Promiseland * 02

26. srpna 2017 v 23:02 | Báři ツ |  Promiseland
Doufám, že se vám bude dnešní díl líbit. :) Přeji krásné počtení a děkuji za veškeré předchozí ohlasy :). Krásný zbytek víkendu :) B.




Zastavila jsem zvonění budíku, který mi oznamoval, že je další den ráno a já musím vstávat, abych přišla brzo do práce. Posadila jsem se na posteli a promnula si právě probuzené oči. Jerome tu tuhle noc nespal, takže byla druhá polovina postele prázdná. Málokdy se stalo, že by tu spal. Většinou jsem byla já u něj - když jsem tedy nemusela další den nějak brzo vstávat. To pak byl protivný už večer, protože ho znechucovala představa, že by se měl ráno probudit zároveň se mnou. Včera večer jsme se sice nepohádali, ale nálada, ve které mě opouštěl, taky nebyla zrovna sluníčková. Kromě toho, že jsem byla po příchodu z práce unavená a neměla chuť poslouchat jeho stěžování si na jeho kolegy, musela jsem ještě opravit tu hromadu sešitů, což nedokázal pochopit. Někdy se choval, jako by jen jeho práce byla důležitá, a moje učitelství by bylo podřadným zaměstnáním, které si nezaslouží tolik pozornosti. Brala jsem to jako součást jeho osobnosti, že o sobě tak rád mluvil, ale zrovna včera mě to až vytáčelo neskutečným způsobem.
Spustila jsem nohy z postele na světlý koberec, který rozzařoval mou ložnici, a vstala. V noční košili jsem přešla do koupelny, kterou jsem měla hned vedle svého pokoje, a stoupla si před zrcadlo, abych mohla provést ranní hygienu. Necítila jsem se dobře. Při pohledu do zrcadla mi bylo jasné, že ta má nechuť do dnešního dne nemá co dělat s mým tělem. Fyzicky jsem se cítila fajn, za tohle mohla má psychika, která nebyla naladěná do pohody. Při vědomí, že bych se měla celý den na děti usmívat, abych dostála svému přesvědčení, že si děti nezaslouží zakoušet mé špatné nálady, se mi do práce nechtělo ještě více.

Stála jsem u své skříně hned několik minut, než jsem se konečně rozhodla, co si vezmu na sebe. V tmavé sukni áčkového střihu, která byla vypasovaná až do pasu, a světle růžové košili s dlouhým rukávem, kterou jsem si zapnula až ke krku, jsem vyšla ze své ložnice. Nalíčená jsem už byla, učesaná taky, teď jen zbývalo sníst snídani a odjet do práce. S povzdychnutím jsem se vydala do své kuchyně, abych si připravila kávu. Sotva jsem ucítila vůni černé tekutiny, aspoň nějak se mi zvedla nálada. Než se mi překapalo dostatečné množství do připraveného hrníčku, otevřela jsem lednici a vytáhla si jeden jogurt. Pustila jsem se do něj a pohledem neustále kontrolovala nástěnné hodiny. Kdybych hned druhý den po pololetních prázdninách přišla pozdě, to bych asi na ředitele neudělala dobrý dojem. Všichni věděli, že se zaspat nevyplácí. Na takové kantory si vždycky došlápl, takoví kolegové vždy museli dělat něco navíc - organizovat výlety, připravovat vystoupení na konci školního roku, obstarávat povinné přednášky pro celý kolektiv. Svou práci jsem měla ráda, to ano, ale něco takového jsem dobrovolně dělat nemusela.

Vyjela jsem od domu a zamířila ke škole. S pohledem soustředěným na silnici jsem si ani nevšimla tmavého Cadillacu, který stál na kraji ještě prázdného parkoviště. Zajela jsem ke svému místu, které jsem tu měla rezervované, a vypnula motor. Otevřela jsem dveře a než jsem vystoupila, vzala jsem do ruky tašku se sešity a svou kabelku. Bokem jsem šťouchla do dveří na straně řidiče, abych je zavřela, a stiskla jsem dálkové ovládání k zamčení celého auta. Až když jsem pohodila vlasy, abych si je odhrnula z tváře, jsem zaregistrovala to nové - neznámé auto na parkovišti školy. Aniž bych si uvědomovala, že to dělám, jsem zpomalila krok. Zadní dveře se otevřely, a když z nich vystoupila Käthe, překvapeně jsem zvedla obočí.
"Dobré ráno, paní Kingová," pozdravila mě.
"Paní učitelko Kingová," znovu jsem ji opravila. "I tobě přeji dobré ráno," usmála jsem se na ni. "Jsi tu brzo, první hodina začíná až za nějakých čtyřicet minut," naklonila jsem hlavu na stranu, když jsem krátkým mrknutím na ciferník svých hodinek zjistila, že mám stále dost času, a ještě jsem se neopozdila. I já jsem tu byla skoro první mezi svými kolegy, co pak jedna žačka mezi ostatními studenty?
"Přivezl mě táta a později už nemůže," řekla a dlaní pokynula k autu, zpoza kterého se vynořila vysoká mužská postava. "Říkala jste přece, že s ním chcete mluvit, ne?" zeptala se. Její nevinný pohled mi najednou nepřišel tak dětský, její tón hlasu mi najednou zněl vypočítavě.
"Ano, to jsem říkala," přikývla jsem na souhlas. Říkat, že se rodiče většinou dostavují až po výuce, a ne před ní, by bylo v tomhle případě zbytečné. Už tady byl, už jsem měla mít to potěšení se setkat s panem Kaulitzem, který posílá svého osobního asistenta, aby vyzvedl jeho dceru ze školy. Přemáhala jsem se, abych nezkřivila svůj obličej do znechucení a pohrdání nad tím, jak se ke svému dítěti chová. Nejsi tu od toho, abys je soudila, pomyslela jsem si.
Zastavila jsem se kousek od hlavního vchodu do budovy a otočila se na Käthe, která čekala na svého otce. Byl vysoký, a to až nezvykle. Široká ramena, která zakrývala černá kožená bunda, se zužovala do hubených boků a nohou, které vypadaly, že takové tělo sotva unesou. Koženou bundu měl volně rozepnutou, pod ní měl tmavě červený svetr, který vypadal víc než luxusně. Obličej skrýval za slunečními brýlemi a na hlavě měl naraženou kšiltovou čepici, která barvou ladila ke svetru. Vlastně byl tak dokonale sladěný, až pohled na něj skoro bolel. I tak mi ale neseděl svetr, na který bylo až příliš teplo - vždyť já sama měla jen košili a sukni. A sluneční brýle? Dnes slunce bylo pod mrakem a mělo tam být schované celý den - na co si tedy hrál?
"Tati, pojď," uslyšela jsem dětský hlas, který mě vyrušil z nezdravého zkoumání pana Kaulitze. Käthe k němu natáhla ruku a on ji chytil. V tmavém strništi, které pokrývalo jeho tváře a bradu, se objevil úsměv odhalující řadu bílých zubů.
"Jdeme, princezno," promluvil. Hluboký hlas, který dolehl k mým uším, rezonoval v mé hlavě jako nějaká melodie, které se člověk nemůže celý den zbavit. Princezno, princezno, princezno…
"Dobrý den," pozdravila jsem ho. "Velice mě těší, že jste si na mě našel čas," pokývla jsem hlavou. "Kdybyste mě mohl následovat do mého kabinetu? Dlouho vás nezdržím," slíbila jsem, zatímco jsem zády opírala o dveře, abych je otevřela. Hned na mě dýchl typický odér školních chodeb, do kterých jsem se ráda vracela. Asi jsem byla blázen, že jsem měla školu v oblibě. Co už.

Otevřela jsem dveře do svého kabinetu jen abych zjistila, že tu Elsie ještě není. Aspoň tak budeme mít s panem Kaulitzem soukromí. Otočila jsem se ke Käthe a jejímu otci zrovna v momentě, kdy se loučili. Sluneční brýle mu visely zavěšené za náprsní kapsu bundy, ale čepici si na hlavě nechal. Dřepěl u ní a prsty jí prohraboval lokýnky, když něco zamumlal v němčině. Já věděla, že nebudou odsud, zaznělo mi v hlavě.
"Ty taky, tati," usmála se Käthe na svého rodiče, než se svou dětskou dlaní opřela o jeho široké rameno. Vytáhla se na špičky a přitiskla své rty na jeho zarostlou tvář, aby se s ním rozloučila. "Přijedeš pro mě po škole?"
"Pokusím se. Pokud to nepůjde, pošlu strejdu Billa nebo Mikea, jo?" mrkl na ni. "Tak utíkej, ať jsem na tebe pyšný," usmál se na ni, než ji políbil do vlasů. Očividně ji miloval. Dával najevo to, jak mu na ní záleží. Jak jsem si tedy mohla myslet, že je to bezohledný otec, který si na své dítě ani nenajde čas? Protože pro ni poslal svého zaměstnance? Byl opravdu tak časově vytížený?
Pan Kaulitz se napřímil do stoje a chvíli sledoval svou dceru, jak odchází ke školní šatně. Když se jeho pohled přesunul na mě, tmavé duhovky mě doslova pálily na kůži. Pryč byla přívětivost, se kterou mluvil na svou dcerku, pryč byl laskavý úsměv, kterým ji obdarovával. Teď jsem v jeho tváři viděla nekompromisní výraz, se kterým se bude asi těžko vyjednávat, viděla jsem jeho přísnost, která neustoupí nikomu, kromě jeho sladkého dítěte. Zvedl obočí. "Můžeme?" zeptal se. Jako by tu on byl ten, kdo svolal schůzku.
"Pojďte dovnitř," pokynula jsem mu, konsternovaná celou situací. Nikdy dříve jsem se nesetkala s tím, že by rodič a dítě takhle ukazovali svůj vztah. Ano, viděla jsem mnoho spojených dlaní, viděla jsem loučení s objetím nebo prohrábnutím vlasů, ale nikdy ne takové loučení, jaké jsem viděla teď. Mohla jsem se plést v tom, jaký obraz jsem si o něm z prvotních informací udělala?
"Tom Kaulitz," představil se mi a natáhl ke mně dlaň, sotva překročil práh mého kabinetu.
"Thea Kingová, těší mě," řekla jsem i já své jméno. Ani jsem mu nemusela pokynout, aby se posadil, sám se hned zachoval, jako by tu byl pánem. Vybral si volné křeslo, které sloužilo pro usazení návštěv, jakou teď byl i on. Pohodlně se usadil a lokty se opřel o opěrky křesla. Propletl si prsty a zkoumavě se na mě podíval.
"Tak, co tak důležitého jste mi potřebovala, že jsem se tu musel ukázat?" zeptal se. Z jeho hlasu jsem cítila odstup, až mě zamrazilo, k jaké došlo změně během pár vteřin. Při rozhovoru s Käthe se až rozplýval, teď se zdálo, že chce co nejdříve vypadnout.
Přešla jsem místnost ke svému stolu, u kterého jsem si složila věci. Posadila jsem se za něj a zaujala podobnou pozici, v jaké se právě nacházel i on. "Kromě toho, že jsem třídní učitelka vaší dcery a chtěla jsem poznat její rodiče, je tu taky pár věcí, které se nejlépe probírají osobně, ne po telefonu nebo emailu," podívala jsem se na něj.
"Například?" zvedl jedno obočí. Když hned nato potlačil dlouhé zívnutí, nejistě jsem přejela přes jeho obličej. Byl tak unavený nebo jsem ho nudila jen já?
Vydechla jsem a pomalu jsem si olízla rty. "Pokud správně chápu celou situaci, vaše dcera přichází z domácího vzdělávání," začala jsem. Několikrát jsem zamrkala víčky, než jsem pokračovala. Čekala jsem na jakékoliv potvrzení, ale toho se mi nedostalo. "Ráda bych viděla materiály, ze kterých se Käthe učila, abych získala aspoň nějaký přehled v tom, co probírala a co ne," trhla jsem rameny. Znovu jsem si krátce prohlédla jeho obličej. Byl příliš mladý na to, aby měl dceru ve druhé třídě. Připadal mi snad i mladší, než jsem byla já sama.
"K čemu něco takového budete potřebovat?" nechápavě našpulil rty. Přistihla jsem se při tom, jak si chvíli prohlížím jeho piercing, kterým měl ozdobený spodní ret. Ani nevím, jestli jsem se kdy setkala s takovým rodičem - s tetováními, piercingem a tunely v uších. Byl extravagantní, to určitě. Ale mne přece mělo zajímat, jaký byl rodič, ne? A jak se doposud jevil? Ne v moc dobrém světle. Až na jedno loučení s Käthe jsem neviděla sebemenší zájem z jeho strany o to, aby se měla dobře nebo ještě líp.
"Víte," začala jsem s vysvětlováním, "domácí vzdělávání má někdy ten problém, že se těžko dohlíží na přesnost a správnost výuky vzhledem k postupům a pravidlům, která jsou v běžném školním systému," řekla jsem. Snažila jsem se znít trpělivě, ale jeho výraz v obličeji mě neskutečně vytáčel. Sotva jsem vyslovila tu poslední větu, jeho unuděná grimasa se najednou změnila v podrážděnou.
"Já její výuku nezanedbal!" zamračil se na mě.
"Tak jsem to ani nemyslela," zavrtěla jsem hned hlavou, ale už bylo pozdě. Sledovala jsem, jak se jeho čelist napíná, jak v sobě dusí zlost, která se objevila zničehonic. Co jsem řekla, že jsem u něj vyvolala zrovna takovou reakci?
"Víte co, já na vás nemám čas," máchl rukou ve vzduchu, než rychle vstal z křesla. "Dělejte svou práci a věnujte se jí, jinak si na vás budu stěžovat," procedil mezi zuby. Přerušil má slova a bylo mu to jedno, nečekal na vysvětlení a prostě se hned vytočil jako nějaký cholerik.
"Ale…" zkusila jsem to ještě, ale to už si z kapsy tmavých kalhot vytahoval vibrující mobilní telefon. Hned si ho přiložil k uchu a už se nezajímal o to, že jsem mu chtěla ještě něco říct. Sledovala jsem jeho mizející záda a naprosto nechápala, co se to tady stalo. Vždyť jsem to nemyslela zle, tak jak mohl moje slova právě takto pochopit?

Mohlo uběhnout snad i několik minut, co jsem seděla v jedné pozici a pořád hleděla před sebe. Bylo marné čekat, že se tu objeví a vysvětlí mi, co přesně mohlo za jeho změnu nálady. Nejen, že jsem prostě nedokázala zpracovat způsob jeho jednání, ale taky jsem se cítila svým způsobem uražená. Z místního kolektivu učitelů jsem byla jedna z nejlepších, které mohla Käthe dostat za třídní učitelku, kromě mě a Elsie tady bylo opravdu málo kantorů, kteří by se dětem věnovali tak, jako my dvě. Vycházela jsem dobře se všemi rodiči. Proč by měl být tenhle cizák výjimkou?
Dělejte svou práci.
Za koho mě má?
A kdo si myslí, že je on?
Teď jsem byla já, kdo vstal tak rychle, jako by mě něco bodlo. Vyšla jsem z kabinetu a nechala dveře otevřené dokořán. Momentálně tu nebyl nikdo, kdo by mi tam mohl vejít, a taky jsem chtěla co nejdřív dojít k parkovišti, abych ho ještě stihla. I v podpatcích, které jsem dnes měla na nohou, jsem dokázala přejít chodbou za krátký čas. Zatáhla jsem za dveře a silným trhnutím je otevřela, než jsem vyšla ven. Auto stále stálo na parkovišti, dokonce ani ještě nenastartoval motor. Stále držel mobil u ucha a loudal se houpavým krokem ke svému vozidlu. Jak se zdálo, najednou měl času hromadu, ale na mě čas neměl.
"Hej!" zavolala jsem na něj. Ani jsem si neuvědomovala, jak hrubě se teď chovám, ale za tu chvíli jsem byla opravdu vytočená. Než se ohlédl přes rameno, už jsem stihla ujít další kus blíž k němu. "Promiňte, ale jak si myslíte, že se chováte?" zamrkala jsem a ukázala jsem na něj prstem.
"Za chvíli ti zavolám," řekl do telefonu, tmavé oči upřené na mě. Sluneční brýle mu stále visely zavěšené za náprsní kapsu kožené bundy. Pootevřenými rty se pomalu nadechl a špičkou jazyka si je navlhčil. "Jak si myslíte, že se chováte vy?" oplatil mi, sotva mobil odtáhl od svého ucha. "Já jsem tady ten, kdo si může vybrat jinou školu. Být vámi, cenil bych si toho, že -"
"No pardon," přerušila jsem tentokrát já jeho. "Naše škola je ta nejlepší, jakou můžete v okruhu několika kilometrů najít. A já jsem nejlepší třídní, jakou mohla Käthe dostat," píchla jsem si prstem do hrudi. "A co vůbec mělo znamenat 'dělejte svou práci'?" zopakovala jsem jeho slova a naznačila ve vzduchu uvozovky. "Já moc dobře vím, co mám dělat. Otázkou ale zůstává, jestli i vy víte, co vaše dcera potřebuje," zamračila jsem se na něj.
Přešlápl z nohy na nohu, čímž se mi o kousek přiblížil. "Poslouchejte, paní učitelko," řekl pohrdavě a podíval se na mě shora, "kolik máte vlastních dětí, že mi tady tak kážete?" procedil mezi zuby.
"To je irelevantní," odsekla jsem a několikrát zamrkal víčky. Touhle otázkou mě dostal, nebudu si nalhávat, že ne.
Pohledem mě přejel od hlavy až k patám, až mi to bylo nepříjemné. "To jsem si mohl myslet," odfrkl si, než se ke mně otočil zády. Zase se vydal ke svému autu.
"No promiňte?!" znovu jsem za ním zavolala. Tentokrát se ale nezdálo, že bych ho mohla zastavit. Podrážděně jsem si založila ruce na prsou a sledovala, jak nastupuje do auta, ignorujíc, že mu mám ještě co říct. Nastartoval. Aniž by mi věnoval jakýkoliv další pohled, vycouval z parkoviště tak, aby se se mnou nemusel čelně setkat. Srab. Tohle mi teda pohnulo žlučí!

B.
 


Anketa

Povídka "Promiseland" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Jennifer Jennifer | E-mail | Web | 27. srpna 2017 v 9:40 | Reagovat

Wuhuuu...mohla som sa myslieť, že tatom bude Tom, ale aj tak som tak trochu dúfala, že Bill. :-D Hmm...tá malá toho zrejme dosť podedila po ockovi, hlavne z povahy. Thea to s ňou bude mať teda ťažké...alebo skôr s jej ockom? :-D
Neviem prečo, ale neskutočne sa mi páči keď ich vykresľuješ ako arogantných hajzlov. 8-O  8-)   :-D  Mohlo ju rozpučiť od zlosti. Ach...len dúfam, že jej ten zasran nenarobí problémy. Teším sa na pokračovanie. Úplne som sa navnadila na to. ♥

2 Hanzuu Hanzuu | 28. srpna 2017 v 13:15 | Reagovat

Vypadá to velmi zajimave :)

3 Crazy.DE.Bill Crazy.DE.Bill | Web | 28. srpna 2017 v 23:32 | Reagovat

Mam uz druhy den migrenu jako prase ale uz tenhle dil proste nemuzu odkladat, jak se na nej tesim! :D
Jerom asi taky nebude zrovna snoubenec podle jejich predstav co. Zatim mi teda vubec nesedi.
Takze Tomova holcicka, tusila jsem, ze to tak bude. :D
Oh a mame ho zpatky, hajzlika ignorantskyho! No uz jsi mi chybel, ty jeden povysenej grazle. :D
To bude jeste zajimavy.. :-)
Jak se k dceri chova krasne, aspon nejaky naznak toho, ze ma nejake city. :D
Mimochodem, uz by se tu mohly objevit Milenky, abychom se navnadily na listopad! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama