Promiseland * 19

7. března 2018 v 14:56 | Báři ツ |  Promiseland
S těmi všemi chřipkami okolo se stále držím a teď mám chuť si klepat na zuby, aby to tak i zůstalo. Včera jsem šla brzo spát - díl jsem chtěla dopsat včera - protože jsem se necítila dvakrát dobře. Hromada medu do čaje a hurá pod peřinu. Vypadá to, že to zahnalo počáteční příznaky. Ode dneška se chci dopovat vitamíny jako divá, abych to přečkala. Doufám, že i vám se daří s těmi bacily bojovat. :)
Děkuji vám za ohlasy u předchozího dílu. Moc si jich vážím a stále to budu psát - jste neskutečně trpěliví a já se vám za to klaním až k zemi. ♥ Píseň k dnešnímu dílu jsem měla vybranou už dávno, dávno jsem si ji zamilovala. Poslouchala jsem ji vícekrát u psaní i jiných kapitol, ale k téhle mi prostě sedne jako prdel na hrnec. Tak si užijte dnešní díl. :) B.



Chvíli jsem uvažovala nad tím, jestli to myslel jako další vtípek, ale když vážně zavrtěl hlavou se slovy, že mi chce opravdu pomoct, byla bych hloupá, kdybych jeho nabídky nevyužila. Pousmála jsem se na něj a dlaní mu pokynula k dřevěnému prkýnku, na kterém jsem doposud sama stihla naporcovat pár rajčat.
"Můžeš mi pomoct s krájením zeleniny," řekla jsem. "A doufám, že tě nemusím upozorňovat na bezpečnost práce s kuchyňským nožem," přivřela jsem oči a pobaveně si ho změřila pohledem, zatímco jsem nakláněla hlavu na stranu.
"Podívejte, paní učitelko, nejsem úplný ňouma, abych nevěděl, že se s noži nešermuje," přidal se k mému vtipkování. Na oko uraženě našpulil rty, ale já viděla, jak mu veselostí jiskří v tmavých očích.
"No fajn, tak se předveď," krátce jsem se zasmála a sama svůj nůž odložila. "Já zatím uvařím těstoviny," rozhodla jsem a ustoupila stranou, abych Toma pustila na své místo. A zatímco se on přesouval ke svému novému pracovnímu místu, padl mi pohled na můj dříve uvařený ovocný čaj. "Ještě jsem ti nenabídla nic k pití, co jsem to ale za hostitelku," podívala jsem se na něj a krátce si povzdychla. "Dáš si něco? Vodu, džus… čaj?" zeptala jsem se a se zájmem zvedla jedno obočí.
Přesunul ke mně pohled od rajčat a přejel jím přes můj obličej. Vypadalo to, že ho moje poznámka pobavila, ale neřekl k tomu ani půl slova. Krátce si olízl rty. "Dal bych si ten čaj, jestli by to šlo," pronesl svým příjemně hlubokým hlasem, ve kterém teď bylo cítit plno spokojenosti a dobré nálady.
"Určitě," přikývla jsem. "A jaký by sis dal? Mám tu na výběr černý nebo ovocný," nabídla jsem mu. "A sladíš?" zeptala jsem se. A zatímco jsem čekala na odpověď, už jsem ze skříňky vytahovala hrnek, do kterého bych mu mohla čaj uvařit.
"Černý," odpověděl mi. "A myslíš, že nemám život dostatečně sladký, abych si musel ještě sladit čaj?" zasmál se. "S tou malou princeznou, která teď marodí, je můj život neskutečně nacukrovaný," pobaveně roztáhl rty.
"Tomu věřím, že dcerka v takovém věku dokáže divy," pokývla jsem hlavou. "Ač sama děti sama zatím nemám, někdy jsem vyřízená jenom z toho, že je mám kolem sebe ve škole," dodala jsem.
Tom se znovu zasmál a jeho smích tak příjemně lahodil mým uším, že jsem si ani nevzpomněla na své celotýdenní trápení, na to, jak mizerně jsem se cítila, jak jsem noc za nocí brečela do polštáře a v zoufalství z toho, kam jsem se dostala, už nevěděla, co bych mohla udělat. Teď jsem se jen usmívala s ním, cítila jsem, jak se mi pohoda rozlévá po těle, jak se po dlouhé době dostávám zpátky do dobrého rozpoložení.

Hrnec napuštěný vodou jsem postavila na plotnu nad druhý plamen a zakryla ji pokličkou. Těstoviny jsem už měla připravené, teď jsem jen mohla čekat, až se uvaří jedna voda na Tomův čaj, druhá na těstoviny k večeři. S tichým odkašláním jsem se podívala na Tomovy ruce, jak neomaleně krájí zbývající rajčata na kousky. Nevypadalo to tak, jako bych to naporcovala sama, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Být to Jerome, nervózně bych mu brala nůž z prstů, abych si to radši udělala sama.
"Je mi blbé, že jako návštěva připravuješ větší podíl večeře," přiznala jsem.
"Asi si budu muset pořádně promyslet, jestli vůbec někdy ještě přijdu," řekl vážně a na chvíli ke mně přetočil pohled, aby se podíval na mou reakci na jeho slova. "Nejen, že návštěvě nenabídneš nic k pití, ale rovnou ji takhle zaúkoluješ?" zavrtěl hlavou a zatvářil se na oko nevěřícně.
Zasmála jsem se. "Jestli bude Käthe předvádět takové herecké výkony jako její otec, už vím, kdo získá hlavní roli ve školní besídce," řekla jsem a založila si jednu paži v bok.
"Ne," zavrtěl hned hlavou. "Tohle jí nedělej," zamrkal. "A hlavně ne kvůli mým výkonům," řekl a prsty od rajčatové šťávy si přiložil blízko k hrudi, ale dával si velký pozor, aby se umazal. "To bych dostal pěkně vyhubováno, kdyby se tohle dozvěděla," dodal.
Překřížila jsem si ruce na prsou a pohledem mu dala jasně najevo, že zrovna tenhle herecký výkon mu nejsem ochotná uvěřit. Olízla jsem si rty. "Tohle na Oscara nebylo," zavrtěla jsem hlavou.
"Dokážeš dávat velice drsnou kritiku," zkonstatoval.
"Život se s lidmi nemazlí, proč bych měla já?" trhla jsem rameny v rezignovaném gestu. Ani jsem si neuvědomila, jak skepticky má slova najednou zněla. Když se mlčky otočil zpátky ke krájení, na moment mě zamrzelo, že jsem tu zábavu, kterou jsme tady rozjeli, takhle utnula. Ty pocity jsem ale cítila opravdu jen kratičkou chvíli, protože se Tom hned ujal slova.
"Tak jo, rajčata jsem zvládl, s čím dalším bych se měl poprat?" zeptal se a odložil nůž na dřevěné prkýnko.
"Teď zase budu chvilku pracovat já, ty si užij svého čaje," pousmála jsem se na něj. Pokynula jsem mu, aby si omyl prsty pod tekoucí vodou, zatímco jsem se pustila do dalších příprav. Pánev s osmaženou cibulkou jsem postavila zpátky nad hořící plamen. Přidala jsem rajčata, hranou nože jsem je shrnula z prkýnka a několikrát směs promíchala vařečkou. A zatímco jsem ve skříňkách procházela svoje zásoby různých druhů koření, Tom mlčky všemu přihlížel. Jak jsem se začala věnovat vaření, zároveň jsem začala pozapomínat na to, že tu vlastně nejsem sama. U přípravy jídla jsem se běžně uklidňovala, když jsme se s Jeromem nějak chytli, vaření na mě mělo terapeutické účinky. Vypínala jsem hlavu, neústupné myšlenky na chvíli ztratily svou sílu.

Tom se bokem opřel o kuchyňskou linku kousek ode mě a sledoval, jak si počínám. Klidně jsem míchala rajčatovou směs, která se teplem postupně přeměňovala na omáčku, a zároveň hlídala vařící vodu, abych do ní mohla v pravý čas nasypat těstoviny. Napadlo mě, že ještě nemám nastrouhaný sýr, ale to je věc, se kterou se může počkat až k samému konci. Jídlo vonělo víc a víc a já už se nemohla dočkat, až ochutnám první sousto.
"Ehm," uslyšela jsem jeho odkašlání. "Theo?" oslovil mě.
"Ano?" pousmála jsem a na chvíli přestala míchat omáčku, abych otevřela pytlík s těstovinami. Chtěla jsem je v rychlosti nasypat do vařící vody, abychom na večeři nemuseli příliš dlouho čekat. Nastalo pár vteřin ticha, tak jsem svůj pohled s nejistotou přesunula k Tomovi. Doposud bylo všechno v pořádku. Když jsem ale uviděla jeho výraz ve tváři, na moment jsem se zarazila. Nechápala jsem, kam se poděl jeho úsměv, se kterým do mého domu přijel, v těch pár zlomcích vteřin, kdy jsem nad tím přemýšlela, jsem nedokázala přijít na jediný důvod, proč se najednou tvářil tak vážně.
"Ty…" vydechl polohlasně a několikrát zamrkal víčky. "Ty nemáš svůj zásnubní prsten," vyslovil fakt, na který jsem v tuhle chvíli díky jeho přítomnosti nemyslela. A teď - opět díky jemu - jsem to měla zpátky v myšlenkách. A když ta slova řekl nahlas, a ještě s takovým překvapením, jako by to otřáslo zemí, na které jsem stála. Pohnulo to mým světem, způsobilo to drobnou kolizi v mém osobním vesmíru. Těstoviny mi vyklouzly z ruky. Pytlík sice nespadl do vařící vody, ale narazil do hrnce. Horká voda vyšplouchla a pár kapek dopadlo na mou dlaň. Ucukla jsem a hned si to místo začala mnout prsty, zatímco jsem sledovala spoušť, která se tvořila kolem mých nohou s tím, jak se otevřený pytlík vysypal na kuchyňskou podlahu.
"Sakra práce," tiše jsem zaklela a pak se rychle sehnula k zemi, abych začala sbírat neuvařené těstoviny. Tom nezůstával pozadu a hned mi začal pomáhat. Dřepěla jsem a sbírala ze země těstoviny, které už nejspíš nebudou k jídlu, a momentálně nevěděla, jak zareagovat. Pohled jsem sklápěla ke svým rukám, ale nedalo si nevšimnout těch Tomových, které se rozhodly připojit k té mravenčí práci. Do očí se mi nahrnuly slzy.
"Theo, omlouvám se," řekl. A přitom to nebyla jeho chyba. Já jsem byla nešikovná, já jsem se nechala rozhodit jeho slovy. On nezpůsobil nic a konstatování holého faktu nebylo něco, za co by se musel omlouvat.
Neodpověděla jsem, jen jsem zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. Stále jsem hleděla do země a přemáhala samu sebe, abych nevzlykla nahlas. Oči se mi slzami plnily víc a víc a já už neviděla cestu k úniku. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic, chtěla jsem se uklidnit, ale s tím, v jaké náladě jsem se tento týden nacházela, to tak snadno nešlo. Jak už se jednou hráze spustily, byla ta potopa těžko zastavitelná.
Tom položil prsty na mou dlaň. "Spálila ses moc? Nepotřebuješ ošetřit?" zeptal se. Jeho dotek byl příjemný. Hleděla jsem na jeho od slunce opálenou ruku, která teď obracela tu mou dlaní nahoru, aby mohl zkontrolovat mé zranění.
Znovu jsem zůstala mlčet. Teď to však nebylo tím, že bych nevěděla, co odpovědět. Teď jsem potřebovala potlačit jízlivé uchechtnutí. Jak příhodné otázky na situaci, do které jsem se dostala. Netrápila mě téměř nepopálená dlaň, neměla jsem na mysli to, že bych ji potřebovala zchladit. Po prožitém týdnu v samotě, slzách, výčitkách a neutichající bolesti z rozchodu jsem měla chuť odpověď zakřičet. Ano, spálila jsem se. A jak! Spálila jsem se ve vztahu, do kterého jsem vkládala veškerou svou energii. Ve vztahu, pro který jsem dělala první i poslední, a stejně to bylo málo, když si musel Jerome najít jinou, se kterou by sdílel lože. A ano, potřebuju teď ošetření jako sůl, potřebuju, aby se o mě někdo postaral, abych mi někdo řekl, že to přebolí, že čas rány zahojí, že to přejde a já budu zase normálně fungovat, klidně žít a radovat se ze šťastných dní.
"Nevypadá to nějak zle, to jsem rád," zamumlal, zkoumajíce kůži na mé dlani.
"Je to v pořádku," pošeptala jsem.
Zvedl ke mně pohled. "Ale ty nejsi v pořádku," hlesl. Nebyla to otázka. Bylo to označení skutečnosti, kterou teď před sebou viděl.
Pevně jsem si skousla spodní ret, abych se nerozbrečela. Hleděla jsem do jeho očí, oplácela jsem mu pohled plný něžnosti utrápeným a napůl zoufalým. Pomalu jsem jednou přitakala, abych mu dala za pravdu. "Nejsem," zakuňkala jsem sotva slyšitelným hlasem. Jediné slovo, po kterém se mi roztřepala brada. Rychle jsem schovala obličej do dlaní. Z dřepu jsem se sesunula do sedu, kdy jsem se zády opřela o spodní řadu skříněk mé kuchyňské linky. A jako i posledně, i teď mě ochranitelsky schoval do svého objetí. Položil svou paži kolem mých ramen a přitiskl mě ke své hrudi, čemuž jsem se v tuto chvíli nebránila jedinou buňkou svého těla. Bylo to něco, co jsem právě teď potřebovala stejně jako kyslík k dýchání. Prostě jsem potřebovala někoho, komu bych se vybrečela, někoho, komu by nevadily mé nezastavitelné vzlyky, které jsem v průběhu předchozích nocí tlumila do polštáře. Tím někým teď měl být Tom. Nezdálo se, že by mu to vadilo.

Hlavou jsem se opírala o hruď, do které jsem tiše brečela, zatímco jsem stále tiskla prsty na svůj obličej. Měla jsem na jazyku hromadu slov, ale v prvních chvílích jsem nebyla schopná cokoliv zformulovat a vyslovit. Jen jsem myslela na to, abych nezapomínala dýchat, protože jak začnu lapat po dechu, budu v koncích.
"Rád bych ti nabídl pomoc," začal. "Kdybych ti mohl jakkoli a s čímkoli pomoct…" odmlčel se, a i když to nedořekl, nabídka zněla dost jasně.
"Můžeš jet Jeroma nakopat do koulí?" zamumlala jsem přes dlaně, do kterých jsem se dál skrývala. Uslyšela jsem Tomovo krátké zachechtání, hned na to si ale odkašlal.
"Promiň, asi bych se neměl v tuhle chvíli smát," omluvil se hned.
Vykoukla jsem zpoza svých prstů. "Klidně se směj," řekla jsem. "V tuhle chvíli mi asi nic jiného nezbývá," trhla jsem rameny.
Když přiložil dlaň k mé tváři a polštářkem palce utřel stékající slzu, měla jsem pocit, jako bych byla princezna v peřince. Zachytila jsem ucuknutí jeho rtů, viděla jsem na něm, že se chtěl usmát. Zvedl jedno obočí a zkoumavě přejel pohledem přes můj obličej, jako by se potřeboval ujistit, že mě tím svým uculením neurazil.
"Říkala jsem, že se klidně můžeš smát," zopakovala jsem tišším hlasem. "Nejsem z cukru, jen jsem si potřebovala chvilku pobrečet," znovu jsem pokrčila rameny. Ztěžka jsem polkla, když znovu prsty přejel po mé tváři, tentokrát po hraně čelisti, když ruku spouštěl z obličeje na mé rameno.
"Theo," oslovil mě, ale já hned zavrtěla hlavou, abych ho přerušila. Když jsem uviděla výraz v jeho očích, začínala jsem se bát toho, co by mi chtěl říct. Neznali jsme se moc dlouho, abych dokázala odhadnout, co se mu honí hlavou, ale prostě jsem měla intuici, že to nebude jen tak nějaká věta o počasí.
"Měla bych vstát a dodělat tu večeři," řekla jsem. "Zachránit aspoň ten kousek, který se zachránit dá, a nebrečet tady jako malá holka, která spadla a odřela si koleno," dodala jsem. Nečekala jsem na Tomovu odpověď. Stejně jako předtím i teď jsem se od něj odtáhla a zabránila tak čemukoli, co by se mohlo mezi námi stát. Ten předešlý večer, kdy jsem tu brečela kvůli Jeromovi, jsem nechtěla být ta, která by podvedla partnera. Nyní to byla obdobná situace - zase jsem brečela kvůli Jeromovi. Teď jsem však neměla koho podvést, jen jsem cítila neskutečnou nejistotu, když jsem byla Tomovi blíž, než bylo běžné. Když mě takhle objímal a jeho tvář byla tak blízko té mé, nebyla jsem prostě ve své kůži. Nebylo to něco, co bych znala. A taková nová situace mě znervózňovala.

Nechal mě vstát a mlčky se opřel o kuchyňskou linku. Já sama jsem mlčela, po téhle situaci jsem nevěděla, co bych mohla říct. Klouby prstů jsem si otřela vlhké tváře. Chtěla jsem vzít vařečku mezi prsty a dokončit tu večeři, ale nebyla jsem schopná.
Povzdychla jsem si. "Podvedl mě," zamumlala jsem. "Šla jsem si za ním promluvit, chtěla jsem probrat budoucnost našeho vztahu, ale on mi ji ukázal dost jasně, když se v posteli válel s jinou," řekla jsem. Takové krátké shrnutí nebylo dost výstižné pro to, co jsem předtím cítila, ale nechtěla jsem se do toho teď nořit hlouběji. "Proto nemám ten prsten. Hodila jsem ho po něm a přála si, aby měl minimálně tunu, abych mu mohla aspoň nějak ublížit," prozradila jsem.
"Nechceš si někam vyrazit?" zeptal se.
"Cože?" nechápavě jsem se na něj podívala. Takovou reakci jsem opravdu nečekala a možná proto teď můj obličej vypadal tak, jak vypadal. Obočí mi vystřelilo nahoru a několikrát za sebou jsem zamrkala víčky.
"Vypadneme z domu. Přijdeš na jiné myšlenky," trhl rameny. "Půjdeme na jídlo a pak do kina? Na paintball? Do baru?" naklonil hlavu na stranu, zatímco vyjmenovával hromadu možností, ze kterých jsem si mohla vybrat.
Pousmála jsem se. "Jsi neskutečně milý, Tome," řekla jsem. "Ale nevím, jestli jsem takové v náladě, abych někam šla. Na jiné myšlenky bych teď nejspíš nepřišla," zavrtěla jsem pomalu hlavou. "Spíš jsem si plánovala to, že se v klidu najím a pak se pustím do toho, co jsem si na tento víkend naplánovala," zatvářila jsem se omluvně.
"A to?" zvedl obočí.
"Chtěla jsem začít renovovat. Zbavit se starých krámů, projít si věci a vyřadit ty, které nepotřebuju, obnovit barvu stěn…" řekla jsem. "Prostě si udělat takový pracovní víkend, abych jen neseděla u telky a neutápěla se v žalu, chápeš," dodala jsem krátké vysvětlení.
"Budeš malovat?" chytil se poslední věci, kterou jsem zmínila. "S tím bych ti taky mohl pomoct," pokývl hlavou. Založil si ruce na prsou a napřímil se v zádech, jako by mi tím chtěl ukázat svou mužnost a to, že by něco takového zvládl.
"Tome," zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Nechci tě zaměstnávat více než tvá dcera," řekla jsem. "Tvé nabídky si cením, ale nemůžu ji přijmout, nezlob se," pousmála jsem se.
"Chápu," přikývl. "Ale já se i tak ukážu," mrkl na mě.
Znovu jsem se zasmála. "Jsi neuvěřitelný."
"Mé druhé já," pobaveně našpulil rty, než přešlápl z nohy na nohu. "Pokud si nerozmyslíš mou nabídku na dnešní večer, že bychom zašli do nějaké restaurace, doděláme tu večeři?" zeptal se. "Docela jsem se těšil, až to ochutnám," přiznal.
"Jo, doděláme. Sama už mám hlad jako vlk," odpověděla jsem. Otevřela jsem skříňku, ze které jsem vytáhla pytlík špaget. "Akorát budu muset trochu improvizovat," řekla jsem.
"Vůbec nevadí," zavrtěl hlavou. "A já zatím nachystám talíře," nabídl se.

B.
 


Anketa

Povídka "Promiseland" ?

x)
x|
x(

Komentáře

1 Crazy.DE.Bill Crazy.DE.Bill | Web | 7. března 2018 v 23:17 | Reagovat

Juhuuuuu diiil❤ ja se zatim taky drzim.. na konci minulyho roku jsem byla nachcipana pred a po Berline, takze doufam ze mam dlouhodobe vybrano. :D
Jee takovy vareni s Tomem vubec nemusi byt marny.. :D jsem rada ze to zvladl bez ujmy na zdravi. :D
Mimochodem.. prave jsem si u toho krajeni zeleniny vzpomnela na Zeleninovou bombu.. :-D
Tom zase starostlivy a ochranitelsky, at jsem z toho cela namekko.. taky bych se od nej nechala utesovat. :D
On je tady tak hodny, az to neni mozny.. oproti predeslym povidkam kde to bylo sproste hovado. :D
Jee no doufam ze to kino a bar treba stihnou po veceri a ze Thea uz bude mit jen lepsi a lepsi naladu a budou se hezky sblizovat. :-P

2 Emm Emm | 11. března 2018 v 21:27 | Reagovat

Veľmi ďakujem za ďalši diel ♥

3 N. N. | 13. března 2018 v 22:22 | Reagovat

Boží :-) . K FF jsem se vrátila po delší době a to zkrátka z toho důvodu, že je to příjemné a poměrně jednoduché (v dobrém slova smyslu) čtivo a momentálně jsou tvoje povídky pro mě po krušném pracovním, školním a laboratorním dni tím nejlepším relaxem. :-)

4 Rainy Rainy | 14. března 2018 v 21:21 | Reagovat

Milá, oddychová kapitola. Ďakujeme. 😍
Vždy ich čítam na 2 fázy. Prvýkrát rýchlo... Aby som chytila obsah a druhý krát pomaly, vychutnávam si každú vetu...
A áno, chodím sem každý deň, či niečo nepribudlo. 😆
Maj krásny deň. 💚

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama