. V tomhle vztahu jsem to byla já, kdo se více snažil.
"Ahoj, zlato," uslyšela jsem jeho pozdrav z kuchyně. Přešla jsem krátkou chodbou, kde stála skříň s mými kabáty a bundami, a zastavila se na prahu dveří do místnosti, ve které se můj snoubenec nacházel.
"Čau," odpověděla jsem mu. Postavila jsem tašku se sešity ke svým nohám, než jsem k němu zvedla pohled. Když se ke mně otočil od plotny, překvapeně jsem zamrkala. "Ty vaříš?" vykulila jsem na něj své oči. Za dlouhou dobu našeho vztahu jsem ho viděla maximálně zalít čaj nebo kávu. Kde nastala změna, že byl můj přítel - můj snoubenec - najednou kuchařem?
"Myslel jsem, že bychom si mohli udělat hezký večer. Když už spolu plánujeme život," usmál se. "Akorát nevím, jak moc si pochutnáš, protože jsem to asi připálil," řekl a nejistě poodstoupil od plotny.
"Ale Jerome," povzdychla jsem si a rychle přešla kuchyni. Vzala jsem madlo pánve a rychle ji sundala z ohně. Omáčka už byla přichycená o jejím okrajům a zapáchala spáleninou. "Tohle byla moje nejlepší pánev," podívala jsem se na něj.
"Promiň," trhl rameny. "Že uvaříš něco lepšího?" zvedl obočí a do ruky mi strčil vařečku.
Rozhlédla jsem se po zaneřáděné kuchyňské lince. "Aspoň to nádobí jsi mohl umýt a uklidit," vyčetla jsem mu.
"Bože," protočil oči. "Tak já tady dělám něco navíc, abych tě překvapil, a ty dojdeš a zase jen samé pitomé připomínky," zamračil se na mě. Se zabručením se otočil na patě. Sledovala jsem jeho záda mizející ve dveřích obývacího pokoje. Když se po pár vteřinách domem ozvaly hlasy z televize, zavřela jsem oči a promnula si kořen nosu, abych se aspoň nějak pokusila uklidnit. Tohle nebylo chování dospělého, ale malého dítěte. Dlaněmi jsem se opřela o okraj plného dřezu a podrážděně zafuněla. Tolik jsem se těšila domů na pohodu a klid, na válení se na gauči a sledování televize. Místo toho mě čekal náladový přítel, po kterém budu muset uklidit polovinu kuchyně, a ještě kvůli němu stát několik hodin u plotny? Tohle mi byl čert dlužen, fakt že jo.

B.
 


Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 23. srpna 2017 v 21:41 | Reagovat

:-)

2 Jennifer Jennifer | E-mail | Web | 24. srpna 2017 v 11:29 | Reagovat

Wuhuuu O_O Celkom zaujímavo to začalo. Tá malá mi príde teda, že bude ešte dosť veľký diabol a narobí jej problémy...ale tak, necháme sa prekvapiť. :-D
Ocinko zaneprázdnený takže musel prísť "poskok"...hm...to bude Tomova dcéra. :D Bill by sa zľutoval a prišiel. :D :-D  :-?  :-D
Téda takto spizdiť svojho už snúbenca...pff....však sa snažil! :D A chlapi v kuchyni nikdy neveštia nič dobré...teda pokiaľ nie sú šéfkuchári a nevenujú sa tomu od plienok. :-D Tak načo tie stresy a nervy? :D No som zvedavá ako to bude pokračovať ďalej. A či sa otecko objaví na rodičovskom. :D  :D  :D

3 Crazy.DE.Bill Crazy.DE.Bill | Web | 24. srpna 2017 v 12:05 | Reagovat

Huu, no už jsem myslela, že se ani nedočkám. :D ale konečně jdu číst :-)
Chudák malá, hned musí přede všema mluvit, to by se mi nechtělo ani ted, natož když jsem byla malá.. :D No snad aspon zapadne do kolektivu. :D
Tak osobní asistent? A já pořád nevím, kterýho Kaulitze ta malá je, hrůza. :D
Taky bych byla naštvaná, kdybych ještě musela domu uklízet místo odpočinku, úplně jí chápu, taky mám doma malý urážlivý dítě místo chlapa.. :D :D :D
No je jasné, že Kaulitz bude lepší volba, že. :D
Čekám netrpělivě na další díl má drahá :-)

4 Shadow. Shadow. | 24. srpna 2017 v 17:07 | Reagovat

Ta malá bude asi pěkný kvítko. Zatím mi přijde jako malá chytrolína... no, už se těším, až se Thea setká s tatínkem. Osobní asistent mě pobavil a vlastně ani nepřekvapil. :-D
Doufám, že práce je v pohodě a fajn, i když je časově náročná. :)
A písnička? No, co si budem... srdcovka. 💔

5 Ká. Ká. | 24. srpna 2017 v 19:28 | Reagovat

jeee to jsem rada za dil, proc se jeho poskok predstavuje jako Kaulitz? to mi zas aai neco nedoslo zejo? A proc s nim potrebuje mluvit,aby se mohla zabouchnout to je jasny přece :-D
juhuuu, tak dal,sup sup, nemuzu se dockat az se dozvim jestli je Toma nebi Billa :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama