Promiseland * 15

1. února 2018 v 23:18 | Báři ツ |  Promiseland
Tak jsem si myslela, že tento díl stihnu ještě v lednu, ale stalo se tolik nečekaných a vlastně i čekaných věcí, že jsem se k tomu prostě dříve nedostala. V únoru mám ty šichty zase tak lehce bláznivě, ale tentokrát nebudu v zápřahu pořád, jak jsem měla pocit v lednu, ale budou se střídat období, kdy budu v práci častěji, s několika dny volna po sobě. Snad mi teda do toho nic nevleze. Mé plány se točí kolem povídky. Snad to vyjde. :)
Přeji vám krásné počtení a zároveň nesmírně děkuji za vaši trpělivost. S tímhle dílem jsem se mordovala opravdu dlouho, několikrát jsem ho upravovala a stejně nemám pocit, že je to ono, něco mi tam chybí, ale možná je to jen tím, jak jsem za poslední dny unavená a sama nemám jiskru - jak bych ji pak mohla vepsat do řádků?
Snad se vám bude líbit.
Kiss, B. ♥



Uplynulo sotva pár vteřin, než jsem si uvědomila bizarnost této situace. A kromě bizarnosti bych taky mohla uvažovat nad tím, jak nevhodné to bylo. Vždyť jsem tady brečela téměř cizí osobě na hrudi, nechala se tou osobou konejšit, a přitom nemyslela na to, že je rodičem mé žačky. Už se nedalo vzít zpátky to, co se stalo, ale dalo se zabránit čemukoliv dalšímu. Ačkoliv mi po tvářích stále stékaly slzy, odtáhla jsem se od něj. Nebránil mi v ničem, co jsem chtěla udělat, a tak se jeho paže sesunuly zpátky vedle jeho těla, když jsem vstala z pohovky a přešla na opačnou stranu místnosti. Postavila jsem se k těm fotkám, které zpočátku své návštěvy Tom prohlížel, a upřela zrak na důkazy minulosti, která byla už jen pouhou vzpomínkou.
"Theo, já vím, že se neznáme dlouhá léta, aby ses mohla cítit v mé přítomnosti uvolněně, ale pokud tě něco natolik trápí, že kvůli tomu pláčeš, klidně mi to můžeš říct a ulevit si tím," začal. Jeho hlas se ozýval od pohovky, což mi bylo důkazem toho, že zůstával sedět a nezvedl se, aby se mi postavil za záda. Nechával mezi námi odstup, který jsem vytvořila tím, že jsem se od něj sama vzdálila. Dodržoval tak mé nevyslovené přání a já mu za to byla v tuto chvíli vděčná.
"Stačilo i těch pár dní, abych se tak vedle tebe cítila," řekla jsem a otočila se k němu čelem. Už jsem se nedokázala déle dívat na fotky, které byly v tuto chvíli lživé. Pohledem jsem spočinula na Tomovi. Seděl na stejném místě, jen se teď dlaněmi opíral okrajů pohovky, jako by se chystal vstát na chodidla. Pořád ale zůstával ve stejné pozici, ve které se jeho ruce propínaly a svaly na pažích se ukazovaly ve své síle.
"Theo," zavrtěl hlavou, ale nic dalšího kromě mého jména neřekl. Sklopil tvář k zemi, čímž uhnul pohledem. Jako by se mi teď nedokázal podívat do očí, jako bych mu tím dala najevo víc náklonnosti, než by se mu v tuhle chvíli líbilo. Nebo se mu to naopak líbilo až příliš?
"Asi bych nic neměla říkat," zašeptala jsem, "přece jenom teď ze mě mluví spíš víno než já sama," trhla jsem rameny. Po těch slovech ke mně Tom zvedl tvář. Zvědavě mu poskočilo obočí, nakrčil nos a zdlouhavě se nadechl do plic, přičemž se mu hruď napnula do šířky.
"V tom případě bych já asi měl jet domů. Než by se mělo cokoliv stát, ať se to radši nestane," zamumlal se zatajeným dechem. Proč to znělo tak tajemně? Proč jsem měla pocit, že se bojí hlavně toho, co by udělal on sám a ne toho, co já? Proč jsem měla tendence tomu dávat vůbec jakýkoliv význam?
Neodpověděla jsem. Jen jsem lehce pokývla hlavou a znovu se k němu otočila zády. Lokty jsem se opřela o skříňku, která mi končila u pasu, a znovu jsem se zahleděla na ty fotky. Ty fotky! Ty mi způsobily mou momentální náladu, mé negativní, pesimistické rozpoložení. Měla jsem chuť je sevřít mezi prsty a mrštit s nimi o stěnu místnosti, ať se rám rozbije, ať sklo praskne, je mi to jedno.

"Proč jsi mě pozvala dovnitř?" tichem pokoje zazněla jeho otázka, která mě přivedla z mých představ o ničení fotek zpátky do reality. Byla to jen chvíle ticha, která mezi námi na okamžik zavládla, ale já měla pocit, jako by to byla celá věčnost.
Zůstávala jsem k němu otočená zády. "Protože jsi teď zřejmě jediný, kdo mi může zlepšit náladu."
"Kde je tvoje kámoška Elsie?"
"Se svým přítelem."
"A kde je tvůj přítel?" zeptal se po chvíli ticha o trochu slabším hlasem.
Mlčela jsem. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a nevěděla, co bych mu vlastně měla odpovědět. Co bych mu chtěla odpovědět. Mám říct pravdu? Mám si postěžovat a vybalit na něj své trápení o tom, jakého mám vlastně muže po svém boku? Cítila jsem, jak se mi do očí derou další slzy. Ty, které jsem před malou chvíli vybrečela, které se vsákly do látky Tomova trika, asi nestačily, aby zahnaly mé bolestivé pocity zklamání.
"Jak ti tedy můžu tu náladu zlepšit?" zeptal se. Ohlédla jsem se, abych se na něj krátce podívala, ale moc dlouho jsem to nevydržela. Znovu jsem se opřela o skříňku. Pocit, že všechno to své trápení vysypu, a nebudu se na Toma dívat, mi připomínal zpovědnici, kde lidé přiznávají své hříchy, a přitom hledí na dřevěnou mřížku, za kterou se schovává kněz.
"Víš, já to prostě nechápu!" začala jsem. Kdybych se na něj dívala, viděla bych, jak jeho obočí překvapením vyletělo nahoru. Nechápal, o čem začínám mluvit, až s dalšími mými slovy nejspíš dospěl k pochopení. "Já nevím, kde nastala chyba. Jerome býval… prostě jiný. Zamilovala jsem se do opravdu skvělého chlapa. Jen nevím, jestli je to mojí vinou, že už takový není, nebo je to jeho normální vývoj, který by přišel, i kdyby byl s jinou ženou nebo sám," krátce jsem zavrtěla hlavou. Prsty jsem si promnula víčka a tiše si povzdychla. "Proč není takový, jaký býval?"
"A ty jsi snad taková, jaká jsi bývala?"
Polkla jsem. "Já vím, že je přirozené se měnit. Ale jeho změna je prostě…" zavrtěla jsem hlavou. Vydechla jsem, rezignovaně, poraženě. Už jsem nevěděla, co víc říct, vlastně jsem ani nenacházela slova, kterými bych popsala situaci, která mě teď tolik štvala.
"Theo, ví vůbec tvůj přítel o tom, co se v tobě odehrává?" zeptal se. Nasucho jsem polkla. Momentálně bych potřebovala víc než jednu skleničku vína. Potřebovala bych vína plný bazén. Schovala jsem obličej do dlaní a přemýšlela nad tím, kolik pravdy na Tomových slovech bylo. Nikdy jsme si s Jeromem nesedli a nepromluvili si o tom, jak to s námi vypadá. Nebo spíš nevypadá.
Slyšela jsem, že Tom vstal. Zaslechla jsem tiché zavrzání pohovky a pak zvuky jeho kroků, které se blížily směrem ke mně. Zůstala jsem stát v napětí ve stejné pozici, jen slzy, které se mi začaly kutálet po tvářích, jsem nemohla ovládnout. Vzdálenost mezi našimi těly se zkracovala a s každým zlomkem vteřiny, kdy mi byl blíž, jsem pociťovala zvláštní poklid v mém těle. Srdce mi bušilo pořád stejně, dech se mi nezkracoval a nijak jsem z toho nepanikařila. Jako by ta situace byla správná, jako by prostě měla přijít. Zavřela jsem oči a na chvíli se mi z mysli vytratily všechny myšlenky. Vlastně jsem to tak chtěla, neměla jsem v tuhle chvíli potřebu myslet na to, co by se mohlo pokazit, jak by to vlastně mělo či nemělo být, jak bych se měla správně zachovat. Přece jsem Toma pozvala do domu z nějakého důvodu. Chtěla jsem se cítit líp, chtěla jsem, aby mi pozvedl náladu, což Jerome nedokázal už několik týdnů. Když toho docílím sobeckým způsobem, budu se za to muset bičovat? Budu mít výčitky svědomí, když se v tuhle chvíli postarám o své dobré prožívání?
Slzy mi dál tekly po tvářích, teplé pramínky slané vody se spouštěly dolů po kůži, a já tomu nemohla nijak zabránit. Cítila jsem paradoxní klid z Tomovy přítomnosti v porovnání s tím, co ve mně způsobovaly němé výčitky směrem k Jeromovi. Vydechla jsem a nosem v poklidu nasála vzduch přivádějící novou várku kyslíku pro mé tělo. Když se Tom dotkl mého ramene a zlehka po něm přejel konečky svých prstů, na vteřinu jsem pevně přitiskla víčka k sobě, než jsem oči pootevřela. Přiměl mě, abych se k němu otočila čelem, a já neměla problém s tím, abych ho poslechla. Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, že jsem mu pohlédla do očí. Nikdy jsem se příliš nevystavovala na odiv, když jsem brečela, nepoužívala jsem pláč jako typickou ženskou zbraň, se kterou jsem si mohla vydobýt to, co jsem chtěla. Před většinou lidí jsem se schovávala, když jsem brečela, ale teď mi to vlastně bylo jedno. Možná to bylo tím klidem, který mě prostoupil, když jsem ucítila Tomovu přítomnost. Bylo zvláštní, jak na mě působil. Zvláštní a příjemné.

Tom se pousmál. Zůstal stát blízko mému tělu, ale stejně mezi námi nechával prostor, kterým jasně stanovoval, že to dál zajít nenechá. Krátce se nadechl. Když na chvíli sklopil pohled k mým dlaním, vzal mě za ně a znovu se mi podíval do očí. Prsty přejel přes mé klouby, než mi pevně stiskl ruce. V tu chvíli jsem ještě zřetelněji ucítila prstýnek, který připomínal mé zasnoubení.
"Jsme spolu už celou věčnost. Tím to nejspíš bude," začala jsem s dalším nalháváním si neskutečných faktů. "To se prostě stává, že si dva lidé na sebe zvyknout," polkla jsem. "Že?" slabě jsem pozvedla obočí. Nevím, jestli jsem čekala, že mi to Tom potvrdí, a tak ulehčí mé bolesti, nebo mi vmete pravdu do očí, vyvede mě z omylu, do kterého jsem se zamotávala víc a víc, a tím mi vlastně pomůže ke svobodě.
"Theo, byl jsem s matkou Käthe téměř šest let. Dokud jsme byli pár, chtěl jsem s ní být víc a víc každý den. Pokud něco takového váš vztah neobsahuje, kam pak spěje?" zvedl obočí.
Mlčela jsem. Na to jsem neměla co říct. Takové pravdě jsem se vyhýbala jako dobu, a když mi ji teď řekl i ten, který mě sotva znal, co to mohlo znamenat? Jediné - můj vztah s Jeromem opravdu spěje do záhuby. Něco, čemu jsem nechtěla čelit, něco, co mi Elsie naznačovala už dlouho, se teď stávalo skutečností.
"Nemám právo do toho mluvit, promiň," zavrtěl hlavou, když uviděl výraz v mém obličeji. Pustil mé prsty, které doposud držel, a schoval si dlaně do kapes.
Zhluboka jsem se nadechla. "Měla bych si jít lehnout. Pořádně se vyspat, ať nemám ráno kocovinu," polkla jsem. Neodpověděla jsem mu na jeho otázku, kterou možná myslel jako řečnickou. Rychlostí blesku jsem opustila téma, které mi bylo nepříjemné, a doufala jsem, že mi zase vyjde vstříc.
"A já bych měl jet domů."
Pokývla jsem hlavou.
Tom mě napodobil.
Ale nic dalšího se nestalo. Pořád jsme stáli blízko sobě, pořád jsme si hleděli do očí a nic jiného nedělali. Myslí mi proběhlo hned několik scénářů, co by se mohlo stát, ale všechny jsem zavrhla. Teď byl správný jen jediný, kterému jsem musela pomoct k uskutečnění. Tom musí odjet domů, já si musím jít lehnout do postele a vyspat se z přemíry alkoholu, kterou jsem vypila, a nic jiného se nesmí stát.
Prostě nesmí.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a dál hleděla do jeho tmavých očí, ve kterých se promítaly otázky, kterým jsem právě teď nerozuměla. Když polkl a zhluboka se nadechl, čekala jsem, jestli sebemenším náznakem podpoří tu atmosféru, která se mezi námi tvořila. On však ustoupil o krok vzad.
"Ke konci týdne se stavím pro úkoly pro Käthe," hlesl polohlasně, jako by se bál v tuhle chvíli promluvit nahlas.
Přikývla jsem. "Budu jí to průběžně chystat," přitakala jsem.
"Už pojedu domů," pokračoval stejně tiše, jako i před pár vteřinami. Špičkou jazyka si ovlažil spodní ret. Měla jsem pocit, jako by se k něčemu odvažoval, ale co jsem mohla vědět. Byla jsem teď s hladinkou alkoholu v krvi, mohla jsem si jeho pohledy, gesta a mimiku vykládat naprosto jinak, pod nějakým okouzlením, a nakonec to nemuselo být pravdou.
"Vyprovodím tě," nabídla jsem se a ujala se jednat. Čekat na to, kdo z nás dvou jako první vykročí, by mohlo trvat celý večer, jak nerozhodní jsme oba dva byli. Vydala jsem se přes pokoj směrem k chodbě. Světlo jsem nerozsvěcela, stačilo mi přítmí, které tu bylo díky svítícímu lustru v obývacím pokoji. Stoupla jsem si ke dveřím a položila prsty na kliku, abych otevřela domovní dveře. Sotva jsem je pootevřela, ucítila jsem za sebou Tomovu přítomnost. Nejen, že se kolem zavířila jeho vůně, ale dokázala jsem vycítit i jeho tělesné teplo, jak blízko mých zad se postavil. Ukročila jsem stranou. Protáhla jsem se tak kolem něj, aniž by se naše těla jakkoli dotkla. Mdlé světlo z ulice dopadlo na Tomovu tvář. Znovu jsem si mohla prohlédnout jeho rysy, jeho jemnou a zároveň mužnou tvář, kterou teď pokrývalo tmavé strniště. Hluboké a černé oči mě propalovaly, ale i tak mě ten pohled neznervózňoval. Měla jsem pocit, že se v něm skrývá neskutečné množství náklonnosti, kterou se rozhodl kontrolovat a udržet na uzdě. Nadechl se přes pootevřené rty a slabě si je ovlažil špičkou jazyka, než promluvil.
"Theo, zasloužíš si mnohem víc. Zasloužíš si divokou a spalující lásku, která ti bude přinášet samá potěšení, ne to trápení, které teď prožíváš," zavrtěl hlavou. Naklonil se ke mně, ale nepolíbil mě, nijak se mě nedotkl. Zdálo se, že to chtěl udělat, ale na poslední chvíli se rozmyslel.
Překvapená jeho slovy jsem nijak neodpověděla. To bylo možná to poslední, co jsem právě teď potřebovala slyšet, abych se jasně rozhodla, co následující den udělám. Nemůžu to takhle nechat a myslet si, že je to jen známka vztahu dvou dospělých. Pletla jsem se, a to mi dokazovalo veškeré mé okolí. Bylo na čase to změnit.
"Dobrou, Theo," promluvil naposled, než se otočil k odchodu.
"Dobrou," odpověděla jsem mu, ale vůbec nevím, jestli mě slyšel, jestli mě ještě vnímal. Sledovala jsem jeho vzdalující se záda. Měla jsem pocit, že mi hlava praskne, jak usilovně jsem teď přemýšlela nad uplynutými minutami. Nejen, že jsem se mu tady rozbrečela, ale rovnou jsem od něj dostala rady do života, nápovědy k tomu, abych učinila důležité rozhodnutí. Nedovolil si přímo mi říct, abych ten vztah s Jeromem ukončila, spíš jsem to chápala tak, že mě ponoukal k tomu, abych si s ním promluvila. Po dlouhé době konečně otevřeně, ať už to bude bolet nebo ne.
Vydechla jsem a odstoupila od vchodu do domu. Dlaní jsem se opřela do dveří a ty se s tichým cvaknutím zavřely. Sklopila jsem hlavu mezi ramena a zahleděla se na podlahu. Jeroma jsem znala až moc dobře. Na takový rozhovor nebude chtít přistoupit. Ten by nejradši nechal všechno vykvasit a počkal by, až to bolestivé místo samo uhnije, upadne, ztratí se. A to byla další důkaz o tom, kdo z nás dvou je dospělejší.

Uklidila jsem v obývacím pokoji, uklidila jsem i v kuchyni. Utřela jsem kuchyňskou linku, na které už zaschly kapky vína, a zhasnula všechna světla v domě. Zamířila jsem do ložnice. Svlékla jsem oblečení a přetáhla si přes hlavu pyžamo, ve kterém jsem teď spávala. V koupelně jsem se zdržela jen chvíli, na svůj odraz v zrcadle jsem radši moc dlouho nehleděla. Teď jsem se chtěla co nejdříve dostat do postele. Usnout a hodit tenhle den za hlavu. Myslí se mi prohnaly výčitky svědomí. Pocity ztrapnění a důsledků nevhodného chování.
Ale proč?
Ovládla jsem se a Toma nepolíbila. I on neudělal nic víc, za co bychom se mohli později bičovat. Jen mě držel za ruku, objal mě, když jsem potřebovala ukonejšit. Jen mě nechal vybrečet se. Vydechla jsem a pevně přitiskla víčka k sobě. Lehla jsem si na bok a zabořila hlavu do polštáře, který jsem sevřela mezi pažemi. Nejspíš bych se chovala jako puberťačka, kdybych si teď představovala, že ten nehybný a mrtvý polštář je Tomova hruď. Ale co, ať to vezme čert.
Je šílené, jak rychle se můžou věci změnit.

B.
 


Anketa

Povídka "Promiseland" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Jennifer Jennifer | E-mail | Web | 2. února 2018 v 11:56 | Reagovat

Uff...už to je nejaká doba čo som naposledy čítala a komentovala túto poviedku. Tak, ale dnes som to v práci dohnala :D  :D a nestačím sa diviť, čo všetko som zameškala. O_O  :-D
Hm hm...Jerome je debil. Idiot. Kriste...nech ho pošle do teplých krajín a užíva si slobodu. Však Tom si ju uloví. :-D  :-D  :-D
Do poslednej chvíľky som čakala, že sa pobozkajú, ale niéé...ty nás musíš trápiť. :D Hrozné. Som zvedavá čo vymyslíš ďalej. 8-O  :-D A ako dlho nás budeš trápiť. :-D

2 Shadow. Shadow. | 3. února 2018 v 16:26 | Reagovat

Celou dobu  jsem zas čekala, kdy se na sebe vrhnou... I z těch písmenek šlo vycítit to podivné napnutí mezi nimi... A Tom mi svým chováním zase dal brouka do hlavy...
Děkuju za díl a těším se na další.😘

3 Crazy.DE.Bill Crazy.DE.Bill | Web | 8. února 2018 v 23:03 | Reagovat

No ja ostuda, tak dlouho cekam a pak mi tak dlouho trva nez se dostanu ke cteni a jeste musim na mobilu.. hruza. :D ale co, i tak si to vychutnam! :-)
Jak jako ze by mel jet domu? To ani omylem, jen at ji hezky utesi a objima a klidne neco vic, sam to chce on i ona tak co! Sakra, fotky at hodi do kose a vrhne se Tomovi do naruce ne! :D
No tak kdyz ji tak pekne Tom otevrel oci tak uz by se mohla na blbecka Jeroma konecne vyprdnout ne? Jakypak nalhavani si neceho, toho uz bylo dost! :D
Jak jako ze se k ni naklonil ale nic neudelal? Pfffff to je hruza teda. :D fajn tak zitra se rozejde s Jeromem a pozitri se spusti s Tomem. Doufam ze domluveno. :D
Sakraaa tak to jsem zvedava na pristi dil! Doufam ze uz ho mas napsany a hned zitra ho sem das! :D jestli ne tak honeeeeeem psat! :D

4 Ká. Ká. | 9. února 2018 v 20:10 | Reagovat

Tak jsem se konečně dostala k tomu napsat ti aspoň nějaký menší komentář :D. Je to boží a už už jsem si myslela, že to jako dopadne a on je tak slušný? A ona tak uvědomělá? To bych chtěla být taky, když piju víno :D :-D
Každopádně Jerome je blbec a jsem ráda, že už to konečně ví i ona, akorát by mě zajímalo jak se k tomu bude stavět Jerome.
a jinak souhlasím s komentářem č.3 - Zítra se rozejde s Jeromem a pozítří se spustí s Tomem, možná už ten den, to je jedno :D :D Tak domluveno :D .

5 Rainy Rainy | 10. února 2018 v 10:14 | Reagovat

Akože to nemá iskru? veď to iskrí stále !!
A tie Tomove reči: tak radšej pôjdem, nech sa nestane, čo sa nemá.... júúúú !
Chápem, že jej nemôže povedať narovinu, ukonči to, lebo ja ti môžem tú lásku, akú si zaslúžiš...
Zaujímalo by ma, čo sa stalo s mamou Kathe... ale to nám isto povieš. :-)
Pevne verím a čakám na pokračovanie (kontrolujem každýýý deň.) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama