Promiseland * 18

24. února 2018 v 20:46 | Báři ツ |  Promiseland
Neskutečně moc si vážím všech vašich komentářů či jakýchkoliv jiných ohlasů. Vím, že díly bez Toma nejsou to pravé ořechové, ale i takové díly mnohdy přináší důležité informace, poznatky a pocity postav, bez kterých by to prostě nebylo ono. A že jsem duše dobrácká, snažím se takových kapitol nepsat příliš mnoho, protože vím, že takové kapitoly moc úspěchů nemívají. Krutá realita. Realitou je však i to, že ten Tom nemůže být nacpaný všude :D. A já vždycky říkám: však si ho ještě všichni užijeme. :D
K dnešnímu dílu vám přeji krásné počtení. Těším se na vaše komentáře a doufám, že si i tento díl najde pár ohlasů, které ho obohatí. :) Enjoy, B. ♥



Než jsem si uvědomila celou tu situaci, která s naším rozchodem nastala, uplynulo několik dní. Trvalo to více času, než jsem si myslela, ale náraz té reality, že jsem bez přítele - bez snoubence, že jsem sama, byl tvrdý. Krutý. Od toho dne, kdy jsem Jeromovi řekla, ať mi klidí z očí a už se nikdy neobjevuje v mém životě, jsem chodila jako tělo bez duše. Byla jsem unavená od nevyspání, protože jsem téměř polovinu času, kdy jsem měla spát, uvažovala nad sebou a nad mým budoucím životem. Byla jsem unavená i z tichého pláče, který mne přemáhal každou chvíli, kdy jsem byla sama. Byla jsem k smrti vyčerpaná z toho nekončícího přemýšlení, jestli jsem neudělala ukvapené rozhodnutí, jestli jsem ho přece jenom neměla vyslechnout, snažit se odpustit, přijmout jeho chybu a pokračovat ve vztahu. Každé ráno jsem vstávala dřív, protože jsem stejně nemohla klidně spát, a využívala jsem ten čas k tomu, abych si líčením maskovala tmavé kruhy pod očima. Každé ráno jsem hleděla na svůj odraz v zrcadle, přesvědčovala sebe samotnou, že ten den zvládnu bez slz, které by mě prozradily, a vybrečím se zase až doma. A každé ráno jsem se odhodlávala k tomu, že řeknu Elsie, jaká je realita, že se jí svěřím s tím, kam jsem se ve svém živoření dostala. Vidět její veselý úsměv při příchodu do práce mi však bránilo v tom, abych jí to vyklopila. Věděla jsem, že by se mi ulevilo, kdybych to řekla, sdílela bych svou bolest a ta by se pak stala poloviční. Spolu s Elsie bychom nad Jeromem utrousily pár nadávek a hned bych měla pocit, že na to všechno nejsem sama. Jenže její štěstí bylo překážkou, kterou jsem teď nedokázala překousnout. Myslela jsem na ni, a přitom nemyslela na sebe.

Bylo páteční odpoledne. Dřepěla jsem u svého pracovního stolu a skládala si do kabelky sešity, které jsem o přestávkách nestihla opravit, abych na nich zapracovala během víkendu. Zdržovala jsem se tady co nejdéle, protože jsem čekala, kdy se tu objeví Tom, aby vyzvedl úkoly, které se pro Käthe za ty dny její nemoci nasbíraly. Složku, kam jsem shromažďovala veškeré potřebné učivo, jsem strčila mezi sešity v kabelce. Když si pro to nepřijel, možná bych mu to mohla zavézt, aby Käthe neztratila nit v učivu, ve kterém se sotva zorientovala. Zavřela jsem kabelku a rychle se napřímila, až se mi lehce zamotala hlava.
"Theo, co budeš dělat o víkendu?" zeptala se mě Elsie. "Myslela jsem, že bychom si mohli v neděli udělat dvojité rande - ty a Jerome, já a James. Co ty na to, šlo by to?" položila otázku, kterou hned doplnila další, která už nezněla tak vstřícně: "Nebo bude mít Jerome blbé připomínky a nebude se mu chtít?"
Otočila jsem se k ní čelem. Prohlédla jsem si její tázavý výraz a na chvíli sklopila pohled, abych nabrala síly. Krátce jsem vydechla a přemáhala samu sebe, abych se tady před ní nerozbrečela jako malá holčička. Odkašlala jsem si, abych si pročistila hrdlo.
"Theo?"
"Víš," začala jsem a slyšela, jak mám zastřený hlas, i když jsem se ho před vteřinou snažila očistit. "Jerome a já… No, ehm," polkla jsem a nevěděla, jak vlastně pokračovat. Byli jsme opravdu u konce? Byl to definitivní rozchod nebo to byla jen největší hádka, jakou jsme kdy měli? "Podvedl mě," trhla jsem rameny.
"Doufám, že mu to nehodláš odpustit!" podívala se na mě s nemilosrdným výrazem ve tváři. "Theo, něco takového se nedá odpustit! Mám tě neskutečně ráda, ale věř tomu, že ti jednu ubalím, jestli mi neřekneš, že ses s ním hned rozešla!" ukázala na mě prstem.
Chtěla jsem jí odpovědět, ale při uvědomění síly jejich slov se mi roztřepala brada. Celý den jsem se držela, snažila jsem se prodýchat každý moment, kdy se mi do očí tlačily slzy, ale teď už jsem na něco takového prostě neměla. Polkla jsem a schovala si obličej do dlaní. A v tu chvíli Elsie přispěchala přes místnost ke mně a objala mě kolem ramen. Přitiskla mě ke svému tělu a já si hlavu opřela o její rameno.
"Promiň, zlato," pošeptala kousek od mého ramene už něžnějším hlasem. "Ale přece mu nedovolíš, aby se k tobě takhle choval," dodala. "Pokud se máš ráda, pokud věříš, že si zasloužíš spokojený život, tak se sebou nenech takhle zacházet," řekla ještě, než mne jemně stiskla kolem pasu, aby mi tím beze slov vyjádřila, že stojí při mně.
Po chvíli jsem se od ní odtáhla a odvážně se jí podívala do tváře. "Tolik jsme toho spolu prožili," zamumlala jsem a nejistě si olízla rty, "že prostě nevím, co je opravdový cit a co už je jen zvyk," trhla jsem rameny.
"Kéž bych ti v tomto mohla pomoct a poradit ti, ale budeš si na to všechno muset přijít sama, zlato," řekla a prsty přejela přes mé paže, jako bych se chvěla zimou a ona mě teď chtěla zahřát.
Chápavě jsem pokývla hlavou. Tohle jsem věděla. Do mojí hlavy nikdo nevidí, naštěstí, a to finální rozhodnutí stojí jedině na mě. Jen já sama musím vědět, jestli to chci s Jeromem ještě zkusit, jen já mám to poslední slovo, které bude rozhodující. Do té pozice jsem se dostala díky tomu, že jsem byla já ta podvedená, stala jsem se rozhodčím, ač jsem původně vůbec nechtěla. Ano, chtěla jsem si o tom našem vztahu s Jeromem promluvit, měla jsem nachystanou hromadu otázek, ale ty byly všechny smeteny ze stolu v momentě, kdy jsem v jeho ložnici našla jeho s jinou ženou.
"Měla jsem naplánovaný víkend s Jamesem, ale zruším ho a přijdu dnes večer k tobě, co ty na to?" navrhla Elsie po chvíli ticha.
Hned jsem zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. "Nechci tě omezovat," řekla jsem s klidnějším hlasem. Slzy mi na tvářích už dávno uschly, už se mi netřepala brada ani kolena, už jsem byla jistější ve svém emocionálním prožívání.
"Theo," oslovila mě, ale já jsem ji nenechala vyslovit její plán ohledně toho, že by měla zanedbávat svého přítele jen kvůli mně a mému rozchodu. Zvládla jsem to předchozí dny, proč bych to neměla zvládnout i teď?
"Elsie, jsem v pořádku. Můžeme se domluvit na jindy, až budeš mít opravdu volný večer a James s tebou nebude počítat, ale jinak se mezi vás dva nechci cpát," zamrkala jsem víčky. "Až někdy jindy. Dobře?"
"Ale kdyby ses dneska přece jenom cítila sama, kdybys cokoliv potřebovala, ozveš se mi, slibuješ?" zvedla jedno obočí nahoru.
"Slibuju," pousmála jsem se. Dobře, možná jsem měla smůlu na muže, o kterém jsem si myslela, že bude mým životním partnerem, ale rozhodně jsem neměla smůlu na kamarádku, která byla ochotná zrušit své plány a věnovat se jen a jen mé maličkosti. A na takových lidech je založen spokojený a šťastný život, tomu pevně věřím.
"A taky mi slib ještě jednu věc," odmlčela se a čekala, dokud jsem na ni neupřela svůj pohled, což jí bylo znamením, že má mou pozornost, a teprve pak pokračovala: "Že se na Jeroma vykašleš. Zvysoka se na něj vyser, začni pracovat na tom, abys na něj co nejdříve zapomněla, aby ses mohla ve svém životě pohnout dál. Slíbíš mi to, hm?" zeptala se.
Zhluboka jsem se nadechla a na moment na nic nemyslela. Byl to sotva zlomek vteřiny, co jsem zapřemýšlela nad tím, jestli jí tohle můžu slíbit. Jestli jsem schopná ten slib dodržet. Jsem. A když mi věří ona, věřím si i já sama. Přikývla jsem.
"Super," zašeptala, než mě ještě jednou objala. "Budu dneska na mobilu, pro všechny případy," usmála se na mě. "A teď už musím utíkat, James mě má čekat před školou. Jedeme na někam za město a máme se vracet v nedělní poledne," uculila se.
"Užijte si to," popřála jsem jí, než se Elsie vytočila ve dveřích. Odešla a já zůstala v kabinetu sama. Povzdychla jsem si a na chvíli si schovala obličej do dlaní. Těch pár dní bez práce a bez lidí kolem sebe vydržím. Zvládnu to.

Zkontrolovala jsem čas na nástěnných hodinách, které visely v místnosti. Už bylo půl páté. Takhle dlouho jsem se ve škole nezdržela snad žádný pátek. Odjezdu domů jsem se už déle vyhýbat nemohla. Vzala jsem si věci, které jsem si rozhodla přinést domů, a vyšla z kabinetu. Zamkla jsem dveře a klíče odhodila do kabelky, kterou jsem nesla v ruce spolu s taškou, ve které bylo pár sešitů, které jsem nestihla opravit. Aspoň budu mít nějaké vyplnění volného času, který mě o víkendu čeká. Otočila jsem se od dveří čelem do chodby a nijak nespěchala ke svému autu, které stálo na parkovišti jako poslední. Jiné pátky jsem se vždycky těšila domů, ale tento pátek byl v mnohém jiný. Nejen, že jsem odcházela pozdě, ale taky jsem odcházela s tím, že budu sama. Byla to teď skutečnost, která se mi těžko snášela. Běžně jsem nepřemýšlela nad tím, co budu ve volném čase dělat, moc jsem si dopředu neplánovala, a často jsem byla ráda za klidný víkend, který jsem strávila před televizí sama, ale s vědomím toho, že někomu patřím. Teď jsem se takového nevyplněného času bála, měla jsem strach z toho, jak celý víkend dopadne, protože jsem si nedovedla představit, co bych mohla dělat.
Měla bych se pustit do úklidu celého domu, jen abych se zabavila aspoň na jeden celý den?
Měla bych si začít třídit šatník, abych vyřadila, co už nebudu nosit, spolu s tím, jak jsem vyřadila osobu, kterou už nechci vídat?
Měla bych si najít nějakou zálibu, která by mi teď vyplňovala čas?
Neměla jsem vůbec ponětí.

Otevřela jsem dveře svého domu a zhluboka se nadechla. Čekala jsem, jestli tady nenarazím na Jeroma, ale jak se zdálo, v domě nikdo nebyl. Jeho věci byly stále nachystané v krabicích u botníku, už dva dny tady čekaly na to, až si pro ně přijede. Myslela jsem, že vyhoví mému přání a vyzvedne si je, když nebudu doma, že nechá ležet klíče na stolku a prostě z mého života zmizí. On zřejmě něco takového udělat nechtěl, jinak jsem si nedovedla vysvětlit, proč tu ty věci pořád strašily.
Zavřela jsem za sebou a potlačila nutkání se o dveře zády opřít a zase se rozbrečet. Nemělo cenu prolévat slzy, musela jsem si prostě říct, že už stačilo. Očividně jsem do toho vztahu investovala víc, a jsem si jistá i tím, že jsem teď to ukončení víc prožívala. Od toho večera, kdy jsem ho poslala pryč, jsem od něj nedostala jedinou zprávu, ani jednou se nesnažil dovolat, a ještě si mě usmířit. Jak se zdálo, opravdu jsem byla jen já tou činnou, tou, která za ten vztah bojovala.
S dlouhým a bolestným vydechnutím jsem prošla domem k mému pracovnímu koutu, kde jsem běžně sedávala, abych opravovala sešity, které jsem si nosila domů. Odložila jsem zde tašku, ve které jsem si přinesla tu víkendovou výplň času, a nechala tam i kabelku. Z té jsem jen vytáhla mobil, abych zkontrolovala, že se na jeho displeji změnily jen číslice. Žádná nová oznámení. Položila jsem ho na desku stolu a otočila se čelem do místnosti, abych si ji prohlédla. Myslela jsem si, že se budu přes víkend nudit, ale přece jenom bych tady našla práci, která by mě zaměstnala. Mohla bych sundat a vyprat záclony, což jsem dlouho nedělala. Mohla bych pořádně pouklízet, vyřadit fotky s Jeromem a nahradit je rámy s jinými obrázky. Mohla bych se zaměřit na to, jak bych chtěla obývací pokoj změnit, mohla bych se pustit do stěhování nábytku a novému vymalování stěn, což jsem chtěla udělat už dlouhou dobu, ale Jerome nebyl nikdy ochotný pomoct. Teď jsem mohla využít toho, že jsem sama. Že mi do toho nikdo nebude remcat. Že si vše udělám přesně tak, jak budu já sama chtít. A pak budu spokojená s výsledkem, protože bude vše podle mne. Podle nikoho jiného, jen podle mne.
Rozhodla jsem se, že budu mít tento víkend pracovní. Jiným způsobem, než jak pracuju celý týden. Možná budu každý večer fyzicky unavená padat do postele, ale aspoň nebudu mít čas přemýšlet nad hloupostmi. Přešla jsem domem až do své ložnice a moc se nezdržovala u míst, které mi Jeroma připomínaly. Převlékla jsem se do pohodlného oblečení - volného trika a černých legín, a vrátila se zpátky do obývacího pokoje. Vlasy jsem si svázala do vysokého culíku a s rukama v bok se rozhlédla po místnosti. Z šuplíku pracovního stolu jsem vytáhla papír, vzala si tužku a posadila se ke konferenčnímu stolku. Začala jsem si psát úkoly, jejichž seznam mi určitě pomůže. A až si je budu postupně odškrtávat, budu si moct říct, že jsem to všechno zvládla sama. Přemýšlela jsem nad vším, co jsem kdy v domě chtěla udělat, obnovit či změnit, a zapsala všechno, co mi přišlo na mysl. Se spokojeným povzdychnutím jsem očima přejela přes seznam věcí, který jsem nazvala trefným heslem: "Nový domov." Měnila jsem svůj život, tak proč bych nemohla měnit i to, kde žiji?

Nechala jsem sepsaný seznam na stolku a vydala se ke kuchyňské lince, abych si uvařila čaj. Vedle dřezu, ve kterém se nepovalovalo žádné nemyté nádobí, stála láhev vína, která byla stále napůl vypitá. Od toho večera, co se tady stavoval Tom, jsem si z ní už nenalila. Jen chvíli jsem na ni hleděla, než jsem její obsah vylila do odpadu. Nebudu přece klesat na takové dno, abych ten žal po Jeromovi zapíjela. Já se s tím vypořádám dospěle. Vyhodila jsem prázdnou láhev do koše a spokojeně si povzdychla. Zalila jsem si pytlík ovocného čaje vařící vodou, než jsem přešla k lednici, abych si z ní vybrala suroviny, ze kterých bych si mohla připravit večeři. Pohlédla na police, ze kterých mi jídlo nemizelo díky tomu, že už tu nebyl Jerome, a přemýšlela, co by se z těch potravin dalo připravit. Když jsem uviděla několik rajčat a koupený sýr, uvědomila jsem si, že se v mé skříňce nacházejí i těstoviny. To by byla ideálně rychlá a snadná večeře.
Vytáhla jsem největší pánev, kterou jsem vlastnila, a postavila ji na slabě puštěný oheň. Zatímco jsem čekala, až se pánev předehřeje, vytáhla jsem cibuli, oloupala ji a začala ji krájet na malé kostičky, abych ji pak mohla na oleji osmahnout do zlatova. Z dřevěného prkýnka jsem shrnula cibuli na dno pánve a vařečkou ji promíchala, než jsem oheň po pánví zeslabila na minimum. Sehnula jsem se, abych ze spodní skříňky vytáhla hrnec na těstoviny. Napustila jsem do něj vodu a postavila ho hned vedle pánve. Znovu jsem vzala vařečku a promíchala cibulku, která se smažila přesně tak pomalu, jak jsem potřebovala. Odložila jsem vařečku stranou a začala omývat rajčata. Ohlédla jsem se a překvapeně zvedla obočí, když ticho domu přerušil zvuk domovního zvonku. Můj pohled zabloudil i k hodinám, abych zkontrolovala, o kolik se čas posunul od doby, co jsem přijela z práce domů. Bylo téměř sedm večer. Nejistě jsem naklonila hlavu na stranu. Že by Elsie nakonec opravdu zrušila svůj víkend s Jamesem? Nebo se Jerome rozhodl, že si ty věci konečně vyzvedne?
Přešla jsem domem ke dveřím, rozsvítila mdlé světlo na chodbě a otevřela příchozí osobě, zatímco jsem si vlhké ruce utírala do utěrky. Když jsem pohlédla do Tomovy tváře, neubránila jsem se drobnému pousmání.
"Ahoj, Tome," usmála jsem se na něj a ani nečekala na to, až mě pozdraví on. "Pojď hned dál. V kuchyni se mi smaží cibulka a nechci ji připálit," vysvětlila jsem. Ustoupila jsem stranou, čímž jsem mu i tělem naznačila, že je zván dovnitř.
Tom mi oplatil pousmání. "Teda, takový pozdrav jsem opravdu nečekal," zavtipkoval, zatímco za sebou zavíral dveře. Už jsem mu moc pozornosti nevěnovala, vracela jsem se zpátky k plotně, takže jsem mu na to ani neodpověděla. Rychle jsem promíchala cibulku, která právě teď měla nádherně zlatavou barvu, a na chvíli odstavila pánev z ohně. Tom prošel domem až za mnou a postavil se do dveří kuchyně. Ruce měl strčené hluboko v kapsách tmavých kalhot, zatímco se ramenem opíral o rám dveří. "Theo, jestli si myslíš, že ti s tím vařením pomůžu, tak jsi na velkém omylu. Já ti maximálně pomůžu s tím uvařeným, aby co nejrychleji zmizelo," pokračoval ve veselé náladě.
Krátce jsem se zasmála. "Potom bys to musel revanšovat něčím větším než jen čerstvě koupenými muffiny," odpověděla jsem mu. Omyla jsem poslední rajče a položila ho na dřevěné prkýnko. "Co tě sem přivádí?" zeptala jsem se a tázavě zvedla obočí. Stála jsem k němu bokem, tak jsem se jen ohlédla, abych se podívala do jeho tváře, než jsem se znovu začala soustředit na krájení zeleniny.
"Promiň, že tě ruším doma," začal a při těch slovech přešlápl z nohy na nohu. "Nestihl jsem přijet do školy, dneska jsem se zasekl ve studiu déle, než jsem původně plánoval, a potom se probudila Käthe, tak jsem s ní zůstal, dokud zase neusnula, a čas utíkal jako splašený a prostě… znáš to," vyklopil ze sebe omluvu, která měla být zřejmě i vysvětlením, proč přijel přímo ke mně domů. "Přijel jsem pro ty domácí úkoly."
"Ty úkoly!" zopakovala jsem po něm a na chvíli přestala s krájením. "Naprosto jsem na to zapomněla, Tome. Omlouvám se, ale nemám to tady u sebe," zavrtěla jsem hlavou. "Nějaké ti můžu nadiktovat, ale nevím, jestli má Käthe dokoupené všechny učebnice, které potřebuje k tomu, aby tu látku a úkoly dohnala," olízla jsem si rty.
Tom si odkašlal. "Aha. Takže se stejně budu muset stavit ve škole," konstatoval.
"Nejspíš ano," přikývla jsem. "Byla jsem tento týden myšlenkami úplně mimo, takže mě vůbec nenapadlo, že bych si to mohla vzít domů," zavrtěla jsem hlavou a odhrnula si vlasy z čela hřbetem dlaně, protože jsem prsty měla umazané od rajčat. "Ještě jednou promiň," nejistě jsem se pousmála.
"Není se za co omlouvat, měl jsem se stavit ve škole," pokrčil rameny.
"Vážil jsi zbytečnou cestu do města," řekla jsem.
Hned zavrtěl hlavou. "Tím se nezatěžuj," usmál se na mě. Zamrkal víčky a krátce si přeměřil můj obličej, než se dlouze nadechl. Špičkou jazyka si ovlažil rty a nejistě si odkašlal. "V tom případě ti teda můžu pomoct s tou večeří, když už jsem tady," pousmál se. Přistoupil ke mně a z držáku na nože sebral jeden, který pevně uchopil mezi prsty. "Co můžu nakrájet?" zvedl obočí.

B.
 


Anketa

Povídka "Promiseland" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Ká. Ká. | 24. února 2018 v 20:50 | Reagovat

Jeste jsem to necetla, ale samozrejme, ze kapitoly bez Toma jsou smutne, ale dulezite, vsechny to vime, ale to jak popisujes Toma bez tricka.... chapes :-D  :-D

2 báři báři | Web | 24. února 2018 v 20:54 | Reagovat

[1]: Ano, chápu. :D :D

3 Shadow. Shadow. | 25. února 2018 v 22:10 | Reagovat

Tak prvně... děkuji za díl.💙 Sice je jasný, že díly s Tomem jsou nej, ale jak říkáš, i ty bez něj jsou potřeba. A někdy je Kaulitze zase dost, takže to chce odpočinek a pak se na něj člověk víc těší.😀
Jsem moc ráda, že Elsie nabídla pomoc. Takový kamarádky jsou potřeba. A má pravdu... Hlavně ne zpět k Jeromovi! 😀
A už je tam. Jakmile jde o jídlo, to se vecpe do bytu velmi rád, koukám. 😀 Nee... Ty víš, že s napětím čekám, co sis pro nás na příště vymyslela, takže šup, múzo, vypluj na povrch. :-)  :-)

4 Crazy.DE.Bill Crazy.DE.Bill | Web | 27. února 2018 v 14:25 | Reagovat

No Toma je vždycky jinak všude plno, tak to snad bez něj chvilku zvládneme ne. Důležité jsou ty podstatné informace, které nám poskytneš. :D
No to snad ne, on jí podved tak nemůže přemýšlet nad tím, že mu snad měla odpustit. Hajzlovi! :D Ale Elsie by to určitě pochopila kdyby jí řekla, co se stalo. A nebyla by na to sama. :-)
Noo však to říkám. :D A Elsie říká přesně moje slova. :D
No ať si hezky předělá všechno, ať už tam nemá ani kousek toho pitomce. :D
Joo tak Tom přijel k ní domů a ne do školy, náhoda. :D Jasněěě, měl toho moc. Beztak to měl v plánu, mě neoblbne. :D
Ah, Tom se chystá krájet. To přijde někdo o prsty, s jeho šikovností možná nějaký soused.. :D:D:D
No ták, snad to bude příjemný večer ve dvou, no ne?
Chci další dííííl. :D Teď snad budeš nabitá, milenko. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama